OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Push off! - 2. kapitola

04.01.2013 (16:00) • VonDelete • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 521×

2. kapitola - Fakt úžasná procházka

Je pozdní večer, první máj…
Dobře, je konec září, ale pozdní večer sedí. No spíš hodně, hodně, hodně pozdní večer.

Dvanáctá hodina dávno odbyla a lampa před naším barákem ještě svítila, tak jsem si řekla, proč si neudělat menší procházku na vyčištění toho chaosu, co se mi odehrává v hlavě… Spencer mi způsobil totální ztrátu běžné nálady. Pořád přemítám nad tím dopisem. Možná bych to mohla přijmout… Kecám, v tomhle mám zcela jasno!

Přecpala jsem se a nemůžu spát. Nicméně už pociťuji návrat divného pochodu mé „logiky“:

 Jako já věděla, že kombinovat hořčici s kakaem a broskvovým kompotem může způsobit určité střevní problémy (mám zkušenosti), ale že budou ty „problémy“ až tak silný, to jsem opravdu nečekala. Na můj záchod by neměl nikdo chodit minimálně dva dn-

Zůstala jsem stát s pusou dokořán.

Proč jsem ho necítila?

Právě jsem svědkem klasického procesu vysávání energie. Pijavice stojí v těsné blízkosti nějaké paní, kolem které svítí zelenohnědé nitky, co postupně pohasínají a mizí v něm. Zvláštní, jelikož energie mívá pouze lehký modrý nádech… Ženská padne k zemi a on vezme do ruky dlouhý nůž (spíš meč) a usekne jí hlavu. Dost… Divný. Zvedá se mi kufr. No, každý má nějakou úchylku. Je přece demokracie, musíme to respektovat.

Prosím, ať tu nejsem sama! Rozhlídnu se. Shit. Něco živého by tu jistě bylo, ale pochybuji o tom, že na můj povel ho zavalí hora zkázonosných veverek… Nebojím se ho. Vlastně bojím, ale pouze z důvodu mého oslabení! Když se dobil lidskou energií, já jako strávník normální elektřiny postrádám dostatečnou sílu.

„Kurde!“ řeknu potichu. Asi ne dost potichu, protože ten-Nechci mu říkat pijavice. Něco mi na něm nesedí. Třeba úchyl-  Jenž ke mně doteď stál zády, se prudce otočí, až mu zavlajou jeho dlouhé blonďaté vlasy. „A doprdele…“

„Ahoj maličká,“ zazubil se. Kurňa, nejsem malá! Sto-šedesát je normální výška. Kousla jsem se do rtu.

Safra, buď mám haldy, anebo vidím dvojče Luciuse Malfoye. Škodolibě se pousmál. To mě chce vysát? A to nepozná, že jsem taky pijavice? No nazdar…

Začala jsem zdrhat svojí největší rychlostí. Nic jiného mi nezbývá. Bojovat proti pojídači silnější energie a ještě k tomu mnohem silnější debilóze, než oplývám já, by dopadlo mojí smrtí. A já zatím umřít nehodlám.

Za sebou jsem nic neslyšela. Nejspíš mi dal náskok.

***

Míjela jsem zrovna jednu ze smradlavých uliček, když mě kdosi popadl kolem pasu a zatáhl dovnitř. Kvůli domnění v blonďatého úchyla a menší zástavě srdce jsem začala řvát.

„Ty vyperoxidovaný pako! Koukej mě pustit!“ máchám kolem sebe, až mi může závidět větrný holandský mlýn. „NESAH-!“ Zacpe mi pusu.

„Ztichni!“ zasyčí. „Pomůžu ti.“ Kecy, prdy, beďary… Zakousnu se mu do ruky.

„Do háje!“ Povolí okamžitě. Využiji situace a začnu zase zdrhat.  Za mnou se ozývají hlasy, ale to mi je momentálně vážně ve tmě.

***

Proč jsem si sakra já blbá vybrala zrovna barák se schody, když vím, že schody nes-ná-ším?! A proč jsem běžela úplně opačným směrem?! Navíc tu cítím zatuchlinu a nejenom tu… Fuj! Krucinál, to nemají u záchodů ty splachovací blbosti, co za ně zatáhnou, a všechno hnusný vyloučený zmizí v kanálu?

 Co nejtišeji se vydám ke schodům… Hm, tak plán zůstat potichu selhal. Co krok, nějaký vrzání. Tady by člověk byl slyšet, i kdyby se vznášel. A kdybych se vznášela já, slyšeli by spoustu věcí. Ale viděli kulový, protože je tma jak v… pračce, takže teď ohmatávám schody se zábradlím a modlím se, abych nenarazila na něco mazlavého… Vypadá to čistě. Dokonce i vzduch se trochu „pročistil“. To bude spíše tím, že jsem si už zvykla na ten smrad.

S hlubokým dýcháním nebojácně vykročím na první schod. Překvapivě nic neslyším. O to víc vzroste mé překvapení, když do druhého patra dorazím bez sebemenšího zavrznutí. Proč jen mi to zní tak úchyl-…  Ležela jsem na zemi. Tkaničky! Podělaný tkaničky!

 Zvedám se z podlahy s mnohem horšími slovy. A že jich znám!

Jestli tady někdo bydlí, tak by radši měl zůstat zalezlý, protože jsem parádně rozjetá a bůhví co by schytal. Už toho mám za dnešek dost! Neočekávané vtrhnutí bratra, nekompromisní nabídka. Potom se chce člověk normálně projít, ani neví jak, skončí v části parku, kde potká úchyla, díky němuž musí po městě běhat jak debil, protože nasral dalšího imbecila, co si stojí v uličce a chytá lidí na potkání… Uslyším vrznutí. To jsem nebyla já… Pane Bože! Teď po mě jdou oba! Určitě se proti mně spikli! Jak mám proti nim bojovat, když se jich furt straním? To jsem se nemohla přihlásit do kurzu sebeobrany?

Co mám dělat, co mám SAKRA dělat?! Panika, začínám panikařit! Dýchej! Nádech, výdech. Nádech. Výdech. Jako při porodu… Boha, vždyť ty jsi ještě nerodila! Rozhlídnu se okolo a urvu kus zábradlí. Naštěstí bylo nakřáplé. Přitisknu se ke zdi a pomalu se sunu dál do tmy. Pevně sevřu dřevo. JSEM V HÁJI!

Já je tím dřevem přetáhnu, i kdyby nevím, co.

„Když ti někdo pomáhá, neměla bys ho hryzat,“ ozve se z leva. Málem jsem dostala infarkt. Ježiši, to musí být nějaký… Už teď mám chuť mu rozmáznout ksicht po stěně. Však on by se mezi těmi fleky nějak ztratil. Třeba to udělá uměleckou skvrnu a já se stanu novým Picassem…

„Pak by se to proti tobě mohlo obrátit,“ pokračuje dotyčný hlubokým hlasem, z čehož jsem ho z dotyčného povýšila na muže.

„Vypadáš stejně nebezpečně, jako každý, kdo měří metr šedesát,“ řekne pak. Začíná to ve mně vřít. Parchant, nejspíš si o sobě dost myslí! Vůl. Křtím ho na idiota.

„Sto šedesát je normální výška.“ Asi nikdy nepotkal žádný Číňanky… 

„To odvolej,“ tentokrát stál hodně blízko. Musel, protože jsem ucítila lehký závan máty a věřte mi, že takhle to v tomhle baráku rozhodně nevoní. Začala jsem se mírně třást. Všechno hraje proti mně: Bránit se umím - proti lidem.

Mám u sebe dřevo - každou chvíli se rozpadne.

 Navíc mému zpomalenému mozku došla celá ta situace a on se rozhodl zrovna v tuhle chvíli dát povel „Boj se!“.

„Co?“ řeknu nechápavě. Nemůžu přece odvolávat svojí výšku. Co by pak ze mě bylo?

„Když ti pomáhám, jsem vůl?“  Ujasní mi. „Nemáš ponětí, kdo tu stojí!“ 

Vůl?

Zavrčel.

„Ne, to fakt nemám,“ přiznám popravdě. I když mám takové tušení, že Číňan to asi nebude… To mi připomnělo, že bych měla koupit žrádlo pro Šutříka. Chudáček by mi chcípl hlady. Docela krutý, když jsem si na něj vzpomněla v souvislosti s Číňanem… Ech, trošku jsem odbočila.  Nevadí… Mám mu vzít kuřecí nebo hovězí? Asi spíš kuřecí…

Slabě se zasměje, čímž mě vyruší z filozofování. „Zajímavý myšlenkový pochody.“
„Já vím,“ procedím. „Co chceš a kdo přesně jsi?“ Počkat… Zajímavý MYŠLENKOVÝ pochody?! To jako čte myšlenky?
„Jo,“ řekne.
„Co?“
„Čtu.“
„Myšlenky??“  To potěš koště. Zítra jdu k psychiatrovi.
„Jo.“ Vedeme opravdu zajímavý rozhovor… Žádná pijavice nečte myšlenky. Leda… Musí být mutant.
Snažím se zaostřit. Najít náznak postavy. Připravím se na úder, zhruba do výšky
spánků. Nemohl by ještě něco říct? Moment… Co když ví, co plánuju? To je jedno…  Riskování k životu patří.

„Vidíš mě?“ zeptám se inteligentně.
„Proč?“ reaguje překvapeně (fakt?) na mou otázku. Teď vím přesně, kde má držku. Stačí se trefit.

„Jen tak.“ A vymrštím palici směrem k hlavě. Trochu to zaduní – asi nemá mozek. Krátce na to uslyším žuchnutí. Začala jsem rychle hledat vypínač. Tady MUSÍ být vypínač. To bylo podezřele lehké! Obzvlášť, když umí číst myšlenky.

Konečně ho nahmatám a zmáčknu. Modlím se, ať funguje elektrika. Za chvíli už žárovka zasvítí naplno. Žádná sláva, ale spatřím svého pronásledovatele. Na chvíli, protože pak praskne. Kvalita.  Pamatuju si akorát tmavé vlasy. 

Nicméně, nemůžu se zdržovat. Nechám ho ležet na chodbě a rozeběhnu se po schodech dolů. Teď

už mi bylo úplně jedno, jestli vržu. Hlavně rychle zdrhnout!

***

Letím po chodníku jak namydlený blesk. Wole, žiješ tady tři roky a pořád nevíš, kde přesně bydlíš?

Ráda bych už doběhla domů, nebo aspoň poblíž něj, protože mi dochází dech a píchá mě v boku. Neměla jsem toho žrát tolik!

V domnění, že je to zkratka zaběhnu do uličky, a co se nestane. Naproti mně si vykračuje úchyl-bloncka „Lucius“ s tyčí zabodnutou v břiše a očividně s tím nemá žádný problém. Prudce zastavím a hodím zpátečku.

„Kohopak to tu máme?“ sladce se usměje. Šajze. „Nemyslela sis doufám, že utečeš.“

„Popravdě myslela,“ odpovím s ne moc dobře hraným klidem. Rozesměje se. Klidně bych hodila další zpátečku, ale zastavila mě zeď.

„Snad se nebojíš?“  Vůbec.  „Bude z tebe lahůdka.“

„Neznáš náhodou Malfoye?“  přeskočím jeho poznámku o lahůdce.

„Koho?“ nechápal.

„Ále…Nikoho. “  Nechci ho urazit.

Ani nevím, jak mě chytí pod krkem a přimáčkne víc ke zdi.

 „Tebe si vychutnám. “ Vytáhne mě do úrovně svých očí. Skvělý, visím, konečně lítám. Jestli se ptáci cítí stejně bez vzduchu, nezávidím jim - Dochází mi kyslík.

„Máš tolik síly,“ slastně vdechne „něco“ a přivře oči. Ještě jednou se zhluboka nadechne a kolem mě se vytvoří stříbrné hvězdičky. Asi mám halušky. Určitě nechce vysát „pijavice“ pijavici. Upřímně, nemyslela jsem si, že se to dá.

Otevře oči. Teď se na mě dívá dvěma stříbrnými disky. Pijavicím se mění oči? Fíha, to toho o nás nevím víc, než jsem si myslela. Zlomyslně se usměje a přibližuje se k mým ústům. Cítím jeho dech a… Potřeboval by žvýkačku. Nebo mentolku. Cokoliv!

Něco za ním se mihne. Myslím, že ho to přetáhne po hlavě, protože stisk povolí a já padnu na kolena.

Držím se za krk, protože mě bolí dýchat a pozoruji, jak ten tmavovlasý z baráku vysává energii z „Luciuse“. „Lucius“ se přestane bránit a padne k zemi. Mrtvý. Totálně. Ehm… Vysává energii z „Luciuse“. A odkdy prosím mutanti vysávají energii a čtou myšlenky?

„V pořádku?“ obrátí se na mě ještě se stříbrnýma očima, které z jeho obličeje jako jediné vidím. Natáhnul si kapucu, škoda.

On se mě ptá, jestli je všechno v pořádku, potom, co půl hodiny visím ve vzduchu? A pak, že já nejsem normální…

„Heh?“ Jediné na co se zmůžu. Pořád mám problém se nadechnout. Zřejmě to postřehne, protože se ke mně vydá. Okamžitě vystřelím na nohy a vrávoravou chůzí pokračuji v načaté zpátečce.

„Já ti opravdu nechci nic udělat,“ přesvědčuje mě. Marně. To můžu říct taky. Sice mi pomohl, ale pořád nevím, co je zač. Pijavice? Mutant? Pijavice? Člověk- vyloučeno. Mutant? Nebo ne? Co?

Otočím se a… Plnou polní napálím do požárního žebříku. 

Autor: VonDelete, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Push off! - 2. kapitola: