OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Alis Thalveig - 9. kapitola

27.06.2011 (10:00) • Noctuelle • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 739×

(Únor 2011)

Stmívalo se a světla v tamperských bytech se pomalu rozsvěcela, ačkoli bylo teprve chvíli po třetí. Finská zima je dlouhá a temná a Kai měl tohle období rád. Ve tmě se cítil v bezpečí. Mohl být sám sebou víc než dřív  teď, když byl s Alis.

Veškerý rozum šel stranou, zbyl jen ten absolutní cit, který ho zahlcoval. Miloval ji a ve světle této lásky se jeho truchlení po Veer zdálo jako malicherné plýtvání časem. Alis byla vším, co mu vždy scházelo, byla vším, co mu bylo souzeno. Byl si tím jistý i přes relativně krátkou dobu, kterou spolu byli.

Sedíc v křesle, sledoval, jak se Alis elegantně pohybuje po miniaturním kuchyňském koutě. S vyhrnutými rukávy černé košile a s vlasy staženými do drdolu se snažila vytvořit poživatelný pozdní oběd v podobě zapečených brambor se smetanou a zatvrzele odmítala Kaiovu pomoc.

Kai se zvedl a postavil se za Alis. Přes rameno se na něj usmála a on jí položil dlaně na břicho. Opřela se o něj zády, když si přitiskl tvář ke křivce jejího krku. Vdechoval její vůni, chtěl si ji zapamatovat na věky. Srdce jim oběma běžela zběsilým tempem.

Avšak žádná idyla netrvá napořád. Zvuk zvonku se rozlehl bytem a Kai sebou trhnul, jak se lekl.

„Dojdu tam,” zašeptala Alis.

S mírně zklamaným povzdechem otevřela dveře, za kterými stála černovlasá žena s přibližně dvouletým dítětem v náručí. Pohlédla na Alis a trochu se zarazila.

„Promiňte, asi jsem si spletla...”

„Kaii,” houkla Alis do bytu. „Máš návštěvu.” Omluvně se usmála a odporoučela se do kuchyně, dát zapékací mísu s bramborami do trouby.

Z předsíně k ní doléhaly hlasy, jeden mírně ukňouraný a druhý rozčileně nabírající na hlasitosti.

„Co si myslíš,” vztekle vyhrknul Kai. „Po dvou letech si přijdeš, ani jsi o sobě nedala vědět. Nediv se, že...” Alis nechtěla poslouchat, ale stěží si mohla sednout, zacpat si uši a tvářit se, že nežije.

„Táta,” rozlehl se bytem jasný dětský hlásek. Alis zamrazilo ne zrovna příjemnou předtuchou. Pohled se jí rozostřil a nohy jí vedly pryč. Popadla kabát a šálu, protáhla se kolem zděšeně po dechu lapajícího Kaie a vítězoslavně se usmívající černovlásky a vyběhla do ledové tmy.

***

(Kai)

Vrátila se. Vrátila se v tu nejméně vhodnou chvíli. Nečekal jsem, že ji ještě někdy uvidím a ani jsem nechtěl.

A teď si tu klidně stála, na prahu mého bytu a snažila se mě přesvědčit, že to tak nemyslela a že na mně celou tu dobu myslela. To si ale snad mohla uvědomit dřív, hm?

A pak to celé rozseklo to škvrně.

Postřehl jsem jen z bytu utíkající Alis a bylo to, jako by zmizela část mě samého. Neměl jsem sílu na nic. Jsem otec a ta mrcha, co mě tady nechala samotného po mně chce, abych se po dvou letech začal starat.

Bohové, co jsem komu udělal?

Nezmohl jsem se na nic jiného, než na chladné rozloučení se s Veer a zabouchnutí jí dveří před nosem.

Dopotácel jsem se do kuchyně, odkud se linul podezřelý smrad. Otevřel jsem troubu a vytáhl z ní dočerna připálené brambory.

„Perkele!” zařval jsem vztekle a nakopnul jsem skříňku pod dřezem, snad aby se mi ulevilo. Nepovedlo se. Začínal jsem být bezradný.

Alis, kam jsi šla?

***

Běžela dlouho, dokud jí nedošel dech. Opřela si dlaně o kolena a snažila se nadechnout. Zmateně se rozhlédla po tmavých obrysech domů. Netušila, kde je, a tak nemohla nic zkazit tím, že šla dál. Možná by pak mohla narazit na nějaké známější místo.

Začínala jí být zima, ale peníze nechala u Kaie, takže si nemohla zajít na kávu. A stejně se jí nechtělo mezi lidi.

Znovu ji na tváři zastudily slzy.

Proč jí to Kai neřekl? Nechtěla mu jakkoli bránit v jeho životě, ale celou dobu se bála, že přesně to dělá. Nic jí nesliboval, neměla důvod být zklamaná a přece byla. Zase si připadala k uzoufání osamělá a zbytečná.

Vyšla z úzké uličky přímo na náměstí Keskustori. Na chvíli se zamyslela, ale pak vyšla směrem ke svému bytu. Přece jenom, byla moc velká zima na depresivní toulání se městem. Rozběhla se a zarazila se až přede dveřmi bytu.

Na zemi tam, s hlavou na kolenou, seděl sám důvod jejího smutku. Když se zastavila, zdvihl k ní mírně zakalený pohled.

„Hledal jsem tě,” zašeptal

„Neměl bys tu být,” řekla Alis dutým, vyčerpaným hlasem, ignorujíc jeho poznámku. „Měl bys být s rodinou. Bohové, proč jsi mi to neřekl?”

„Já o tom nevěděl,” zaúpěl zoufale Kai. „Utekla z Tampere, nedala mi o synovi vědět, naprosto mě z toho vynechala. Chtěl jsem na ni zapomenout a až s tebou se mi to podařilo. Alis, věř mi!”

Naklonila se, aby přes něj mohla odemknout dveře. Otevřela je a opřela se o chladné dřevo, které jí pomáhalo zmírnit zběsilý tep krve v žilách.

Měla strach.

„Kaii,” vydechla. „Já na tohle nemám. Nemůžu vzít malému dítěti otce.”

Postavil se proti ní a v očích se mu zablýskla zuřivost. Jeho ruka jí sevřela zápěstí.

***

(Alis)

(Červen 2005)

„Kam jdeš?” křičel na mě bratr. Zrovna se nejspíš trochu probral ze svého alkoholového opojení a všiml si, že už pár dnů balím své věci.

„Pryč, Alexi,” houkla jsem znuděně. Měla jsem po maturitě, byla jsem plnoletá a už jsem nemusela být na nikom závislá. Měla jsem v Tampere koupený byt, s tím mi pomohla Raakel a peníze po rodičích. Byl čas se přestěhovat z Alexova dosahu.

Uslyšela jsem za sebou vzteklé zavrčení. Alexanderova ruka mi bolestivě sevřela zápěstí. Škubnutím mě otočil čelem k sobě. Kdyby mohl jeho pohled zabíjet, ležela bych mu tuhá u nohou.

„Víš, že jsi jenom malá nevděčná mrcha?” syčel na mě skrz sevřené zuby. Začínala jsem se ho opravdu bát.

„Pořád mi jen něco vyčítáš, Alisbeto! Tenhle barák prostě musím prodat!” zvýšil na mě hlas a v očích měl jen vyšinutý výraz vzteku. Jeho prsty my drtily ruku.

„Pusť mě,” zašeptala jsem už opravdu vyděšeně.

***

(Únor 2011)

„Pusť mě! Pusť mi tu ruku, Alexi,” vzlykala Kaiovy do tváře, aniž by si uvědomovala, kdo před ní stojí.

Oslovila ho Alexi?

Najednou Kai skoro vystřízlivěl. Pustil Alisino zápěstí, vrávoravě od ní odstoupil a ona se pomalu sesunula k zemi. Dlaněmi si zakryla oči.

Je to zpátky. Raakel, co mám dělat? Nechci zase brát ty hloupé prášky!

Zvedla ke Kaiovi ustrašený pohled. Věděl, že je to chyba, ale vypadala tak ztraceně, až ji chtěl utěšit. Udělal krok zpět k ní a natáhl ruku. Ale Alis by se snad raději vsákla do dveří, kdyby to bylo možné.

„Nedotýkej se mě,” vydechla tak tiše, že ji téměř neslyšel. „Prosím.” Opatrně se postavila na nejisté nohy. Najednou nevěděla, co říct. Nechtěla ho nechat jen tak jít, ale ani se nemohla tvářit, že se nic neděje. Popíráním problémů už ztratila dost času dřív, nemusela tenhle svůj zlozvyk přimíchávat do vztahu s Kaiem. I když, byl ještě nějaký vztah?

Zachvěla, neboť si uvědomila tu hrozně hlubokou propast, která mezi nimi vznikla.

„Alis?” zašeptal Kai, jakoby se bál, že se při hlasitějším zvuku poleká. „Budeš mi to moct někdy odpustit?” Alis se zhluboka nadechla.

„Nevím. Zrovna teď si opravdu nejsem jistá, na co se cítím.” Znaveně si stiskla kořen nosu. Pak se jen otočila a beze slova zmizela za zavřenými dveřmi jejího doupěte.

Autor: Noctuelle, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Alis Thalveig - 9. kapitola: