Barevná smetánka - 1. kapitola: Hořký domove • OurStories.cz ~ naše povídky

Margaret se stěhuje - už zase, a dokonce tam, kde už jednou bydlela. Nikdy se nechtěla vracet za minulostí, protože chtěla zapomenout na své staré přátelé, které měla opravdu ráda. Ale co když se tentokrát stane něco uchvacujícího?

19.08.2013 (13:00) • JohnnaOut • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 985×

EDIT: Článok neprešiel korekciou gramatiky!

Oblaka běžela po spolujezdcově okénku jako film. Až moc rychlý film. Věděla jsem, že za chvíli už neuvidím ani jeden mráček. Protože jakmile se začala obloha vyjasňovat, věděla jsem, že se blížíme do Gemvillu. Už v dáli jsem rozpoznávala dávno zapomenuté obrysy města. ,,Vítá váš město Gemvill!" Tohle stálo na uvítací ceduli pár metrů před prvním obydlím. Gemvill pro mě měl být navždy mrtvý, ale teď jsem zase zpět. Myslela jsem, že už se sem nikdy nepodívám, a upřímně jsem s tím počítala. Sice jsem nikdy nechtěla odjet, ale za tu dobu, co jsem byla pryč, jsem na Gemvill a jeho obyvatele skoro úplně zapomněla. A proto se sem nechci vracet. Zjistit, jak se mi tu bude zase líbit a po nějaké době zase zmizet! A v poslední době jsme se s mámou stěhovali ažaž. Bydlela jsem v mnoha městech, ale v žádném se mi nelíbilo tak, jako tady. Ale máma je světoběžník. Nikdy nevydrží na jednom místě moc dlouhou dobu.

„Sakra!" křikne máma a prudce zabrzdí.
„Dívej se na cestu, mami," jen špitnu s lehkým pobavením.
„Dívám se na cestu, ale ta stařenka nemá na silnici co dělat!" prohodí během šlapání na plyn.
„Mami, byla přece na přechodě," řeknu nezaujatě a podívám se na ni.
„No to sice ano, ale... víš přece, že mám nové BMW a ještě jsem se s ním úplně nesžila," řekla a usmála se na mě. „No fajn, byl tam přechod, ale já jsem dobrá řidička!" zamračila se na mě. Radši jsem jen pobaveně kývla. Ta představa - máma a dobrá řidička? Většinou ji vozí řidič. Chtěla se ale trochu osamostatnit a začala se učit řídit. Ale kurz jak nesrazit všechny živé organismy, co se mohou ocitnout na silnici, zřejmě nepodstoupila.

Bylo to tu, známá zatáčka na naši ulici. Mraky na obloze byly jako vymetené a místo nich na mě teď vykoukly domy. Jeden luxusnější, než druhý. Věděla jsem, že budeme mít jiný dům, než před dvěma lety, ale nevěděla jsem, že až ten na konci ulice. Náš bývalý dům byl krásný, musela jsem se na něj podívat, když jsme kolem projížděli. Vypadal tak... stejně! Už jsem úplně zapomněla, jak vypadal, ale teď mi připadal přirozený, jako nikdy předtím. Dojeli jsme až na konec ulice, kde stál můj nový domov, alespoň na pár měsíců.

Když jsme dojeli až k našemu domu, byla jsem docela příjemně překvapená. Dům vypadal dobře. Oproti minulým domům a bytům ve velkoměstech. Vyhlížel prostorně a klidně. Mám ráda velké domy, kde se mohu někde zašít, třeba i na celý den. Vystoupila jsem z auta, vzala jsem si první kufr, co mi přišel pod ruku a vydala se k domu. Máma byla hned za mnou.
„Počkej, hned odemknu," řekla a začala hledat klíče v kabelce. Za chvíli už jsem stála před schodištěm a rozhlížela se po novém příbytku.
„Ostatní kufry nám pošlou z letiště. Cesta z Evropy do Jižní Ameriky není jen tak."
„Doufám, že dostanu všechny své kufry! Ne jako minule, když jsme jeli do Anglie," odfrkla jsem a šla nahoru po točitém schodišti.

Našla jsem si pokoj raději dál od velké ložnice, kterou si matka zabrala už v letadle a šla jsem se podívat na skříň. Byla obrovská. Jen trochu menší než koupelna, která patřila k mému pokoji. V domě bylo celkem pět koupelen. Je to velký dům! Máma vždycky věděla, jak získat peníze a když chce, dokáže si je i lehce vydělat.

Poté, co jsem si donesla všechny kufry a začala si je vybalovat, zazněl zvonek. Nečekala jsem, že nás budou otravovat hned po příjezdu, a ještě když už byl skoro večer. Slyšela jsem mámu, jak kráčí po parketách ke vstupním dveřím. Rychle ale potichu jsem vyběhla na chodbu a hleděla jsem dolů ze schodů.

„Zdravím, paní Delvin. Opět jste k nám zavítala? Doufám, že se vám tu bude líbit víc než minule a že odjedete alespoň s rozloučením, ne jako minule." Byla to starostka města. Věčně si hlídá své území, a když jsme se před dvěma lety odstěhovali ze dne na den, zřejmě ji to moc nepotěšilo.
„Dobrý podvečer, Soffi. Přiznám se, že jsem vás čekala, už když jsem vystupovala z auta," zasmála se máma. „Děkuji za přivítání, ale snažím se vybalit pár kufrů ještě dnes, takže bych vás poprosila..."
„Ano... jistě! Už jsem na odchodu!" Po těchto slovech odešla. Máma byla mezi hrstkou lidí, kteří ji dokázali přimět odejít, ale myslím, že kdyby se dostala dovnitř, neměla by šanci ani máma.

Jakmile jsem se chtěla vydat nahoru, zazvonil zvonek podruhé. Máma vyšla rozčíleně z obývacího pokoje a otevřela. „Dobrý večer paní Delvin. Je doma Margaret?" Byla to Lisa, moje bývalá kamarádka, která mi chyběla jen prvních pár vteřin po odjezdu z Gemvillu.
„Měla by být," řekla a začala volat nahoru: „Margaret! Margaret!"
„Už jdu!" Nesnášela jsem, když na mě někdo volá pořád dokola, takže jsem zakřičela, aniž bych si uvědomovala, že stojím hned nahoře u schodiště. Rychle jsem se vydala dolů ze schodů, aby to alespoň trochu vypadalo, jako že jsem tu byla tak rychle. Viděla jsem ji, teď už zblízka. Vypadala jinak než předtím. Měla dlouhé lesklé blond vlasy, modré namalované oči, malý nos a lehce růžová ústa. Z uší ji vysely zelené náušnice - rozhodně nevypadala tak, jak si ji pamatuju. Na sobě měla džíny a tričko na ramínka.
„Ahoj Maggie! Tak dlouho jsem tě neviděla," vykřikla a vrhla se na mě - nejspíš mě chtěla obejmout.
„Nazdar... Liso." To bylo jedině, na co jsem se zmohla.
„Půjdeme ven Mag? Máme si toho..."
„Promiň... Lis, ale já si chci ještě vybalit kufry, a no víš... nemám náladu na... Jak to říct, aby ses neurazila - na staré kamarádství." Nuceně jsem se usmála , ale Liso mi úsměv neoplatila.
„Fajn! Měj se, ale potom za mnou nelez!" Ještě se párkrát nerudně ohlédla, když vycházela z domu. Zelené náušnice teď ve tmě zářily skoro jako smaragdy, což bylo klidně možné. V téhle čtvrti města bydlí jen smetánka, ke které patřím dokonce i já.

Autor: JohnnaOut (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování