Another Winner - 2. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Máme tu sklizeň a setkáme se s trenéry.

31.03.2014 (19:00) • Elina • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 889×

EDIT: Článok neprešiel korekciou gramatiky!

Náměstí Prvního kraje, Sklizeň

Stála jsem s ostatními patnáctiletými v prostoru vyznačeném provazy. Všichni jsme byli umytí, učesaní a oblečení do našeho nejlepšího oblečení. Připadalo mi to směšné. Byla to jen hra pro kamery a kapitolský lid, aby viděl, že v Prvním kraji jsou ty nejhezčí děti.

Hladové hry jsou přece soutěž, kde se zabijí. Tomu divadélku kolem jsem moc nikdy nerozuměla. Chtějí vidět krev, boj a zabíjení, tak na co jsou rozhovory, výroba kostýmů a projížďky na vozech. Vím, že se jim to líbí, ale pro mě je to absurdní. Když těch dvacet tři dětí chtějí vidět mrtvé, proč u toho dělají takové představení?

Z mých úvah mě vytrhla kapitolská moderátorka Sienna Malsienová a starosta Prvního kraje. Ten opakuje každoroční proslov o tom, jak vznikla naše země Panem, o její historii a pravidla Hladových her. Jsou velmi jednoduchá, dvacet čtyři dětí, dvě z každého kraje, bojuje v aréně na život a na smrt. Poslední vyhrává. Nebaví mě to poslouchat pořád dokola.

Pak už nastal čas Sienny Malsienové. Ta každý rok vypadá úplně jinak. Tento rok jsou její vlasy stočené do neuvěřitelně pravidelných prstýnků a mají jasně zlatou barvu, stejně jako její šaty. Vypadá směšně.

„Šťastné Hladové hry. Ať vás stále doprovází štěstěna,“ pištěla svým jasným hláskem do mikrofonu. Měla by už jít k připraveným osudím, ale zůstala u mikrofonu a vytáhla ze zlaté kabelky obálku.

„Jelikož jsou tohle výroční sedmdesáté hry, tak se tvůrci her rozhodli se souhlasem prezidenta Snowa udělat malou změnu na okořenění her.“ Touto větou si získala mou pozornost a zpozorněla jsem, jak otevírala připravenou obálku.

„Tento ročník,“ pokračovala Sienna, „nebudou uznáni žádní dobrovolníci. Pouze osudí rozhodne, kdo půjde reprezentovat První kraj do letošních Hladových her.“

Celý kraj ztichl. Někdo úplně zrudnul, někdo otevřel pusu dokořán, jedna dívka přede mnou se dokonce začala třást. Prohlížela jsem si ji. Když jsem byla mladší, měla jsem občas problém rozeznat, jak se lidé cítí. Teď, ale ne. Měla strach a nedokázala to skrýt.

Následně zazněla její obvyklá věta: „Nejdříve chlapci.“ Sienna vložila ruku do osudí, zachytila první papírek na vrcholu a přečetla jméno: „Grant Hausen.“ Okamžitě vyrazil ze svého místa a vyběhl za Siennou na pódium. Takže přece jenom vylosovali i Velvet? Určitě ta oba mají dost lístků.

„A teď dámy.“ Třeba to bude nakonec Velvet, možná to čekali a dali jim do osudí hodně lístečků, uvažovala jsem a ani nesledovala Siennu, jak vytahuje dívčí lístek.

„Erica Worthyová.“ Všichni se na mě otočili, je to moje jméno.

Čekala jsem v přepychové místnosti. Zde mělo proběhnout rozloučení s rodinou a přáteli. Chtěla jsem, aby někdo přišel? Ne, asi ne. Možná ani nikdo nepřijde, doufala jsem, protože jsem chtěla být sama. Nebyla jsem nadšená, že se účastním Hladových her. Teď, ale musím, takže jsem to chtěla promyslet. To mi nevyšlo, protože přece jenom přišly nějaké návštěvy. První byla ta, co jsem očekávala, můj otec.

„Ahoj Erico,“ pozdravil mě a já mlčela. Neměla jsem mu, co říct. Nikomu jsem neměla, co říct.

„Co tu děláš?“

„Ty… ty mě nechceš vidět?“

„My dva jsme neměli žádný blízký vztah ani jsme se nestýkali, takže mi připadá nelogické, že jsi za mnou přišel.“

„Ale jsem tvůj otec.“ Je to slaboch, pomyslela jsem si.

„To jsi, ale nic víc.“

Tohle ho viditelně zasáhlo, ale místo aby odešel, se na mě ještě otočil.

„Už se nikdy neuvidíme. Chtěl jsem se s tebou jen rozloučit.“ Nemyslel si, že mám šanci. Byla jsem pro něj už mrtvá.

Návštěvy, ale neskončily. Další přišel jeden z mých učitelů. Přednesl mi docela dlouhý projev o tom, jak bych měla být hrdá, že reprezentuji svůj kraj. Že tento úděl bych měla brát velmi vážně a zhostit se ho s poctou. Tohle protáhl asi na deset minut. Když viděl, že se už ani neobtěžuji na něj dívat, konečně odešel.

Poslední návštěva mě jako jediná překvapila. Moje matka. S každým, kdo jde do Hladových her a má rodiče, se přijde rozloučit matka.

Já to nečekala z několika důvodů. Stejně jako s otcem jsme se nestýkaly a viděla jsem ještě méně než otce. Návštěvy totiž měla zakázané, protože už více jak deset let se o ni starají doktoři, psychiatři. Trpí paranoiu a mám přeludy, které začaly pár let potom, co se vrátila jako vítězka z arény, z Hladových her.

„Matko,“ oslovila jsem ji a pohlédla na ni. Nevypadala moc dobře s těmi velkými kruhy pod očima a vyhublou postavou.

„Erico,“ řekla moje jméno a smutně se usmála. „Opakuje se to.“ Takhle mluvila skoro vždycky, tak zvláštně. Při těch několika návštěvách, co jsem u ní měla, jsem si říkala, jestli mě vůbec poznává. Někdy ano a někdy ne.

„Přišla ses rozloučit?“

Rychlými kroky došla ke mně až na pár centimetrů a tiše naléhavě řekla: „Musíš! Rozumíš mi? Musíš!“

Nevěděla jsem, co tím myslí. Mohla to být, že musím vyhrát, ale u ní jsem nevěděla. Mohla myslet něco jiného.

„Ano, rozumím,“ řekla jsem jí a kývla, i když jsem zatím nechápala, co přesně musím.

„Pochopíš to,“ oznámila mi, vtiskla mi do ruky zabalený předmět a vyběhla z místnosti. Tak tohle byl rozhodně ten nejdivnější rozhovor, co jsem mojí matkou kdy měla.

Podívala jsem se na zabalený balíček v mé ruce. Byl malý, zabalený v světle hnědém už trochu zašlém plátně a pevně obmotaný provázkem.

Víc už jsem nestačila zjistit. Dovnitř vešel mírotvorce, aby mě odvedl k vlaku. Venku už čekala spousta kapitolských novinářů a fotografů. Jak mě uviděli, spustili kamery a fotoaparáty. Jedna strana na mě a druhá Granta, který vyšel z druhých dveří.

Tuhle pozornost si viditelně užíval. Široce se usmíval a sebevědomí z něj jenom sršelo. O pár sekund později jsme byli už ve vlaku a odjížděli jsme.

Naši instruktoři už na nás čekali, znala jsem je oba. Od vidění ze školy a taky z televize. Zlatoň a Kašmíra. Sourozenci, co vyhráli dva ročníky Hladových her hned po sobě.

„Takže,“ ujala se slova Kašmíra, „my a Zlatoň jsme vaši instruktoři. Od této chvíle budete poslouchat vše, co vám řekneme na slovo, jestli chcete vyhrát Hladové hry. My Grante, se už známe, ty jsi byl původně vybraný. Pro tebe…,“ přemýšlela chvíli o mém jménu, „Erico, to bude novější.“

„Od začátku musíte být, co přístupnější kapitolský lidem,“ převzal si slovo Zlatoň. „Obou vám určíme strategii, který se budete držet od té chvíle, co vystoupíte v Kapitolu na nádraží. Jelikož…“

Nestačil dokončit větu, Sienna mu ťukala na rameno: „Už začíná přenos ze Sklizně.“ Zlatoň kývl a všichni se usadili okolo velké televize.

„Dobře se dívejte,“ prohlásila Kašmíra, „poprvé uvidíte svoji konkurenci.“ Následoval skoro stejný úvod, jako přednesla Sienna a starosta.

Potom to začíná. My jsme jako první. Opakuje se zděšení, když Sienna vysloví dodatek. Vidím jak se Grant žene na pódium a jak já tam pomalu a bezvýrazně kráčím. Snažím se zapamatovat, co nejvíce ostatních splátců, ale dojem zanechá jen několik. Dívka s kluk z Dvojky vypadající jako hora svalů, kluk z Pětky s jizvou přes obličej, dvanáctiletá holčička s andělskou tvářičkou ze Sedmého kraje a dvojčata z Jedenáctky.

Jaká je pravděpodobnost, že vyberou dvojčata najednou? Tak malá, že je skoro jasné, že je to podvod, řekla jsem si v duchu.

Po přenosu následuje večeře. Nikdy jsme v První kraji netrpěli hladem, ale tolik jídla jsem v životě neviděla. Plněné plátky šunky, dýňová polévka s černými semínky, velký steak se zeleninou v pálivé omáčce a čokoládová pěna s pomerančovým sirupem.

Hlídala jsem se, ale i tak bylo moje břicho na konci večeře dost plné.

„Jděte spát,“ poroučí nás Kašmíra, „výcvik začne zítra.“

Autor: Elina (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování