Another Winner - 12. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Jdeme do finále

14.04.2014 (18:00) • Elina • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 1183×

Během dne, kdy se mně a Aydenovi podařilo přežít útok komářích mutů, zemřeli tři splátci. Dívky ze Sedmého a Pátého kraje a jeden z profíků, kluk ze Čtyřky. Takže jsme zbyli už jen čtyři, což pro mě a Aydena bylo příznivé číslo. Dřív nebo později nás tvůrci her svedou dohromady, takže závěrečný boj byl neodkladný. To bylo jisté. Mohli bychom to s Aydenem dokázat, mohli bychom porazit Joleen a Drakea. Nechtěla jsem, abychom oba přežili. Nechtěla jsem být v pozici, kdy budu muset Aydena zabít. Zachránil mi život, něco jsem mu dlužila. Kdyby ale ta situace nastala, udělala bych to? Asi ano.

Můj stav se zlepšil do několika hodin. Kousance vypadaly sice stále odporně, byly černé a kůže v těch místech byla tvrdá a drolila se, ale už nebolely.

„Asi bychom měli vyrazit,“ rozhodla jsem se.

„Proč?“ zeptal se Ayden.

„Nemá smysl to oddalovat. Tvůrci her nás svedou dohromady tak jako tak, když jsme jen čtyři. Takže nemá smysl vyčkávat.“

Ayden kývl. „Souhlasím. Ale kde budeme Joleen a Drakea hledat?“

„Než jsem se k vám přidala, jednou jsem je sledovala. Měli tábořiště na náměstí, takže tam bychom měli začít.“

„Dobře, jdeme.“

Vzali jsme si s sebou všechny naše věci a rozdělili si zbraně. Já měla svůj oštěp a malý nůž. Ayden měl dva nože, jeden velký a druhý menší.

„Co jsi dal tenkrát na ten nůž? Když jsme bojovali proti profíkům,“ zeptala jsem se těšně před odchodem. „Jed to nebyl, že ne?“

Ayden se smutně usmál a já věděla, že si opět vzpomněl na Mellu.

„Hádáš dobře, jed to nebyl. Byla to jen šťáva z bobulí, co jsme našli.“

„Ale trik to byl skvělý.“

„Díky.“

Vydali jsme se na cestu. Neskrývali jsme se, ale šli jsme hlavní ulicí směrem k náměstí.

Budou na nás čekat, pomyslela jsem si, určitě. Budou mít připravenou výhodnou pozici, ze které zaútočí, aby se boj vyvíjel podle nich. Takže i my musíme být připravení.

„Jak si je rozdělíme?“ zeptala jsem se a pohlédla na Aydena.

„Ta mrcha zabila moji sestru. Je moje,“ syknul nenávistně Ayden. Pomsta, chce pomstu.

„Nenech se vyprovokovat,“ poradila jsem mu. „Joleen je chytrá. Použije to proti tobě, když bude muset.“

„Proč si myslíš, že je chytrá? Profíci nebývají moc chytří.“ Zvedla jsem obočí. „Kromě tebe.“

„Její styl boje. Většinou má člověk jistý vzorec, podle kterého bojuje. Joleen ho nemá, já ho taky nemám. Neopakuje se, to ji dělá nebezpečnou.“

„Já mám vzorec?“

„Nikdy jsem s tebou nebojovala, tak nevím. Už jsme tady.“

Jak jsem si myslela, čekali na nás. Oba nachystaní se zbraněmi a žhaví do boje. Nejdříve jsme chvíli stáli asi deset metrů od sebe. Nikdo se nehýbal a bylo takové ticho, že bychom slyšeli spadnout jehlu na zem. Všichni čekali, až někdo boj zahájí. Nakonec to byl Ayden. Vrhnul se po Joleen a strhnul se boj.

Já čelila Drakeovi. Měl meč stejně jako Grant, ale k tomu ještě několik velkých nožů kolem pasu. Hned pochopil, že Ayden půjde po Joleen, takže se rozběhnul ke mně.

Bojovali jsme. Můj mozek stejně jako tenkrát ve Výcvikovém centru přepnul do stavu boj a dokázala jsem Drakea několikrát zasáhnout, do kolene, hlavy a břicha, ale každé jeho ráně uhnout. Bojovali jsme několik minut a já vyrazila Drakeovi meč z ruky, on ale obratem vytáhl jeden ze svých nožů. Nevadilo mi to, věděla jsem, jestli bude boj takto pokračovat dál, moje vítězství je nevyhnutelné.

Nevěděla jsem, jak je na tom Ayden. Nemohla jsem vypadnout ze svého soustředění, ale jelikož jsem slyšela jejich boj, ale i nějaký rozhovor, byl Ayden naživu.

Ze soustředění mě vytrhnul až Aydenův řev. Ne bolestný, ale rozzuřený. V tu chvíli jsem věděla, že je zle. Joleen dosáhla toho, co jsem předpokládala. Já i Drake jsme přestali na chvíli bojovat a otočili jsme se po druhé dvojici.

Viděla jsem jen ten okamžik, jak se Joleein nůž zabořuje do Aydenova břicha. Chtěla jsem se za ním podívat, ale pořád tu byl Drake. Zareagovala jsem příliš pomalu, moc dlouho jsem se soustředila na ostatní.

Jen jsem viděla záblesk Drakeova nože. Prsty na mé pravé ruce odletěly. Ze zbytku mé ruky se hrnula horká krev. Zařvala jsem bolestí a držela jsem si svou ruku. Moji mysl zatemnila bolest. Ne však zcela. Ještě tu byl ten tichý hlásek, který mi radil, co mám dělat. Padni na zem.

Hned jsem to taky udělala. Největší slabostí profíka je jeho pýcha. Drake ke mně půjde neopatrně a nebude se nijak krýt. Bude si chtít užít své vítězství.

Udělal to, přesně jak jsem si myslela. Šel ke mně s velkým úsměvem a pouze jednou zbraní. Já pořád dělala, že jsem bolestí bez sebe. Řvala jsem a vůbec jsem se na Drakea nedívala.

Až se přiblížil dostatečně, udělala jsem to. Moje zdravá ruka sebrala oštěp ležící vedle. Vystřelila jsem a probodla mu krk skrz na skrz. Opět mě postříkal proud krve a ozval se výstřel z děla.

Zvedla jsem se a rozhlížela jsem se po Joleen. Po pár sekundách jsem ji uviděla. Utíkala dál do města. S ní si to vyřídím potom.

Ze svého batohu jsme vytáhla zbytek své bundy, obmotala si ji kolem krvácející ruky a rozběhla se za Aydenem. Ležel na zemi v kaluži krve a v břiše měl zaražený nůž. Umíral.

I já jsem pocítila bolest. Na hrudi jako by mě tam někdo bodal s rozžhaveným nožem. Podívala jsem se tam, žádná krev.

Klekla jsem si Aydenovi a on mě chytil za ruku.

„Měla jsi pravdu,“ zamumlal tiše. „Udělala to přesně, jak jsi řekla. A já se nechal vyprovokovat. Byla to má chyba.“

„Bolí to?“ zeptala jsem se stejně potichu jako on.

„Ne, je to zvláštní, ale vůbec. Víš, co to znamená?“ Kývla jsem, určitě umíral.

„Tak proč to bolí mě?“ zeptala jsem se naléhavě. „Tady na hrudi,“ řekla jsem a ukázala si na to místo. „Proč to bolí, i když nemám žádnou ránu? Proč to bolí víc, když se na tebe podívám?“ vyslovila jsem svoji poslední otázku skoro zoufale.

Aydenovi zahrál na tváři úsměv, žádný ironický, ale klidný a smířený. „Byla jedna věc, ve které jsem měl pravdu já a ne ty. Jsi schopná citů,“ vysvětloval mi jako malému dítěti.

„Nechci, abys umřel. Proto to bolí?“

„Je to žal, smutek a bezmoc. To cítíš, když ztratíš někoho, koho jsi měla ráda.“

Došel mi hlas. Nebyla jsem schopná slova. V krku jsem měla ostrý kámen, který zabraňoval jakékoliv řeči. Tak Ayden z posledních sil pokračoval.

„Erico, moje kapsa. Vem si, co je v ní. Nezapomeň a vyhraj. Sbohem.“ Jak to dořekl, hlava se mu zvrátila dozadu a byl mrtev. Pořád jsem u něj klečela a zavřela jsem mu oči. Nevšímala jsem si své krvácející ruky, jen jsem klečela u jeho těla. I když se ozvala rána z děla

Pak se stalo něco nečekaného i pro mě. Po tváři mi začalo stékat něco horkého. Setřela jsem si to prstem a podívala se. Slza, moje první slza.

Ještě před tím, než jsem se zvedla, sáhla jsem do jeho kapsy a vytáhla jediný předmět v ní. Nepodívala jsem se na něj a strčila jsem ho do té své.

Tady v aréně mi zbývala poslední věc, co jsem musela ještě udělat.

„Sbohem,“ šeptla jsem k Aydenovi a rozběhla se do arény za Joleen.

Cestou jsem si lépe uvázala bundu na své pravé ruce, abych alespoň trochu zastavila krvácení. Chtěla jsem mít vše už za sebou, tak jsem křičela.

„Joleen!“ Věděla jsem, že tam někde je. A taky byla. Vyšla z jedné uličky s krutým úsměvem na tváři.

„Ahoj, Erico,“ pozdravila mě. „Už ses rozloučila s tím svým roztomilým spojencem?“

„Ano,“ řekla jsem jí a můj vnitřní klid byl alespoň částečně zpátky. Pořád tam byl ten kousek, který myslel na něj, ale spíš mě posiloval, než abych kvůli němu ztrácela kontrolu.

„Jeho poslední přání bylo, abych vyhrála. Takže to můžeme ukončit.“

Joleein úsměv se rozšířil. „Grant říkal, že jsi divná a že si máme na tebe dávat pozor. Jsi šílenec a zrůda.“

„Sám nakonec zjistil, jak moc si má na mě dávat pozor. A já nejsem zrůda, jsem to prostě já.“

„Tak se ukaž, prostě já,“ vybídla mě a já na nic nečekala a skočila po ní. Hned jsem jí vyrazila nůž z ruky. Takže jsme na to byly stejně. Beze zbraní. Pouze pěstní souboj.

Skoro stejně. Joleen měla po těle řezné rány, ale já na tom byla hůř se svými useknutými prsty. A ona o tom dobře věděla.

Kopaly jsme, dávaly si rány pěstí, jedna druhou jsme zkoušely dostat na lopatky. Nakopla jsem Joleen do břicha a potom přidala ránu do krku. Padla na kolena. Konečně. Já ji zdravou rukou chytila pod krkem.

„Bylo to krásné ho zabít. Zarazit ten nůž do jeho břicha. Už ho nikdy neuvidíš,“ syčela na mě ještě Joleen a zkoušela tu samou taktiku, co na Aydena.

„Víš coy Joleen?“ řekla jsem jí a chytila ji pevněji. Na tváři také mi zahrál úsměv. „Řekl ti Grant, proč jsem ta zrůda? Ne?“ začala jsem se smát. „Opravdu ne? Mě tímto nemůžeš dostat. Já totiž necítím!“ A s posledním slovem jsem jí zlomila vaz.

Autor: Elina (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování