OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Atelier of Love - 17. kapitola

12.10.2014 (13:00) • , Torriell • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 715×

„Určitě přijďte zase!" Zamával jsem za odcházející budoucí maminkou s bříškem, malým chlapcem a manželem. Opět jsem měl svou práci, svůj ateliér.

Jaké jsem měl štěstí, že od doby, co jsem odjel z Osaky, ho nikdo nekoupil! Měl jsem dost peněz, abych ho mohl koupit zpět i bez půjčky. Všechny věci mi přišly o tři dny později s dopisem od Reie, ve kterém mě pozdravoval a přál hodně štěstí. Bylo tu všechno jako dřív. Vybavení, prosklené atrium plné vystavených fotografií, ateliér, byt nahoře v podkroví. I malá zahrádka. Nemohl jsem uvěřit, že po necelém roce jsem se mohl vrátit zpátky.

Byl jsem rád. Jen jsem... Stále oddaloval to, proč jsem vlastně přijel. Od příletu jsem Rena neviděl, ani jsem o něm neslyšel. V kinech sice vyšel film, který natáčeli v Tokiu, ale já se na něj nedokázal podívat...

Už to byl měsíc, co jsem zpět. Rika mi dělala jen radost a nějak jsme se sblížili. Konečně jsme byli ti sourozenci, jací jsme chtěli být. Naučili jsme se spolu vycházet, jen Rika mě občas zlobí tím, že mě nutí s ní chodit malovat. Nikdy jsem nic nenamítal.

Podíval jsem se do podzimního sluníčka. Myslím, že naši zesnulí rodiče by na nás určitě byli hrdí. Potřásl jsem hlavou a přehodil si další kombinaci podzimní kolekce. Zapózoval jsem a usmál se do objektivu. Práce mě bavila…

Dokonce ten film, který jsem natáčel, měl úspěch a stále je vyprodaný… Jen, někde uvnitř mi Yui pořád chybí… Nedokážu na něj zapomenout…

Procházel jsem budovou školy. Vlastně mi to přišlo už docela dávno, co jsem tady studoval. Naposledy jsem odevzdával závěrečnou seminárku a... Jen jsem zatřepal hlavou. Rychlým krokem jsem procházel chodbami, až jsem se ve druhém patře zastavil před kabinetem Yamady-sensei. Nádech-výdech a zaklepal jsem.

Ozvalo se rázné dále a já se zašklebil. Tohle se nezměnilo. Vstoupil jsem. Po několika zdvořilostních frázích jsem se dostal k tomu, proč jsem přišel. A že to bylo dlouhé vysvětlovaní... Nakonec jsem kabinet opouštěl s maličkým papírkem, který měl pro mě hodnotu zlata. Renova adresa.

Nedbal jsem na to, že mě nejspíš nechce vidět. Já ho potřeboval… Aspoň spatřit, pozdravit. Bylo to možná dolézání, ale… Ale… Copak je špatně být jen zamilovaný…?

V práci jsem dofotil poslední kousek, ale nemohl jsem ještě jít domů. Slíbil jsem, že se setkám se Sorou, která jela do Osaky s malou k doktorce. Vzal jsem si své věci a zamířil do kavárny, už tam byla. Pozdravili jsme se polibkem na tvář.

„Ahoj, beruško, jak se máme?“ Polechtal jsem děťátko po tvářích. Zasmála se zvonivým hlasem a prstíčky se snažila chytit můj prst.

„Jak to zvládáte?“ zeptala se starostlivě Sora a objednala si latte.

„No, k mému překvapení jsme se ještě nepřizabili…“ usmál jsem se. „… a Rika je asi šťastná…“

„Tak přece je, to jsem ráda.“ Posadila si malou na klín. Mluvili jsme pak ještě dlouho, už nevím o čem. Čas běžel a my mluvili a mluvili jako dřív…

Postával jsem před brankou rodinného domku. Tak tady bydlí… Chvilku jsem jen trhal na kousky onen papírek, ale nakonec přes všechno přemlouvaní jsem zazvonil. V prvé chvíli jsem nevěděl, jestli mám utéct, nebo zůstat. Až přijde, co mu vlastně chci říct? Úplně mi vyschlo v ústech. Bál jsem se, že nebudu vítaný...

Na další přemýšlení nebyl čas, ze dveří vyšla jakási blonďatá slečna.

Ozval se zvonek. Ren to být nemůže, ten má klíče. Zmateně jsem došla otevřít… a zůstala stát na prahu. Koukala jsem na vykuleného muže. Já ho znala… ale odkud?

„Dobrý den, přejete si?“ Mile jsem se usmála.

„Dobrý den... Jsem Saito Yuichi a... Přišel jsem… Bydlí tu Ren, že ano?“ vysoukal jsem ze sebe a taky se pousmál.

„Aha… tak ty jsi ten „Yui“, o kterém se Ren zmínil, když byl v Tokiu.“ Konečně mi docvaklo, kdo že tu je. Mírně jsem se zdvořile poklonila.

„Tak to abych se také představila, já jsem Takao Rika.“

„Takao... Rika..?" zopakoval jsem ta dvě slova. Ne... Ne to, to přece nemůže být pravda. Ren a ona, oni... Oni jsou manželé??! Ale... Ale proč..? Bylo mi do pláče... Proč jen jsem sem chodil?

„Vy jste... On-on je...“ Rene, jak já tě nenávidím!!!

Ou, tak on mu to neřekl? Rene, ty potvoro!

Usmála jsem se znovu. „Ren je můj starší bráška…“

„Váš starší bráška? Takže vy spolu...“ zavrtěl jsem hlavou.

Pomalu, pomalu mi to v hlavě seplo. Ja se můžu utrápit a on... On se královsky baví?!! Nikdy mi nevyvrátil, že Rika není jeho přítelkyně. Že je to sestřička. Kolikrát jsem na to naražel?!!

„Omlouvám se, že jsem vyrušil.“ Chtěl jsem odejít. Musel jsem odejít. Tohle totiž... Tohle zabolelo...

Chtěla jsem se za ním rozběhnout, ale rozkašlala jsem se. Zatmělo se mi před očima…

Nechápal jsem, co se děje. Ta dívka, Rika, začala neuvěřitelně kašlat. Ztratila stabilitu a padala. Nakonec jsem ji zachytil. Opřel jsem se o dřevěný plot, abych nás oba udržel na nohou.

„Jste, jste v pořádku?“ Ne, očividně nebyla, ale co jsem měl dělat? Úplně hořela.

Pokusila jsem se zaostřit na něj. Horko těžko jsem ze sebe dostala: „Prosím… pomozte… domu…“

Opatrně jsem vzal tělíčko Renovy sestry do náruče.

„Samozřejmě, pomohu vám,“ ujistil jsem ji a co nejrychleji ji odnášel k domovu. Nepřemýšlel jsem nad tím, že jsem vlastně cizí a... Ne, nepřemýšlel jsem nad tím! Prošel jsem místnostmi a nakonec našel ložnici. Prostě jsem ji na postel položil. Odhrnul jsem vlasy z bolestí stažené tváře. Měla... HOREČKU?!

„Máte... Máte vysokou teplotu..!“ Netušil jsem, co mám dělat. Přikryl jsem ji. Znova zakašlala.

„Uvařím vám čaj, ano? A studené na čelo, abych srazil horečku."

„Jste… hodný…“ zamumlala jsem. Vše kolem mě bylo rozostřené. V hlavě jsem měla zmatek, ztěžka jsem přivřela unavená víčka.

Jen jsem se nervózně pousmál a rychle se snažil najít kuchyni. Už na podruhé jsem se trefil. Rychlovarnou konvici jsem obsluhovat uměl, dal jsem vařit vodu. Při hledání čaje jsem narazil na poličku s utěrkami. Doufal jsem, že nebude vadit, když je použiji jako obklady. Vzal jsem tři. Jednu jsem důkladně namočl studenou vodou a vyždímal. Našel jsem i mísu, do které jsem vodu nachytal.

Nechal jsem vodu vařit a s mísou a provizorními obklady se vrátil do ložnice, kde na lůžku Rika těžce dýchala. Vlhkou utěrku jsem jí položil na čelo. Rozepl jsem knoflíčkovou košili a druhou položil na hrudník. Celá hořela, horečka byla vysoká! Ještě jsem seběhl dolů, zalil čaj a přinesl ho.

Vesele jsem si to šel domů. Z kapsy jsem vytáhl klíče, ale bylo odemčeno. To se mi vůbec nelíbilo… Vstoupil jsem dovnitř. Viděl jsem tu cizí boty, jenže jsem se nad tím nepozastavoval.

„Riko, jsem doma… promiň, trochu jsem se zdržel, potkal jsem Soru…“ mluvil jsem a nakoukl do jejího pokoje, nebyla tam. „Riko?“

Nikdo se neozýval. Přemýšlel jsem, kam mohla jít, a šel do ložnice. Prudce jsem se zarazil. Rika ležela na posteli, těžce oddechovala, nejspíš spala. Na čele měla obklad čerstvě vyměněný. Co se tu stalo? Pohladil jsem ji po tváři. Úplně hořela, ale nebylo to tak hrozné. Uslyšel jsem klapnutí dveří… Někdo tu je?

Otočil jsem se a prudce otevřel dveře ložnice, zamířil jsem do obýváku, kde jsem slyšel pohyb… Kdo…?

Rika konečně usnula. Potichu jsem se vyšoural z ložnice s mísou v ruce. Opláchl jsem ji a přemáchl utěrku, se kterou jsem blondýnce otíral zpocenou tvář. Sám jsem si několikrát cákl studenou vodu do tváře.

V první chvíli jsem opravdu netušil co dělat, jak se zachovat. Pak ale, když se zdálo, že se jí udělalo o něco lépe, donutil jsem ji vypít něco málo čaje, usnula. Sice neklidným spánkem, ale spala a to bylo důležité.

Unaveně jsem se posadil na gauč v obýváku. Musel jsem počkat, až se… Ren vrátí, abych mu řekl, co s Rikou je. Co se stalo a aby jí vzal co nejdřív k doktorovi. Pohodlně jsem se osadil do tureckého sedu. Za mnou trochu zavrzala podlaha.

Koukal jsem na tu známou postavu přede mnou. Co tu dělá? Já snad spím? Polkl jsem… kdy přijel? Měl jsem v hlavě tolik otázek, ale ani jedna se nedokázala dostat skrz ústa.

„Yui…?“ vyslovil jsem jméno tolik milované osoby.

Vyskočil jsem na nohy.

„A-ahoj, Rene,“ špitnul jsem.

„... Má horečku, kašlala. Pomohl jsem jí domů a čekal jsem, než přijdeš. Měl by se na ni podívat doktor, vypadalo to špatně. Nevěděl jsem, kde máte léky, tak jsem si musel poradit jen takhle,“ vychrlil jsem na jeden nádech.

Smutně jsem sklopil oči. Zase jsem ji zklamal, nedokázal jsem ji ochránit. „Děkuji, Yui… děkuji, že ses o ni postaral… Zítra už bude v pořádku, doufám… Ale proč jsi tady?“

Sklopil jsem pohled.

„Před měsícem jsem se.. jsem se vrátil zpátky do Osaky. Chtěl jsem tě vidět. Yamada-sensei mi dal adresu. Stýskalo se mi. Chtěl jsem... já ani nevím co! Přišel jsem, ale otevřela mi Rika…“ odmlčel jsem se, „Otevřela mi a... a udělalo se jí zle. Pomohl jsem jí. Jen jsem tu chtěl počkat, abych ti řekl, co se stalo. Vím, že tu nejspíš nejsem vítaný, omlouvám se za to.“

Mírně jsem sklopil hlavu. Byl jsem šťastný, že ho můžu vidět! I když za velmi nehezkých okolností, byl jsem rád.

Ten jeho výraz mě doháněl k šílenství, ale najednou mi došel malý detail, který řekl. Můj pohled ochladl.

„Počkej, počkej… Ty jsi už měsíc v Osace?! Proč ses proboha neozval? To ses jako celou tu dobu vesele procházel po městě? Copak jsem ti úplně ukradený…?“

Překvapeně jsem zamrkal. Až mě zamrazilo z té změny.

„To mi.. to mi snad vyčítáš..?“ zeptal jsem se opatrně.

„Tohle si myslíš? Že jseš mi volnej?! Jak jsem měl asi vědět, že vůbec stojíš o to, abych přišel? Odjel si z Tokia, abys mohl být s Rikou. Ze dne na den ses rozhodl a odjel. Jak bych se mohl vesele procházet po městě, hm? Máš ty tušení, jak to všechno bolí? Ono, kdyby ses třeba zmínil, že Rika je tvoje sestra...!“ zvýšil jsem hlas. On mi to ještě bude vyčítat? To snad ani nemůže myslet vážně.

„Rika byla vážně nemocná, nemohl jsem zůstat a ty to víš!“ řekl jsem klidně, ač chladně. Já se nechtěl hádat… bolelo to… „Myslíš, že mi bylo jedno, že jsem tě tam nechal s tím „spolubydlícím“, když jsem ho viděl tě objímat?! Já neměl na výběr!“

„A myslíš, že já nežárlil?!“ křiknul jsem. „Myslel jsem... celou dobu jsem myslel, že Rika je tvoje přítelkyně. A když… když si řekl, že jedeš za ní... A nevěděl bych, že jste vlastně sourozenci, kdyby mi to ona sama neřekla!!!“

Tohle… tohle mě štvalo asi nejvíc. Otočil jsem se na podpatku a hodlal odejít.

Tohle jsem nechtěl. Chytil jsem Yuiho za zápěstí.

„Počkej přece, přece… no já…“ Najednou jsem nevěděl, co dál říct. Mlčky jsem se mu podíval do očí. Přitáhl jsem si ho prudce do náruče a ke svému překvapení políbil. Nedokázal jsem se udržet, jak moc mi chyběl a já po něm toužil. Jazykem jsem se tlakem vkrádal do jeho úst…

To... Tohle...! Dokonale mě překvapil. Ale hned, jak sem se vzpamatoval, prudce jsem ho odstrčil. Bez jakéhokoliv zaváhání moje dlaň přistála na Renově tváři. Byl jsem opravdu rozzlobený. Ren se tvářil překvapeně.

Překvapeně jsem zamrkal. Místo, kam jsem dostal facku, trochu pálilo. Promnul jsem si tvář.

„Yui, počkej! Nezlob se…“ mumlal jsem, ale marně. Po tom jeho kouzelném pozadí už nebylo slechu. Odešel. Konečně jsem ho měl na dosah a já ho zase ztratil… Proklouzl mi mezi prsty jako pramínek vlasů… Nebyl jsem schopný cokoli udělat…

Nevydržel jsem to. Bylo to možná příliš unáhlené, ale já nechtěl zůstat dál v Renovavě blízkosti. To totiž… Příliš bolelo. Té facky jsem nelitoval. Přece… Si nemyslel, že když mě políbí, skočím mu do náruče.

Jen co jsem ale vrátil domů a přošel proskleným atriem, začaly ve mně hlodat opět pochybnosti. Přehnal jsem to…? Ano, bylo to hodně impulzivní. Byl jsem i naštvaný, ale... Ale. .. Proč jsem tam teda chodil? Zbaběle jsem utekl, místo abych to.. Řešil??? Když on ale...

Bezradně jsem složil hlavu do dlaní. Po tváři se mi svezla další slza.

Tak jen doufám, že nemáte chuť mě ani Torriell nečím praštit, když se to zase zkazilo. Ale nebojte se, v dalším díle si to krásně (možná až moc něžně) vynahradí za všechno, co se jim stalo. Jen vydržte...

Budeme moc rády za komentář a těšíme se na vás u další kapitoly. A pokud smím podotkout, tak předposlední... Gwendolin & Torriell

Autor: (Shrnutí povídek), Torriell, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Atelier of Love - 17. kapitola: