OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » ANDĚLÉ A DÉMONI - 10. kapitola

26.08.2009 (13:00) • kotrbovic • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 955×

10.  Věštkyně

Rádo bylo nádherně, probudilo mě zářivé, horké slunce. Podívala jsem se vedle sebe, Mike vedle mě už asi dlouho neležel, jeho místo bylo chladné. Podívala jsem se na Rolexky, bylo půl jedenácté dopoledne, pátek no to snad ne. Úplně jsem zapomněla, že se mám tento pátek dostavit odpoledne k doktoru Meyerovi na konečné vyšetření. Rychle musím vylézt z té postele a začít se sebou něco dělat. Oblékla jsem si župánek a oblečení co jsem měla, asi přinesené ode mě z domu a šla se dolů osprchovat. Oblékla jsem se do sukně a tílka a šla směrem za povědomou vůní do kuchyně. Ó ano, je to tak, cítím lívance.

„Dobré ráno“ pozdravily mě dvě dívky jedna menší slečna s černými vlasy a druhá zrzatá s jizvou na tváři „já jsem Elis a tohle je Meg“ Meg, tu zrzku jsem poznala okamžitě, stála u postele v hotelu Popo když začala moje přeměna, jen té jizvy jsem si všimla až teď.

„Ahoj já se jmenuji Samantha, ale můžete mi říkat prostě jenom Sam.“

Mě, se dost líbí. Pomyslela si Meg

Jo to mě taky. Mike má opravdu dobrý vkus. Přitakala nenápadně Elis.

Taky se mi líbíte, holky, ale nechtěli byste s něčím pomoct? Nejdřív se na jejich obličeji objevilo překvapení, ale pak jim to docvaklo.

„Jasně, vždyť jsi jedna z nás. Byly jsme spolu s Meg tak dlouho sami holky a zvykli jsme si na tenhle druh konverzace. Je psina, když tě ostatní neslyší, že jo.“ Vysvětlovala mi černovláska s líbezným úsměvem na tváři. „No mi už připravujeme oběd, který je skoro uvařený, takže ani nepotřebujeme.“

„No tak já teď musím odjet, ale až se vrátím, bude to včas po obědě, tak alespoň uklidím nádobí se vším všudy.“

„Jak si přeješ. Jo a vítáme tě do naší rodiny Sam.“ Obě mě objali, ale hned mě zase pustili, protože jim utíkalo jídlo z hrnců.

Jelikož nejbližší hlavní nemocnice, kam mě naši předtím mohli odvést s otřesem mozku byla ve vedlejším městě Monterey, musela jsem se tam dostat i dnes. Přijede tam za mnou i máma, chtěla vědět, jak dopadnu tentokrát a tak si vzala na pár hodin volno z práce.

Oh jak je, ta žena obětavá. Jen doufám, že nejsem po ní. Občas je mi z mích rodičů špatně, protože díky jejich práci jsem je vlastně ani nepoznala a ani oni mě, vadí jim to snad? To pochybuji, žádná snaha nenalezena. Nevím, co mají a co zase nemají rádi, polovinu svého dětství jsem prožila u známých nebo na táborech a dívčích internátech. Babička mi vždycky říkávala, že jsem vlastně omyl mých rodičů, nevím proč, asi mě chtěla jen nasrat. Jenomže, co jako, už jsem dospělá, takže tím odpadla jakákoli starost o mě, tedy až na můj ubohý život. Díky, díky, díky mami.

Rodičům jsem napovídala, že budu přes týden u Smithovejch v hotelu s přáteli, ale mezitím zůstanu se smečkou v chajdě, dokud mi to dovolí, samozřejmě se nechci vtírat. Dokonce nemusím ani do práce, paní Smithová trvala na svém, že prý sem se ještě nestačila vykurýrovat z té příhody s mrazákem a tak mám na pár dní volno. Neodmlouvala jsem, protože se starým lidem přeci neodmlouvá, ale nejenom proto, potřebovala jsem přemýšlet.

K nemocnici jsem přijela, když už máma čekala na vrátnici s doktorem Meyerem. Usmívala se na něho, jako ostatně na každého chlapa. Jako by ho chtěla sbalit, chudák si pořád připadá jako puberťačka.

Jo tak do restaurace, ale zítra sloužím, no nevadí, přehodím si směnu s doktorem Housem.

„Oh jistě, v sobotu mám čas.“ Odpovídal doktor matce na pozvání do restaurace.

„Přeji dobrý den.“ Pozdravila jsem oba a hodila významný pohled po mamce, která nevěděla která bije.

„Ehm, dobrý den. No tak jsme tu všichni, tak tak se pustíme do práce.“ Zakoktával se Meyer. Připomněl mi mého strýce, z otcovy strany, u kterého jsme byly minulí rok na Vánoce. Strašně koktal, jenomže on i slintal a chrochtal. No né moc příjemný pohled. Setřásla jsem ze sebe tu nechutnou vzpomínku a šla za nimi do ordinace.

„Nyní Vás slečno, pošlu zase jako obvykle na rentgen a tentokrát už nebudeme brát krev. Prosím, sestro, doprovoďte Samanthu.“Doktor vydal rozkazy a já i se sestrou jsme nechali ty dva o samotě. Rentgen netrval dlouho, a jelikož už jsem na něj za těch pár týdnů byla zvyklá, nedělalo mi problém ani to zdlouhavé čekání na výsledný obrázek. Měla jsem čas přemýšlet nad životem, jako pokaždé jsem přemýšlela nad tím, o kolik se asi zase nádor zvětší a kdy už konečně půjdu na tu zatracenou operaci, už mě nebavilo jen čekat. Čekat na smrt. Taková operace nemusí dopadnout dobře, i když byste výsledek chtěli ovlivnit. I když máte spoustu peněz neovlivníte to. Kdo vám zaručí, že lékař, kterého podmažete tučným šekem s vysokým obnosem odstraní všechno, a že se ta hrůza zase nevrátí? Kdo říká, že zrovna já to musím nebo můžu přežít. Sakra.

„Slečna Simonová?“ ozvala se paní s šedivými vlasy z malého okénka a podávala mi výsledky rentgenu, čímž mě vytrhla z mého už tak dost nudného přemýšlení nad životem a smrtí. Vzala jsem si od ní ty kusy papíru nebo čehosi a štrádovala si to do doktorovy ordinace. Né, že bych tomu rozuměla, ale moje zvědavost vzrůstala s tíhou toho obrázku, mého mozku, v mé ruce. Toužila jsem snad vidět příčinu své smrti takhle z blízka? Nevím, co mě tak ponoukalo, prostě jsem se dostala na balkónek, co vedl z chodby a jako jediný neměl zamčené dveře a podívala jsem se proti slunci.

Ale co to? Jak je tohle možné? Ten rentgen nefunguje! Dali mi snad obrázek mozku někoho jiného? Proboha, naprosto zdravého? To přeci není možné, jak by mohlo být? Jenomže tenhle výsledek je můj, nemůžou se tam přeci jen tak splést, na výsledek jsem čekala já jediná. Svezla jsem se bezmocně na zem a opřela si hlavu o stěnu. Plakala jsem. Nejspíš štěstím, že je to zamnou. Nevím, jestli jsem přes ty slzy neměla náhodou vidiny, ale jako bych viděla Roba, který se od včerejšího večera neukázal a ten mi vyl na pozdrav. Ach jak já jen byla šťastná. Neměla jsem se už čeho bát, možná jen výšky ve které jsem teď trčela nad nemocničním parkem, za kterým byl jehličnatý les. Byla jsem tak vysoko, že jsem pomalu i dost zřetelně viděla na špičku vysokých staletých borovic. Najednou se mi zvedl žaludek a já upalovala na nejbližší toaletu. Vypláchla jsem si ústa a cestou do ordinace, si koupila v automatu kapíka. Byla jsem tak natěšená, chtěla jsem slyšet od Meyera, co si o tom všem myslí. Když jsem přišla do ordinace, máma už byla pryč. Zase.

„Tak ukaž mi to.“ Vzal mi obrázek z ruky. Zatím co ho zkoumal u zářivkového světla, jsem si sedla do křesla.

Opravdu nechápu, jak se tohle mohlo stát? Moment už vím, doktor Felix o tom minulý rok přednášel na universitě v Berlíně. Tak, nedočkavá,  jsem se opravdu zase dlouho necítila, když tak zavzpomínám, bylo to naposledy v době, když jsem si objednala předplatné časopisu Cosmopolitan a první číslo, na které jsem se mimochodem těšila nejvíce, protože s ním přichází samozřejmě i dárek, mělo měsíc zpoždění. Tak jsem tedy nedočkavá, i teď. Jenomže on se na ten snímek, díval s takovou nedůvěrou, až mě to zamrazilo po páteři.

„Slečno, byla jste v nedávné době vystavena obrovskému nepřetržitému chladu? Nebyla jste například na týden někde na dovolené na Aljašce nebo v Kanadě například?“ zeptal se mě udiveně.

„Ano to jsem byla, na Aljašce s přáteli. Jak to s tím souvisí?“ Když tu nebyla matka, díky bohu za to, mohla jsem lhát, jako když tiskne. A sežral mi to, i s navijákem, i když na mě je rozhodně vidět, že nejsem tak máklá, abych se trmácela někde v Antarktidě.

„No, ehm, jsou tu jisté studie, které to samozřejmě potvrzují, ale nikdy jsem se s tím takhle přímo nesetkal. Jedná se tedy o to, slečno Simonová, že díky tomu neuvěřitelnému chladu, všechny nádorové buňky zmizeli. Nebudu vám vysvětlovat, jak tento proces probíhá, to by, jsme tu byly dlouho, ale výsledkem je, že už nemáte nádor na mozku. Blahopřeji, ten výlet do zimy byl dobrý nápad“ Podal mi ruku. Jo jen kdyby věděl, že jsem teda “ten týden“ byla narvaná v mrazáku a ne někde jinde. Takhle to bude všem doporučovat, a oni prostě budou jezdit do té Antarktidy a ono jim to prostě stejně pomáhat nebude. No ano vlastně já byla v mrazáku. Nemyslela jsem na to, až do teď. Jak jsem se tam, vůbec dostlala? Tak na to já kápnu, ale né teď, teď jedu do města a udělám si radost nějakou maličkostí.

„Děkuji, pane Meyere, tak to už k vám, nemusím? Tak to sbohem.“

„Sbohem, doufám že, až se znovu uvidíme, už to nebude v nemocnici.“ Přívětivě se usmál, a vyprovodil mě na chodbu.

Jakmile se za mnou zavřeli, ty veliké bílé dveře, projela mnou nekonečná úleva a potěšení, rychle jsem se dostala ke svému Ferrary, a valila jsem si to po rovince na náměstí města   . Bylo kolem oběda, takže ve městě byl jen málokterý člověk. Všichni seděli u rodinných stolů a pojídali, co jim matky rodu připravili. To mi připomíná, že musím spěchat k Elis a Meg a pomoci jim se smečkou. Jen co jsem, ale vylezla ze sporťáku a rozhlédla jsem se kolem sebe, neodolala jsem a prostě jen ze zvyku provětrat peněženku, sem šla do prvního obrovského obchodního domu nakupovat. Děvčatům jsem koupila nějaké oblečení a parfémy ke kterým jsem dostala bižuterii a klukům, teda ještě že jsem v NY byla jedna z nejlepších osob na nákupy, odhadnu velikost kohokoli, také oblečení, ale hlavně jídlo. Když jsem viděla ten kotel guláše, který byl druhý den pryč a pak ten oběd se kterým se museli holky dnes vařit. Museli za to určitě utratit spoustu peněz a je pátek to obvykle všichni nakupují na víkend. Napíšu tedy paní Smithové smsku, ať dá Elis vědět, že nakoupím a že už jsem úplně v pořádku. Nakoupila jsem toho, snad na měsíc a rovnou, jsem vzala i něco speciálního na večer na grilování.

Když jsem to všechno skládala do auta, přiletěl mi k nohám nějaký leták, protože mě šimral, vzala jsem ho do rukou a přečetla si ho. Stálo v něm, že nedaleko za náměstím, stojí na planině spousta cirkusáků, jako klaunů, polykačů ohně a jiních kejklířů. Proč tam nezajít na chvilku, jen na pobavení, pomyslela jsem si. Zavřela jsem jen tak tak kufr auta a vyjela za zábavou. Když jsem přijela na parkoviště, nebylo plno, zaparkovala jsem tedy hned na začátku. Uvnitř areálu to žilo i v době oběda. Nikdy jsem nepochopila to kouzlo jak někoho kouzelník, jen tak přepůlí v krabici a pak s každou polovinou těla zvlášť, obchází hlediště, dyť to je přeci nemožné, no i když po dnešku, bych byla ochotná uvěřit tomu, že vše je možné. Když jsem uviděla rudě červený stan s vyšitým nápisem ´Taula ti prozradí všechno´, přišlo mi to směšné a tak jsem vešla dovnitř. Okamžitě mě do nosu zasáhla vůně kadidla nebo nějakého jiného čehosi. Začala hrát tajemná hudba, která dodávala prostředí skvělou kulisu.

„Dobrý den“ pozdravila mě chraplavým hlasem vyhublá na smrt bílá ženština co viděla hřeben jen z dálky a kartáček na zuby, asi nikdy. „Jmenuji se Taula a předpovím ti tvou budoucnost nebo ti zodpovím jakoukoli otázku, která se týká tvého života jen za pět dolarů.“ Usmála se a už jsem chtěla odejít, když na mě Taula znovu promluvila.

„Jako by, jsme se, už někde setkali, poslyš?“ zeptala se.

„Tak to asi určitě ne, madam. Vás bych si rozhodně pamatovala.“ Potvrdila jsem s jistotou v hlase. Mezitím si Taula zapálila dámskou cigaretku. Jenomže vytřeštila oči a hned jí zase típla.

„Už vím, tvoje iniciály jsou SS, že ano?“ přiznám se, že jsem byla ze všeho trochu překvapená, tak jsem se posadila na židli naproti ní. Ta trochu zavrzala.

„Ano to mám.“ Přiznala jsem jí. Tuhle hru budeme hrát obě.

„Cítím z tebe moc a sílu bojovat s kýmkoli a se vším, má milá. Jsi opravdu jedinečná Samantho.“ Jak to?

„Jak víte jak se jmenuji?“zeptala jsem se jako by nic.

„Vím o tobě tohle, ale i mnohem víc, vím, že tě trochu trápí tvoji rodiče. A že jsi v nejbližší době přišla o nemoc, které si se moc bála, ale nejen o tu viď?“ Ženština se na mě tajemně podívala.

„Nevím, o čem to mluvíte.“ Byla to podobná hra jako jsou šachy. Snažili jsme se navzájem vycítit co bude další krok každé z nás.

„O tvém panenství přeci, neuchránila jsi to pro toho pravého, to tě taky někde uvnitř přeci tíží.“ Vyjekla na mě, jako na malého fakana. Postavila jsem se okamžitě na nohy. Právě mi vyhodila obě moje obranné věže.

„Sakra čarodějnice o čem to tady mluvíš. Mike byl můj první a toho jsem taky chtěla.“

„Mýlíš se ani nevíš jak, nemůžu ti prozradit více než jen to, že ten tvůj Mike nebyl první a ty si to nepamatuješ. Já neznám jména lidí ani názvy věcí kolem tebe. Nic takového nevidím, jen skutky a činy lidí a taky nelidí. Skus nad tím zapřemýšlet, zanedlouho na to bude ta správná doba.“

„Nerozumím Vám. Proč bych si to neměla pamatovat?“ rozkřikla jsem se na ní. Vždyť mi přeci nic neuniklo, byly jsme já a Mike, pak jen já a pak zase já a Mike. Co by mělo být mezi tím, a s kým? Začala mě děsně bolet hlava.

„Vidím jen chlad a to obrovský, a ty uprostřed toho všeho, tak sama a nechráněná. Někdo to udělal, ale na pachatele ukázat nedokážu.“  Tiskla si ruce ke spánkům. Prorážím si k ní cestu skrz pěšáky.

„Kdo je ten člověk co jsem s ním měla poprvé být?“ svezla jsem se s tou otázkou opět na židli.

„Omlouvám se,  nevím to jistě, ale jak bych to řekla.“ Taula se začala zdráhat.

„No tak Taulo prosím Vás, řekněte mi všechno, co víte. Já už si to nějako přeberu.“ Žadonila jsem. Proč jsem jí jen tohle všechno věřila? Vždyť ze mě jen láme peníze. Těmhle lidem se věřit nedá. Jenomže něco opravdu nebylo správně, v mrazáku jsem byla, ale proč to nevím. To znamená, že si něco ze svého života nepamatuji a to se už dneska musí změnit.

„Chtěla bych říct, jakého vidím člověka, ale já ho nevidím.“ vytřeštila oči „možná jednou, to člověk byl, teď je to ale predátor, je to ďábel.“ Rychle mě chytila za ruce. „Samantho ať se stane cokoli tomu, nebo spíš té věci už nikdy nesmíš věřit, poznáš ho velice snadno, podle instinktů, ale bude tě chtít svou mocí, ovládat emoce druhých, dostat na svou stranu. Ani pro mě není těžké vědět, jaké jsou tvoje magické schopnosti, čtení myšlenek, natož on. Oh, tolik mě rozbolela hlava, tohle sezení je zadarmo odejdi a pamatuj, co jsem ti řekla.“ Jen co to dořekla, začala vstávat. Myslela si, že tohle je Šach. Že tohle je konec.

„Neuchránila jste to. Chci aby, jste mi řekla, co víte. Víte ještě něco důležitého, co mi nechcete říci.“ obořila jsem se na ní, tak když už něco na začátku nakousnu, tak to taky dokončím a sním to ne? „nejenom, že slyším myšlenky lidí, ale taky vidím, pokud mají vize nebo sní, viděla jsem všechny ty Vaše, tak mi řekněte, co znamenala ta první, když jste po ní típla tu cigaretu. A hned.“ Mluvila jsem pomalu, protože jsem chtěla, aby mě dobře poslouchala, věděla jsem, jaké bolesti hlavy právě prožívá, jenomže já jí potřebuju. Mat?

„Už je to tak. Samantho je to tak jasné, jako když víš, že ráno vyjde slunce, nevím jak, jinak bych ti to vysvětlila, má vize byla jasná.“ Zhluboka se nadechla „Ty, oni dva a tvoje dítě s nádherně velkýma čokoládovýma očima.“  Teď je to teprve Šach Mat. Tak je to pravda, já neměla halucinace, ale vždyť na to je brzo, viděla jsem se a vypadala jsem pořád stejně, taky ani Mike se nezměnil, o nic jsme nezestárly.

Když jsem se vzpamatovala, byla už Taula pryč, napsala jsem jí na kus papírku své číslo, kdyby náhodou a nechala jí na malém kulatém stolku tisíc dolarů. Celkem mě tahle návštěva rozrušila, jela jsem proto ihned do chajdy, kde na mě čekaly Elis a Rob s Meg. Rychle ke mně přispěchali a pomáhali mi vyložit všechno z auta. Musím si to prostě přiznat, byla jsem z dnešního dne unavená a neměla jsem náladu s nimi být. Co nejdřív jsem splnila své povinnosti, které jsem slíbila, že udělám a už chtěla jít přemýšlet ven do lesa i když jsem usínala už při mytí nádobí, když v tom mě zastavila Meg.

„Přijdeš doufám na večeři, když jsi nakoupila jako na oslavu, tak to snad bude párty? Budeš chtít pomoct s přípravami? Objednám, pivo chceš? A rozvěsím ty balónky kolem pergoly, jestli ti to nevadí.“ Začala do mě pošťuchovat a při tom se smála na celé kolo „promiň ale, když jsi umývala, tak jsem tě zaslechla, jak přemýšlíš kam dát ty balónky a tak, a taky že je to proto, že už nejsi nemocná. No víš, já si to nechám pro sebe až do večeře, slibuju. Teď si běž odpočinout. Až Mike s ostatníma dorazí z hlídky, určitě tě najde.“ Rozkázala mi.

„Jo to budeš moc hodná“

„Já vím, už se těším“ celá rozrušená mě objala a pak vytáhla z kapsy mobil a začala kamsi volat. To už jsem, ale byla daleko od města, od chaty, od lidí, co by mi mohli číst omylem myšlenky, utíkala jsem, dokud mi stačil dech i síly. Narazila jsem na místo kde, byl jen mech, do kterého jsem si mohla lehnout. Musela jsem si všechno promyslet. Taula viděla mě s dítětem. S mým a Mikovým dítětem. Díky bohu, že tak. Kdo je totiž, ten neznámí kluk? Byl mi v jejích vizích, povědomí. Určitě jsem ho někdy znala.  Odkud jen znám ty oči s barvou tekutého zlata?

Předchozí Další

Autor: kotrbovic, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek ANDĚLÉ A DÉMONI - 10. kapitola: