OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » ANDĚLÉ A DÉMONI - 15. kapitola

31.10.2009 (15:00) • kotrbovic • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 869×

15. Nepřítel jménem Amanda

Asi budu zvracet, ta je ale nechutná, jak se po něm sápe.
Ano, Alice, vyhráváte první cenu, což je možnost dát jí pěstí. Jelikož nejste přítomni, udělám to za vás. Ladným krokem jsem se vydala přímo k recepci.

Sam už jsme o tom mluvili, nech to plavat. Zamračil se Mike do mých očí. Ten pohled byl tak spalující, tolik se o mě bál, jenomže já kromě toho, že jsem myslela na svou hrdost, jsem si pod tím pohledem představovala Mika, jak tam tak stojí vedle mě a nemá na sobě ani nitku oblečení. Tomu se usmál, jak jinak, když viděl sám sebe v mých myšlenkách nahého a kolem chodí spousta příchozích a odchozích turistů. To by teprve měli podívanou. Obrátila jsem se a chtěla jít za Alenkou z říše Divů a praštit jí do rypáku, když mě Mike chytil pevně za zápěstí.

To bolí, pusť mě. Štěkla jsem po něm. Vždyť to ona si začala. ¨

Oh, jak já bych tě celýho spapinkala, polila bych tě čokoládou a pak bych ti jí pomalu slýzávala z celého tvého svalnatého tělíčka. Ummm. Olízla si Alice svůj křivý ret. To se zase chtělo blejt mě.

Vede monolog nebo se k ní míníš přidat? Smála jsem se mu do očí. Kromě toho zvracení to byla vážně zábava to poslouchat, ble. Ježili se mi z toho chlupy na rukách.

Nech toho výš jak je z toho mě? Ale pěstí bych jí určitě za to nedal. Vždyť si to jenom myslí, neuskutečňuje to. Hájil ji Mike, i když si spíš chtěl ujasnit, že dát dámě pěst je neuctivý čin hodný zavrhnutí. Jenomže Alice měla zrovna volno, protože nikdo nepřicházel a tak si pouštěla myšlenky na uzdu dál. Zrovna když jsme odcházely z hlavních dveří haly.

Jednou tu mrchu zabiju. Bude prosit, abych jí zabila. Mikovi prsty se začali v pěstě, tak to jsem od gentlemana vážně nečekala. Usmála jsem se a čekala, na co tam Mike čeká, zarazil se semnou těsně ve dveřích.

Mike je můj. Pokračovala Alice.

Jenom můj. Já a jen já mám na něj nárok. Ještě že vím, kde bydlí. Vím jaké má ta můra auto. Mohla by to být přeci jen malá nehoda a pak by Mike přiběhl za mnou, abych ho utěšovala. Je to skvělí plán, mohla bych si vzít pár dní volna a uskutečnit ho už zítra.

Z ničeho nic se mě Mike už nedržel, nadpřirozenou rychlostí vyběhl z hotelu a s třesoucím se tělem utekl do lesa vedle hotelu. Slyšela jsem, jak těžce dopadají jeho tlapy na zem. Rozběhla jsem se za ním. Alice neAlice, která má od teď zřejmě větší problém než jek mě odstranit z Mikova života, i když bych jí teď nejradši uškrtila, běžela jsem rychle, jak jen jsem mohla, za ním. Když jsem uslyšela přiškrcené zavytí, věděla jsem kde ho hledat. Seděl chudáček sám na mýtince u řeky, co dodává vodu do hotelového zahradního vodopádu. Šla jsem k němu velmi opatrně. Bála jsem se z útoku z jeho strany, když je zvířetem nemusel by si uvědomovat svoje činy tak jasně jako člověk. Dýchal ztěžka, snažil se uklidnit.

„Lásko, jsem tady, můžu k tobě?“ pokynul hlavou. Bylo těžké s ním komunikovat, když jsme se během jeho přeměny nemohly domluvit myšlenkami. Když jsem k němu došla, sedla jsem si. On se lehl a já mu dala hlavu na rameno. Líbí se mi, když je v téhle podobě, je tak obrovský a chlupatý. Příjemné taky je, že až se zase promění, bude nahý. Ovšem pokud se přemění teď a tady aby si semnou mohl promluvit. Vím, že má o nás strach. Je to přeci skvělý kluk a báječný otec. Jenomže jak tohle vyřešit. Zabijeme snad, Alici? Aby už nebyla problém. Nebo za ní půjdeme a vysvětlíme jí jak to celé je? Nebo tam už nikdy nevkročíme a budeme doufat, že jí to přejde? Že si jako dělala jen prdel? Kdo ví, jak to ten náš vůdce zase vymyslí. Do té doby nad tím já rozhodně přemýšlet už nebudu, protože bych se tam musela vrátit a řáchnout jí do té její pitomé hlavy co v ní schovává nejspíš křečka, co jí radí jak být za největšího mimoně. Ne nechám to na něm. K mému překvapení si Mike vzal mikinu, co jsem na ní seděla, do tlamy, odešel za houští a vrátil se jak člověk. Lidičky to vám povídám, kdyby mě netížil ten obrovský pupek, tak se na něj vrhnu, ani by nestačil mrknout okem. Ty svaly boha se mu všude pěkně rýsovali. Mikina skoro nic nezakrývala. Jen jeho zadek a přirození. Škoda. Prohlížela jsem si ho od hlavy k patě a pak zase zpět. Na tohle se nadalo vynadívat. Ty pevné dlouhé nohy došlapovaly do mechu tak jistě, tak ladně. Chtělo se mi z toho až fňukat, že ho nemůžu mít se vším všudy tady a teď.

„Klid Sam. Uklidni se prosím. Zase cítím, jak jsi neklidná.“
Jako já že jsem neklidná, já jsem přeci ale úplně v pohodě. Ach jo.

„To vidím, kvůli komu si snad myslíš, že jsem se musel proměnit, ty na tom máš taky podíl. Ještě, že tu nikdo nebyl. Bože.“ Usmál se, ale pak mu úsměv pohasl a zvážněl. Z obličeje byla rázem tvrdá maska. Nelíbilo se mi, když tohle dělal. Nedalo se z jeho emocí nic vyčíst, bylo to jako by žádné neměl.

„O tom co si myslela ta káča z recepce si promluvíme později, teď jdi do města nakupovat, já poběžím za rukama, musíme na ní něco vymyslet. Tohle není jen tak. Nebudu rozhodně nic riskovat.“ Ta maska nezmizela ani z milimetru jeho krásného obličeje.

„Já myslela, že budeme spolu“ upozornila jsem ho smutně na jeho slib.

„Budeme, vždyť to bude jen chvilka, pak za tebou přijedu do města, musím se jít obléct. Sejdeme se u kašny na lavičce.“ Rychle přešel až ke mně a začal mě líbat. To mi jako důkaz stačilo. Pak položil své čelo na mé, vzdychl si a utekl, přeměňujíc se, směrem do lesa.

V obchodech nebylo tak narváno, jak jsem si myslela a taky se mi ulevilo, neuměla jsem si představit jak s obrovskou boulí místo břicha chodím mezi davem lidí. Nakupovala jsem všechno, co mi cvrnklo cestou do nosu. Nejdřív v hypermarketu vše do domácnosti, dokonce i jídlo pro malého, jako třeba kašičky, přesnídávky a jiný blbiny co mi přišly pod ruku. Pak jsem ale dorazila do krámu s těhotenským oblečením, ten jsem hledala ze všeho nejvíce. Všechno v něm mě ale dojímalo, byly tu i oblečky pro miminka. Takové ty maličkaté botičky a čepičky. Byla jsem jako v sedmém nebi. Úplně jsem se do toho obchodu zamilovala. Jen málo mi teď chybělo k dokonalém štěstí.

Když už vím, že je to chlapec, mohla jsem nakupovat přímo. Udělali jsme s malým, dohodu, já si budu prohlížet co nejvíc do podrobna hadříky a on mi za to pomůže nakoupit podle jeho budoucího vkusu. Z počátku to bylo trochu úmorné, ale nakonec jsme se oba dost pobavily, snad i sblížili, a zjistili, že máme dost podobné názory na módu. To má po mě to je jasné. Mikovi je naprosto jedno co má na sobě. To co mu já naposledy koupila, na sobě ještě neměl. Bylo to bílé tílko s tmavě hnědou košilí, co mu strašně seděla k čokoládovým očím a vlasům, k tomu tenisky stejné barvy a světle modré rifle. K tomu ještě sluneční brýle a mé dílo by bylo dokonáno, kdyby si to všechno někdy hodlal vzít na sebe, že?

Když už jsem nakoupila i pro sebe, rozhodla jsem se převléct, bylo mi trapné chodit pořád v n´těch Mikových pánských věcech. Samozřejmě že můj outfit vypadal jako z mola. Jinak bych ani nevylezla na ulici, někteří lidé tvrdí, že takové věci musí být nepříjemné chodit. Jenomže si zároveň neuvědomují, že čím dražší oblečení, tím kvalitnější a pohodlnější látka ať máte na sobě třeba převlek Spidermana nebo jen sportovní oblečení na spinning. Takže celá svá jsem konečně ovinutá hedvábím, bavlněnou vestičkou, s kapry kalhotami a střevíčky značky Jimmy Choo vyšla na náměstí prozářené sluncem. Zprvu jsem nic nezaregistrovala. Zrovna jsem hledala v kabelce klíčky od auta, když jsem zaslechla něčí myšlenky.

No ten Mike se snad nikdy nezmění, je to pořád stejný gentleman a lichotník. Nejdříve jsem nechtěla uvěřit tomu, že se jedná o mého Mika, i když popis na něho seděl, po bližším prozkoumání okolý jsem zjistila, že bych nejradši nechtěla ani uvěřit tomu co jsem to teda vůbec slyšela. Co má zase tohle znamenat? Pár sedící na lavičce u kašny uprostřed Carmelského náměstí byl jistě Mike s nějakou pro mě, rozhodně ne pro něj, neznámou dívkou. Píchalo mě u srdce, když jsem je tam viděla smát se a dotýkat se jeden druhého, ta holka ho jasně sjížděla očima.

Ten ohoz mu vážně sekne, má opravdu vytříbený vkus. Hmm. Ty by si stál za hřích. Tak moment, ten ohoz? Ty káčo pitomá, ty si snad vážně myslíš, že něco takového by si na sebe chlap dokázal jen tak z vlastního přesvědčení koupit? I když mě Mike přišel sexy úplně ve všem. Ale co to? Neuvědomila jsem si, že Mike má na sobě již výše zmiňované oblečení. Nikdy ho na sobě neměl a najednou ho má? To je jako zlý sen. Já stála pořád ještě ve stínu stromu u obchodního domu jako opařená. Bože. To je ubohé, bojím se tam za nimi jít. Co když se znají už dlouho a Mike mi o ní neřekl? Je to snad jeho bývalá?

Dostala jsem z toho závrať, pevně jsem ovinula prsty kolem úzkého kmenu stromu. Začínali mě ty úvahy dost zneklidňovat. Další dotek, tentokrát z Mikovy strany. Zbláznit se nebo nezbláznit toď je to o co tu běží. Vtipkovala jsem si sama pro sebe. Potřebovala jsem myslet na něco pozitivního. V uších mi hučelo. Chlapec na mě mluvil, jenomže já ho neslyšela, nedokázala jsem to. Pořád jsem musela slyšet ty dva. Mike jako by měl myšlenky uzamčené, zato ty její. Mě doháněli k šílenství, pokaždé když na něco pomyslela, bylo to jako bych si to myslela já sama, protože komentovala Mikovu vizáž, zatím co já taky, ale to bylo tím, že jsem ho v tom viděla dnes poprvé.

Pod tím bílím tílkem, se mu tak úžasně rýsují prsní svaly a ty na břiše, mm o těch ani nemluvě. A ten překrásný úsměv, ještě že sedím. Uch co že to říkal? Jsem z něj tak mimo, že ho skoro ani neposlouchám. Ta káča mi to vůbec neusnadňuje. Proč z ní jen nevypadne nějaká užitečná informace od ní? Nebo by Mike mohl projevit trochu víc slušnosti ke mně a nechat mi nahlédnout do jeho mysli, kdybych tak lépe slyšela.

Vy snad nevěříte na kouzla? Já také ne ale věřím ve své dítě a tak jako mávnutí proutkem měly mé uši lepší vjem. Slyšela jsem teď stejně dobře jako Mike. Každé jejich slovo, musela jsem toho tedy hned využít. Na to jsem tedy zvědavá, co se z ní vyklube.Zaposlouchala jsem se tedy.

„Proč, že tu jsi?“ optala se ho dívka. Měla tichý zvonivý hlásek, typický na blondýnku.  Byla štíhlá až vychrtlá.  Kruhy pod očima měla zamaskované pod tunou make-upu s pudrem. Modré oči jí lemovaly husté světlé řasy.

„Na někoho tu čekám“ odpověděl pohotově Mike.

„Aha“ posmutněla „je škoda, že už spolu nejsme. Mohlo by to být jako dřív. Už jsem vážně čistá Miku. Už rok nepiju. Odstěhovala jsem se od táty, jen mě zneužíval, když se máma zabila.“ Zabila? Byla to alkoholička? Potom se, té její vizáži, už vůbec nedivým. Bylo mi jí trochu líto, jenomže ti dva spolu očividně něco měli. Nejvíc jsem ale, zvědavá na Mikovu odpověď.

„Promiň mi to Amando, ale to co jsme spolu zažili, bylo sice hezké, jenomže“

„Jenomže?“ zeptala se smutně.

„Už někoho mám, jmenuje se Samantha a jsem s ní šťastný“ usmál se na ní, aby jí povzbudil, pohladil jí po tváři „víc než šťastný, je pro mě všechno, jestli mě chápeš?“

„Ach ovšem. To ona je tvůj otisk, že ano“ nemusela se ho už na nic vyptávat, jeho pohled naznačoval vše. Najednou jeho oči, začali tikat po celém náměstí. Hledal mě.

Kde jen může být? Když se naše oči setkaly, teprve pochopil, z mé mysli, jak dlouho tam už stojím a pozoruji je. Teprve teď ucítil můj neklid, a když si ho začal více uvědomovat, omluvil se Amandě a vyšel mi naproti.

„Proč jsi za mnou nepřišla?“ starostlivě mě objal. Třásla jsem se mu v náručí. Byla jsem vysílená z celého dne. I když je to špatné, odposlouchávat, a můžu si za to sama. Unavilo to mě i dítě. Potřebovala jsem klid a spánek jako nikdy. Otázky které jsem mu chtěla položit, mě pálili na jazyku jako rozpálené železo, ale nevyslovila jsem je. Ne teď. Amanda se mezitím přemístila až k nám.

„Promiň mi to, já nechtěla“ cítila jsem se trapně a málem sem se propadla hanbou, když jsem se mu omlouvala za to, že jsem poslouchala z čisté žárlivosti jejich rozhovor, ale aspoň do něčeho jsem se trefila. Něco spolu měli, je to jeho bývalka.

„To nic pojedeme domů a Amy pojede s námi, pokud ti to nevadí“ jelikož na mě vytáhl jednu z jeho nejlepších zbraní, a to jest jeho úsměv společně s psíma očkama, souhlasila jsem, i když jsem měla divné tušení, že to nebyl ten super nápad, nad kterým by se měl člověk oplývat. Nebyla jsem ale jediná, kdo ten pocit měl. I chlapec cítil malér, který se určitě co nevidět přižene do mého, respektive našeho, života.

Než jsme dorazili, k Mikovi domů usnula jsem. Přenesl mě k nám do ložnice, odstrojil mě a odešel. Škoda jen, že jsem tak slabá. Člověk si na to odposlouchávání rychle zvykne. Zvlášť když je tak zvědavej jako já a jedná se o rozhovor mezi vaším klukem a jeho bývalkou dole v obýváku, a ona po něm zřejmě pořád pálí. Nemohla jsem si v tu chvíli vzpomenout, jak to s tím otiskem vlastně funguje. Je to závazek až na doživotí? Nebo může přijít jiný objekt a všechno změnit? Upřímně jsem doufala, že nikoli. Jenomže ta otázka pořád vysela ve vzduchu.

Předchozí Další

Shrnutí

Autor: kotrbovic, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek ANDĚLÉ A DÉMONI - 15. kapitola: