OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Andělé a démoni - 17. kapitola

26.11.2009 (18:00) • kotrbovic • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1027×

17. Ztráta, strach a zoufalství

„Je mi opravdu líto, že jsem se choval jako blbec, ale byl jsem do ní moc zamilovaný a nepomohl jsem jí v nejtěžších chvílích v jejím životě a tak se za to co se všechno stalo, cítím zodpovědný, cítím potřebu jí trochu pomoci, abych jí to vynahradil. Jenomže už jsem pochopil, že nejlepší bude, žít přítomností a už se do minulosti neohlížet.“ Chudák Mike měl možná pravdu, ale podle všeho si za všechno stejně může sama a on už jí to nikdy vynahradit nemůže. Co se stalo, stalo se. Ještě, že to vzal takhle. „Zítra se odstěhuje k rodičům do hotelu, nechce dělat problémy.“

„Tak ona nebude zase tak pitomá, jak jsem si myslela, je docela chytrá.“ Přemýšlela jsem nechvíli nahlas ale pak jsem se zastyděla, je to přece jen Mikova bývalá láska. Ježiši já asi prasknu smíchy. No to je ale jedno, Mike nebyl tu noc ve své kůži. Celou dobu se převracel z boku na bok, až když jsem ho vědomě přitáhla k sobě blíž, on si položil hlavu na má prsa a v klidu, jako nemluvně usnul, a já už taky mohla.

Ráno, bylo jako každé jiné v Carmelu. Slunečné, i když ráno byl povrch země pokrytý mlhou, která jakmile ustoupila, vykouzlila horké počasí. Ptáci si zpívali a poletovali po nebi jako by snad tančili jen jim známí tanec. Mike ráno zmizel s ostatními na hlídku. Amy, už seděla s Elis a Meg v kuchyni. Mlčky samozřejmě.

„Dobré ráno,“ ozvala se hned Amy a snažila se mi pomoci na židli jako bych byla postižená, potom ke mně přiklusala se snídaní „omlouvám se i tobě za včerejšek. Moc mě to mrzí. Odpouštíš mi? Jinak se mě nezbavíš.“ Ještě že se hned potom usmála, jinak bych to musela brát vážně a pak bych jí musela jednu vlepit, jenomže při mojí smůle se usmála. Chuděrka.

„Fajn je ti odpuštěno.“

„Jo, mluvila jsem ráno s Mikem a mám ti vyřídit, že se s tebou chce sejít, až se nasnídáš v lese na vašem místě.“Kdyby se na mě tak neculila, hned by mi bylo líp.

Vy snad o něčem víte? Podívala jsem se významně na Elis a Meg.

Ne, nic nám neřekl. Ale mi jsme ho ráno neviděli. Otrávený pohled mluvil za vše.

Jasně díky. Když jsem dosnídala, šla jsem si dát sprchu a vyčistila si zuby. Potom co jsem si vysušila vlasy fénem, mi bylo dost horko a venku bylo taky takže, oblečená jen do sukýnky značky Benetton a jahodovém tílku od Toma Tailora jsem se vydala na louku v lese, kde se vlastně scházíme s Mike snad jen proto, abychom vyřešili nějaký problém. Cesta o samotě mi přišla dost zdlouhavá, ale přežít se to dalo.

Čekala jsem na něho asi půl hodiny a mezitím přemýšlela, co se asi stalo, když v tom něco zarachtalo v křoví za mnou.

A mám tě. Uslyšela jsem něčí myšlenku, jenomže než jsem se stačila otočit, ucítila jsem jen sladkou vůni na puse a na nose. Omdlela jsem nebo usnula, to už není důležité tak, jako skutečnost, že jsem se neprobudila v lese. Hlava mě třeštila, jako bych dostala ránu do kebule nebo bych měla kocovinu. Nevím proč, ale neprobudila jsem se na místě, na kterém by se dalo předpokládat.

píseň

Postel, na které leželo moje bezvládné tělo, byla daleko pohodlnější, než ta moje. Byla obrovská a vedle ní na každé straně stál stolek z mahagonu a na nich čínské vázy s květinami, jejichž jméno mi zřejmě při biologii uniklo nebo jednoduše nejsou z tohoto světa. Na stěnách s drahými, krásnými tapetami viselo několik kousků známých obrazů, určitě po bližším přezkoumání bych přišla na to, že jsou pravé, ale zaostřila jsem nejdál na špičku mého nosu, natož zkoumat pravost toho všeho tady. Celkově byl obrovitánský pokoj laděný do červené barvy, což lahodilo mému vkusu nejvíce. Pokud mě tedy chtěl někdo unést asi ne proto, aby mě trápil.

Co když je tohle všechno dílo Mika a chce mi ten včerejšek vynahradit? Panika, kterou jsem cítila, začala ustupovat, ale jen do doby než jsem přišla k oknu. Promnula jsem si oči. Hlava pořád bolela. Chtěla jsem otevřít okno, kdyby k mému úžasu na něm nebyly mříže z oceli. Tak těch jsem si opravdu hned nevšimla.

„Miku?!“ zkoušela jsem na něho zavolat, tajně doufající, že v tom má opravdu prsty on. Ale on by mě snad nikdy nevystavil po tom děsném včerejšku takovému stresu. Myslela jsem si na chvíli, že se mi to jen zdá. Znovu sem si promnula oči, ale ono. Nic.

„Miku to není moc zábavné.“ Zkusila jsem je proto zavřít znovu. Po tom co jsem je otevřela, jsem málem upadla do šoku. Přede mnou stál ON. To se mi musí opravdu jenom zdát. Vyděšeně jsem na něho zírala, jako tenkrát, když se opovážil přijít za mnou až do chatky, když byla smečka pryč. Alek. Kdo by sakra věřil svým očím? Kdo by jim v takovou chvíli chtěl věřit?

„To je v pořádku Sam, klid.“ Pověděl mi s úsměvem.

„Jak to myslíš? Jak jsem se sem sakra dostala?“ vyštěkla jsem a začala ustupovat, až se mi z toho zatočila hlava a já skončila posazená na pohodlném křesle. To byla zřejmě Alekova práce.

„Jen se prosím uklidni. Nic ti tady nehrozí, žádné nebezpečí slyšíš, mě.“ No tak to si snad ze mě tady někdo chce vystřelit. Že by někde byla skrytá kamera? Mě trefí.

„Slyším, nejsem hluchá, ale jen těhotná, a pokud ti to ještě nedošlo, tak to ty si pro mě to jediný nebezpečí v okruhu několika mil. Tak už to konečně pochop.“ Co tu pro boha mrtvého dělám? Co po mě zase chce? Myslí si snad pořád, že spolu něco, máme mít? Jako například dítě? To snad ne Tyme. Nemůže tohle už někdy skončit. Zafňukala jsem si v duchu.

„Tak fajn, co zase chceš a kdy mě vrátíš domů?“ Zkoušela jsem se ovládnout a zeptat se jemně jenomže copak se to tomu paku tak dá říci? Ani omylem. Zíral na mě jako na královnu ze Sáby.

„Ty si to pořád nepochopila, že ne?“ z toho sladkého hlasu se mi začalo dělat nevolno. Jeho oči přilepené pořád na mě mi taky moc radosti do života nedodávali.

„Co mám jako zase pochopit Aleku, dej mi prosím tě už konečně pokoj.“ Prosila jsem jako malý štěně.

„Sam, já tě nehodlám vrátit domů, semnou jsi doma a to už navždy. Moje rodina souhlasila, že tě přeměním hned, jak se naše dítě narodí.“ Pokoušela jsem se zavřít pusu, aby mi do ní nevlétla moucha, ale to byla teď asi jedena z těch věcí, co mi měli přijít jako nedůležité. Mrkla, jsem. Zavřela, pusu. Ještě že jsem seděla, ale na tohle jsem se musela stejně postavit.

„Přeměníš mě, v monstrum? Tak na to zapomeň, nezůstanu tu už ani minutu, ani vteřinu!“ Křičela jsem a už brala za kliku, jenomže za dveřmi stál chlap o velikosti…no prostě asi třicetkrát nabušenější nežli já a bránící mi v odchodu. Lekla jsem se ho, až jsem mále upadla, díky bohu, ale stál poblíž přeci Alek a pomohl mi udržet rovnováhu. No uf, jsem mu tak vděčná. Neeee. Prase jedno, na mě šahat teda nebude. Ihned jsem se mu vysmekla. Slizkému hadovy.

„Nezkoušej na mě ty svoje, techtle mechtle. Vím, že se mě snažíš tou tvou schopností dostat do jiné nálady, ale já ti na ní zvysoka, ty víš co. Okamžitě mě dostaň za Mikem nebo toho budeš litovat.“ Ještě jsem neměla vymyšlený žádný plán, ale budu improvizovat, k čemu by mi jinak byly ty moje schopnosti, už na sebe sáhnout nenechám. Věděla jsem, že mě to bude vyčerpávat, ale jde tady přeci o život. Neznám nikoho, kdo by se chtěl stát dobrovolně upírem, takže tímto je tahle kapitola pro mě uzavřená.

Já nedopadnu jako noční přízrak co chodí při měsíčku cucat krev z lidí. Fujky. Zvlášť když z krve skoro omdlívám. To, že se mi Alek vysmíval, mi sice nijak nepomáhalo, ale proběhla jsem kolem něho a snažila se dostat k oknu. Blížil se ke mně, a pořád se smál. Trapák. Silou vůle jsem po něm hodila obě čínské vázy s květinami. Jenomže ty, se o něho jen rozbili. Rozlétli se na miliony kousíčků porcelánu, ale s tou zrůdou to ani nehnulo.

Čím blíž mi byl, tím více strachu mi naháněl. Hodila jsem i obrazy a jiné drahocenné starožitnosti, jako byly sošky, těžítka, sbírka talířů, ale pořád nic. Jen se mi vysmíval. Čím víc věcí se ho snažilo strefit, tím víc ho to rozzuřovalo. V obličeji už neměl jemný sladký, ale hrozný nepříčetný výraz.

Vyčerpaná jsem byla jako po boxu a tak už mi nezbývalo nic jiného než zatarasit mě a moje dítě postelí. To se mi povedlo, jenomže netrvalo moc dlouho a už ani ta luxusní postel mě nedokázala ochránit. Alek ji jako by byla pírko, vzal a hodil na druhý konec místnosti, ta s hlučným žuchnutím dopadla na zem a rozbila se. Tak to je asi konec.

„Aleku prosím, neubližuj nám.“ Po tvářích mi stékali slzy. Prosila jsem jako nějaká ubožačka o naše životy. Rukama objala bříško.

„Nechci vám ublížit, ale musí ti být jasné, že jsi moje a odsud se už nedostanete.“ Křup. Křupnutí mých žeber nenapovídalo nic dobrého.

„Ach.“ Bolest mnou projela jako bych měla umřít, nekecám. Být to jen na mě, na místě bych nejraději zemřela. Bolelo to jako čert. A když mi chtěl Alek pomoci, jeho ruku jsem raději odstrčila. Klekla jsem si a snažila se udržet pohromadě, nechtěla jsem aby na mě sahal. Chtělo se mi z toho zvracet. Což jsem taky mimochodem uskutečnila.

„Hned mě odvez do nemocnice.“ Žadonila jsem jako malej špekoun o dávku čokolády. Potřebovala jsem pomoc, ale ten trubec jen volal někam do neznáma.

„Tome hned, zavolej Marii, ať přijede co nejdřív.“ Bože to je ale debil.

„Sakra Aleku já tu porodím! A nikdo z vás na mě nesáhne. Odvez mě! Hned.“ Křičela jsem na něho jako blázen. Byla jsem z toho šílená, nechtěla jsem tady rodit.

Sam, neblázni, chceš stejně jako já, abyste, oba přežili. Zařval na mě. Jeho oči žhnuly. Cítila jsem jako bych měla puknout. Najednou jsem ležela na něčem měkkém, před očima zatmění. Nedokázala jsem je otevřít, nechtěla jsem to vidět. Studené ruce, které se mě dotýkali, patřili ale člověku, pochybuju o tom, že by někdo z těch upírů odolal neochutnat kapku krve. Zřejmě to byla ta neznámá Marie.
Proč to jen nemohlo proběhnout celé v pohodě? Nemusela bych se rozčílit, nikdo z nás. A nemusela bych, tak brzy porodit. Kdo za tohle všechno může? Amy ta proradná čůza, až jí najdu jen tak rychle s ní neskončím, ta bude prosit, aby byla mrtvá.

Ach ta bolest. Miku prosím tě kde jsi! Potřebuju tě! Myslím, že už to nevydržím. Bolí mě všechno, cítím, jak do mě píchá nějaké jehly. Snad morfium. Co bych za to dala, kdyby to byla pravda. Potřebuju, tak deset injekcí. Snažím se dýchat zhluboka, ale svaly mi začínají ochabovat a já se propadám do temnoty, do hlubokého spánku.

Spím? Či bdím? Osahávám, své bříško. Je ploché, jako bych nikdy těhotná nebyla. Ležím sama v neznámé, bílé a proto depresivní místnosti.

„Ahoj jsem tvoje ošetřující lékařka. Říkej mi Marie.“ Řekla mi dívka v bílém kabátci s tmavou pletí. Černými vlasy ažlutými zuby. Z jejích rukou jsem cítila pach cigaret „jak se cítíš Samantho?“

„Co? Co.“

„Jestli je ti dobře?“ Měřila mi pulz.

„Co. Co se stalo?“

„Jsi v pořádku?“

„Mám v puse jako v Sahaře a necítím svoje tělo, ale jinak mi je výtečně, tak mi laskavě řekni co se stalo.“ Nechtěla jsem na ni štěkat ale moje trpělivost měla meze a nervy jsem měla taky jenom jedny. „Kde je můj chlapeček?“

„Je mi to líto, ale ten tu není…“

„Jak to že tu není…!“ chtěla jsem vstát z postele, ale když na mě přistála těžká tlapa obrovského hlídače Toma už jsem takovou chuť neměla.

„On, no totiž. Pan Alek si ho odvezl domů.“

„Domů? Promiňte já jsem asi za tu dobu co jsem byla mimo trochu zretardovatěla, můžete mi říct kam domů?“

„K Lambeckovým domů, chtěl se s ním pochlubit doma no.“ Dívala se na mě s omluvným výrazem ve tváři. Málem jsem jí uvěřila, že za nic nemůže. Ale sakra je to taky ženská a jen tak mu dá moje dítě. Všichni tady snad zešíleli? Ještě že už mě ta otupenost opouští. Začínám se cítit víc v pohodě.

„Jak dlouho jsem spala?“

„Už to byl jeden den.“ no tak to by ještě šlo. A teď ta nejhlavnější otázka.

„A kdy mi Alek malého přinese?“

„No to on neříkal, nechal tu pro tebe ale dopis.“ Předala mi bílí papír přehnutý v půli na kterém bylo napsáno úhledným písmem mé jméno. Stačilo ho jen otevřít. Marie odešla pryč, zůstala jsem v místnost jen s Tarzanem Tomem. Otevřela ho a začetla se.

Milá Samantho,
náš syn je opravdu nádherný. Samozřejmě jsem ani nic jiného nečekal, proto jsem si přeci vybral tebe. Škoda, že nemůžeš vidět jak je nadaný a tak lidský. Roste jako z vody. Už za chvíli bude chodit. Přijdeme tě zítra navštívit, tak mu zatím vymysli jméno. Nechápu, proč jsi, si nechtěla přiznat, že je to můj syn. Je mi podobný a rozumíme si. Myslím, že už mi naznačil, že ví, že jsem jeho otec. Neboj se, budeme opravdu šťastná rodina. Zvládla jsi to statečně, brzy se nám uzdrav.
Miluji tě Tvůj Alek

Teď si tady někdo odskáče. Ještě nikdy ve svém životě, jsem nebyla tak na dně a tak nasraná. Dostanu sebe a svého chlapečka z tohohle pekla co nejdříve. To slibuji! Můj srdceryvný křik byl slyšet po celém širém okolí.

Předchozí Další

Autor: kotrbovic, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Andělé a démoni - 17. kapitola: