OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Another Winner - 7. kapitola

07.04.2014 (17:00) • Elina • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 787×

„Tenhle rok dělali vizážisté svoje vlastní obleky pro splátce,“ oznámila mi Lianna. „Samozřejmě byla pravidla, která jsme museli dodržet, ale jinak jsme měli volnou ruku. Na druhou stranu, nevím, kam tě pošlou, jestli do pralesa, pouště, lesa, bažin a tak dále. Takže jsem se tvoje oblečení snažila udělat co nejvíce flexibilní,“ domluvila a podala mi černé kalhoty a šedozelené tričko. „Ty jsou ze zvláštního materiálu, nebudu ti říkat název, stejně bys nevěděla, o co jde. Jsou zároveň vzdušné i teplé, podle počasí. Jejich spodní část se dá odepnout, kdyby bylo velké teplo. Být tebou bych to ale nedělala,“ vysvětluje Lianna a nakonec mi podala i tmavě šedou přiléhavou bundu s kapucí. „Ta bunda je podobná jako ty kalhoty, rukávy dají také odepnout.“

Já, skoro jako vždy, jsem stála beze slova a jen se oblékala podle jejích pokynů. Na ruce jsem měla namotaný přívěšek od mé matky, stejně jsem neměla nic jiného, co bych si vzala do arény.

„Poletím s tebou vznášedlem až na místo, pak už to bude na tobě.“

Vznášedlo nás vyzvedlo za několik minut. Doktor v něm mi aplikuje jehlou do paže vysílací zařízení.  A pak letíme.

Po půlhodinovém letu nás spouští do startovací kóje. Je tam nějaké jídlo a pití. I přestože jsem neměla hlad, nacpala jsem do sebe část jídla z talíře a zapila to vodou. Nevěděla jsem, jak na tom budu v aréně.

„Je čas,“ oznámila mi Lianna, když se rozezněl varovný signál. Já jsem vstala, vstoupila na plošinu a zhluboka se nadechla. Je to tady.

„Poslední věc,“ řekla mi ještě Lianna. „Vyhraj.“

Tak to byla asi ta nejlepší rada, jakou jsem slyšela za celou dobu. Plošina se začala sunout nahoru a já odvrátila od Lianny.

Za pár sekund jsem byla nahoře a začala jsem se rozhlížet. Byli jsme ve městě, nebyly to ruiny, ale opravdové město, jen úplně prázdné. Já i všichni ostatní splátci jsme stáli na náměstí. Roh hojnosti byl uprostřed a my v kruhu kolem něj.

Rozhlédla jsem se kolem sebe, hledala jsem nejsnazší cestu pro všechny věci, co jsem potřebovala. Než uplynulo třicet sekund na obrazovce, která odpočítávala, měla jsem tři možné cesty a k tomu dvě únikové, kdyby se něco zvrtlo.

Nakonec jsem se rozhlédla i po ostatních. Viděla jsem Granta, který byl o čtyři splátce doleva ode mě, i holku ze Dvojky, která byla o dva splátce doprava. Chtěla jsem se rozhlédnout po dalších profících, ale nezbývalo mi moc času.

Pět… Támhle je dvojice ze Čtyřky. Čtyři, tři… Tady je Ayden. Dva, jedna. Ozval se gong zahajující hry. Nezaváhala jsem ani na vteřinu a sprintovala jsem k věcem, co jsem potřebovala. Za běhu jsem zvedla malou taštičku, kterou jsem si hodila přes rameno, nevelký nůž a modrý batoh. Ještě jsem mířila k oštěpům, protože jsem se nechtěla pouštět do arény bez své oblíbené zbraně.

Periferním viděním jsem zahlédla odlesk kovu. Skrčila jsem a udělala kotrmelec. Svým nožíkem jsem bodla útočníka, nějakého kluka, do nohy. Zařval bolestí a svalil se na zem. Já naopak vyskočila na nohy a podřízla mu hrdlo. Krev mi vystříkla na obličej, ale já si toho nevšímala a pokračovala jsem ke stojanu s oštěpy.

Konečně jsem se tam dostala a rychle dva vytáhla. Jeden jsem si zastrčila za batoh a druhý jsem nechala pohotovosti v mé ruce. To se vyplatilo. Řítil se ke mně Grant s opravdu velkým mečem. Připravená na jeho útok jsem se meči lehce vyhnula, praštila ho prudce násadou oštěpu do břicha a utíkala dál.

Nemělo smysl bojovat teď s Grantem. Byl to dobrý bojovník, i když trochu hloupý. Ale pár metrů za sebou měl další čtyři profíky, kteří by mu mohli přijít na pomoc. Na to jsem až příliš dobře znala své schopnosti a šance.

Hned při první příležitosti jsem zabočila do postranní ulice, ale nezastavovala jsem. Pořád jsem utíkala. Teprve až jsem byla dva kilometry, podle mých odhadů, od náměstí, zastavila jsem a vydýchala se.

Město bylo opravdu zvláštní. Tohle nepostavil Kapitol, bylo totiž staré. Celý ten styl, ty domy, ty ulice, nevypadalo to jako nic, co jsem viděla v Kapitolu nebo v Prvním kraji nebo v ostatních krajích.

Ano, vím, jak vypadají ostatní kraje. Jako malá jsem měla takový zvyk, dost nepříjemný pro mého otce, a to, že jsem se mu často vloupávala do kanceláře. Nechtěla jsem vědět nic konkrétního, jen jsem se nudila.

Obhlédla jsem si jeden z domů. Byl dobrý, dvě přístupové cesty, každá z jedné strany, a byly odděleny zdí. Takže jedna by vždycky mohla být úniková.

Vlezla jsem dovnitř, kuchyň a obývací pokoj. Skoro nic tam nebylo, stůl, komoda a pohovka. Pro jistotu jsem ten malý prostor prohledala. V komodě jsem našla plechovou lžíci a vzala jsem si ji. Když jsem ale prohlížela pohovku, objevila jsem nečekaný nález, poklop s vchodem do sklepa. Nakoukla jsem dovnitř, nic, jen tmavá, prázdná místnůstka.

Po průzkumu jsem vysypala věci z batohu a taštičky a rozložila je kolem sebe. Měla jsem dva oštěpy, jeden nůž, spacák, láhev a čutoru naplněné vodou, brousek, brýle proti slunci, zrcátko a banán. Až na jídlo to nevypadalo zas tak špatně.

Uvědomila jsem si, že mám ještě pořád obličej od krve toho kluka, co jsem zabila. Nalila jsem si na obličej trochu vody, abych smyla ty největší skvrny, ale ne moc, aby mi zbylo co nejvíc vody. Potom jsem narovnala své věci zpátky do batohu a lehla si na pohovku. Nespala jsem.

Po chvíli se začalo stmívat a rozezněla se hymna. Tiše jsem přešla k oknu a opatrně vyhlédla. Začali promítat fotky mrtvých splátců.

Všichni profíci přežili, jak jsem předpokládala. První byl kluk z Pětky, kterého jsem zabila já. Pak oba z Šestky, kluk ze Sedmičky, dívka z Devítky a oba splátci z Desítky a Dvanáctky. Deset mrtvých splátců, to je docela dost i na první den.

Nejvíc mě překvapilo, že ta malá holčička ze Sedmého kraje přežila. Je asi tak drobná, že si jí ani nikdo nevšimnul. Škoda, mohla to mít už za sebou.

Vzala jsem plechovou lžíci a vsunula ji jako klín pode dveře. Aspoň to chvíli zdrží toho, kdo by se sem chtěl dostat, pomyslela jsem si a vrátila se zpátky na pohovku.

Oddělila jsem se od profíků. Představila jsem si, jak to teď Kašmíra a Zlatoň vysvětlují kapitolskému publiku. A vsadila bych se, že je to teď nejvíc diskutované téma v televizi. Při té představě jsem se pousmála, zavrtěla jsem hlavou a usnula.

Můj první den v aréně.

Autor: Elina (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Another Winner - 7. kapitola: