OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Atelier of Love - 1. kapitola

01.06.2014 (12:00) • , Torriell • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1183×

Podrážděně jsem šel sakurovou alejí. Měla to být nejkratší cesta do ateliéru, ve kterém jsem měl dnes dělat fotky. Bral jsem to spíš jako charitu nebo přesněji oddechovku, za kterou nechci skoro žádný honorář, když mi přišla ona podivná žádost, abych dělal modela nějakému studentovi. Nevěděl jsem, co čekat. Nechtěl jsem, aby mně nějaký magor, co se pokouší o něco jako umění, zkazil můj profil, či co to chce fotit.

Po kamenných schodech jsem seběhl mezi domy a už jsem tam stál. Vypadalo to zvenku nádherně. Odfrkl jsem si, čekal jsem úplně něco jiného, spíš něco zašlého, než úchvatný malý jednopatrový domeček s prosklenou halou, ve které se schovávaly obrazy ručně malované i fotografie. Uznale jsem si je prohlížel. Najednou jsem uvízl pohledem na dokonalé krajinomalbě.

Byl jsem trochu nervózní už od rána, ale ten pocit, kdy nevíte, co očekávat, se stupňoval. Nepříjemně stupňoval! Byl jsem jako na trní. Měl jsem sice na vyřízení několik denních zakázek. Studuji umění. Rád kreslím a momentálně se živím převážně focením. Rozloučil jsem se s rodinou, která chtěla nějaké fotografie do rodinného alba. Malému klukovi, Simonovi, jak se mi představil, jsem dal bonbon a zamával jsem mu.

Dokonale jsem sklidil ateliér a všechno připravil. Zatím jsem nevěděl, kdo bude mým modelem. Šlo o seminární práci a fotografie měly být použity i pro nějaké časopisy. Schůzku domlouval profesor a, nemůžu si pomoct, tvářil se trochu… škodolibě, když mi o celém projektu říkal.

Byl přesně čas, kdy měla přijít ona očekávaná osoba. Čekal jsem a čekal. Nervózně jsem podupával nohou. Až se konečně ozvalo cinknutí zvonku, co ohlašoval příchozího. Nadšeně jsem seběhnul dolů. Zhluboka jsem se nadechnul, než jsem vešel do místnosti, kde jsem měl vystavené obrazy a fotky, co se mi obzvlášť líbily. Zklidnil jsem se a s milým úsměvem jsem vešel.

„Líbí se vám?“ zašveholil jsem zvesela na vysokého blondýna, který právě přišel. Prohlížel si jeden z mých obrazů.

Trhl jsem sebou při zvuku toho hlasu. Otočil jsem se a zatajil dech. Ten hoch nevypadal tak špatně, jak jsem čekal, vážně by stál za hřích. Tmavé upřímné oči rozšířené očekáváním. Hnědé vlasy… roztomilé rty… Asi tak nějak vypadal.

„Vypadá dost dobře… trochu mě uklidňuje, jako by se moje nespoutaná duše mohla v něm ztratit…“ uteklo mi okouzleně při pohledu na onen obraz. Potřásl jsem hlavou, až se mi podivně sestřižené vlasy (každé jinak dlouhé) trochu rozcuchaly. Potom jsem promluvil odměřeně: „Já jsem Takao Ren, jsem tu jako model…“

„Nebojte, neztratí se. Je to jenom namalované,“ vřele jsem se usmál. Pro moje rty byl úsměv naprosto přirozená poloha. „Ale, děkuji. To je moje práce.“ Spokojeně jsem se prsty zaháknul za poutka na kalhotách.

Pak, trochu mě to překvapilo, zvážněl. „Já jsem Takao Ren, jsem tu jako model…“

„Tak to jste vy?“ byl jsem z něj unešený. Odněkud jsem ho znal. Ano, jeho fotografie byly často ve všemožných časopisech. Ale jméno mi nic neříkalo. „Celý den se vás nemůžu dočkat. Byl jsem moc zvědavý, co jste zač. Představte si, že mi profesor ani nic neřekl!“

Povídal jsem a povídal. Pak jsem se zarazil, konečně… „Omlouvám se. Jsem Saito Yuichi!“ napřáhl jsem před sebe ruku, čekajíc, že mi ji stiskne.

S pohrdavým úšklebkem jsem mu sevřel dlaň. Byl roztomilý, ale já nehodlal na sobě znát žádné sympatie. Prostě to nebyl můj styl. Povytáhl jsem obočí, nepokoušel jsem skrývat sarkasmus v hlase. „Tak ty jsi ten „nadaný“ žák Yamada-sensei?“

Nadaný…? Představil jsem si profesora. „Yamada-sensei je jen samé „Předělej to!“, „To je špatně“, „Hned to smaž!“…“ napodobil jsem jeho zlobný hlas a sám jsem se zasmál.

 „Takže… ano, asi budu ten „nadaný“,“ zopakoval jsem to slovo stejným tónem jako on. Sluníčko si našlo cestu mezi mráčky a já přivřel oči, jak mě polechtalo.

„Hezky se vám lesknou vlasy!“ všiml jsem si a hned se dal do jejich zkoumání. Opravdu se leskly jak z reklamy!

Nevěřícně jsem zavrtěl nad ním hlavou, tohle je ztracený případ. Tomu snad nejde ničím zkazit náladu. Nechal jsem ho prozkoumat moje vlasy, ale nijak mu to neusnadňoval. Ta jeho náladička mě vytáčela.

„Můžeme pokračovat uvnitř?“ pokoušel jsem se zachovat profesionální tvář. „Co vlastně chceš fotit?“

Zamračil jsem se. „ChceTE!“ zvýraznil jsem onu příponu, která zdůrazňovala vykání! Jeho pohled byl opovržlivý. Ale já si to nenechám líbit!

„Já jsem s žádným tykáním zatím nesouhlasil!“ zavrtěl jsem mu ukazováčkem před očima jako upozornění. „… Až si s vámi budu chtít povídat na přátelské rovině, řeknu si.“

Chvilku jsem mu hleděl do očí, pak jsem se zase usmál. „Samozřejmě, že půjdeme dovnitř! Omlouvám se, jsem trochu upovídaný.“ Naznačil jsem mu pohybem ruky, aby mě následoval. Sám jsem šel před ním a vedl ho do ateliéru, kde fotím.

Zamračil jsem se na ten jeho ukazováček. Tohle dítě má vážně něco do sebe. Pokrčil jsem nad tím rameny…

„Tak fajn,“ jen jsem odsekl.

Po celou dobu, co šel přede mnou, jsem se kochal jeho pozadím. Bylo velmi impozantní, něco jako jeho kresby. Prostě všechno tam, kde má být. Promnul jsem si krk. Možná tohle nebude tak zničené odpoledne, jak jsem si představoval. Prohlížel jsem si rozpracované obrázky. Nějak se mi víc líbily jeho olejomalby, než obrázky tužkou… ale fotky byly taky pěkný… jen… no… To je fuk!

„Takže čím chcete začít?“ pohrdavě jsem ho sjel očima.

Ze sekretáře jsem vyndal zalepenou obálku. „Tady. Dostal jsem určitý úkol. Nesměl jsem to rozbalit, dokud nepřijdete.“

Opatrně jsem začal rozlepovat obálku. Neměl jsem nožík, a tak to nešlo nijak rychle. Rychle jsem četl instrukce. Podíval jsem se na Rena, zpátky na dopis a znovu na Rena. Dokonale jsem pochopil, proč se profesor tvářil tak… tak, jak se tvářil, když mi to předával.

„Dáte si něco k pití?“ nabídl jsem se. Nečekal jsem na odpověď. Obálku jsem rozrušeně položil na stůl a šel pro džus.

Povytáhl jsem obočí, co to má být? Zavrtěl jsem nad tím hlavou… Požádal jsem o obyčejnou vodu, takže se chudák musel vracet, protože přinesl nějaký sladký sajrajt. Takový zmatky jsem neměl rád. Zvědavě jsem se podíval na obálku. Když znova proběhl kolem mě, zeptal jsem se: „Co teda budeme fotit?“

Neodpovídal jsem. Jen jsem vyndal papír z obálky a přidržel mu ho před očima tak, aby si mohl přečíst, co tam bylo napsané.

„No a?“ pokrčil nechápavě rameny.

„No a? No a?!“ vyndal jsem fotoalbum a skoro mu ho vnutil. „Podívejte se, co jsem doteď fotil. A co mám fotit teď?“ začervenal jsem se.

Pokrčil jsem rameny a prolistoval narychlo fotky. Přimhouřil jsem oči. Na fotkách byla krásně zachycené detaily v přírodě, mladé dívky poskakující v trávě, tváře žen plné emocí, strhaný muž opřený o hůl pod mohutným stromem. Konečně mi došlo, proč ty rozpaky. Měli jsme zadané akty… Nevadilo mi to, bylo mi vždycky úplně fuk, jak pózuji, ale jestli akty ještě nefotil, mohl by to být problém.

Pobaveně jsem ho chytl jemně za bradu. „Copak je to takový problém?“

O krok jsem poodstoupil. „Ještě větší! Tohle bude poprvé, co… budu fotit akty. Chápete, ne?“ pokrčil jsem bezmocně rameny. Fakt, že jsem gay a že bych měl fotit… Áááá! Co mi to Yamada-sensei udělal!!! A jak to Ren mohl zvládat s takovým klidem?

„Vám se to mluví, vy už máte zkušenosti!“

Pohrdavě jsem odfrkl. „Měl byste se chovat profesionálněji! Jinak tu nemusím ztrácet čas, jsem tu jen proto, že mě Yamada-sansei osobně požádal. Kdybyste pro něj nebyl významným žákem, tak to neudělá… V tom mi můžete věřit, Saito-kun.“

Poodstoupil jsem od něj a stáhl si volné tmavé triko s véčkovým výstřihem, odhalil jsem tím svalnatou hruď a především zlaté tetování čínského draka, kvůli kterému právě fotím ony akty.

„Ale já nejsem profesionál.“ Zkroušeně jsem se posadil. Rychle jsem se napil pomerančového džusu. A div jsem ho nevyprskl.

„Co si myslíte, se tu takhle svlékat!“ vypískl jsem a zavrtěl nevěřícně hlavou.

„Hodlám pracovat…“ podíval jsem se na něj stylem, jako bych pochyboval o jeho zdraví. Arogantně jsem si ho prohlížel. „Pokud ale nemáte dost profesionality fotit, tak nemáte na umělecké dráze co dělat!“

Věděl jsem, že jsem volil možná trochu hrubá slova, ale tohle mi vtloukl Yamada-sensei do hlavy, když jsem jako dítě u něj začínal.

Tohle mě zabolelo. „Co mě třeba trochu povzbudit? Něco, jako „Vy to dokážete!““ povzdechl jsem si. Opatrně jsem sešteloval foťák.

„Řekni sýr…“ zamumlal jsem a zmáčkl spoušť. Zachytil jsem akorát jeho překvapený výraz. Zavrtěl jsem hlavou a v duchu posílal pana profesora do horoucích pekel. Ale pak… vždyť… to byla dokonalá příležitost! Teda… pro mě to možná byl trochu trapný a nepříjemný, ale já toho člověka už neuvidím, ne?

„Myslíte, že byste mi mohl… trochu pomoct?“

Otočil jsem se k němu zády a přezkoumal jeho dekorace. S úsměvem rebela jsem vytáhl z věšáku podivný, ale příjemný kabát s kožíškem na lemu, který dokonale ladil s mými vlasy. Opřel jsem se o mozaikovou tmavou zeď. Povolil jsem si pásek a natáhl nohy před sebe. O kabát s kožíškem jsem se opřel nahými zády a kožíšek schválně položil na svá ramena, aby se sladila s celým mým zevnějškem, takže dokonale vyniklo tetování a stříbrný řetízek.

„Můžeme začít kresbou, tu máte v zadání taky,“ navrhl jsem trochu smířlivě. „… A když budete u toho, uděláte si pár fotek…“

„Ano, je tam i kresba,“ přikývnul jsem, teď už opět s úsměvem. Vděčně jsem se usmál.

„Moc vám děkuju,“ naznačil jsem uctivou poklonu. Chvíli jsem pobíhal a sháněl si štětce.

„Mám si vybrat. Takže… chcete být černobílý, nebo barvený?“ křikl jsem z vedlejší místnosti. Sháněl jsem se jak po tužkách, tak po barvách, paletě a štětcích… A plátnu s papíry. „Barvami to bude trvat déle. Ale líp si s nimi rozumím."

Protočil jsem oči. „Jde o vaši závěrečnou zkoušku, ne o moji! Je to jen na vás, musíte uznat sám, čím lépe vyniknout…“ sledoval jsem tu jeho prdelku pobíhat sem a tam a náramně se bavil. „Měl byste si mě i vyfotit, ať víme, kde jsem seděl, kdybychom to dnes nestihli… někdy je ta fotka vhodná předložit spolu s obrazem.“

„Jistě! Fotka!“ zmateně jsem odložil věci na stůl a přesunul jsem se k foťáku. „Světla…“ mumlal jsem si sám pro sebe. Proč jsem byl tak rozhozený?! Musel jsem si stoupnout na špičky, abych dosáhnul na vypínač. Světla se rozsvítila. Zase jsem doběhnul k foťáku. Sundal jsem ho ze stativu a přešel o kousek blíž.

„S výrazem nemusíte dělat nic, ten je dokonalý. Jenom…“ přešel jsem blíž k němu. Opatrně jsem mu prstíky trošku naznačil, aby trochu pyšně zvedl bradu. „Děkuju.“

Chvíli jsem cvakal. Pak jsem začal mít různé nápady. Prosil jsem ho, jestli by zapózoval tak a onak. Barvy zůstaly zapomenuty na stolku.

Nechal jsem se několikrát vyfotit v sedu u oné zdi, ale pak jako by našel ztracené sebevědomí, začal mě fotit o sto šest. Musel jsem se postavit na rozbolavělé nohy a pózovat mu. Posílal jsem do objektivu nacvičené úsměvy či smutné oči a podobně. Ke konci jsem si sundal i kabát, nějak se nám Saito osmělil. Čas letěl a k mému překvapení jsem se bavil. Bylo mi to celkem příjemné.

Unaveně jsem vykoukl z okna a zděsil se, že je venku už tma. Promnul jsem si krk. „Už je pozdě, trochu se nám to protáhlo více, než jsem čekal. Zítra mám přijít ve stejný čas?“ začal jsem se oblékat do svého oblečení.

„Jestli nebudete nic namítat!“ usmál jsem se potěšeně. Těšil jsem se, že bychom spolupracovali dál. Sesbíral jsem věci, co by tu nemusely přes noc být. Skleničky jsem složil do myčky a zase se vrátil do vstupní haly, kde Ren čekal.

„Moc vám děkuji za pomoc.“ opět jsem zvedl koutky úst k přátelskému úsměvu. Rozloučili jsme se a mě těšil příslib zítřejšího pokračování. Celou dobu jsem nemyslel na nic jiného. Usínal jsem v posteli v malém bytečku nad ateliérem v podkroví.

Autor: (Shrnutí povídek), Torriell, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Atelier of Love - 1. kapitola: