OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » ANDĚLÉ A DÉMONI - 13. kapitola

22.10.2009 (16:00) • kotrbovic • Povídky » Na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1069×

13.     Usmíření

Po pár dalších sekundách jsem na sobě ucítila Mikovi ruce. Jeho oči, hořely. Bylo vidět, že plakal. Před malou chvílí, ve stejnou dobu jako já. Takže mi ty slzy opravdu zachránily život?

„Sam jsi v pořádku? Tvá ruka je zřejmě zlomená.“ Starostlivě mi ji ohmatával. Jenomže ona už nebolela, kost byla již srostlá. Polilo mě horko.

„Díky bohu, že ti nic není, ale tohle budeme muset znovu zlomit.“ Potvrdil mi moje obavy. Zbledla jsem a oči upřela do těch jeho. Ozvalo se další křupnutí. Když už jsem ale věděla co očekávat, a nechtěla jsem už Mikovi působit bolest, vydržela jsem to a uronila jen jedinou slzu. Zadržela dech a zavřela oči. Nemohla jsem se už dívat do těch jeho, protože by mi to tak akorát zlomilo srdce. Stačilo, že jsem slyšela, co si myslí, jak se za to všechno obviňuje. Jak mu působilo bolest, když mi musel ublížit a tu ruku mi opět zlomit. Mrzelo ho, že mě tu nechal nechráněnou a počítal s tím, že si to se všemi vyřídí. Chtěla jsem mu v tom zabránit, ale to už se zase on nabourával do mé hlavy a věděl, co chci udělat. Tvrdě se na mě podíval a se slzami v očích odešel.

Pomozte jí nahoru, je určitě unavená. Pak všichni přijďte do společenské místnosti. Vzkázal všem Mike a odešel nevím kam. Nelíbil se mi tón, s jakým na ty věty pomyslel. Bolest v nich byla jasná, zuřivost ale stejně tak. Unavená jsem byla opravdu, jako bych nespala několik dní. Už jsem nevnímala, když mi Elis a Meg obvazovali zápěstí ani, když mě Poul zanesl do pokoje a uložil mě do postele. Poslední co jsem slyšela, bylo klapnutí dveří. Poté jsem vstoupila do světa snů.

Probudila jsem se v noci. Jen svíčka vedle postele mi umožňovala vidět. V místnosti nikdo nebyl. Horko co jsem cítila, nemohlo být z peřiny, protože jsem byla odkrytá. Šáhla jsem si na čelo. Och, uvědomila jsem si, že doslova hořím, nebylo mi nijak dobře. Vedle svíčky byla miska s vodou, před nějakou dobou byla zřejmě studená, nebo možná je i teď ale já to tak necítím. Poblíž mě ležel obklad, který mi zřejmě spadl z čela. Namočila si ho a přiložila si ho zpět. Do pokoje přišla Meg. Zmučený výraz mi napověděl, že se muselo něco stát. Mezitím co jsem spala.

„Ahoj Meg, stalo se ti něco?“ optala jsem se jí, jen zakroutila hlavou, že ne.

„No tak, já ti to vidím na tváři, pověz mi to. Prosím“ udělala jsem na ní psí oči.

„Ale to nic, asi jsem moc starostlivá, jenomže, kluci se už chtějí těch Lambeckových zbavit a tak je chtějí zabít. Mluvili něco o tom, že je musí donutit porušit smlouvu, byť jen trochu, a zneškodnit je pro bezpečí nás všech. Tak se bojím o Roba.“ Slzy se jí draly do očí, bylo vidět, že už předtím plakala.

„Pojď sem“ objala jsem jí „to je mi líto, taky mám o Mika strach, kvůli tomu si nemusíš připadat až moc starostlivá, je to správné.“ Odtrhla se ode mě a věnovala mi šťastný úsměv. „A co Mike zmučil vás hodně?“

No, jak se to vezme. Já a Elis jsme mu vysvětlili, že jsi nás vyslala do města, tak se trochu uklidnil, ale pak se naštval na Poula, který má tento týden na starost tvou bezpečnost, když je Mike pryč, jenomže on má teď novou známost, svůj otisk a kvůli ní tu nebyl.
Nadechla se.  Je jasné, že mu Mike nemůže zazlívat, že byl u ní, protože ho taky prý potřebovala. Tak to ale Mike nebere, Poul porušil slib. A neuposlechl příkaz. Takže teď je Mike někde venku a dumá, co mu uloží za trest.

Nechci, aby ho kvůli tomuhle trestal. Urazilo mě Mikovo jednání. Nic se nikomu nestalo tak proč hnedka někoho trestat nějakým trestem?

To nechceme nikdo, Poul se naštval a dnes se vydal spát k ní, ani nevím, jak se jmenuje. Zastyděla se.

Vypadl odsud tak rychle. Mike bude asi nejspíš na té mýtince v lese. Už jsi tam jednou byla, kdyby si za ním chtěla jít. Sundala mi z čela obklad.

„Šla bych hned, ale co ta horečka?“ ukázala jsem si směrem na čelo a poté si objala bříško. Neuvěřitelné bylo, že bylo zase o něco větší.

„To nic nebude, domníváme se, že za to může právě tvůj maličký.“ Pohladila ho jakoby.

„Tak já jdu a vysvětlím mu, že za to Poul nemůže“ převlékla jsem se a pádila na to kouzelné místo v lese. Trochu jsem se bála jít v šeru sama, ale mé oči zaostřovali ve tmě lépe než, jsem čekala. S úsměvem od ucha k uchu jsem se podívala směrem dolů a znovu bříško láskyplně pohladila. Když jsem došla za Mikem, stál tam sám s tváří natočenou k měsíci, který byl zrovna v úplňku. Zřejmě mě slyšel a otočil se.

„Co tu děláš Sam, měla by si odpočívat“ přišel mi naproti.

„Přišla jsem za tebou, nebavilo mě už ležet“ přiznala jsem se, „nad čím přemýšlíš?“

„Nad tím včerejškem, ale to už víš“ tvářil se vážně. Co to? Včera? Tak to jsem prospala celý den.

„Však ono ti to neuškodí“ řekl a pohladil mě po tváři.

„Mrzí mě, co se stalo, ale nechci, aby si z toho vinil Poula a snažil se mu vymyslet nějaký hrozný trest“ začala jsem odvážně debatu, i když jsem tu odvahu sbírala ani sama nevím odkaď.

„Samantho víš, že takhle to nefunguje“ zvýšil na mě hlas, mé oči se sklopili k zemi „mě je to přeci také líto, taky mě mrzí, co se stalo. Právě proto, aby se to už nikdy neopakovalo, musím udělat nějaký krok. Musím uložit Poulovi trest“ zhluboka a těžce, jako by měl na plicích závaží, se nadechl „musím zničit Lambeckovi i kdyby to bylo to poslední, co udělám.“

„O čem to tu sakra mluvíš?“ vyštěkla jsem na něho rozhozená z toho, co mi právě vykládal.

„Mluvím o tom, Sam, že ty jsi těhotná semnou, s monstrem, rozumíš? Nechápeš to, ještě ne, ale až ti to ublíží, až tě to zabije, protože mi nedovolíš ti pomoci“ stále ho nenáviděl, stále o něm mluvil jako o tom i když po dobu rozhovoru přidržoval moje ruce se svými na kulatém bříšku, tam kde bylo naše dítě „bude už pozdě a v tu chvíli ani já nebudu chtít, copak chtít, já nebudu schopen žít. Ne sám, bez tebe. A v tu chvíli, já a smečka zaútočíme na bledé tváře. Postavíme se jim a zničíme je. Do jednoho. Protože po tvé smrti to bude, jediné co budu schopen udělat. Pamatuješ si na legendu ne? Stejně zahynu tak jako tak a smečka semnou“ Uvědomovala jsem si sílu Mikových slov, jeho neskutečnou bolest z toho co se má stát, co se musí stát. On už byl rozhodnutý. Můj příchod ho neobměkčil ani nepřesvědčil o ničem jiném. Bude to, tak jak to promyslel. Ale já ještě neskončila.

„Nic k tomu neřekneš?“ zeptal se už o něco jemněji, jakoby si konečně uvědomil, co to tvrdil. Myslí si, že to je prostě nevyhnutelné, že jsem slaboch.

„Co ti na to mám jako říct? Řekni mi, co chceš slyšet. Protože ty stejně nic jiného neslyšíš. Jsi tvrdohlavý mezek a nevěříš mi, že dokážu přežít. Že mi oba přežijeme“ poukázala jsem na to, jak mi drží ruce na bříšku, s jakou láskou to dělá, aniž by si to uvědomoval „tak to má prostě být, nikdy bych to nevrátila zpět, je to už mou součástí. Dítě se narodí již za pár dní, ale ty se budeš stejně chovat jako pitomec. Nevěřím ti tedy ani já, nechci uvěřit tomu, co tu to vykládáš, je mi z toho špatně. Jsem z toho unavená, jak si před tebou musím chránit záda. Chráním si záda před tím, koho miluju a kdo snad miluje mě. Rozumíš zase ty mě? Takhle to nemůže pokračovat“ celá vykolejená a zmatená z toho, jak to ze mě padá, jsem se zhluboka nadechla a nastínila mu mou představu do budoucna „přemýšlela jsem nad tím včera, když jsem uklízela a přijde mi jako nejlepší nápad, sbalit si věci a jít domů. Vrátit se, až mi budeš důvěřovat, až pochopíš, že on není proti tobě ani proti mně. Že chce, abych přežila. Vím to. Nebo přijít až on, bude na světě. Nebo se nevrátit vůbec, jak budeš chtít.“ Cítila jsem se špatně. Nechtěla jsem odejít, ale copak byla jiná možnost?

„Samozřejmě, že tě miluji, Sam, jako nikoho na tomhle světě a věřím ti, jenomže vžij se ty do mé situace. Neumím předpovídat budoucnost, ty snad ano?“ Kývla jsem, že ne.

„Snažím se zachovat si chladnou hlavu, ale je to těžké, promiň mi to. A pokud ještě nejsi úplně rozhodnutá, neodcházej ode mě, tedy od nás všech. Všichni tě mají rádi. Prosím Sam, už tě nespustím z očí. Ochráním tě. Budu pořád s tebou a už se nebudeš muset bát, že ti někdo ublíží“ Podívala jsem se na něho podezíravě.

„Ani já ne, miláčku, vždyť víš, že bych ti už nikdy neublížil. Budu ti pomáhat, už na to nebudeš sama. Budu ho milovat stejně jako ty.“ Chtěl mě snad dojmout? Dojal mě to je fakt. Slza mi stékala po tváři. Políbil mě na ni. Vzal si můj obličej do dlaní a začal mě líbat. Zasypával mou tvář jemnými polibky, až mi z toho šimrali motýlci v podbřišku, možná že to byl i náš malý, kdo se tam dole radoval z výhry. Přitiskl si mě blíž k sobě, jen co to ale bříško, no spíše už břicho dovolovalo. Cítila jsem se jako v sedmém nebi.

„Sam, ty celá hoříš? Jsi nemocná? Co je ti?“ a už nemáš ani dlahu.

„To koukáš co? Jsem horká víc než ty.“ Jeho pohled byl nechápaví, snažil se zjistit co mi je.

„Za to můžeš z části i ty. Jsou to tvoje vlčí geny, co si hrají s mým tělem.“

„Jak, to myslíš?“ Pořád nic nepochopil.

„Tak jak to zjistili kluci. Že si dítěti předal své geny a já taky a on teď využívá to, co mu bylo nabídnuto. To díky němu se rychle hojím, proto mi nemohl Alek nijak ublížit, jsem horká a vidím ve tmě lépe než dřív. Myslím, že už to nebude trvat dlouho a uslyšíme i jeho myšlenky ale je ještě slabé.“ Stále jsem se na něho usmívala a on mi ten usměv oplácel, protože tohle je opravdu zázrak. Už nebyl čas na povídání. Venku bylo chladno a i když mě zahřívali dvě osoby zároveň. Nechtěla jsem se nachladit. A můj prázdný žaludek by s dalším breptáním zřejmě také nesouhlasil.

„Děkuji, že mi ji opatrováváš“ pošeptal Mike chlapci před spaním a jemně přiložil ucho na pokožku břicha. Teď se mi ta jeho zdála chladnější, než ta moje. Byla jsem nevýslovně šťastná, když bylo vše tak, jak podle mého mělo už od začátku být.

Předchozí Další

Autor: kotrbovic, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek ANDĚLÉ A DÉMONI - 13. kapitola: