OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Anděl ve stínech - 1. část

14.02.2010 (18:00) • Wing • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 797×

Zoe

1. září, 1. rok našeho vyprávění

Byl první školní den. Vlastně jeho konec, protože slunce se už sklánělo k západu. V jedné klidné ulici jednoho amerického městečka si ještě pár dětí hrálo na trávnících. Auta už byla zaparkovaná, matky připravovaly večeře a otcové se zaměstnávali v dílně a nebo u televizi s pivem, každý podle své nátury.

Tenhle běh života se však mladé dívky téměř vůbec nedotýkal. I když měla otevřené okno a dětský křik k ní doléhal, i když slyšela ruch z dílny, kde zase otec někdo kutil. A dokonce i když se z přízemí ozvalo: „Zoe, pojď mi pomoct s večeří!“

Dívka mlčela, jen její oči se míhaly po řádcích knihy. Byl to poslední díl, musela to dočíst.

„Zoe, no tak, poběž.“

Nic, žádná reakce, ani nezamrkala. Jen stále ty běhající oči.

Někdo otevřel dveře do jejího pokoje. Byla zády, ležíc na posteli, takže nevěděla, kdo to jde. Ozval se lehce přeskakující hlásek: „Zoe, máma už začíná být rudá, tak pojď.“

Dívka konečně zaklapne knížku, posadí se na posteli a odhrne si černé vlasy, sahajíc jí až na lopatky, ze svého bledého obličeje.

„Už jdu, Same, už jdu.“

Drobný pihovatý klučina, také bledší pleti, ale se zrzatými vlasy, spokojeně kývne hlavou a zmizí. Dveře nechá pootevřené.

Dívka ještě chvíli sedí na posteli, hledí z okna na koruny stromů a na střechu protějšího domu. Zdá se, že to ale nevnímá. Pak konečně trhne hlavou, zvedne se a také zamíří z pokoje ven. Dveře však za sebou zavře.

Na posteli po ní zůstane ležet knížka. Jde o poslední díl známé upírské ságy.

„Tak, dobrou chuť,“ popřeje všem stolujícím žena ve středních vlasech. Má také černé vlasy jako Zoe, ale není tak bledá. Správně, je to její matka, Alexie. Je to velmi pečlivá a šikovná žena, ve všem má pořádek a vše je dokonalé. A nebo musí být. Jinak je nervózní. Alex pracuje v místní nemocnici jako zdravotní sestřička. Tam se jistě perfektnost hodí, ale doma to někdy bývá trochu stresující.

Proti ní sedí muž, pihovatý podobě jako jeho syn po levici. Stejně i vlasy jsou zrzaté, jen s příměsí šedi tu a tam. Lehce zarostlá tvář jeho manželku trochu vytáčí, on si z toho ale nic nedělá. Narozdíl od své ženy je kliďas, pohodář. Lucas pracuje jako učitel na základní škola a tam to opravdu chce až flegmatickou povahu. Trochu s podivem, že se mohl s Alex dát dohromady. Ale kupodivu jim manželství dobře drží, i když není nouze o žhavé hádky. Ty je však spíš stmelují, než rozdělují.

Malý klučina, který se těstovinami cpe jako nezavřený, až se člověk musí divit, kam to do toho drobného tělíčka dává, je samozřejmě bratr Zoe. On už vlastně tak malý není, poslední zimu se pěkně vytáhl, vždyť už mu bude v půlce podzimu čtrnáct a to je přeci věk. Robin je zlatý bráška, ten, který trochu provokuje, ale přitom svoji sestru miluje. A vždy se za ni přimlouvá.

Nakonec jeho sestra Zoe je opravdu miláček. Vždy mu pomůže s úkoly, poradí co a jak. Jen je někdy smutná. Podivně smutná a to hlavně poslední dobou.

Rodina v poklidu večeří, otec vypráví, co nového ve škole, Rob mu skáče do řeči a matka se spokojeně usmívá. Odbije sedm hodin a v tu ránu se Zoe zbrkle postaví.

„Já.. musím jít... za Peterem. Domluvili jsme se dnes.“

„Ale jistě, tak běž, ale prosím, do devíti doma,“ klidně ji odpoví matka, i když trochu s podivem sleduje její ukvapené jednání.

Zoe jen kývne a zamíří si to do předsíně. Robin za ní ještě cosi volá, ale ona už nic neslyší.

Venku je stále vlaho, vždyť léto pořádně neskončilo. Zoe proto vyběhne jen tak, v černých džínách a modrém tričku. Jen klíče ji chřestí v kapse a v druhé kapse zase leží telefon.

Dívce stačí, aby došla na konec ulice, dvakrát zahnula a pak ještě pár metrů ušla a už stojí před domem, kde bydlí Peter. Je to pěkný dům, jeho otec je bankéř a matka lékařka. Peter je zase nadějný student, který nejspíš dostane za své výkony ve sportu stipendium na nějakou slušnou univerzitu. A také je to Zoein přítel.

Zoe vyběhne pár schůdků na dřevěnou terasu a stiskne zvonek. Zaklinká příjemná melodie a po chvíli se ozve uvnitř domu dupání. Auto na parkovišti není, zdá se, že otec ještě nepřijel z práce a matka má noční službu. To se Peterovi stává často, že je večer doma sám.

Dveře se otevřou a tam stojí blonďatý kluk. Ano, je pěkný, má krásně vypracované tělo, vlasy trošku delší, příjemnou tvář.

„Ah, ahoj Zoe,“ tváří se Peter lehce překvapeně, oblečen v roztrhaných džínách a lehce zašpiněné kostkované košili.

„Ahoj,“ špitne jeho dívka. Peter chvíli ještě okouní, nakonec se nahne a lehce Zoe políbí na rty. Poté ji zve dál dovnitř.

„Víš, miláčku, já vím, že jsem ti říkal, aby si přišla, ale nějak se to semlelo jinak. Kluci chtějí koukat na fotbal, a tak mě poprosili, jestli by mohli přijít, tak jsem jim to dovolil. Zlobíš se?“

„Ne, ne, to je dobrý... Tak mám jít?“ hmatá téměř okamžitě Zoe po klice od vchodových dveří.

„Ale ne, co blázníš. Hodinku máme pro sebe, zápas začíná až v osm. Pojď ke mě nahoru,“ vyzve ji s úsměvem Peter a už sám vychází schody. Zoe ho následuje, zatímco ji Peter nabízí, že tu klidně může zůstat i pak.

Vejdou k Peterovi do pokoje. Je velký, nachází se tam pěkná postel, obrovská skříň, stůl z dobrého dřeva a drahý počítač. Jednoduše syn bohatších rodičů. Ale Peter moc peníze neřeší a nijak na vybavení svého pokoje  nedbá.

„Tak co jsi dělala, růžičko?“ zeptá se sladce Peter, posadí Zoe do křesla a zatím rychle uklízí nepořádek, což tvoří různě poházené časopisy i oblečení. Zoe mu krátce vypráví, co nového doma a co dělaly přes prázdniny kamarádky. Peter trousí jedno „hm“ za druhým, ale myšlenkami je jinde.

„No a co ty?“ zeptá se Zoe.

„Ale tak to víš, byl jsem si zaplavat a pak s klukama zahrát basket. Normálka. Ale teď už pojď ke mně,“ přivede si Zoe k sobě na postel, položí si ji a začne ji líbat. Rukama ji přitom pevně svírá a hladí jemně po zádech.

Chodí spolu rok, je to celkem dlouhá doba. Dřív Zoe cítila příjemné šimrání z Peterových polibků. Ale brzy se to vytratilo. Ovšem přesto s ním zůstává. Nevidí důvod, proč se rozejít. Možná však také trochu neví, jak na to.

Čas buď utíkal příliš rychle a nebo Peterovi kamarádi přišli příliš brzo, jelikož už po chvíli se ozve zvonek od dveří. Peter i Zoe vyletí z objetí a Zoe přitom koukne na budík. Je tam půl osmé a pár minutek. Takže druhý důvod.

„Kdo to může být?“ zmateně kouká Peter z okna a poté nadšeně mává: „No jo, kluci, pojď, jdeme jim otevřít.“

Peter rychle vybíhá z pokoje a Zoe ho daleko pomaleji následuje. Ještě ani nesejde schody a už slyší, jak se kluci mezi sebou zdraví. Chvíli jim Zoe dělá společnost alá tiše sedím a blbě se usmívám. Pak se však zvedne a rozloučí se.

„Zlato, zápas ještě ani nezačal, buď tu ještě chvíli,“ chytí ji Peter za ruku a smutně se na ni podívá.

„Ne, lásko, to je dobré, půjdu. Jen se hezky bavte,“ namítne Zoe a zamává mu. Pak vyběhne z domu.

Rychle se vytratí z ulice a lehký větřík téměř ihned rozežene její slzy. Tak to poslední dobou vypadá. Dochází za Peterem, aby mu dala pusu, něco málo mu řekla a poté odešla, protože přijdou jiné věci. Ale možná je to tak správně, přemýšlí Zoe. S hlavou zatíženou myšlenkami přechází Zoe jindy tichou ulici. Nyní však tam jede auto. Dívka si ho samozřejmě vůbec nevšimne, až skřípění brzd jí vyděsí.

Z naleštěného vozidla vyskočí mladík tmavých vlasů. Je na první pohled krásný, oči má oříškové a tvář příjemnou, ale jinak než Peter. Peter je takový ten kluk z obálek časopisů, tento je... jiný.

Mladík přiběhne k vyděšené Zoe a popadne ji za ramena: „Proboha, jste v pořádku? Nestalo se vám nic?“ Přitom se na ni velmi zvláštně zadívá a jeho oči se podivně zalesknou.

Zoe otvírá ústa, chce odpovědět. Avšak hluboký nádech vžene do jejích útrob podivnou vůni toho mladíka. Tuhne jí z toho žilách v krev, cítí jen chlad a mladíkova tvář se před jejími zraky začne znetvořovat. A pak už přicházejí mžitky a tma.

„Slečno, slečno!“ slyší Zoe vzdálený hlas, ale poté už nevnímá nic.

Autor: Wing, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Anděl ve stínech - 1. část: