Another Winner - 3. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Kapitol, přípravy a vizážista.

01.04.2014 (17:00) • Elina • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 611×

Kapitol, Kosmetické centrum

Pobíhali kolem mě tři kapitolští občané a snažili se mě zkrášlit, než přijde můj vizážista. Byla jsempřed nimi nahá a oni mě depilovali, mazali kdoví čím, myli vlasy, pilovali nehty a další. Už skoro dvě a půl hodiny.

Připadalo mi zvláštní, že ještě před těmi pár hodinami jsem se vzbudila ve vlaku. Byla snídaně, stejně velká jako předchozí den večeře. Kašmíra a Zlatoň nám o toho moc neřekli, jenom ať se moc neusmíváme a ať jdeme jako vítězové. Ten první úkol jsem dokázala splnit naprosto skvěle.

Teď kolem mě probíhala ta nejdivnější věc, co jsem kdy viděla.

Ti tři vypadali směšně, stejně jako Sienna. Aurelia měla dlouhé fialové vlasy a krystaly té samé barvy zasazené v kůži. Cosinius byl vysoký asi dva metry a na tmavé pleti měl bílá tetování snad úplně všude. Meia byla asi nejhorší, jasně žluté oči, kočičí fousky a šikmé obočí.

Pořád mluvili a snažili se mě navést do hovoru. Já odpovídala jednoslovně, většinou ano nebo ne. Připadalo mi to opravdu směšné.

„Tak, teď přijde tvůj vizážista,“ oznámila mi Aurelia a odešla s ostatními pryč. Já jsem osaměla asi na dvacet sekund, než dovnitř vstoupil můj vizážista. Žena, hodně malá, já byla tak dvakrát větší. Neměla na sobě zas tak moc vylepšení až na tmavě modré vlasy smotané do šíleného účesu, který vypadal asi jako strom. Už jsem ji viděla na jiných ročnících.

„Jmenuji se Lianna,“ oznámila mi a začala mě obcházet. Někdo jiný by byl asi nervózní, ale mně nahota nevadila.

„Hezká postava,“ poznamenala, „ta barva vlasů zvláštní. Naštěstí to nebude vadit tvým šatům na zahajovací ceremoniál.“ Zvedla jsem obočí. Ona mi bude kritizovat moje vlasy s tím, co má sama na hlavě? „Jak víš,“ pokračovala Lianna, „má to být něco typického pro daný kraj. Vy vyrábíte pro nás luxusní zboží, takže tenhle rok jsem se já a vizážista Granta rozhodli zůstat u klasiky.“

To, co jsem potom uviděla, rozhodně nebyla klasika pro mě. Oblékli mě do stříbrných třpytivých šatů po kolena bez ramínek, které vypadaly, jako by byly z kovu. Byly dost těžké kvůli mnoha ozdobám po celých šatech. Do vlasů, které mi učesali do mírnější verze Lianných vlasů, mi dali čelenku ze stejné materiálu jako šaty.

S Grantem jsem se viděla až u vozů s koňmi. Měl na sobě vestu bez rukávů ze stříbrného materiálu a dlouhé černé kalhoty.

Podíval se na mě. „Bojíš se?“

Ironicky jsem se usmála. „Vážně se na to ptáš?“

„Nemluvím o tomhle ceremoniálu. Myslím arénu. Možná jsi jeden z profíků, ale umřeš jako první, až vybijeme ty ostatní,“ oznámil se stejným úsměvem.

Přivřela jsem oči. „Myslíš si, že mě vyděsíš? Vážně? Tak to by sis měl oživit paměť, Grante. Kdo mě tolikrát nazýval bezcitnou mrchou, zrůdou nebo třeba narušeným bláznem? Neříkám, že jsi mě někdy doopravdy urazil. Právě naopak. Docela dobře jsi dokázal pojmenovat skutečnost. Tak si dej pozor, abys tu narušenou mrchu neviděl teď. Víš, co vůbec znamená slovo bezcitná pro mě? Že bych ti tady byla schopná podříznout krk a ani nemrknout,“ syčela jsem a doufala, že mě pochopil.

„Tohle si vyřídíme v aréně.“

„Nemůžu se dočkat,“ řekla jsem s pokrčením ramen.

Díky jeho výhružkám jsem pochopila jednu věc. Nemůžu být s profíky. Ani jsem původně nechtěla, ale udělala bych to, kdyby mi to pomohlo. Ale tahle možnost byla pryč, už kvůli Grantovi. On se s nimi plánuje spojit v první chvíli, kdy bude mít možnost. A obrátí je proti mně. Už když se na nás oba podívají, budou vědět, kdo je lepší spojenec. A když jim k tomu řekne, že mě musí zabít první… Udělají to.

„Nástup do vozu,“ oznámil nám Zlatoň a my nastoupili.

Ceremoniál utekl docela rychle i přesto, že byl stejný jako každý rok. Nájezd vozu na náměstí a řeč prezidenta Snowa.

Potom nás poslali do Výcvikového centra. Jako první kraj jsme dostali ubytování v prvním patře. Bylo to tam ještě luxusnější než ve vlaku. Do mého pokoje by se vešla půlka našeho patra v První kraji a do postele můj pokoj.

Svlékla jsem si šaty a vstoupila do sprchy. Byla to úleva po celém dni. Zkoušela jsem všechna tlačítka a zapamatovávala jsem si jejich funkce. Neměla jsem nic jiného na práci. Když mě sprcha omrzela, oblékla jsem se a přešla k oknům. I přestože jsme v nízkém patře, byl zajímavý výhled. Spousta světel, mnohem více než u nás.

Věděla jsem, že si musím promyslet svou taktiku na Hladové hry. Zlatoň a Kašmíra mi budou radit jako všem přede mnou, abych byla se skupinou profíků. To vím, že nepřipadá v úvahu, ale oni o tom nebudou chtít ani slyšet. Takže mám dvě možnosti, buď je hned ignorovat a dělat si vše podle svého, což ponese následky, nebo jim to všechno odsouhlasit a vyjevit se až v aréně. Ta druhá možnost by byla rozumnější, ale já nechtěla hrát další hru. Takže odmítnout to.

Potom samotná aréna. Musím se odpojit na začátku. U Rohu hojnosti si zajistit pár potřebných věcí a zmizet. Moje silné a slabé stránky. Slušně ovládám většinu zbraní, co nabízí v aréně. Malé, velké i házecí nože jsou slušné, sekyry v pořádku, meče moc nemusím, s lukem se dokážu trefit na stojící cíl a nejlepší pro mě je asi oštěp. Nejenom na házení. Ale hlavně na boj zblízka.

„Erico,“ ozvala se za dveřmi Sienna, „je večeře.“

Sešla jsem do jídelny. Nejsem poslední, Grant přišel těsně za mnou. Jinak v jídelně už seděli Kašmíra, Zlatoň, Sienna, Lianna a Grantův vizážista, u kterého jsem neznala jeho jméno. Číšníci v bílém, avoxové, nám servírovali večeři. Malé masovo-zeleninové kuličky, hustá houbová polévka, hovězí v jasně zelené omáčce s bramborami, čokoládový dort s malinami.

Při jídle probíhá konverzace pouze mezi dospělými, já s Grantem mlčíme. Sienna nejprve chválí vizážisty za skvělou práci. Jediná věta, která směřovala ke mně, byla, když mě chválila, jak pěkně jsem vypadala v šatech. Zamumlala jsem ´děkuju´ a vrátila se k jídlu.

Po večeři se pozornost obrátila zase k nám.

„Zítra vám začíná výcvik,“ připomněla nám Kašmíra. „Chceme, abyste si zopakovali znalosti všech zbraní, co jste se učili. Po druhém dni se tady spolu domluvíme, co předvedete při soukromém vystoupení.“

Zlatoň si přebírá slovo a oznamuje nám, že bychom se měli dát do spojenectví s dalšími profíky. V tu chvíli přestávám poslouchat. Než se ozval Zlatoň: „Erico? Posloucháš mě?“

„Ano,“ odpověděla jsem bezvýrazně.

„Víš, že tohle je důležité?“

„Ano,“ zopakovala jsem svoji odpověď stejně.

Autor: Elina (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování