OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Bad Dreams - 5. kapitola

29.09.2012 (14:00) • • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 595×

EDIT: Článek neprošel korekcí!

Ležela jsem v posteli a nemohla jsem uvěřit, co se tuto noc stalo. To není prostě možné. Jsem vyspaná, nemám šrámy ani nejsem od bahna, to se mi snad doopravdy zdálo, nebo ne?

Všimla jsem si, že v ruce držím, papírek. Vzala jsem ho a rozložila:

To vážně nebyl sen. Popřemýšlej nad tím, co jsem ti řekla.

A.

 Takže pravda, opravdu jsem setkala s Adrianne a ta mi řekla o tom všem. Telepat, snový svět a ti blbečci v černém.

Někoho by to vystrašilo, ale jelikož jsem několik posledních měsíců málem asi stokrát o život, tak mi to připadalo jako docela příjemné zjištění. Takže jsem telepat, ale netuším, co umím.

Z mých úvah mě vyrušila Lucinda, která křičela z kuchyně: „Co ještě děláš v tý posteli?! Už jsi měla dávno stávat!“

„Jó,“ houkla jsem na ni. Prosím, ať má schopnost je, že můžu někomu nechat vybuchnout hlavu. Měla bych totiž už prvního jasného adepta. Ale to asi není zrovna telepatická schopnost, stejně tak jako třeba zmrazení, vrhání blesků a zapalování, všechno co bych na tý krávě ráda vyzkoušela.

Oblékla jsem, učesala, celkově upravila a šla do kuchyně. Všichni tam už seděli, Lucinda, brácha i otec. Všichni snídali, až na Paula, který se snažil ze svých vloček udělat kaši.

„Čau,“ pozdravila jsem a nalila čaj z konvice.

„Vhodnější by bylo dobré ráno,“ odsekla Lucinda. Normálně by mě to naštvalo, ale dneska při mé abnormálně dobré náladě mě Lucinda nedokázala vyvést z míry.

„Samozřejmě,“ kývla jsem. „Neboj, vždycky když mě pozdravíš jinak tak ti připomenu, jak lpíš na zásadách dobrého chování a mravů.“

„Nebuď drzá,“ štěkla na mě.

„Ale já nejsem drzá,“ odpověděla jsem, protože tahle “hádka“ mě docela začínala bavit. „Já se snažím být na tebe milá, kolik to jen jde. A ty bys měla taky. Třeba nezvyšovat na mě hlas, když jsou tu mladší a mají tě ještě za vzor.“ Spokojeně jsem na ni pohlédla, bylo na ní poznat, že už mě hodně dlouho v dobré náladě nezažila, v špatné jsem totiž omezovala jen práskání dveřmi. Ale teď bylo vidět, že jsem jí pořádně hnula žlučí a u takové hysterky jsem se ani nemusela moc snažit. Jen jsem v poklidu pozorovala, jak jí cuká žilka nad okem, a věděla jsem, že do výbuchu zbývá jen pár sekund.

„Jak můžeš být takhle drzá?!“ zařvala Lucinda tak až se Paul lekl, přestal si hrát s vločkami a začal potichu pofňukávat. „Máš ke mně vůbec nějakou úctu?! Okamžitě se přestaneš takhle chovat!“

„Úctu, tak to fakt…“ nestačila jsem další ironickou větu dokončit, otec mě přerušil.

„Mlč! Tohle přeháníš.“

Můj výraz ztvrdnul: „Přeháním. Já už radši půjdu, aby jí,“ ukázala jsem na Lucindu, „neruply nervy.“ Stoupla jsem, vzala si batoh a vyrazila z domu, nikdo se mě nepokoušel zastavit. Věděla jsem, že se s Lucindou pohádám, my dvě jsme se nehádaly jen, když jsme se nepotkávaly. Ale otec se do toho většinou nepletl.

No, co jsem měla čekat, pomyslela si a vyrazila známou cestou do školy. Naštěstí dobrá nálada mě tak úplně neopustila.

Škola ta se stejně jako Lucinda za tu jednu noc nezměnila. Učitelé, spolužáci, pořád všichni stejní.

Dala jsem si do uší sluchátka a zamířila ke své skříňce, abych si našla učebnice. Jelikož můj sešit do anglické literatury šikovně zapadnul za poličku ve skříňce, strávila jsem u ní dvakrát delší dobu než obvykle, s úmyslem ji sešrotovat.

Náhle mi někdo poklepal na rameno. Prudce jsem se otočila a myslela si, že to nejspíš bude pár idiotů z mého ročníku. Spletla jsem se.

„Danny,“ oslovila jsem kluka za sebou a vyndala si sluchátka z uší. „Ahoj.“

Usmál se: „Nazdar, už jsem myslel, že se tě nedovolám, jak málem včera. Chvíli tu už stojím. Ale bylas velmi zaneprázdněná sešitem, jak vidím.“

„Ach, no on zapadl.“

„Jasný, hele jsem tu poprvé. Nechceš mi pomoct se zorientovat?“

„Ok, už jsi byl v kanceláři?“ zeptala jsem se. Přikývl. „Tak mi ukaž rozvrh.“ Podal mi ho a já si ho prohlédla, měl několik hodin společných se mnou.

„Tak pojď, máme spolu literaturu,“ vyzvala jsem ho, „můžeš mi zatím říct, jak jsi tady skončil a všechno okolo.“

„To není zas tak nic zajímavýho,“ mávl rukou. „Tátu přeložili ve firmě, takže mi oznámil, buďto jedeš se mnou nebo se stěhuješ za matkou. Nebylo to těžký rozhodování.“

„Je to s ní pořád stejný?“ zeptala jsem se soucitně, protože jsem věděla, jak to má Danny se svými rodiči.

„Jo, tak šíleně zaměstnaná a zaujatá svojí prací, že na všechno sere. Jak říkáš pořád stejný,“ povzdechl si. „A co ty? Je tvůj táta pořád s, jak jsi říkala s pitomou blbkou bez kusu mozku?“

„Bohužel a mezi náma je to pořád stejně blbý.“

Přikývl:„Taky chápu.“

Zjistila jsem, že i když jsem s Dannym prohodila jen pár vět, jak mi to ulevilo, po hádce Lucindou. Po dlouhé době nějaký kamarád.

„Tak tady,“ řekla jsem, ukázala na učebnu a vešla dovnitř. „Literatura.“ Zamířila jsem ke své lavici úplně vzadu a posadila se.

„Můžu za tebou?“ zeptal se Danny.

Pokrčila jsem rameny: „Jestli chceš.“

Zbytek přestávky jsme se bavili o méně závažných věcech, ale hned v počátku jsem se rozhodla, že mu o svých snech a o tom, co mi řekla Adrianne, neřeknu ani slovo. Stejně tak jako všem ostatním.

Přerušili nás mí chytří spolužáci: „Hele novej! Víš, že sedíš vedle magora?“ pokřikovali na něj.

„Většího než jsi ty určitě ne,“ křikla jsem na ně já, a bylo vidět, že je to překvapilo. Většinou jsem s nimi vůbec nemluvila.

Už mi nestačil odpovědět, protože do třídy vešel učitel.

„Co to mělo znamenat?“ zeptal se mě Danny šeptem.

„Zjednodušeně, měla jsem náročný období a chovala se podle toho.“

„To myslíš problémy s Lucindou a…?“ Dál nedostal, protože učitel si všiml naší malé konverzace.

„Wattsová, Holmesi! Můžu vědět, o které díle jsem právě začal hovořit?“

Na Dannym bylo jasně poznat, že netuší, tak jsem vzala slovo já: „Začal jste hovořit o jednom z nejznámějších Shakespearových děl Hamlet, která pojednává o tom, jak se dánskému šlechtici jménem Hamlet zjeví duch jeho otce, popisuje svoji smrt, jak Hamletův strýc  ho otrávil jedem. Hamlet chce následně pomstu…“ Chtěla jsem mluvit dál, ale učitel mě přerušil: „Dobře, dobře to stačí.“ A mluvil dál.

Po minutě mi přistál na lavici papírek se vzkazem: Ty tu hru znáš?

Znala jsem jenom jméno, nevěděl jsem, o čem ta hra, dokud nezačal mluvit, odpověděl jsem.

Tys dokázala poslouchat nás oba zároveň?

JO.

Potom už mi nic neposlal.

Zbytek dne proběhl v relativním klidu, s Dannym jsem měla ještě jednu hodinu, takže jsem si měla s kým povídat.

Na konci vyučování bylo už na všech znát, že těší na víkend. Až na mě, samozřejmě. Radši škola než být doma.

 Ale po dlouhé době jsem se těšila na večer. Věděla jsem, že tam Adrianne zase bude.

Pro dvě z mých nejvěrnějších čtenářek, které na tuto povídku nezanevřely ani přes mé šílené prodlevy mezi kapitolami. Pro martinexu a lysitheu20

Autor: (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Bad Dreams - 5. kapitola: