Another Hunger games 5. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Spolu v uzavřeném prostoru. :)

12.12.2012 (09:00) • MaybellineEver • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1093×

5. kapitola: ZRANITELNOST

Když se Hurikán vrátil z ranního lovu, byla vzhůru.

Nemusel se obávat a mohl ji klidně nechat v jeskyni poté, co ji zbavil veškerých zbraní a pro jistotu jí svázal ruce silným provazem, který u ní našel. Taky nepochyboval o tom, že až se probere z bezvědomí a uvidí jeho dokonalé krytí, bude si myslet, že ji prostě zabarikádoval těžkými kameny v jeskyni. Poté, co odhrnul kus spleteného mechu a kapradí, věděl, že se nemýlil.

Než se nasoukal do jeskyně, krčila se už u protější stěny jeskyně, co nejdál od něj, a dál se tiše snažila vymanit z jeho pevného uzlu.

„Zdravím,“usmál se na ni zdvořile a vzápětí měl chuť se rozesmát, když viděl, jak rychle pobledla. Nedivil se jí, tohle byly koneckonců Hladové hry.

Před pár hodinami ji unesl a uvěznil, a teď si sem vtančí s úsměvem na tváři jakoby nic.

Musel vypadat i počínat si jako šílenec. Sám se za šílence tak trochu považoval, protože tohle celé nedávalo smysl. Nechápal, proč ji nechává ještě naživu – svým způsobem to bylo kruté.

Jen jí nechává déle ve strachu, teď si nejspíš představuje milion bolestivých a pomalých způsobů, jakými ji může zavraždit.

Postavil svůj úlovek i čerstvě naplněnou láhev vody na samý okraj jeskyně a pak se na ni znovu podíval.

„Jak se jmenuješ?“ zeptal se a skutečně ho to zajímalo.

Když odpověď nedostal, vydal se za ní do stínů.

Její reakce byla okamžitá. Trhla sebou, natiskla se snad ještě víc do kamenitého rohu a svázané ruce nechala před sebou jako štít mezi nimi.

Hurikán byl lovec. Moc dobře znal výraz zvířete zahnaného do kouta.

Teď měla naprosto stejný. Z jejích očí sálalo až omračující množství zranitelnosti a strachu.

Hurikán ještě nikdy neviděl člověka, z jehož očí by se dalo tolik vyčíst…

Jak už bylo řečeno, byl lovec. A každého lovce potěší, když z něj má jeho kořist respekt.

U něj to platilo dvojnásob, protože z něj měla strach osoba mocná natolik, že se od prvního okamžiku domníval, že vyhraje Hladové hry. Levou zadní.

Natáhl se po ní a podle očekávání se začala bránit. Chvíli se přetahovali, i když bylo od první chvíle jasné, že nemá sebemenší šanci, takže nakonec skončila na zádech.

Hurikánovi se podařilo dostat mezi její nohy, čímž se vyhnul modřinám z okopávání, a její svázané ruce zvládl lehce. Chvilku ji nechal, aby se vydýchala, zatímco si prohlížel její tvář, na kterou skrz kořeny v půdě dopadaly jemné paprsky slunce.

Pak volnou rukou popadl bundu i triko u jejího zraněného boku a začal je vykasávat nahoru.

Znovu se začala přetlačovat.

„Ne,“ vydechla namáhavě, zatímco se ho pokoušela svázanýma rukama odstrčit.

Neměla šanci. Ona byla malá, drobná holčička, těžká asi tak jako klíče od domu, a Hurikán byl… no, ten, který ji svou vahou zlomil žebro. Ale měla sametový hlas zastřený bolestí.

Což jen dokazovalo…

„Takže mluvit umíš,“ ušklíbl se Hurikán a na chvilku přestal s pokusy vykasat její oblečení.

„Povíš mi teď své jméno?“

Chvilku se jen propalovali pohledem. Jako by závodili, kdo to vydrží dýl.

„Maybelline,“ odpověděla nakonec.

Spokojeně se usmál.

„Já jsem Hurikán,“ představil se.

Neřekla nic. Jen přejížděla jeho tvář prozíravým pohledem, nepochybně odhadujíc, kam tím vším míří.

Hurikán by to rád věděl taky. Ale místo toho, aby se za svým šílenstvím pídil, dal se znovu do vykasávání jejího oblečení. Po pár vteřinách se mu to podařilo a tenké paprsky světla mu nabídly pohled na bok hrající všemi barvami. Po celém se táhla obrovská fialovomodrá modřina, na určitých místech podlitá krví. Po chvíli si byl Hurikán jistý, že Maybelline nemá zlomené jen jedno žebro – to, které jí zlomil on – ale dvě nebo možná tři. Možná měla i vnitřní krvácení.

„Potřebuješ ošetřit…“ poznamenal a když vzhlédl, setkal se s jejím zamračeným pohledem.

Nejspíš pochybovala o jeho příčetnosti. Dost možná oprávněně.

„Proč jsi mě nezabila?“ zeptal se.

Její výraz se okamžitě změnil. Prolétl jím nějaký silný pocit, načež se její tvář vyhladila do chladné masky.

„Neboj se,“ pravila sametově. „Už teď toho lituji.“

„Jo, to my všichni,“ uchechtl se. „Otázkou zůstává proč.“

Ani po několika vteřinách odpověď nedostal.

„Ty mi to nepovíš?“ ušklíbl se.

Vzpurně mu hleděla do očí.

Fajn, pomyslel si Hurikán a zvedl se z ní.

Nadzvedl krycí záclonu a vyšel ven.

Měl by ji zabít, to věděl jistě.

Ale… čím déle nad tím uvažoval, tím se tato možnost stávala neproveditelnou.

Měl ji zabít už včera, všechno by bylo jednoduší.

Tím, že ji sem odtáhl a vedl kamarádské řeči, všechno jen zhoršil.

I pro ni.

Jeho myšlenky se rozptýlily, když nad sebou postřehl plouživý pohyb.

Byl to modrý padáček od sponzorů z Kapitolu.

Pomalu mu snesl do náručí velkou bílou krabici, která, jak později zjistil, byla lékárničkou.

Musel se usmát.

Ať už tohle, co udělal, bylo cokoliv – divákům se to líbilo.

Jakmile zkontroloval obsah lékarničky, pochopil, že Maybelline musí mít opravdu hodně sponzorů. Desinfekce, několik obvazů a tuba s mastí. Každá tahle věc musela stát hrozně peněz.

Rozhodně přinášel divákům něco úplně nového.

Samozřejmě, splátci se většinou sdružovali, ale pokud se některý ze spojenců zranil – stal se pro ostatní nepoužitelný. Nikdy nikoho neošetřovali.

Hurikán se vrátil zpátky do jeskyně a pronásledovaný jejím zmateným pohledem si nad ni znovu obkročmo klekl. Zjistil, že si oblečení zas stáhla přes ránu, tak jej musel znovu vykasat.

Pak položil lékárničku vedle její hlavy, aby si ji mohla dobře prohlédnout.

„Máš hodně štědré sponzory,“ poznamenal Hurikán a jako první vytáhl z krabičky desinfekci.

Byl to sice jen malý kousek, který na boku skutečně krvácel, ale i ten musel vyčistit.

Pomocí báze desinfekci nanesl do rány. Potom vytáhl tubu s mastí na pohmožděniny a promazal každý fialovomodrý kousek jejího těla. U žeber se snažil počínat si opatrně, přesto se Maybelline chvěla, když prsty přejížděl po namodralé, krví podlité kůži. Nakonec vytáhl stahovací obvaz. Ocenil, když se nebránila a on jí mohl tak snadněji nadzvedávat a zranění obvázat.

Když skončil, podíval se jí do tváře, ale ona se jeho pohledu vyhnula.

Pokusil se přijít na to, co to znamená, ale pak si všiml, že se kouše do spodního rtu.

Ani nepípla, ale kdyby měl hádat, tak člověku, který má zlomená tři žebra, nemůže být zrovna příjemné, když s ním někdo pořád manipuluje.

Pak si uvědomil, že je tu ještě jedna rána, kterou bude muset ošetřit.
Ta, kterou způsobil on sám.

Chvilku nad tím přemýšlel a došel k závěru, že ji bude muset otočit.

Prsty uchopil zip od její bundy a vzápětí byl zastaven.

Setkal se s jejím odmítavým pohledem a na chvilku ho zaujalo, jak očima těkala po jeho tváři.

Nejspíš hledala něco, podle čeho by mohla přijít na to, co zamýšlí.

Nebo proč to vůbec dělá.

V jejím pohledu byla také špetka zoufalství. Hurikán to chápal.

Koneckonců – byli nepřátelé. A ona teď neměla žádnou zbraň, měla svázané ruce, byla zraněná a proti němu bezmocná. Zcela vydána mu napospas, zatímco on jí dokazoval, že si s ní může dělat, co chce. Čistit její rány, nadzvedávat ji, jak je libo, a teď ji chtěl svléknout.

Jaký je to pocit? Hádal, že ne zrovna hezký…

„Ještě rameno,“ řekl na vysvětlenou, ale bůhví proč ji to nijak neuklidnilo.

Násilím jí tedy bundu rozepnul a následně zjistil, že ji přes svázané ruce nesundá.

Viděl, jak se Maybelline blýsklo v očích. Viděla v tom naději - nejspíš si myslela, že jí ruce rozváže.

Tak to asi ne, zlato, ušklíbl se v duchu Hurikán a po pár vteřinách přetahování se mu povedlo přetáhnout jí bundu přes hlavu, nechal jí shrnutou u jejích zápěstí.

Ovšem začala mu pomalu docházet trpělivost…

„Teď tě otočímm,“ oznámil jí nekompromisně a vsunul dlaň pod její záda. „Čím míň mi budeš bránit, tím míň to bude bolet,“ dodal a začal ji pomalu převracet.

Zdálo se, že začala spolupracovat. Po pár přidušených stenech už ležela na břiše a tiše se vydýchávala. Hurikán využil toho, že je chvilku v klidu, a co nejrychleji jí vytáhl triko až ke krku.

Vzápětí překvapeně zamrkal. Její záda byla dokonale neporušená, jako by poslední čtyři dny strávila v nějakých lázních místo lesa, ve kterém bojovala o život. Kůže na nich vypadala na pohled velmi jemná a bílá, vybízela k dotyku.

A Hurikán se jí dotkl. Položil dlaň opatrně mezi její lopatky, navzdory své barvě její kůže hřála.

Ještě nikdy neměl pod prsty něco tak hladkého.

Z letargie ho vytrhl pohled na ránu po jeho šípu, která hyzdila její rameno jako nějaký špatný vtip. Nebylo to hluboké, šíp se nejspíš zastavil u kosti, ale pořád trochu krvácela.

Hurikán ránu opatrně vyčistil desinfekcí, zamračeně sledujíc, jak se černovláska rozechvěla.

Pak zranění obvázal, stáhl jí triko a obrátil ji zpátky na záda.

Tak… teď jsem jí ošetřil, říkal si, když znovu pohledem přejížděl její tvář. Co dál?

Autor: MaybellineEver (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování