OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Amor Matris - 1. kapitola

08.10.2011 (13:00) • LostAngel • Povídky » Na pokračování • komentováno 10× • zobrazeno 1532×

Kapitola první

Hluboké lesy, do nichž se odvážili jen ti nejstatečnější a i oni se málokdy vrátili zpět domů. Pár těchto šťastlivců vypovídalo o hrůzných příšerách, jichž se bojí i samotné peklo. Třásli se po celém těle a už nikdy jim nebyl dopřán spokojený spánek. Byli prokletí a často jejich život skončil jejich vlastní rukou. To trápení se nedalo vydržet!

Proč tedy stále další a další chodili do těch lesů?

Na druhé straně bylo vysvobození!

Už od pradávna se povídalo po vesnici, že na druhé straně lesů je jiný svět, kde jídla je, co hrdlo ráčí a nikdo není nemocný. Nemocní a hladoví lidé tomu snadno uvěřili a nepřestávali doufat, že se tam dostanou.

Jenže nic. Ti, kteří se tam vydali, se jen málokdy vrátili, a pokud ano, tak blouznili a nedokázali říct, jestli něco našli. A ti ostatní? Co je horší? Myslet na jejich smrt, anebo na to, že se dostali na druhou stranu a vás tady nechali trpět hlady?

Přesto se ve vesnici nikdo nevzdává. Stále věří, že přijde čas osvícení. Nic jiného jim také nezbývá. Stvůry z lesa zaútočily na stáda a skoro všechna pohynula. Ve vesnici není už skoro nic, a to poslední co zbylo, už moc dlouho nevydrží.

„Maminko? Maminko?“ Tíživé ticho protrhl dětský křik. „Maminko, podívejte, co mám?“ chlubil se malý kluk s vlasy zrzavými jako liščí srst. V ruce svíral mrtvého zajíce za jeho zadní pacičky a těšil se, jak ho maminka pochválí.

Zpuchřelé dveře se otevřely a do místnosti vešla stará unavená žena, která sice kdysi bývala mladá a přenádherná, ale strach a hlad z ní udělal toto. Otřela si ruce do zástěry a zelené oči upřela na dítě, které vítězoslavně drželo mrtvého zajíce. Najednou jejím tělem projela nová vlna energie a vrhla se po dítěti.

„Dítě nešťastné, co jsi to prováděl? Kde jsi vzal toho zajíce? Což pak jsme ti neříkala, že nesmíš chodit do lesa? Ach, copak mě vůbec neposloucháš? Mohl jsi zemřít? Nechci ztratit i tebe, když jsem ztratila i tvého otce a tvé dva starší bratry!“

Malý klouček byl tak zklamaný, že se mu po tvářích začaly kutálet slzy jako hrachy. Chtěl udělat mamince radost a místo toho tohle. Plakal a plakal, až mu nos zčervenal.

„Ach synáčku, neplakej,“ utěšovala ho máti. Klekla si na kolena a přívětivě ho k sobě přivinula. Hladila mu zrzavé vlásky a šeptala mu do ouška, že to tak nemyslela.

„Pšt, neplakej, co kdybychom si toho zajíce uvařili, a budeš mi moc pomáhat?“ Při těch slovech si chlapec utřel slzy a s úsměvem se podíval na maminku.

„Ale jedno mi musíš slíbit, že už to nikdy neuděláš,“ řekla a podívala se mu zpříma do světle zelených očí, ve kterých na druhý pohled byly vidět stříbrné žilky.

Chlapec neměl ve zvyku neposlechnout a tak neměl na vybranou než slíbit, že už se to víckrát nestane.

Vesnice byla tak malá, že chlapec to všude znal a každý vesničan znal jeho. Všichni znali jeho statečného otce a statečné dva bratry. Také oni se vydali do hlubokých lesů a slibovali, že se sem vrátí, aby svou rodinu a vesnici přepravili přes les. Ten slib nebyl nikdy naplněn a jediné, co kovářovu ženu udržovalo při životě, byl její nejmladší syn. Narodil se o úplňku a jeho vlasy byly odjakživa zrzavé jako liščí srst a oči zeleno stříbrné. Když vědma pravila, že nejmladší syn kováře bude výjimečný člověk, všichni mu dary dávali, když ale potom vědmu za lživé sudby popravili, na malého kovářovic syna se zapomnělo a nikdo si nepamatoval na sudbu, jenž byla jako jediná pravdivá.

Ozvala se strašlivá rána, až lidem krev ztuhnula v těle. Následoval děsivý křik a zmatek. Chlapec pochopil, že se stal další útok. V poslední době útoků na vesnici přibývalo.

Chlapcem projel strach, ale rychle se vzpamatoval. Utíkal, až skoro dech popadal. Bál se otočit za sebe. Přece jenom znal ty pověsti o tom, jak stvůry zabijí člověka, jakmile se na něj zvídavé oči člověka podívají.

Srdce mu zběsile tlouklo a bál se, že ho prozradí, když konečně doběhl domů a schoval se pod stůl. Nemyslel strachy a oči měl zalité slzami. On nebyl statečný. Třásl se po celém těle. V duchu si opakoval stále stejnou modlitbičku a čekal, až to přestane.

Před domkem se ozvaly kroky a funění. Chlapec zatnul oči, prsty v pěst a snažil se nedýchat. Silné drápy se zatnuly do dřeva, z něhož byl domek postaven, a silně zaskřípaly. Kluk si pomyslel, že nastala jeho poslední minuta. Když v tom se ozval křik: „Zmizni, ty stvůro! Nech ho na pokoji“. Ten hlas nebyl zdejší, to poznal chlapec hned, ale kdo by to mohl být? Venku se ozývaly další děsivé zvuky, když najednou neslyšel nic, vůbec nic. Mysl mu zachvátila panika.

„Kde je maminka? Maminko? Kde jste?“ vykřikoval vyplašeně.

Pomalu a zlehka našlapoval, otevřel dveře a vyšel ven. Přes slzavé údolí v očích viděl zničenou půlku vesnice. Dřevené trámy byly přelámané a domy byly poničené. Ale kde je jeho maminka? Ona byla to jediné, co mu zbylo!

„Mámí? Maminko? Haló, kde jste?“

Odpovědí mu byl pouhý křik, který vycházel z rozpadlých domů. Zbylí muži z vesnice pomáhali ženám a hledaly zraněné, aby jim poskytli pomoc.

Nebe bylo zatažené a venku docela sychravo. Přesto všichni stáli na nohách a pomáhali, kde se dalo. Jen malý chlapec s brekotem hledal svou milovanou maminku.

„Eriku, co tady děláš?“ zeptal se starostlivý hlas velikého muže, který držel v náruči zraněnou ženu.

„Moje… moje… hledám…,“ poposmeknul, ale muž mu ani slůvko nerozuměl.

„Tak co se stalo?“ zeptal se už nervózně muž.

„Maminka!“ To bylo jediné jeho slovo a všichni kolem pochopili, co se asi stalo.

Autor: LostAngel (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Amor Matris - 1. kapitola: