OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Andělé a démoni - 18. kapitola

12.01.2010 (19:00) • kotrbovic • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1319×

18. Nepřítelovo území

Rozčílená jsem dopis zmačkala a zahodila do rohu místnosti. Naprosto ohromená, zmatená, s pusou do kořán a s očima vylezlýma z důlků jsem zírala na ta úhledně napsaná písmena, která mohl napsat jen člověk, co zažil i vládu faraona Tutanchamona. Snažila jsem se vymyslet dobrý plán, ne dobrý, ale perfektní plán na útěk a záchranu mého malého chlapce. Hlavou, se mi honila, spousta myšlenek, ale žádná z nich nebyla k ničemu. Přemýšlela jsem, kde bych tak mohla být a jestli by mi mohl Mike pomoci. Propadala jsem zoufalství a panice, pomalu ale jistě.

Miku prosím pomoz mi, nevím, kde jsem, a Alek má našeho syna. Vysílala jsem myšlenku několikrát za sebou, jenomže odpověď nepřicházela. Cítila jsem se, tak slabá. Neměla jsem tu nikoho, kdo by mi pomohl, kdo by byl na mé straně. Jak se můj strach o naše životy prohluboval, začali mi po tvářích stékat slané slzy. Nechtěla jsem jim bránit v úniku z mých smutných očí. Jestli nic jiného, tak Mike ví, že mám problémy, alespoň díky tomuhle zvláštnímu poutu. Ještě že existuje, i když dříve bych se ho nejradši zbavila. Nechtěla jsem propadat panice, ale copak se můžu uklidnit na neznámém místě, obklopená neznámými lidmi, několik mílí od domova? Jakou mám vůbec šanci? Pustí mně Alek, až zjistí, že jeho snaha je naprosto marná? Že už mě nedokáže oblafnout a přimět postavit se po jeho boku na stranu zla. Přála bych si vidět do budoucnosti. Moje síly na to všechno zřejmě stačit nebudou. Zbývá mi jen čekat na to, co se bude dít. Musím se skočit, osprchovat. Horká voda mi projasní mysl a budu moct udělat správná rozhodnutí.

„Hej. Hromotluku, chci si zajít do koupelny, tak mi pomoz.“

„Jistě madam.“ Natáhl se pro mě a vzal mé slabé tělo do náručí, když mě odnášel do vedlejší místnosti.

„Neříkej mi tak.“ Zuřivě jsem ho sjela, pohledem. Pokud něco nesnáším, tak jsou to lidi, co si myslí, že jsou něco míň než já a myslí si, že mi musí sloužit. Za tohle jsem neustále sekýrovala naši bývalou služebnou japonského původu, co si ji naši najali v New Yorku.

„Mohu to už odnést madam?“ říkávala.

„Prosím neříkej mi tak Satsuki.“ Vřelým úsměvem jsem se jí snažila tolikrát přesvědčovat.

„Jistě madam.“ Usmála se na oplátku ona na mě, ale obě jsme věděli, že mi tak musí říkat, aby ji rodiče nevyhodili. Ještě, že jí nerozkázali se mi i klanět. Tomas byl tedy něčí poskok, sluha, možná bodyguard. Nevím, ale jedno vím jistě, je to chudák a upír, který patří Alekově rodině.

V koupelně bylo všechno, co jsem potřebovala. Můj kartáček na zuby, šampón i můj župánek od Obsession. To znamená, že se Alek nebo některá z jeho goril vloupali do Mikovi chaty. To by přeci Mike zjistil a už by dávno začal hledat, dokonce už by mě možná i našel. No to snad ne. Amanda, ta mrcha. Jak jen mohla, po tom, jak jsem ji hezky přijala. Chce ho jen pro sebe, mého Mika. Jenomže jak to chce udělat, vždyť Mike ví, jak vypadám já a jak ona. Nedokáže si jí semnou splést. To je skutečně nemožné. Leda, že by mi něco uniklo. Že by to uniklo celé smečce i Mikovi. Musím to nějako zjistit od Aleka. Už je pozdě. Vysprchuju se a jdu dospat tenhle podělanej den. Rozzuřená jsem vlezla pod sprchu.

Když jsem se probudila, vůně, která mě obklopovala, mi nepřipadala známá, ale povědomá. Znovu a znovu, jsem se nadechla. Sladký, opojný pach mě donutil otevřít oči.

„Dobré odpoledne Sam.“ Vlepil mi Alek pusu na tvář. Jeho pokožka byla studená jak Sibiř a v rukách držel malé dítě. Panebože to není možné, to nemůže být možné. Vždyť je to můj syn. Poznávám ho. Cítím to. Okamžitě jsem natáhla ruce pro chlapce, co vypadal už na měsíc než na několik dní stáří. Vyděsilo mě to, ale podle informací od smečky se něco takového dalo očekávat.

„Ach to je nádhera, pojď k mámě, ať si tě můžu pořádně prohlédnout.“ Jakmile se mně dotkli jeho něžné malé ručičky a nosánkem se mi otíral o tvář, věděla jsem, že mě od něho už nikdy nic nemůže oddělit. Pokud to bude nutné, přistoupím Alekovi na tu jeho hru, jen abychom mohli být spolu a navzájem se chránit. Odtáhla jsem se od chlapce dál, abych si ho tedy dokonale prohlédla. Oči barvy čokolády nezapřeli Mikovu podstatu v něm. Olivová pleť také ne. Vlásky černé jako havraní peří. Alek je buď lhář a to špatný anebo slepec a to dobrý. Jak to může nevidět. Já to vidím na první pohled, a ty jeho buclatý tvářičky. Vždyť k sobě s Alekem nepatříme a důkazem je i můj a Mikův syn. Jak by asi Mike chtěl, aby se jmenoval? Rozhodnutí zůstalo na mě. Mohla bych ho pojmenovat po mém dědečkovi, kterého jsem měla z rodiny nejradši. Taylor. Myslím, že by Mike neměl žádné námitky.

„Vítám tě, zlatíčko. Tayi.“ Jsem pyšná na to malé dítě, usmívající se, v mém náručí.

„Jsem šťastný, že jsi to přežila. Měla si namále.“ Snažil se mě Alek políbit znovu.

„Aleku sakra jdi do háje, za všechno můžeš jenom ty.“ Plivla jsem mu do toho jeho nastaveného obličeje, na něm se okamžitě objevil bolestný výraz, který se proměnil do tvrdého, plného jakési autority. To na mě, ale nezabírá. Po chvilce naštěstí přišla Marie, zrovna když si Alek smíval plivanec z tváře.

„Je čas Samantho, na kojení. Pomohu ti s ním a pak tě tu necháme o samotě.“ Pohlédla významně na oba upíry a ti okamžitě opustili místnost. Návod na kojení, jsem si zakódovala do hlavy ještě dřív, než mi to všechno stihla povědět. Zřejmě to byl instinkt. Poté, co jsme zůstali s Taylorem sami, jsem už konečně mohla být šťastná. Doslova jsem si vychutnávala to propojení mezi námi. Chtěla bych mu být takhle blízko pořád, mám tak pocit, že jsme oba chráněni, před vším zlým okolo. Usmívali jsme se na sebe, on jako slunce. Moje slunce. Oba tak hřejí. Tolik mi Mika připomínal, jako by to bylo jeho dvojče. Stýská se mi po něm. Kdyby jen věděl, že jsme v nesnázích. Chtěla bych, aby mě objal svými horkými pažemi, tak jako to dělává, když se necítím dobře. Hned se pak cítím víc v bezpečí a milována, jenomže teď to musím být já, kdo bude silný a oporou pro malého človíčka. Plán na úprk odkládám na dobu neurčitou, dokud nebudu mít více informací. Alek mě tu přeci nebude držet dlouho, jistě mě odvede k nim domů. Do doupěte plného upírů. Jestlipak je jeho otec hrabě Drákula. To už odbíhám od tématu. Kdo neviděl film Dům tisíce mrtvol, nepochopí, co znamená mít po baráku samé mrtvoly. Taky to nemůžu pochopit, kvůli tomu zápachu a vůbec, ale asi to brzy zjistím.

„Až dokojíš, zabalíme ti věci, půjdeš domů.“ Řekla Marie, která zrovna vstoupila do místnosti. To je hlupačka. Domů, by mně Alek nepustil, ani mrtvou, natož živou. Když jsem malého Taye nakojila, dostala jsem od Marie na výběr oblečení, které bych si eventuelně mohla obléct. Byly to hadry, které ukradli pro změnu z domu mých rodičů. Zloději. Vrahové. Monstra. Napadlo by mě víc výrazů, ale ty by byly dostupný až od osmnácti let a po desáté hodině večerní, pokud by mě někdo natáčel a pouštěl by to národu v telce. Hodila jsem na sebe černý dlouhý top, úzké džíny a lodičky s volnou špičkou, přes rameno jsem si hodila tyrkysovou koženou bundu. Nesnáším kombinování značek, tak jsem zvolila Stretch. Značka je to fakt dobrá, ale znám i lepší. Jako malá jsem obrážela obchody každý týden, pokaždé když byly slevy. Mám slevy ráda, jelikož je v Americe málo hubených lidí, zbyly na mě vždy ty nejtrendovější kousky. Jsem ráda, že jsem po porodu malého nic nenabrala, budu se tak moci cpát dál sladkostmi. Hm, dala bych si zrovna pistáciovou zmrzlinu a můj oblíbený ananasově kokosový koktail.

„Můžeme jít, madam?“ Zavolal na mě Tom z chodby. Otrava.

„Už jdu.“ Byla jsem neskutečně ráda, že odsud vypadnu. Když jsme dojeli Alekovým novým nablýskaným stříbrným BMW. Zastavili jsme před obrovskou vilou, která vypadala opravdu spíš jako Drákulův menší hrad. Všude kolem, kvetli růže. Zvířata, se však tomu místu zdaleka vyhýbala. Teď už je mi jasné, proč. Tlupa krvežíznivých upírů na jednom místě dokáže jednoho pěkně odradit. I mě, to odrazovalo. Už jsem tu jednou byla, když jsem se postřelená snažila najít pomoc. Dům to byl z venku spíše tmaví s francouzskými okny a dřevenými hlavními dveřmi. Po nahlédnutí dovnitř domu jsem byla ale překvapená. Místnosti byly krásně prosvětlené červánkovým sluncem. Všechno tu bylo moderní a útulné. Květiny byly všude, kam se dal položit květináč nebo váza. Ale u nás doma je to hezčí. Rodiče si na to taky najali perfektní odborníky a designéry. S Taylorem v náručí jsem vešla do pokoje v prvním patře, který byl určený jen nám. To mi teprve spadla čelist. Byla to přesná kopie mého pokoje z domova rodičů. Že se nestydí, jsou opravdu ubohý, když si myslí, že se tu budu tak víc cítit, jako doma. Dost mě to urazilo, jenomže alespoň jsem se nemusela orientovat v nějakém cizím pokoji.

„Tak jsme doma zlatíčko.“ Prohodila jsem kysele a políbila malého na tvářičku.

„Sam kdybys cokoli potřebovala, obrať se na tvou služebnou Nanu. Patří jen tobě, takže se na ní s čímkoli můžeš obrátit. Bude to i Taylerova chůva.“ Řekl mi Alek a objímal mě přitom zezadu za pas. Vymkla jsem se mu hned, jak mi to došlo, byla jsem až moc naštvaná, než abych si toho všimla dřív. Nana patří jen mě. Já myslela, že otroctví je v téhle zemi už dávno zakázané. Taková hanba, chovají se tu k lidem jen jako k masu. To mně naštvalo ještě víc. Půjdu hned zítra za Nanou a dám jí výpověď. Nepotřebuji tu žádného poskoka.

„Víš Aleku díky, ale já ji nepotřebuju, chci být sama, nepotřebuju tu nikoho, protože tu nechci být.“

„Doufám, že až se moje rodina vrátí z lovu.“ Nevěřícně jsem na něho zírala. „To pro vaši bezpečnost. Budeš se chovat lépe. Nechci ti vyhrožovat, ale pokud se o něco pokusíš, nebo se budeš chovat nevhodně, přijdeš o to nejcennější, co tu máš. Neboj se ale, budete v tomhle domě oba, ale každý na jiném místě, dokud se nerozhodneš být milá, lásko.“ Jeho slova mne bodali do srdce jako nože. On, že mi nechce vyhrožovat? Asi neví ani co to znamená, když tu mele takové nesmysli.

„Tomu nevěřím, to bys nám neudělal.“ Rychle vymysli něco, kebule děravá. „Taylor potřebuje…kojit, potřebuje matku. Tohle ty nikdy nepochopíš, protože nejsi jeho otec.“ Střelila jsem po něm výhružným pohledem. Jeho další slova mně ale dokonale zchladili do temnot.

„Jsem Samantho, ty tomu jen nechceš uvěřit. Miluji tebe i jeho a proto, až na to bude ta správná chvíle, až dostaneš trochu rozum, oba dva vás přeměníme. Nemusíš se ničeho bát.“ Už se těš na večer, bude na počest Taylerova narození. S těmi slovy odešel z pokoje. Naprosto zničená s plačícím miminkem na hrudi jsem si sedla na postel. Takový pocit bezmoci jaký jsem měla teď, jsem necítila ještě nikdy ve svém životě.
Miku kde jen vězíš. Tolik se mi stýská. Můj plán na odrazení toho démona nevyjde, původně jsem totiž zamýšlela, že ho budu tak dlouho posílat někam, až mě prostě propustí z tohohle vězení, jenomže se musím chovat přesně naopak. Slušně, mile. Při tom přemýšlení se mi udělalo nevolno. Uložila jsem už usínajícího Taye do postýlky vedle té mé a utíkala do koupelny. Když jsem vyprázdnila obsah svého žaludku a vyčistila si zuby, vešla jsem zpět do pokoje. Stála tam malá žena, mohlo jí být kolem čtyřiceti let. Na první pohled mi bylo jasné, že je jednou z nich. Upírka. Držela v náručí Taye a kolébala ho. Nevěřícně jsem pár vteřin zírala na ní pak zpět na chlapce. Bezpečnostní alarm se zapnul trochu později, ale přece. Přiběhla jsem k nim a vytrhla jí Taye z bílích, chladných rukou.

„Nepřeji si, abyste na něho sahala. Jste tu nadbytečná. Dnes tu ještě zůstaňte, ale zítra už Vás tu nechci vidět, rozumíte?“

„Jistě, madam.“ Byla jako přesná kopie Satsuki, proto mi jí bylo trochu líto, jenže co když, bude hladová a vysaje mi dítě? Tak to ne, když se tomu dá zabránit, udělám to. Nechci, aby můj syn skončil jako něčí večeře, na to jsem ještě moc mladá, abych to skousla.

„Ale pan Alek mi dal jasný rozkaz, abych tu zůstala a pomáhala Vám.“ Je fakt upír a to pořádně tupej.

„Heleďte o tom se spolu nebudeme vůbec bavit. Jste tu pro mě a já Vás propouštím, adios amigos, finito. Chápete to už? Já Vás tady nepotřebuju a nechci. Tím tato diskuse končí. Proč jste vůbec přišla?“ Tiskla jsem si Tayovu tvář na mou, ta má byla chladná jako led a vím od Mika, že těm ze smečky není nikdy zima. Sluníčko moje malý, přemýšlela jsem u toho.

„Přišla jsem Vám oznámit, že dnes večer, tedy za hodinu, se koná oslava. Pán si přeje, abyste si oblékla tyto šaty a přišla přesně.“ Podala mi nejkrásnější šaty, co jsem kdy viděla. Prostě úžasné bílé-třpitivé šaty s rafinovanými ramínky, se saténovou podšívkou a z krepového materiálu. Tak lehké, jako pírko. Poznala jsem je. Doma jsem měla katalog od MyStyleSelection a patřili do kolekce Rainbow. Jakmile jsem je tenkrát uviděla, zaškrtla jsem si je a věděla jsem, že jednou budou moje. Ale ne za takových podmínek. Stejně jsem měla radost, že si je mohu obléct. Fajn, když jsem byla se vším hotová, oblékla jsem i Taye do jeho oblečku, samozřejmě ladil ke mně. Podívala jsem se na hodiny, ukazovali sedm hodin. To byl ten čas, kdy jsme se měli dostavit dolů, do obývacího pokoje, na “oslavu“. Naposledy, jsme se s Tayem podívali navzájem do očí a když se ty jeho usmály, bylo to znamení, že můžu vyjít, že to zvládneme. Dole už všichni čekali, nastrojení do společenského, ale nebyla tam jen Alekova rodina, jak jsem ji znala, jeden člen přibil.

To je ale nádherná dívka. Utišil bych svůj náhlý hlad tak rychle, že by si toho nikdo nestihl všimnout? A pak co, utekl bych? Slyšela jsem myšlenku neznámého muže, kolem dvacítky, stojícího hned v přední linii zástupu čumilů, zatímco jsem šla po schodech.

„Hm, no ujde.“ Slyšela jsem ho říct znovu, ale tentokrát nahlas, na něčí otázku. Kdo to jako má být? Ten bude pěkně proradnej, neříká, co si doopravdy myslí, jenomže to tu vím jen já a nikdo neví, že to vím. Zamotané, ale přesné a výhodné. Libovala jsem si v duchu. Hlasitý nádech okamžitě znovu upoutal mou pozornost.

Ach ta vůně. Zase on. A jeho modré ledové oči se zabarvily do ohnivé červeně…

Předchozí Další

Autor: kotrbovic, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Andělé a démoni - 18. kapitola: