Another Winner - 13. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Hry jsou za námi, ale je tu ještě jedna důležitější hra, kterou je potřeba sehrát

15.04.2014 (18:00) • Elina • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 800×

Po tom, co jsem se dostala z arény, všechno šlo velmi rychle. Pět dní jsem ležela v nemocnici, kde mě dávali do pořádku. Přišili mi zpátky moje prsty, odstranili černé jizvy po kousancích a všechny další jizvy, ať už z arény nebo už z předchozího tréninku z Jedničky. A po těch pěti dnech mě ukázali veřejnosti.

Viděla jsem film, jak umřeli všichni splátci, a další den jsem odpovídala na otázky Caesara Flickermana. Tentokrát jsem se opravdu omezila jen na odpovědi typu ano a ne. Nic víc. Dál už nemusím hrát na kamery a pro diváky.

Ale teď mě čekalo něco velmi důležitého. Ještě důležitějšího, než všechno předtím. Zařídila jsem si to sama. Audience u prezidenta Snowa. Potřebovala jsem s ním mluvit o jedné důležité věci.

Zaťukala jsem na dveře.

„Dále,“ ozvalo se a já vstoupila dovnitř. Nebyla jsem v prezidentském paláci, ale i tak byla místnost přepychová. Prezident Snow seděl za malým zlatým stolkem a popíjel čaj.

„Prosím, slečno Worthyová, posaďte se,“ vyzval mě a pokračoval. „Opravdu mě vaše žádost překvapila. Co je tak důležitého, že jste to se mnou chtěla probrat?“ zeptal se a já si vzpomněla na jiný rozhovor, který se odehrál před dvěma dny, když jsem se vrátila z nemocnice.

Lianna na mě čekala v mém pokoji ve Výcvikovém centru. Už tam pro mě bylo nachystané oblečení na promítání filmu o hrách, ale můj přípravný tým tam nebyl. Vyvedla mě z pokoje a dostaly jsme se na střechu.

„Takže, Lianno,“ pozdravila jsem ji. „Anebo bych ti měla říkat teto? Já nevím, jak to správně,“ dodala jsem mírně sarkasticky.

Lianna na to jen kývla. „Takže to víš. Jak dlouho?“

Nemělo smysl lhát v ničem. „Od našeho prvního setkání v Kosmetickém centru,“ odvětila jsem.

„Jak jsi to zjistila?“

„Otec má fotku, kde jsi ty a on. Jako dítě jsem ji viděla a zapamatovala si ji. Vím, že jsi jeho sestra.“

„Takže víš, že tvůj otec je z Kapitolu?“

„Ano. Už jako malá jsem měla jeho kancelář prohledanou skrz na skrz. Byly tam jisté věci, podle kterých mi to došlo.“

„Proč jsi mi neřekla, že to víš, už předtím?“

„Ze stejného důvodu, proč jsi to neřekla ty mně. Nemělo to smysl.“

„Dobře. Víš, co máš dělat teď?“

„Už nic. Vyhrála jsem. Je konec.“

„Erico, myslela jsem, že jsi chytřejší, než teď vypadáš,“ prohlásila a já si uvědomila, že mi za celou dobu poprvé řekla jménem.

„Hry nikdy nekončí.“

„Ano, to je,“ kývla. „Jestlipak víš proč?“

„Mám pár nápadů, ale chci to slyšet od tebe.“

„Nerada se pleteš?“ Ostře jsem na ni pohlédla. „Tvůj problém nejsou tvůrci her ani kapitolský lid. Oni všichni tě budou otravovat jednou za rok, kdy se sem vrátíš jako trenér.“

„Můžu to přenechat Kašmíře. Budu sem sice muset jezdit, ale trenér bude ona.“

„Jak říkám, tohle není tvůj hlavní problém.“

„A co tedy?“

„Prezident Snow. Myslí si, že vítěze vlastní a může si s nimi dělat, co chce. Prodává je.“

„Jako děvky?“

„Nejenom, jsou i další způsoby. A každého donutí.“

„Vyhrožuje jim?“

„Ano, většinou, že ublíží jejich milovaným.“

„Já nikoho takového nemám. Já ho můžu odmítnout.“

„Ani ty ne. Pořád může ohrozit i tebe.“

„Nebojím se smrti.“

„Ale?“

Měla pravdu. Tohle jsem si říkala několikrát. „Nechci umřít.“

„Tak se rozhodni, co budeš dělat. S tím už ti neporadím.“

Přikývla jsem. Byla to pravda, hry neskončily. Pro vítěze nikdy nekončí. Skočily jen pro ty, kteří v aréně zemřeli. Ti dosáhli svého klidu.

„Milovala jsi ho?“ zeptala se Lianna náhle a já se prudce otočila. Jen jak to dořekla, ta bolest u mého srdce se zase objevila. Malý tupý nožík vjel do mého hrudníku a zůstal tam.

„Nevím,“ řekla jsem jí popravdě. „Ptám se tebe, milovala jsem ho?“

Lianna se usmála. „Co jsi cítila, když umřel?“

„Že ten nůž mám v sobě já, ne on.“

„Ne, nemyslím, že jsi ho milovala. Ne. Ale měla jsi k němu tak hluboký a silný vztah, jaký jsi vůbec dokázala k někomu kdy mít. Nebyla to ale láska.“

„Nemyslíš si, že dokážu něco takového cítit?“

„Ne.“

Věděla jsem to celou dobu. Jen když jsem to slyšela od někoho jiného, než ze svojí hlavy, začala jsem tomu i věřit. V aréně jsem ztratila jediného člověka, kterého jsem skoro neznala, ke kterému jsem dokázala mít jisté spojení. A teď je pryč. Navždy.

„Miloval mě on?“ chtěla jsem to vědět, protože sama jsem to nedokázala poznat.

„Nevím,“ pokrčila rameny Lianna. „Neviděla jsem mu do hlavy. Za chvíli přijď dolů se obléct,“ přikázala mi a odešla.

Osaměla jsem. A vytáhla jsem z kapsy kalhot papírek. Ten, který mi věnoval Ayden před tím, než umřel. Za celou dobu jsem se na něj nepodívala. Teď nastala ta správná chvíle.

Byla to fotka. On a Mella. Tipovala jsem, že asi půl roku stará. Nevypadali na ní mladší, ale fotka byla, nejspíš z arény, dost ošuntělá, zmačkaná a špinavá.

Na kraji byl napsaný vzkaz. Skoro už nebyl vidět, Ayden ho musel napsat nějakým starým uhlíkem z vyhaslého ohniště. Nezapomeň A. To bylo celé. Moje matka mi před odchodem do arény řekla to samé, nezapomeň.

Nevím, jestli oba mysleli to samé, ale vím, co nemám zapomenout. Samu sebe.

Vrátila jsem se myšlenkami zpátky k prezidentu Snowovi.

„Co jsem s vámi chtěla probrat? Uzavření dohody.“

„Jaké dohody?“ zeptal se a usmál se. Já jsem ucítila pach krve a podívala se mu do očí. Usmíval se, ale jeho oči byly studené. „Já s vítězi neuzavírám žádné dohody.“

„V tom s vámi souhlasím. Neuzavíráte dohody. Ale se mnou ji uzavřete. Já vím, jak se zachází s vítězi po tom, co vyhrají Hladové hry. Dobře to vím. Ale já nemám nic, čím byste mě mohl vydírat. Na světě není nikdo, na kom by mi záleželo. Otec, matka, přítel, kamarádi. Matku a otce mám, ale můj vztah k nim neexistuje. Přátele nemám. Když je zabijete, nevyvolá to u mě žádnou reakci. Když zabijete mě? No co už, tak budu mrtvá. Takže jak to uděláme, pane prezidente?“

Autor: Elina (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování