OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » ANDĚLÉ A DÉMONI - 3. kapitola

10.08.2009 (17:45) • kotrbovic • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1142×

3. Zlý sen

Jela jsem celkem nejpomalejc, jak jen jsem mohla, abych se nevybourala, i když po pěti minutách jízdy, už jsem žádnou bolest necítila. Neslyšela jsem totiž jiný hlas než můj vlastní. Musela jsem si dát krapánek oddych. Trochu popřemýšlet. Jen tak jsem se projížděla po Carmelu. Jela jsem kolem kostela, školy, která je hned vedle, kolem restaurace, kde jsme s našima taky už jednou byly- maj tam speciality typu krab v růžovém těstíčku a jim podobné. No prostě mořské plody, kterých tady díky Pacifiku je několik set druhů.

Po půl hodině jsem dorazila domů. Jako vždy už nikdo nebyl doma. Šla jsem k sobě do pokoje, začala přemýšlet a experimentovat se svýma schopnostma. Vzala jsem do ruky červený bezdrátový telefon a začala vytáčet číslo mé nejlepší kamarádky z NY. Chvíly to vyzvánělo, ale pak to vzala.

„Halo? Tady Emma. Kdo je tam?“ díky bohu, že slyším její hlas, zní tak normálně a známě. Vždycky jsme si byly velmi blízké. Ona vypadá skoro jako já, akorát každá jsme úplně jiná osobnost.

„No, to jsem já Sam. Chybíš mi, jak se máš??“ to co mi ale došlo, jako odpověď mi zlomilo srdce.

Ach no to snad ne. Zrovna teď, když masíruju jejím bývalýmu ty jeho svalnatý ramena. Už jsme se málem políbili. To jí ale neřeknu. Vyváděla by jak hysterka. Pak by mi ho rozmlouvala, protože ho chce mít jen pro sebe, i když mu stejně nikdy nedá.

„Ahoj to jsi ty dračice? Taky mi moc chybí….“ Zavěsila jsem, no to se přeci nedá poslouchat. Tak já to slyšim i přes telefon, no to mě podrž. K tomu všemu jsem začla bulet jak malá. Jak jsem si mohla myslet, že mě má ráda? Takže je super vědět, že vás někdo celý ty léta jen podváděl. A začala jsem ještě víc. Vzlyky ze mě jen lítaly. Měla jsem už mokrý celý polštář, když jsem uslyšela zvonek dole u dveří. Kdo to je??

Sam?? Prosím tě otevři! Jsi v pořádku? Ale vždyť to je Mike. Co tu sakra teď chce??

Sam prosím tě neplač! Nedělej mi to ještě těžší než to je! Ach ne, já zapomněla jsem přeci otisk Mika Smithe. Jestli jsem předtím pochybovala tak teď už ne. Mike stál u vstupních prosklených dveří. Ruku přitisklou na srdci. Vypadal tak hrozně zničeně, slzy mu stékali po tvářích. Nikdy jsem nic takového neviděla. Běžela jsem mu rychle otevřít. Jakmile jsem to udělala vrhnul se mi kolem krku. To jak dojemná byla tahle chvilka, mě málem znovu rozbrečelo. Cítila jsem něco, co ještě nikdy.

Neplač Samnatho prosím tě, klidně na kolenou. Je to tak strašná bolest… Zaúpěl mi Mike do vlasů. Tohle jsem vážně nezamýšlela. Nechtěla jsem mu ublížit. Nikdy jsem nechtěla nikomu ublížit, až na tu recepční a mojí teď už bývalou nejlepší kamarádku Emmu.

„Už nikdy nebudu to ti slibuju“ podívala jsem se nahoru směrem k Mikovi. Je tak o hlavu vyšší než já, teprve teď když u mě stál tak blízko jsem si toho všimla. Pořád mě objímal. Já ho taky objala kolem těla a položila mu hlavu na hruď. Svalnatou a horkou jako slunce. Z jeho těla vycházelo něco tak uklidňujícího, že bych tak mohla stát snad celý život. Jen tak tam stát a poslouchat jeho teď už klidně bijící srdce, cítit tu vůni a teplo.

Odlepila jsem se od něho jako první. Vyschlo mi z toho v krku. Bodejď by taky ne z toho breku a tepla.

„Nedáš si něco? A nemohla bych ti to nějako vynahradit?“ pokynula jsem mu rukou směrem ke kuchyni a on mě následoval, ale  nepromluvil.

„Strašně se ti omlouvám…Já..netušila jsem, že je ten otisk tak silnej. Kdybych to věděla, určitě by se to nestalo, promiň!“ Kajícně jsem se na něho podívala a podala mu sklenici džusu. Napil se a odložil jí na linku, i já se potom napila. To ticho bylo umučující. Chtěla jsem vědět, jestli mi odpouští. Strašně chtěla.

Sam já ti přeci nemám co odpouštět ani jeden z nás to nemohl vědět. Člověk se přeci učí postupem času. My už jsme teď zase o něco chytřejší.

To znamená, že mi odpouštíš? Víš, měla jsem strach, že jsem to podělala. To bych si neodpustila. Přiznala jsem se mu. Už od první chvíle, jsem přestala mít pocit, že mu musím něco zatajovat. Byl pro mě jako nejlepší přítel a přitom jsem ho ani neznala. To čím pro mě má být, je tedy vyřešeno. Chci aby byl můj přítel, chci, aby ani on se mi nebál nic říct.

Snad si to rozhodla správně Sam. Budu tedy tvůj nejlepší přítel. Dám za tebe i život. Jen už se pro jistotu snaž neplakat. Oba jsme se tomu zasmáli a šli ven k bazénu. Roztáhla jsem na trávě měkkou deku a posadili jsme se vedle sebe.

„Tak mi to pověz, proč si plakala?“ Zeptal se mě a na obličeji se mu objevil stejný bolestný výraz, jako když jsem ho viděla poprvé u postele v hotelu a taky teď u domovních dveří. Byla to ale taková hloupost, že jsem mu o tom ani nechtěla vyprávět. A k tomu všemu ten jeho výraz. Co když se znovu rozpláču? To ne, tak takhle by to nešlo.

Jen povídej pobídl mě. Od týhle chvíle jsem připraven snad na všechno.

„Když jsem přijela domů tak jsem chtěla vyzkoušet ty svoje schopnosti a tak mě napadlo zavolat svojí nejlepší a nejmilejší kamarádce do NY“ řekla jsem smutně a potichu, ani jsem se mu nedívala do očí, aby se mi nechtělo znova brečet „ jenomže to co jsem od ní slyšela, to co si myslí, mi zlomilo srdce. Znali jsme se spolu už od základky, chodili spolu na střední“ hlas se mi při těch slovech zlomil. Musela jsem se hodně kontrolovat.

Jen tě využívala, pronesl ledově klidný Mike a asi ani netušil, že tím jen potvrdil moje teorie.

Začalo pršet. Podívala jsem se na něj. Bála jsem se už cokoliv říct v domnění, že každá má další slza mu způsobí bolest. Jenomže teď už mě nebolelo, že už nemám nej. přítelkyni, teď jsem byla šťastná, že mám jeho. Cítila jsem, jak mi po tváři stéká slza štěstí. A co na tom bylo nejúžasnější? No Mike to necítil. Takže cítí, když brečím, ale jen když při tom prožívám bolest. Co asi cítí teď? Dívala jsem se na něho. Oči mu zářili.

Sam já jsem tak šťastný jako nikdy v životě a to jen díky tobě. Cítím to teď a tady a ukázal směrem na svou svalnatou hruď, ve které mu spočívalo srdce třeba to tak má být. Pokud jsi šťastná ty, mám být i já. Tentokrát jsem se posunula blíž já, a objala ho. Jeho stisk byl jen slabě pevný ale tolik jistý. Je možné, že bych mohla někdy k němu cítit i něco víc? Vždyť se ale vůbec neznáme. Jenomže ty pocity jsou tak matoucí.

To mě ale neodradilo, mě totiž jen málo, kterej můj pocit vykolejí natolik, abych zastavila svou zvědavou osobu. Tudíž jsem z Mika vylamovala po kouscích celý jeho život, co má a co nemá rád, a takový ty další důležitý věci co je fajn vědět a samozřejmě i Mike je potom páčil ze mě. I když to z obou lezlo, jak z chlupatý deky, bylo to moc hezký povídání.

Měl bych už jít, ozval se Mike.

Ahoj, uvidíme se  zítra Sam, políbil mě do vlasů, nastoupil do auta a odjel.

Rodiče přišli pozdě v noci. Slyšela jsem je, jak si vypráví o uplynulím dni v práci. A pak šli spát. Po chvíli jsem taky usnula. Tu noc se mi zdál sen. Byla jsem v něm v hotelu Popo a dívala se z terasy na rozlehlý Pacifik. Pršelo a foukal silný vítr. Voda byla rozbouřená. Náhle jsem ucítila škubnutí, dole na mém jindy plochém bříšku, se tyčila boule. Byla jsem v jiným stavu a ani jsem nevěděla, co to znamená. Nikdy jsem nezašla z nějakým klukem dál, než k polibkům. Někdo na mě zavolal, byl to úplně cizí kluk.

„Sam, neskákej, to se spraví, uvidíš, časem“ křičel na mě ten kluk. Kdyby ten vítr vál ještě o něco silněji, neuslyším ho.

Nevím, co mě k tomu vedlo ale já skočila dolů z terasy ale nedopadla jsem na zem. Probudila jsem se. Byla jsem z toho snu celá vykolejená. Dívala jsem se na nebesa nad svou postelí s vytřeštěnýma očima. Cítila jsem jak je mi zima, celá zpocená a zmatená jsem si osahala břicho ale ani známka po těhotenství. Oddychla jsem si a pomyslela na budík se zapnutým osvětlením, co mám na nočním stolku. V ten samí okamžik se rozsvítil. Je půl osmé ráno a v osm mám být v hotelu. Měla bych tam být asi do jedný. Není mi zrovna nejlíp ale půjdu tam. Táta by se zlobil. Proto jsem taky vstala, vykoupala se, nalíčila a šla něco zakousnout, abych mohla vyrazit.

Už od rána bylo nádherně kolem třicítky. Vzala jsme si proto jen mini sukni s volánky potištěnou malými kytičkami, k tomu červené tílko a balerínky od Prady. Nasedla jsem do Ferrary a, protože mi už nezbývalo moc času, sešlápla jsem pedál, až k podleze sporťáku. Za pár minut už jsem viděla hotelové hlavní dveře, zaparkovala na parkoviště před hotelem a dala klíčky poslíčkovi.

Jakmile jsem vstoupila do haly, znovu mě přemohli ty hlasy, ten šum, nikdo z nich si neuvědomoval, čím teď procházím. Jak už jsem věděla kancelář tohohle hotelu je v posledním, šestým patře. Zaklepala jsem na dveře.

„Dále“ ozval se z pokoje ženský hlas. Vešla jsem dovnitř.

„Dobrý den paní Smithová“

„Dobrý den Samantho“ odpověděla mi s úsměvem stařenka.

„Samantho vypadáš bledě není ti snad už lépe?“ zeptala se a podívala se na mě ustaraným pohledem.

„Ne, já se cítím opravdu skvěle, jen jsem měla špatné spaní, ale dejte mi práci a já se z toho probudím nebojte“ snažila jsem o tom ale přesvědčit i sama sebe.

„Jistě holčičko. Jsi mladá a příjemná. Doufám, že máš ráda děti.“ Usmála se na mě „budeš je totiž hlídat našim hostům. Hlavně se toho neboj, jsou to všechno zlatíčka.“ Zase se povzbudivě usmála. Běž do recepce a Alice ti řekne koho budeš dnes hlídat. Samozřejmě tu budeš jen po dobu co tě rodiče budou potřebovat všechen volný čas si pak můžeš trávit jak chceš.“

„Děkuji paní Smithová. Nashledanou.“

„Samantho.“ zavolala na mě.

„Ano?“

„Slyšela jsem o tobě a Mikovi. Jsem ráda už kvůli němu jak si se rozhodla. Moc ti děkuji i za pana Smithe. Včerejšek pro Mika byl krutý kvůli tvému pláči, ale i šťastný díky tvé lásce k němu ať je jakákoliv. Teď už běž, ohlásím tě na recepci.“ Kývla jsem směrem k ní a zmizela ze dveří. Měla jsem v krku něco jako knedlík. Já? Lásce? Co ta paní ví, a nevím já? To bylo to, co jsem včera cítila? Nejsem zamilovaná, ještě ne to bych snad poznala.

„Ahoj jsem Sam potřebuji vědět kam mám jít a koho mám dnes hlídat.“ Zeptala jsem se. I když bych tý recepční Alici dala nejraději ránu mezi voči.

Och no to snad ne já se jí snad nezbavim. Bude tu hlídat děcka. To snat není pravda, co sem komu udělala. Mračila se na mě. Což však netrvalo dlouho a dívala se jako by právě uviděla anděla, jenomže nezírala na mě, ale za mě.

No není tohle to nejkrásnější, co se dá na světě vidět? Já snad omdlím, dívá se mým směrem. A jde sem. Doufám, že dneska mi to obzvlášť sekne stejně jako jemu. Špulila rty. Nedalo mi to, prostě ne. Musela jsem se otočit. Jakmile jsem to ale udělala, místo šumu jsem uslyšela další známé myšlenky a to Mikovi. Úsměv mu pohrával na tváři a zadíval se mi do očí.

Já věděl, že se otočíš. To co mlela bylo velmi přesvědčující. zahihňal se.

Ahoj, jo to byl,o co ty tady? Vyšla jsem mu naproti.

Mám tu rodiče nepamatuješ se? Taky jsem slyšel máminy myšlenky a musel jsem se jít přesvědčit. Vypadáš fakt hrozně. Teda jako ne tak hrozně, spíš jen nevyspale. Došel ke mně.

„Jo já vim. Zdál se mi dost pitomej sen, ale teď z tý nány musim vypáčit koho mám hlídat atd. Jenomže pak příjdeš ty a všechno jde stranou no.“ Usmála jsem se na něj a pohodila rukama jakoby nic. Vzal mě kolem ramen a vedl mě zpět k Alici.

Tak to mě už fakt po. Dyť ta holka vypadá, že potřebuje spát dalších sto let a ani se jí netřesou kolena, když na ni sahá. To já bych se složila a to kvůli němu chodím spát v šest, abych nevypadala takhle. Kéž by ji někam odhodil stranou a políbil mě. Ach. Prohodili jsme si s Mikem znechucený pohledy. Nechal mě stát za sebou a něco s ní domlouval. Jen jsem civěla na to jak ho slíká pohledem a snažila se neslyšet to, co myslí. Musela bych jí vlasy vytrhat. Po chvilce se obrátil ke mně.

„Půjdeš do pátýho patra a na pokoji 55 zaklepeš. Bydlí tam pan a paní Slaterovi se svými dvěma syny“ vytřeštila jsem na něj oči „ neboj, ty budeš mít na starost jen jednoho jmenuje se Jack. Můžeš ho vzít k bazénu, nebo jak sám bude chtít. Tak pa Sam musím už jít pomoct otci ale, kdyby něco tak tě najdu. Chytil mě za ruku vmáčknul mi do ní polibek, sladce se usmál a odešel. Z tohohle se mi teprve podlamujou kolena. Proč mi tohle sakra dělá? Vždyť je to můj nejlepší přítel ne? Já alespoň chci, aby byl. Ne nebudu si tady nic nalhávat. Miluju Mika a šmitec. Ještě, že už jsem dost daleko od něj na to, aby mě mohl slyšet. Nevím jestli chci, aby to už věděl.

Klep, klep (klepne mě pepka) na dveře číslo 55. Dveře se rozlítli a v nich stál kluk z mého snu. No mě asi opavdu klepne pepka. Jak se sem dostal? Nikdy v životě jsem ho neviděla až včera večer. Co to bylo za hloupej sen?

Sakra konečně pořádná roštěnka. Už jsem si myslel, že v je tenhle hotel pořádně zaostalej. Děkuju tí bože za tohle nádherný stvoření. Pomyslel si a mě začalo polejvat horko ale cítila jsem jak mi vstávají chlupy na rukou ze strachu z něho.

„Prima. Tak kdo to tady volal hotelovou službu a objednal si tuhle krásnou dívku?“ zavolal směrem do místnosti. Tohle teda nebylo moc zábavný. Vlastně by se to dalo brát jako sexuální obtěžování, kdyby to neříkal kluk v mým věku, kterej měl asi sto osmdesát, pleť do olivova, vlnitý hnědý vlasy a oči v barvě mahagonový desky v hotelový hale. A když to člověk posoudí takhle komplexně, už to zdaleka tak špatně nezní. Tak špatně? Co to sakra plácám? Tenhle kluk na mě může dělat sexuální narážky, kdy ho napadne. Aspoň že existuje někdo, koho to vůbec napadne.

„Haha..přišla jsem si pro Jacka.“

Kluk  sebou trhnul. „Sakra,“ zaklel, „tak náš mladej zase slízne všechnu smetanu!“

Podržel mi dveře a já vstoupila do luxusního obíváku. Kde seděl na pohovce malej kluk a hrál playstation tři. Nevypadalo to, že by si mě chtěl všímat. Jen jsme se slušně pozdravili a já si vyslechla pokyny od paní Slaterový.

„My si teď s manželem a Davidem půjdeme zahrát tenis. Vrátíme se v jednu a pak budete moct jít domů. Jack má dnes narozeniny tak ho prosím oblečte do tohoto čistého oblečení. Půjdeme potom do restaurace na druhém konci města. Ano?“ zeptala se Jackova matka slušně.

„Jistě madam chápu.“ Jen jsem to dořekla byly všichni tři pryč.

Jack byl jedinej kluk co znám v tom smyslu, že se jako jedinej nedal ukecat na pár koktailů v místním baru u bazénu, ani na dovádění vněm, ale místo toho byl zažranej do playstationů. Co se dalo dělat. Dala jsem si s ním pár her. Snažila jsem se vyhrát alespoň jednou jenomže tenhle kluk je fakt profík. Tudíž ho hraní semnou přestalo po několika hodinách bavit. Potom co jsem si poslechla, co si o mě myslí, vždycky když jsem skoro vyhrávala nebo když jsem pak nakonec prohrála mi začalo jít na nervy tak jsem ho donutila jít dolů k bazénu jenomže, když jsme došli k němu svěřil se mi s něčím, s čím jsem v jeho osmi letech nepočítala.

„Sam jenomže já neumim plavat“ vypadlo z něho najednou.

„To přeci nevadí Jacku“ ach jo „ no tak já tě to naučím“ nabídla jsem se.

„Jenomže já mám strach z vody. Můj bratr se v ní jednou málem utopil a já jsem určitě na řadě, jak mi vždycky říká.“ No tohle? Jak může bejt David tak necitlivej. Možná že jsem měla štěstí, že jsem v tom snu z toho balkonu skočila. Moje intuice mě teda ani náhodou neklamala. David Slater je dámy a pánové prostě nebezpečnej idiot.

„Jak mu můžeš tohle věřit. Vždyť je to nesmysl Jacku. Nesmíš poslouchat takový hloupý lži. I když je to tvůj bratr!“ Zdůraznila jsem mu.

„Tak, já půjdu Sam, tobě já věřím“ zalichotil mi a vedl mě k šatnám pro zaměstnance. Tam jsem se převlíkla do plavek, který nosím všude s sebou, v kabele. Pro příležitosti jako je tahle.

Po hodině pokusů o plavaní, uměl Jack s mou menší výpomocí plavat prsa, znak i kraula. Zašli jsme si mezitím na pár koktailů. Vypadal velmi šťastně. Neustále jsem slyšela, jak mi v duchu děkuje za to všechno, co pro něho dělám. Samozřejmě mi poděkoval i osobně a pozval mě na zmrzlinový pohár, jelikož měl narozeniny, nemohla jsem ani v nejmenším nic namítnout. Když se blížila jedna, chtěli jsme si ještě trochu zablbnout ve vodě. Vtom nejlepším zrovna, když jsme hráli Marca Pola se přiřítil k bazénu Jackův starší bratr David. Poznala jsem to velmi jednoduše. Bylo ho slyšet i pod vodou.

Ty plavky jí tak sednou k pleti a postavě už aby vylezla z toho bazénu na slunce. O tuhle holku prostě musim bojovat. Doufám, že nemá kluka, tyhle typy holek jsou totiž pekelně věrný. Měl bych se jít asi schladit, než to tady uviděj i jiný že mi není lhostejná. No to bys teda sakra měl, třeba vlízt rovnou do mrazáku. Plavky vím, že mi seknou, kupovala jsem si je přes internet, jsou od Obsession. Podle mě jedna z nej značek. Maj tam všechno, co se mi líbí. A tyhle zlatý dvoudílný plavky jsem si dokonce vysnila. Jenomže se zchladit nešel, místo toho zíral na Jacka, jak tele na nový vrata. Jack totiž zrovna plaval poblíž mě.

„Jacku no páni ty plaveš!“zvolal ne něho pořád ohromenej.

„Jo Davide podívej já už se nebojím vody, to mě naučila Sam“ zakřičel na Davida a plaval směrem k němu. Nezbývalo nám už moc času. Usoudila jsem, že David na Jacka dohlídne a šla se převlíct do sukně a tílka. Byly oba u bazénu, když jsem vylezla a smály se nějakýmu vtipu, co Jack pronesl. Šla jsem směrem k nim a cestou sbírala odvahu. Měla jsem z Davida takový divný mrazení po zádech. Ale řízek to je, to se musí uznat. Ten oblek na tenis mu obzvlášť seknul. No nic.

„Tak honem Jacku musíš se jít ještě převlíknout.“ připomněla jsem mu a šli jsme do jejich apartmá. Ještě jsem dohlídla na to, aby měl Jack všechno oblečený správně a ne naruby a zrovna jsem chtěla odejít,  když na mě ty dva udělaly psí oči.

„Prosím, prosím Sam neodcházej a pojď na mou oslavu narozenin. Prosím“ škemral Jack.

„To nejde promiň zaprvé je to rodinná oslava a za druhý jsem utahaná, celou noc jsem nemohla usnout. Jacku promiň opravdu je mi to líto ale zítra se zase uvidíme, když budeš chtít a můžeme se domluvit s tvými rodiči a dát si oběd jen mi dva spolu, a dáš co cokoli co budeš chtít.“ Usmála jsem se na něj a modlila, ať mi řekne…

„Tak dohodnuto Sam, ale určitě. Slib mi to!“ dožadoval se Jack

„Čestný pionýrský. Už půjdu, užij si dnešní den a všechno nejlepší k narozeninám. Ahoj Jacku“ slíbila jsem mu a chystala se k odchodu.

„Tak ahoj Sam.“ Rozloučily jsme se, já mu vlepila nevinou pusu, na jeho jemný vlásky a odešla.

Když jsem nastupovala do mýho sporťáku, uslyšela jsem vedle sebe, kohopak jinýho než samotnýho Davida Slatera.

„Opravdu už pojedeš domů? Nechtěla by sis dneska někam vyrazit? Myslím že si toho musíme ještě dost povědět“ vypravil ze sebe celej udejchanej jak zamnou letěl. Jenomže to nebylo to nejhorší, jako to jeho sladký fuňení. To nejhorší bylo to, na co myslel.

Heleďte, nebudu vás houpat. Když na mě promluví hezkej kluk – a podle toho hlasu byste mohli vsadit boty, že na tohohle se bude příjemně koukat, rozhodně se netvářím jako mouchy snězte si mě. Nemůžu za to. Koneckonců jsem přece sedmnáctiletá holka, že jo. Nemůžu se v jednom kuse starat jenom o poslední modely kabelek Hermes nebo o to, jak se svět změnil v okamžiku, kdy Bobbi Brownová vynalezla neslíbatelnou rtěnku.

Proč jsem si jen nemohl vzpomenout odkaď jí znám!! Je to určitě ona, dívka z mého snu. Co to sakra znamená? Neznám ji odnikud. Prosím, ať řekne jo. Jsem z toho jak na trní. Co jinýho jsem mu asi tak mohla odpovědět? Já sama jsem chtěla vědět, co mi dva můžeme mít natolik společnýho, aby se nám zdály stejný sny ve stejnou dobu.

„Jo tak fajn. Přijeď ke mně, v recepci ti řeknou, kde bydlím, okolo čtvrtý odpoledne. Snad už budeš mít čas co ty na to?“ snad ne protože jestli se ta oslava protáhne tak já usnu.

„Jo to je perfektní doba.“ přikývnul a zmizel do hotelu.

Předchozí Další

Autor: kotrbovic, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek ANDĚLÉ A DÉMONI - 3. kapitola: