OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Atelier of Love - 10. kapitola

04.08.2014 (11:00) • , Torriell • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 542×

Se zívnutím jsem se probudil. Rozhlídl jsem se kolem sebe. Ano, vím, že jsem včera potkal Rena a ten mě vzal k sobě domů. Ztratil jsem se. Ale co dělám tady? Usínal jsem v obýváku a teď spím v ložnici. Vedle Rena… vedle…?!

Ren se zavrtěl. Co teď, co teď, co teď?! Rychle jsem zase semknul víčka. Nenapadlo mě nic jiného než předstírat spánek.

Probral jsem se ze spánku a prudce se posadil. Při tom se mi povedlo praštit se hlavou o poličku nad postelí. Zaskučel jsem, ale pak jsem se zarazil. Zdál se mi sen, že jsem potkal Yuichiho a přivedl si ho k sobě domů. Moment! Co se to teď pohnulo vedle mě?

Pomalu jsem se podíval vedle sebe. Yuichi byl zavrtaný v přikrývce a vesele oddechoval. Popadaly mě mrákoty. Ono se mi to nezdálo? Nakonec jsem se usmál, ono to není zas tak špatný. Sklonil jsem se a políbil ho do vlasů. Pak jsem vylezl z postele a hodil na sebe župan. Rozhodl jsem se nám udělat snídani.

Rychle jsem v kuchyni uvařil kávu a začal na tácek skládat cukřenku s hrníčkem. Přemýšlel jsem, co bych mohl udělat k snídani. Prohlížel jsem si ledničku. K mému překvapení v ní jaksi spousta věcí chyběla. Ale měl jsem štěstí, skoro jsem zapomněl, že mi Sora dala recept na bábovku a já ji musel okamžitě vyzkoušet. Porozhlédl jsem se po kuchyňském pultu, až jsem bábovku našel. Nakrájel jsem ji a také ji dal na tác.

Popadl jsem to a vešel zády napřed do ložnice, protože jsem si dost nešikovně otevřel dveře. Položil jsem snídani na postel, pohladil jsem Yuichiho po čele pokoušejíc se ho vzbudit.

Opravdu se sklonil a… Co to má znamenat? Hned poté se zvedl a odešel z ložnice. Zprudka jsem otevřel oči. Rene, CO MI TO DĚLÁŠ?

O chviličku později jsem zaslechl štrachání a oči zase zavřel. Třeba se zase dočkám nějaké jemného doteku, po kterém se mi tak stýská. Nespletl jsem se. Tentokrát mě něžně pohladil po čele. Jen jsem nakrčil nosík.

„Yuichi, vstávej, musíme sebou hodit, jinak přijdeme pozdě,“ promluvil jsem. „Přinesl jsem ti snídani…“

Teď jsem pomalu zamžoural.

 „Snídani…?“ pousmál jsem se. Posadil jsem se na posteli, stále zamotaný do peřiny. Nečekal jsem. Kafe a bábovka…? A až do postele?

„Děkuju!“ Spokojeně jsem se zavrtěl. Ren mi oplatil úsměv. Naklonil jsem se nad tác, abych si mohl ukousnout bábovky a nedrobil do postele. Do kafe jsem si musel dát cukr a byl jsem spokojený.

„Je dobrá!“ ukázal jsem na sladký zákusek. Nechápal jsem, proč se po tolika chladných pohledech teď chová takhle, ale nic jsem nenamítal. Nic…

Usmál jsem se. Ale i pár věcí mi stále vrtalo v hlavě. „Půjdu do kuchyně se taky najíst. Když tak sebou chvátni, ať nepřijdeme pozdě. Až budeš připraven, pojedeme.“

Vstal jsem a sám se šel nasnídat. Rychle jsem do sebe naházel bábovku i kávu a už se běžel obléknout. Hodil jsem na sebe bílý nátělník a otrhané džíny. Mělo být vedro, tak jsem nechtěl, aby mi bylo nějak velký horko.

Mrzelo mě, že nesnídal se mnou. Povzdechl jsem si a snědl další plátek bábovky.

„Rene…?“ Stál jsem za ním oblečený s tácem v rukou. „To tričko je složený na posteli.“

Odložil jsem tác i s hrníčkem a prázdným talířkem na kuchyňskou linku.

„Dobře,“ kývl jsem, že souhlasím. Otevřel jsem nám dveře i za námi zamkl byt. Na ulici čekal taxík, tak jsme do něj nasedli a nechali se odvážet do práce. Chtěl jsem Yuichimu něco říct, když vtom mi zazvonil mobil. Chvíli mi trvalo, než jsem ho našel.

„Riko, co se děje, že voláš i ráno?“ podivil jsem se.

„No, včera jsem přemýšlela a napadlo mě, že mi něco tajíš,“ zamumlala. Hodil jsem znepokojeným pohledem po mém sousedovi.

„Neboj, určitě jsem nic nezapomněl,“ zamluvil jsem tu skutečnost, že sedím v taxíku s klukem, kterého jsem znásilnil. Rika se nakonec rozpovídala o blbostech a já neměl to srdce ji zastavit.

Jistě… Rika…

Opět mi nezbylo nic jiného než pozorovat krajinu za oknem. Vrtalo mi hlavou, kdo jen to může být. Samozřejmě, Renova přítelkyně, ale… jak vypadá? Odkud je? A proč, když má přítelkyni… ta gesta, kdy mě přenesl k sobě do pokoje, lehký polibek do vlasů, pohlazení po tváři, když se mě snažil vzbudit?

Povídal si po celou dobu cesty.

Rozhovor s Rikou zabral snad celou cestu. To bylo snad poprvé, co mi její hovor vadil, ale nepřestával jsem se usmívat při jejím líčení Sorina výrazu, když viděla na zahradě květiny poskládané do písmen „Miluju tě, Riko“ pod jejím oknem. Dojeli jsme na místo a já musel končit. Smutně se rozloučila.

Věděl jsem, že se nás Yuichi pokoušel neposlouchat. Vystoupili jsme a spolu šli ke dveřím. Zastavil jsem se na poslední chvíli, tím jsem mu zabránil pokračovat dál.

„Yuichi, měl bys něco vědět. Nikdy netahám city do práce…“ zadíval jsem se mu chladným upřeným pohledem do očí.

Zastavil mě. A to, co mi řekl, mi skoro vyrazilo dech. „ Yuichi, měl bys něco vědět. Nikdy netahám city do práce…“

Chvíli mi trvalo, než mi došel plný význam těch slov. „Jistě… Já to chápu…“ Ano chápu, ale… „Rozhodně nemám v úmyslu se ti plést pod nohy!“ …ale víš, měl bys něco vědět… „Naše spolupráce skončila a my se teď už pravděpodobně nikdy neuvidíme, takže…“  Chci ti říct, že tě… „Děkuju, že jsem u tebe mohl přespat, ať ti to s Rikou vyjde!“ … Já tě miluju, Rene. Jen se to nikdy nedozvíš. Pokusil jsem se pousmát.

„Počkej, jak s Rikou?“ zavolal jsem omámeně za odcházejícím Yuichim. Nakonec jsem se odploužil do kanceláře, kde jsem se dozvěděl špatnou zprávu. Zapomněli na jednu kolekci oblečení, takže to ještě budu muset nafotit. Naštvaně jsem se pohádal s šéfem, protože jsem potřeboval už tuhle zakázku ukončit kvůli filmu. Nakonec jsem to uhrál, že budu moct si dobu focení určit sám. Nakvašeně jsem zamířil do fotografického studia, kde jsem celý minulý týden fotil.

„Yui! Kdes byl?! Nepřišel si domů, nebral si telefon!!! Jednou tě nechám jít samotného a ty zmizíš!!!“ sjel mě Reiza hned, jak mě uviděl.

„Jsem v pohodě…“ špitnul jsem. Byl, ale teď rozhodně nejsem… „Mám ještě nějakou práci. Pak se ti ozvu!"

Nečekal jsem na odpověď a běžel jsem do svého prázdného ateliéru. Kam jinam? Potřeboval jsem být sám… sám… když totiž Ren řekl… Doufal jsem, že to dopadne jinak! Po dnešní noci. A ránu! Nečekal jsem, že si skočíme do náruče a budeme šťastní až do smrti, ale tohle, tohle… Rychle jsem doběhnul do místnosti, zabouchl dveře a sjel po nich zády. Hlavu jsem schoval do dlaní, a teď, když mě nikdo nesledoval, nikdo neslyšel, jsem zase plakal.

Povytáhl jsem obočí. Seděl jsem na své oblíbené židličce v ateliéru a sledoval hnědovláska, jak se po dveřích kácí k zemi a tiše pláče. Proč? Co…? Kdo? Nedokázal jsem myslet normálně, když jsem ho takhle viděl. Okamžitě se mi v hlavě objevily obrázky z naší noci. Taky se mu kutálely slzy.

„Yui-chan… Co se stalo?“ zvedl jsem se ze židle a přešel k němu. Chtěl jsem ho pohladit přes tvář, kterou si zakrýval…

Cože? On… On je tady??? Co tu dělá??! Sesbíral jsem se ze země. Rychle jsem se otočil zády.

„Co by se mělo stát?… Nic se… nestalo." Trošku se mi lámal hlas, ale snažil jsem se. „Omlouvám se, nejspíš jsem si spletl dveře."

Věděl jsem, že jsem se nespletl, ale i tak jsem vzal za kliku.

Zamračil jsem se, tak tohle je ta jeho profesionalita? Zprudka jsem udeřil do dveří, které chtěl otevřít. Teď jsem byl naštvaný o to víc. Nechtěl jsem ho vidět plakat, trochu jsem doufal, že ho zastihnu šťastného a spokojeného. To mi dá štěstí a odjedu, aniž bych mu zase ublížil.

„Nikam nepůjdete, Saito-kun,“ změnil jsem tóninu hlas. „Máme práci a já musím stihnout natáčení, tudíž za hodinu odcházím.“

Zprudka praštil do dveří. Polekal jsem se. A i jeho zvýšený hlas nepůsobil nijak uklidněně. A navíc jsem vůbec nechápal. Naše spolupráce už přece dávno skončila!…

„O jaké práci to mluvíte…?“ špitnul jsem.

„O tomhle,“ vytáhl jsem z kapsy obálku s pokyny a zadáním práce. Položil jsem mu ji do dlaní. Vrátil jsem se ke svému místečku a unaveně se posadil. Ano, včerejšek byl jen náhoda. Dokud nepochopí, že soukromý život do pracovního života nepatří, nemůžu po něm chtít víc…

Dočetl jsem.

„Aha…“ otřel jsem hřbetem ruky slzy. „Tak se připravte…“

Žádné city, do práce nepatří žádné city! Ani… Ani láska, Yui, takže se seber a snaž se! Bulet můžeš potom. Foťák, který byl stále v kufříku, jsem zapnul a opět sešteloval. Nasadil jsem sundavací objektiv a čekal, až se Ren převlékne. Stále jsem viděl trošku rozmazaně, ale když budu rychle mrkat, přejde to.

„Začneme?“ vyzval jsem tiše Rena, který už byl převlečený.

Dělal jsem, že jsem si jeho slz nevšiml a převlékl se. Zabralo to jenom chviličku. Yuichi se snažil být statečný a soustředil se na práci. Uvolnil jsem se a jako mávnutím kouzelné hůlky jsem se umíval do foťáku. Pózu jsem upravil podle jeho potřeb a nijak neprotestoval. Jednou jsem si zahrál na nechápavého, tudíž musel milý fotograf jít a dotýkat se mé nahé hrudi pod rozepnutým sakem, aby mě správně natočil. Poznal jsem na něm, že mě podezříval, že jsem jeho výzvu pochopil, ale přitom…

Koukl jsem se na hodinky a zhrozil se. „Už mám zpoždění! Musím letět na natáčení… zítra budeme pokračovat ve stejnou dobu.“

Proč to dělá?? Chvíli si hraje na kus ledu a v té další je vyzývavý a provokuje. Neochotně jsem si upravil jeho postoj. Ale i tak jsem ruku stáhl jen neochotně. Oznámil, že končí. Jen jsem přikývnul. Přikývnul jsem mu na to. S arogantním úsměvem se chystal otevřít dveře, ale přerušilo ho zaklepání. Dotyčný nečekal na vyzvání a vešel.

„Yui, půjdeme na tu pláž? Je vedro!“ usmíval se Rei. V Renově tváří bylo překvapení. Sjel jsem ho pohledem. Nakonec se mi povedlo vyčarovat úsměv.

„Proč ne? Pojedeme hned teď!“ vyběhnul jsem za Reizou, který mne přátelsky vzal kolem ramen.

„Bude to prima. Jdou tam i další kluci tady od nás!“ sděloval mi nadšeně. Já se ještě ohlédnul.

„Takže zítra…!“ ujistil jsem se.

Povytáhl jsem obočí. Co je to za id*ota? Kdo je to? Netušil jsem, ale hleděl si svého. Oblékl se a sám jsem zamířil na natáčení. Mí spolupracovníci už byli jako na trní. Samozřejmě jsem dostal přednášku o tom, jak a kdy mám chodit do práce… no prostě kecy. Nedokázal jsem se ale na nic soustředit… myšlenky mi utíkaly jediným směrem a tím byl Saito Yuichi…

Byl jsem Reiovi vděčný. I když byla Renova přítomnost něčím, po čem jsem toužil, byl jsem rád, že jsem mohl odejít. Chtěl bych s ním být ale jinak. Nakonec jsem ze své poličky vydoloval kraťasové plavky a nechal se strhnout Reiovým nadšením.

Sluníčko bylo vysoko na obloze a bez milosti pálilo. V tom šíleném horku jsme hráli volejbal spolu s dalšími fotografy, kteří s námi chodí na obědy. Většinu dopoledne jsme však trávili právě ve vodě, kde jsme se navzájem „topili“, závodili, cákali a hráli „kohoutí zápasy“. Nečekal jsem, že to bude taková zábava! Vysmátí a úplně unavení jsme cestou domů sdíleli zážitky…

Dlouhých čtrnáct dní uběhlo a je tu další kapitola. Tak jak se líbila? Asi jste čekali možná trochu veselejší ráno než tohle. No jo, ale to by nemohli být oni dva, aby si to nepokazili. Však oni se potkaj ještě zajímavěji a budete koukat na to, jak jim to osud ošklivě zavaří. Budeme rádi za každý komentář. Tak u dalšího dílu se na vás opět těší Gwendolin & Torriell.

Autor: (Shrnutí povídek), Torriell, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Atelier of Love - 10. kapitola: