OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » ANDĚLÉ A DÉMONI - 8. kapitola

21.08.2009 (14:00) • kotrbovic • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 946×

8.   Dvojí únos

„Dobré ráno Samantho.“ Přivítali mě doma oba rodiče, samozřejmě oba už oblečení, že půjdou co nevidět do práce.

„Je nám moc líto, že jsme včera nebyly doma a že odjíždíme každý na služební cestu. Nepřišlo to ve vhodný čas, ale až přijedeme tak si to vynahradíme. To ti slibuji.“ Omluvila se máma, která si myslí, že jsem si na to asi ještě za těch osmnáct let nezvykla.

„To je v pohodě“ ujistila jsem jí s úsměvem a políbila ji na tvář.

„Jinak ti přejeme hodně štěstí, zdraví a lásky Samantho. Máme tě moc rádi.“ Pronesl táta a položil přede mě velice chutně vypadající lívance a můj oblíbený koktail.

„Díky, já vás taky a už se těším až přijedete.“

„Tak se měj hezky a užívej si zbytek prázdnin, zanedlouho končí.“ Upozornil mě otec ještě než se za nimi zabouchly hlavní dveře.

Zase jsem zůstala sama. Šla jsem vybrat poštu, ve který byly stejně jen účtenky, který sem musela zaplatit. Udělám to dnes až pojedu do hotelu, mám to po cestě a aspoň se toho zbavím. Když jsem se ale tak prohrabávala těma účtenkami dostala jsem ještě pohled z NY od lidí z mí bývalí party co mi přejí k narozeninám:

Drahá Sam,

ze všeho nejdřív ti přejeme všechno nej k tvím osmnáctým narozeninám. Dál, je tu bez tebe taková zvláštní nuda, není to tu už jako dřív. Moc nám všem chybíš, jinak tu není nic nového, snad jen že Emma chodí s tvím bývalým Marcusem a je to fakt nechutný. No pokus se někdy ozvat nebo přijet ještě než skončí prázdniny. Máme tě rádi pa

všichni z partičky

No tak to se všechno dalo očekávat. Ti lidi totiž sou sice skvělí a já se nechci nějako vyvyšovat, ale největší srandu jsem zařizovala já. A Emma a Marcus? Tak to mě po našem posledním telefonátu ani nepřekvapuje. Takže v NY opravdu nic nového. Zato tady v Carmelu se musí pořád něco dít. Už mi z toho de hlava kolem.

Nebudu se už zdržovat musím vyrazit do práce. Pobrala sem ze stolu všechny složenky a vyrazila na cestu. Pustila jsem si na uklidnění svůj oblíbený song od Nataši Bedingfield píseň Angel a nechala na sebe působit tu píseň. I rychlá jízda mě musela uklidňovat do doby než jsem zaparkovala před hotel.

Jenomže kdo mohl tušit, že to nebude stačit? Jen co jsem vešla do haly uslyšela jsem tu zcvoklou recepční Alici. Divím se, že ji Smithovi už nevyhodili. Příjde mi, že se chová jak malá a jen odpuzuje hosty. Nebo alespoň mě jo.

Á, paní dokonalá dorazila. Copak barbie vstávají tak brzo? A co to má zase na sobě? To ty hadry někde krade, jinak si to nedokážu vysvětlit. Podle mého názoru si tahle holka nedokáže vysvětlit spoustu věcí. A ještě jednou mě obviní z toho, že někde něco kradu. Tak jí dám pěstí.

Zajímalo by mě co provedla s Mikem. Několik týdnů se hotelu vyhýbá obloukem. To ho pak asi jen těžko můžu sbalit. Nebo možná je to tak lepší, ještě by ho nabalila ona, na ty svoje mini hadříky od H&M. Právě se mi potvrdilo, že ta holka nemá ani páru o módních návrhářích a jejich značkách. Boty na mých nohou jsou totiž přímo z butiku Humanic a šaty z dílny Alexe Perryho. Kabelka Miscco a o šperkách ani nemluvím. Ta by nepoznala šmejda z Tajvanský tržnice od šperků z rukou návrháře Petera Langa. Kdyby ta kabelka nestála moje měsíční kapesné, asi bych jí ji omlátila o hlavu.

Dobelhala jsem se s nechutí kolem pultu za nímž stála a snažila jsem se tvářit jako, že jí nejsem úplně znechucená, chudinkou, a jela výtahem za paní Smithovou se kterou mám tento den zrovna sraz. Má pro mě speciální úkol, což jsem vyčetla z sms co mi poslala, když jsem platila účtenky.

„Dobrý den paní Smithová, moc ráda Vás vidím. Vypadáte opravdu skvěle“

„Oh děkuji ti Sam, přeji ti dobré ráno.“ Usmála se na mě přívětivě.

„Tak co pro mě máte za práci?“

„No vedle v pokoji je pan Smith a zrovna si hraje se svou vnučkou“ vnučkou? Nechápu to! „a potřebuji aby si jí dnes hlídala do oběda“ když zpozorovala jak na ní nevěřícně zírám pochopila o co mi jde.

„Ne tak to není Samantho, je to dcera mé dcery. Mike má sestru, ale ona od nás žije hrozně daleko a Mike jí skoro nepoznal. Vždyť on pořád někde lítá a chvíli se nezastaví, aby je obě poznal.“ Uf, no tak to mi spadl kámen ze srdce i když to já jsem ta co nejvíc zhřešila. Hamba mě olizovala svým nechutným jazykem, kdykoliv jsem si na tu noc vzpomněla.

„Rozumím, tak to zvládnu, kdy si jí můžu vzít?“ optala sem se staré paní.

„No hned. Počkej tu, hned ti ji přivezu.“ Paní Smithová se vytratila ve vedlejším pokoji a po chvilce přivezla v kočárku dítě. Překrásnou malou holčičku.

„Jmenuje se Vanessa. Dávej na ni pozor a vraťte se na oběd.“

„Jistě. Nashledanou.“ Vanesska zamávala prarodičům a už jsme si to řítili z hotelu. Velmi blízko něho je malý park, kam chodí lidi se svými dětmi. Je tam klid, spousta stromů, laviček a prolízaček pro děti. Zamířila jsme tedy tam. Posadila sem se na lavičku a sledovala Vanessku, co bude chtít dělat. Ta malá vypadala naprosto kouzelně. Vypadala jako Mike když byl malý, jeho fotku jsem viděla u Smithových v kanceláři. Má tak nádherné velké čokoládově hnědé oči. Vidět ale Mika v jejích očích mi nedělalo moc dobře. Zaplavila mě vlna smutku. Co když budu těhotná s Alekem a tyhle velké hnědé oči mi nikdy nebudou patřit? Ani v podobě Mika ani malého drobečka co by mi říkat mami? Vzala jsem Vanessu do náručí, pořád v rukách dřímala malého medvídka v zahradnickém oblečku, a nesla ji na pískoviště. Byla tam i jiná holčička se svou matkou, takže si spolu mohli hrát. Doufala sem že se moc neušpiní, ale co vždyť se to vypere.

Po několika hodinách jsme prošli téměř celý park, vyzkoušeli jsme všechny prolízačky a stihli jsme dát i zmrzlinu. Usadila jsem se s Vanesskou na klíně do houpačky co byla zase u toho pískoviště na začátku parku. V jedné ruce jsem držela dítě, aby nespadlo a v druhé kornout bez zmrzliny a krmila ji, jenomže holčička se začala dožadovat medvídka, co ležel na pískovišti. Nechtělo se mi vstávat a tak jsem se ohlídla jestli poblíž někdo není. Prošlo tu sice pár otců s dětmi, ale ti už tu snad nikde nebyli. Máchla jsem proto rukou a hračka v ní přistála. Vanessce se rozzářili očka, vypadalo to, že se jí ten trik líbil. Ještě, že nemá rozum a nikomu nemůže nic říct. Průšvih by byl na světě. Můj další mimochodem. Jen doufám, že nepřitahuju smůlu, protože být těhotná co má nádor na mozku a k tomu ještě oficiální mutant co čaruje a slyší myšlenky druhých, no to už by mě odvážely do blázince.

S Vanesskou mi bylo příjemně. Nevím jestli na mě lezli nějaký mateřský pocity či co, ale moc sem si toho nevšímala. V lesní části parku jsem uslyšela vít vlka. Když jsem se tam podívala, musela sem dost zaostřit, uviděla sem Roba byl ve vlčí podobě a jeho oči se na mě usmívali. Chtěla jsem, aby šel ke mně, ale to by neudělal. Přeci jen je den a vlk o velikosti koně, no tak toho by si všiml nejeden člověk. Jelikož jsem na něj nemohla promluvit žádným způsobem, tak aby mi rozuměl, zamávala jsem mu on mi pokynul na pozdrav a schoval se víc do lesa.

Čas kdy jsem měla malou hlídat už vypršel takže jsem ji vrátila zpět Smithovím. Vyprávěla jsem jim co jsme celé dopoledne dělali a vrátila se domů. To hlídání mě docela zmohlo. Padla na mě únava a tak jsem se rozhodla zbytek dne prorelaxovat. Uvařila jsem si špagety a nalila na ně boloňskou omáčku. To je jedno z mích oblíbených jídel. Je to jednoduché a skvěle to chutná. Pro relax jsem si zvolila místo na lehátku u bazénu. Dala jsem si ho do stínu, to kdybych náhodou usnula.

A jako bych to snad neříkala zalomila jsem to tam jako špalek. Když jsem se v zbudila podívala jsem se na hodiny. Paráda je devět hodin. No prospala jsem celý den. Nemělo mě to ani překvapit, že jo. Vždyť už svítí hvězdy a měsíc. Večer je tu vždycky dost zima, kdybych neležela venku asi by mě nic neprobudilo. Žízeň mi zžírala krk, měla jsem v něm jako na Sahaře, takže jsem se donutila vstát a šla do domu. Nalila jsem si Colu do pulitru a všechnu ji vypila, to bylo ale osvěžující. Na kuchyňském pultu ležel už od rána pohled z NY. Napadlo mě, že když už teď nemám co na práci napíšu nějakou odezvu. Stručně a jasně jim popíšu jak se mám a co tu dělám a pak si setřídim hudbu v počítači podle abecedy. A nebo se taky můžu kopat nudou do zadku. Nebo má snad někdo jiný, lepší nápad? Ne? No tak.

Jenomže jak si to tak kráčim do svého pokoje. Slyším uvnitř hluk. Že by Mike nebo mě přišel otravovat Alek s tím jeho přáním, abych na něj třeba jen na minutu nezapomněla? Jako bych na to nemyslela skoro celý den. Moment a co budu dělat když to nebude ani jeden z nich?

„Haló! Je tu někdo?“ Zvolala jsem směrem do místnosti. Přede mnou se ale objevila nějaká postava v černém a za mnou druhá co mi přimáčkla na obličej kapesník nasáklý nějakou sladce vonící látkou. Jakmile jsem se nadechla, omdlela jsem.

Pak už si nic nevybavuji. Možná jen to ostré světlo co mi svítí do obličeje od té doby co jsem otevřela svoje naprosto vyděšený oči. Co to má být, jako tohle to? Dělá si snad ze mě někdo srandu? Je tohle jeden z proslulých Kanadských žertíků? Znovu slyším hluk a hlasy. Slyším i myšlenky, ale když nevím komu patří a ještě ke všemu mě začíná dohánět bolest hlavy, nerozeznám je.

Po chvíli, když jsem si zvykla na to hrozné světlo jsem se rozkoukala kolem sebe. Místnost ve které jsem, vypadá jako nějaká garáž. Na stěnách visí nářadí. Což mě vyděsilo, znáte taky ty scény z hororů ne? Snažím se, ale zachovat klid a mír v duši a rozhlížím se dál. Pár skříní po obouch stranách hlavních dveří. Vypadají jako po mojí babičce, velmi staré. Nechci ani zkoumat co ukrývají. Teď slyším kroky. Po štěrku nebo jiným kamení. Přibližují se rychle a nejistě ke mně. Proč mi jen nikdo nepomůže? Kde je sakra Rob? Proč ty lidi neroztrhá na kusy? Že by se mu něco stalo? Kdyby jen Mike trávil nějaký čas jako člověk, třeba bych tu teď taky nemusela tvrdnout.

„Zdravím  slečno Simonová“ je to mužský hlas a kvůli té zatracené lampě na toho hnusáka nevidím. Jeho hlas jsem nikdy neslyšela to vím určitě i když trochu povědomí mi je, ale to díky mí schopnosti slyšet myšlenky druhých nezjistím, všechny hlasy se mi pletou jeden přes druhý.

„Kdo jste a co chcete“ vyštěkla jsem na neznámého i když jsem měla snad ten největší strach v mim životě. Musel na mě poznat jak sem vyděšená, hlas se mi tím strachem třásl.

„No tak má milá. Neměj obavy mi ti nechceme ublížit“ ozval se druhý mužský hlas, který byl takový hrubý. Jako když celý život nedáte cigaretu z pusy. Taky to tam tak bylo cítit. Po cigaretách a doutníkách. Nechutné.

„Tak mě teda pusťte“ šila jsem sebou na židli na který sem byla připoutaná nějakýma želízkama A klíč jak jsem si na moment stačila všimnout má v ruce tak chlap s chraplákem.

„Pustíme tě až nám uděláš malou laskavost.“

„A co to jako má být?“ nikoho teda zabíjet nebudu a na nějaký jiný prasečárny mě taky neužijou. Hlavně že mi nechtěj ublížit, ale copak jim se dá věřit?

„Pro tebe to bude hračka, ty pro nás vykradeš místní banku“ zasmál se zase ten první muž.

„Haha no tak to jste se asi pomátli, a jak to mám jako udělat? Nakráčet dovnitř a říct dělejte dejte sem prachy, děkuji odcházím, mějte se?“ nahodila jsem mu svou odpověď sarkasticky.

„Jak jsem říkal pro tebe to bude hračka, viděli jsme tě v tom parku.“ Co? Já blbá. Blbá, blbá, blbá. No to snad ne, vždyť tam nikdo nebyl. Tak teprve teď to chápu.

„A co si myslíte že jste viděli vy hlupáci.“ Vyštěkla jsem ale v tu chvíli mi jedna přilítla. Byla to fakt dobře mířená rána. V puse jsem ucítila spoustu krve. Chtělo se mi z toho spíš zvracet než brečet, okamžitě sem ji vyplivla na zem.

„Nehraj si s námi, neslíbili jsme, že ti nijak neublížíme, ale jen že nechceme, sama si to vyprovokovala.“ Vyhrožoval mi chlap s vykouřeným hlasem a oba odešli. Díky tomu, že se ráda dívám na detektivní a akční filmy a samozřejmě díky mým rodičům, kteří mě jednou poslaly na tábor pro bohaté, kde se učilo i jak uniknout únoscům, jsem využila všechny své dříve nabyté vědomosti. Pečlivě jsem sledovala chlapa co si hrál s klíčem od mích pout v ruce a pak si ho jen tak mimochodem zastrčil do kapsy. Největší chyba jeho života, samozřejmě. Soustředila jsem se na ten klíček ke svobodě a hup, no co se asi nestalo, po cirka deseti minutách byl umě, jen jsem se musela trochu víc soustředit na to abych se trefila do dírky a odemkla tak pouta.

Podařilo se sem volná, ale jak teď odtud? Ani nevím, kde to jsem. A jsem tak vyšťavená bez energie, z toho strachu a tak, že se nedokážu prostě přemístit. Ten klíček mi dal dost zabrat. Snažila jsem se proto soustředit zase pro změnu na jejich myšlenky. Netrvalo to dlouho a věděla jsem jak daleko od nich jsem a co dělají. Jeden byl na WC což mě moc nezajímalo, ale ten druhý mě asi pozoroval z nějakého okna a hlídal.

Otevřela sem dveře a jen malou, nepatrnou škvírkou nahlídla ven. Opravdu, díval se z malého okna baráčku naproti místnosti, ve které jsem byla vězněná. Mezi tím prostorem stály dvě auta, nejspíš to jsou Hamři. Musím vymyslet nějaký sakra dobrý plán. Snažila bych se ho pořádně promyslet kdyby…

Sakra ta malá holka. Kde mám ten klíč? Měl jsem ho určitě v kapse. Najednou už nestál za oknem. Vystartovala sem ven z místnosti směrem k autům. Běžela sem jak rychle to jenom šlo a schovala se do jednoho z nich. Muž vyšel z domu a když mě uviděl jak se s marnou snahou snažím nastartovat, zrychlil tempo.

Kde je Joe. No to snad ne. Nesmí nám upláchnou. Pomyslel si chlap uvnitř co se na nás díval skrz to samé okýnko a utíkal svému spoluúnosci na pomoc, to už jsem ale stihla auto nastartovat, ani nevím jak, zařadila jsem jedničku a šlápla na plyn. Nemám moc velký náskok a ještě k tomu jsem tohle auto nikdy neřídila takže nevím jak to dopadne.

PRÁSK. Ozvala se rána z nějaké pistole, nejspíš z revolveru a kulka co z něj vylítla trefila zrcátko u spolujezdce auta, které jsem řídila. Všude kam jsem se jen podívala byli stromy. Jela jsem rovně po lesní cestě ani nevím kam. Hodně v dálce jsem uviděla silnici. Mířila jsem proto k ní. Nikde nikdo není jen já a ti dva ulítlý maníci co mě asi stejně za chvilku sejmou, jenom proto, že si asi myslejí, že bych je práskla, jako né že bych to neudělala, ale už by se na to mohli vykvajznout a nechat mě odjet.

Potom co jsem najela na tu hloupou silnici jsem nejen uslyšela, ale i ucítila další výstřel. Kulka jen škrábla moje pravý rameno, ale i tak to příšerně bolelo. Strhla jsem volant na opačnou stranu, a málem narazila do cedule s nápisem Carmel, tak prudce, že to ani ti dva zamnou neuřídily a sjely dolů z kopce a narazili čelně do stromu. Zůstala jsem stát nahoře na silnici a pokoušela zachovat klid. Rameno sem si ovázala nějakým hadrem co byl v autě. Jelikož jsem z jejich auta neslyšela jedinou myšlenku nebylo moc pravděpodobné, že ještě žijí.

Nechala jsem auto autem a utíkala směrem do města. Teď už jsem věděla kde jsem, byla jsem blízko Alekova domu a protože nevím kdo jiný by mi s radostí pomohl a je tak blízko, a jen tak mimochodem jeho matka je lékařka, namířila jsem si to za ním.

U nich doma nikdo nebyl. Ale mám snad štěstí v neštěstí na stole leží lístek.

Jsem s otcem v přístavu      Alek

Nevím komu je ten vzkaz určený ani jak dlouho je asi starý, ale risknout to musím. Nemocnice je opravdu daleko, a já už nemám moc sil na to dojít někam dál. Půjdu do přístavu. Vlastní ho Alekův otec. Chytají a následně se tu prodávají ryby spousty druhů. A nejen ryby ale i jiné havěti co žijí v oceánu.

Přístav je opravdu jen kousíček, takže jsem tam došla za deset minut a rozhlížela se po Alekovi nebo po někom z jeho rodiny, ale nikdo nikde. Chce se mi spát. Z rány mi teče pořád dost krve i když jsem se snažila ji co nejvíc zaopatřit. Nic se mi poslední dobou nedaří. Za mnou slyším kroky jenomže jakmile se otočím dostávám zezadu ránu do hlavy.

Teď už se mi nebude stavět do cesty mrzelo mě, že melodie toho hlasu je pro mě tak známá. Alekova matka Klaudie mě někam zavřela, byla tam tma, ale když se rozsvítilo poznala jsem tu místnost a pochopila jsem proč mi je tak neuvěřitelná zima a všechno kolem mě smrdí Pacifikem. Jsem totiž v přístavu v jednom z mrazáků. Už jsem tu s Alekm byla, jednou mi to tady všechno chtěl ukázat.

Vím že mě slyšíš Sam. Věř mi, že kdybych měla na výběr udělala bych to jinak, ale Alek je do tebe blázen a to mi nenahrává do karet. Už jsem mu domluvila sňatek s jednou váženou ženou z dobré, bohaté rodiny a ty mi stojíš v cestě. Odmlčela se.

Taky vím, že jsi zraněná. Tu ránu jsem ti ošetřila, ale jelikož stejně brzy umrzneš může ti to být celkem jedno. Teď tě tu můj věrný služebník zasváruje, aby jsi si nemohla otevřít těmi svými schopnostmi i když na to si stejně už moc slabá, ale jak jistě sama víš jistota je jistota. Zasmála se na celé kolo. No počkej ty čarodějnice až odsaď vylezu. Pusťte mě na ní. Já jí dám asi jednu ránu do hlavy, aby se konečně probudila. Neměla by sem spíš zavřít Aleka? Aby se jako probral? Já už se z těchhle prázdnin normálně zblázním. Slyším slabé šumění svářečky, jak mě tu prostě pohřbívá za živa.

Brrr. Je tu opravdu moc veliká zima. Když světla zhasla, už jsem nic neslyšela ani neviděla.

Sbohem rozloučila se Klaudie a odešla.

Co teď budu dělat? Jak se odtud dostanu, když mě nikdo neuslyší? Klaudie měla bohužel pravdu v tom, že moje síly nestačí na otevření těchto ocelových přisvárovaných dveří, neotevřela bych totiž už ani ty normální.

Tolik se mi stýská po Mikovy. Chtěla bych být teď někde venku s ním, procházet se po pláži a pozorovat vlny Pacifiku. Vnímat to teplo slunce nad obzorem, to teplo co vychází z Mikova těla. Tolik mi chybí.

Místo toho jsem tady, stočená do klubíčka na ledové podlaze pokryté tenkou vrstvou sněhu. Rybina je tady cítit ze všech stran, ale to není to nejhorší, že jo.

Nedokážu se smířit s koncem života. Vím, že už mi, ale nezbývá moc času, než upadnu do bezvědomí. Kéž bych jen byla silnější. Vždyť se ke mně zrovna chtěl Mike vrátit a takhle to dopadne.

Chtěla bych toho tolik říct spoustě lidem, třeba už je nikdy neuvidím. Rodičům bych vzkázala, že je mám ráda i když nejsou často doma. Smithovým, že mi ta brigáda u nich dala spoustu zkušeností. Mikovi, že ho miluju. A Klaudii, že jestli odtud vytáhnu paty živá tak jí normálně zmlátím. Už vím po kom je Alek takový magor, otec je normal, takže po matce.

Jenomže já, se odtud živá nejspíš nedostanu. Už necítím tu polovinu těla co leží na podlaze. Mám to spočítaný, moje dny jsou sečteny.

Sbohem lidi, mám vás moc ráda, to byla moje poslední myšlenka. Po ní, jsem upadla do hlubokého spánku.

Předchozí Další

Autor: kotrbovic, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek ANDĚLÉ A DÉMONI - 8. kapitola: