Another Winner - 10. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Máme tu střet s profíky a smrt

10.04.2014 (20:00) • Elina • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 729×

Vzbudila jsem se. A rychle jsem zvedla. Nevím, jestli jsem slyšela neopatrný krok, zapraskání větvičky nebo zase zafungoval můj šestý smysl, ale vyskočila jsem na nohy.

Profíci byli pár metrů ode dveří.

„Vzbuďte se,“ sykla jsem nejhlasitěji, co jsem mohla, a zatřásla jsem s Aydenem. Hned jak se vzbudil, ukázala jsem ven. Taky je uviděl.

„Do prdele,“ zašeptal a zatřásl s Mellou. I když moc probuzený nebyla, Ayden ji vzal za ruku a trhnutím ji postavil na nohy. Já si mezitím vzala svoje oštěpy ze země, nůž jsem měla pořád za opaskem.

„Co se děje?“ zeptala se ještě trochu omámeně Mella.

„Profíci.“ To slovo Mellu probudila. Chtěla vyjeknout, ale já jí rychle dala ruku na pusu.

„Nahoru,“ šeptl Ayden. Nebylo to nejlepší řešení, ale jiné tu nebylo.

Když jsme se dali do běhu po schodech, profíci vtrhli dovnitř s Grantem včele. Ihned nás spatřili a pustili se za námi.

Když jsme běželi po schodech, uvědomila jsem si, jak špatný to byl nápad. Budova neměla totiž další patra. Prkenný strop, který byl vidět z místnosti, kde jsme přespávali, bylo jen pár špatných starých prken. Museli jsme se dostat až na střechu.

Já běžela první, teprve až za mnou byla Mella a Ayden. Násadou od oštěpu jsem vyrazila chátrající dřevěný poklop, který nás odděloval od střechy.

Vylezli jsme tam. Byla o trochu menší než pokoj, kde jsme byli předtím, kamenitá a nejméně dvacet metrů nad zemí.

Počkala jsem, až vylezou Ayden s Mellou, a připravila jsem si svůj nůž. Hned jak se objevil první profík, hodila jsem prudce nůž proti němu. Rána se mi nevydařila, jak jsem chtěla, ale nebyla špatná. Nůž se zabodl hluboko do břicha holce z Druhého kraje. Příšerně zařvala a spadla na zem

Ostatní profíci si jí vůbec nevšímali a vrhli se na nás. Na mě dva, na Mellu a Aydena po jednom.

U mě byl první samozřejmě Grant s velkým mečem, následovala ho dívka ze Čtyřky.

Strhl se nelítostný boj. Neměla jsem čas sledovat, jak jsou na tom moji spojenci, měla jsem problémy sama se sebou. Grantův styl boje jsem znala, byl jako ty hologramy ve cvikovém středisku. Měl určitý vzorec, podle kterého bojoval. Ano, jeho rány byly silné a prudké, ale opakovaly ve stejných sledech.

Ta dívka, Joleen, byla mnohem zákeřnější a nepředvídatelnější než Grant. To ona tu byla tím těžkým soupeřem.

Odrážela jsem jejich rány, jak jsem mohla, ale oba byli na mě příliš silní. Joleen mi vyrazila oštěp a bodla mě do nohy, Grant mě chytil pod krkem a začal mě dusit.

„Máš to tady, mrcho,“ oznámil mi s šíleným výrazem v očích. „Teď tady chcípneš, jak jsem slíbil.“ Neodpovídala jsem, soustředila jsem na svou záchranu.

Grant měl také nůž. Měl ho za opaskem. Nezaváhala jsem ani vteřinu a vyrvala jsem mu ho zpod opasku. A zarazila do krku. Jeho horká krev mi stékala po ruce.

Hned mě pustil. Zakymácel se pár kroků dozadu, svalil se a byl mrtvý. Vzala jsem svůj oštěp ze země a z Grantova krku nůž a podívala se po ostatních. Ayden a Mella byli u sebe a proti nim stáli dva profíci, kterým se připojila i Joleen. Dokázal je udržet od sebe velký nožem, který jsem u něj viděla včera večer. Ale tentokrát byl pokrytý hnědou lepkavou směsí.

Toho se profíci báli. Mysleli si, že má na noži jed. Rozběhla jsem se směrem k nim, ale Joleen byla přede mnou. Vytáhla si jeden z nožů a hodila ho proti Aydenovi.

„Pozor!“ zařvala jsem. Ayden si mě všiml, ale nebyl dostatečně rychlý. Ale někdo jiný ano, Mella. Stoupla si do cesty letícímu noži. Zasáhl ji do prsou. Slyšela jsem jen Aydenův zoufalý výkřik a viděla jsem, jak přestal bojovat a Mellu zachytil.

Profíci to hned chtěli využít. A já se napřáhla k hodu. Možná kdybych do toho dala opravdu velkou sílů, mohlo by je srazit oba.

Ale nestačila jsem to udělat. Ozvala se strašná rána a budova se zatřásla. A znovu a víc. Koutkem oka jsem viděla, jak se budova vedle hroutí. Tvůrci her vyvolali něco jako zemětřesení.

Budovy kolem nás padaly a ta naše je hned následovala. Viděla jsem profíky, jak se přesunuli k hraně střechy a skočili dolů. Chtěla jsem to udělat taky, ale nestačila jsem.

Střecha se propadla a my letěli dolů. Pád byl tvrdý, rozplácla jsem se na zemi, zůstala ležet a jen jsem viděla, jak se na mě řítily další kusy střechy.

Vrhla jsem se pod zaklíněný trám dva metry ode mne a skrčila se pod něj. Měla jsem neskutečné štěstí, až na pár modřin mi nic nebylo.

„Erico,“ ozvalo kousek ode mě. Otočila jsem se. Byla to Mella a já si uvědomila, že teď je to vlastně poprvé, co slyším její hlas.

„Mello,“ oslovila jsem ji a přešla k ní. Viditelně umírala. Na její břiše ležel obrovský kus sutě. Jestli se její předchozí rána dala nějak vyléčit, tak tyhle určitě ne. Byla celá od krve. Nevěděla jsem to jistě, ale určitě měla alespoň několik zlomen a vnitřní krvácení.

„Nenechte je vyhrát,“ zašeptala.

„Zkusím to,“ řekla jsem jí a nevěděla jsem, co dalšího. Netušila jsem, co bych mohla říct umírajícímu. Tak jsem jenom stála a koukala.

„Ayden je dobrej kl…“ Začala kašlat. „Kluk. Vyřiď mu, že ho mám ráda.“ Jenom jsem přikývla a ona zase zakašlala. Tentokrát víc a na rtech se jí objevila krev.

„Sbohem, Erico,“ vydechla svá poslední slova. Hlava jí spadla a oči zavřely. Byla mrtvá. A já odešla. No, spíš se odplazila mezi sutinami.

Ayden byl už venku ze sutin, prohledával je a volal Mellino jméno.

„Erico,“ zavolal na mě. „Viděla jsi Mellu?“

S odpovědí jsem počkala, dokud jsem nebyla u něj.

„Je mrtvá,“ oznámila jsem mu.

„To není pravda,“ odvětil.

„Je,“ řekla jsem klidně. „Mám ti vyřídit, že tě má ráda.“

„Ty jsi byla u ní?!“ rozkřičel se. „Kde je? Musím ji vidět! Zaveď mě k ní!“ řval a prohnal se kolem mě. Já ho chytla za paži.

„Aydene, Mella je mrtvá. Už jí nijak nepomůžeš. Pojď, musíme jít. Tvůrci her stejně už vyzvednou její tělo.“

Táhla jsem ho za rameno dál od domu, kde leželo Mellino tělo. Nemohla jsem jít příliš daleko. Tak jsem ho dotáhla jen o ulici dál do malého postranního domku.

Odložila jsem těch pár věcí, co nám zbylo, prakticky jen můj batoh, jeden oštěp a dva nože.

Jedním z nožů jsem uřízla spodní lem své bundy a pevně jsem si obvázala zraněnou nohu. Potom jsem vytáhla láhev na vodu, byla už úplně prázdná, a šla jsem k vodovodnímu kohoutku, který v domě byl. A opravdu z něj tekla voda. Nejprve jsem k ní přičichla, pak se jí dotkla prstem a teprve potom ji ochutnala. Byla v pořádku.

Pořádně jsem se napila a trochu si omyla obličej. Potom jsem se otočila na Aydena. Seděl bez hnutí, otočený směrem k domu, kde jsme bojovali, a jeho oči upřeně zíraly směrem do zdi.

Nerušila jsem ho, jen ho pozorovala. Když vám umře někdo milovaný, prý to bolí jako otevřená rána. Ale je to jen v hlavě. Nevěděla jsem, jak to je, ale na Aydenovi bylo vidět, že trpí.

Posadila jsem se taky a dál ho pozorovala. Také bez hnutí. Fascinovalo mě to.

Museli jsme tam sedět několik hodin. Slunce vystoupalo k poledni a pak zase scházelo za obzor. Poprvé, co jsme promluvili, bylo až při západu slunce.

„Jsi zraněný,“ poznamenala jsem, když už mě mlčení přestalo bavit.

„Je to jen pár řezných ran. Co jsi to dělala?“ ozval se Ayden.

„Co myslíš přesně?“ odpověděla jsem mu.

„Proč mě pozoruješ? Už několik hodin,“ odsekl a otočil se ke mně.

„Ztratil jsi někoho, na kom ti záleželo. Jen mě zajímalo, jaké to je.“

Zvedl obočí. „Ty jsi nikdy neztratila někoho, koho jsi měla ráda nebo milovala?“

„Ne, nikdy.“

„Tak to jsi šťastný člověk. Nechtěj to nikdy zažít.“

„Asi jsi to špatně pochopil. Já jsem nikdy ani nikoho ztratit nemohla, protože nemám a nikdy jsem neměla nikoho, na kom mi záleželo nebo koho jsem měla ráda.“

„To není možné. Někdo takový musel být,“ zavrtěl Ayden hlavou.

„Ani nemohl být. Aydene, já nemám skoro žádné emoce. Já necítím. Jsem prázdná,“ řekla jsem mu větu, jakou jsem se dala nejlépe vystihnout.

Chvíli na mě koukal. „Jak je to možné?“

„Nevím, jsem taková odmalička,“ pokrčila jsem rameny.

„Tobě je to jedno?“

„Jak už jsem říkala, nikdy jsem to ani nezažila. Takže vlastně ani ne.“

„Žádní kamarádi, známí ani žádný vztah s rodiči?“

„Ne, vůbec.“

„Říkala jsi skoro žádné.“

„Ano, občas. Je to takový záblesk. Myslím, že pro normálního člověka by to byla hodně silná emoce, pro mě je to takový záblesk.“

Ayden zakroutil hlavou a podíval se na mě. „Spletl jsem se, když jsem se litoval. Ty jsi ta, koho je mi tu líto.“

Autor: Elina (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování