Alis Thalveig - 8. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Malé oddechnutí od Kaie a Alis (ne tak úplně). Trochu víc jsem se věnovala Bastet, snad nezklame.
Věnováno Faire (a samozřejmě všem ostatním věrným) ;).

15.06.2011 (18:00) • Noctuelle • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 656×

(Leden 2011)

Lassi rázně zaklepal na dveře Alisina bytu. Chvíli se nic neozývalo, ale pak tam uvnitř něco bouchlo a ozvala se palba ne zrovna decentních nadávek. Dveře se s trhnutím otevřely a v nich stála rozespalá a rozcuchaná Alis s vražedným výrazem.

„Bože, Lassi, dřív jsi přijít nemohl?” zaskučela.

„Asi ruším, co?” zeptal se trochu zklamaně. Naštvaná Alis nebylo nic příjemného.

„Trochu?” zavrčel Kai, který se jen v kalhotech vynořil z ložnice a zamířil do koupelny. Alis se pousmála, zničila tím svou naštvanou grimasu a ustoupila ze dveří.

Když vypila svou povinnou ranní kávu, byla konečně schopná normální komunikace.

„Takže, co tě sem vede?”

„To nemůžu jen tak navštívit svou kamarádku?” Srazil se ale s Alisiným skepticky pozvednutým obočím a radši přeladil na pravdu. „No tak fajn. Něco bych od tebe potřeboval.”

„Tak teď se trochu děsím,” ozval se už plně oblečený Kai, který se naklonil k Alis, aby jí z hrnku upil kávy.

Lassi se na něj útrpně podíval. To, že Kai žárlil na něco, co už dávno patřilo minulosti, nebyl jeho problém. S tím se Kai musel vypořádat sám. Lassi si odkašlal, aby na sebe upoutal pozornost.

„Potřeboval bych kontakt na Sebastianu,” oznámil se sklopeným pohledem a Alis se jen hořce pousmála.

„Líp sis' vybrat nemohl, blonďáčku. Aspoň tě to na chvíli zabaví.”

###

(Bastiana)

Každé ráno bylo utrpením. Další probuzení přinášelo jen bolest. Zpod žaluzií prosvítalo bledé světlo helsinské zimy. Přemítala jsem, jestli mě víc bolí hlava nebo pocit zoufalství. Opět.

Jsem divná. Vadí mi světlo, proto pořád ještě žiju v téhle nepřátelské zemi. Slyším hlasy, které vlastně vůbec neexistují. Nejsem schopná milovat, protože bratr mé jediné kamarádky mě skoro znásilnil.

Jsem jen chodící lidská troska.

Jo, jsem fakt divná.

Ranní deprese se mi sice nepovedla zažehnat, ale i tak jsem se vyhrabala z peřiny. Moje první cesta vedla do koupelny, udělat ze sebe aspoň iluzi člověka. Už snad jen ze zvyku si udržuju zdánlivě precizní vzhled egypťanky, ale už v tom nehledám to spříznění jako dřív.

Už na to nevěřím.

Každopádně mi ani mé nepřesvědčení nezabránilo obtáhnout oči černou linkou a pečlivě načesat vlasy. Ze skříně jsem pak vylovila první černé kalhoty a své dílko jsem završila temně modrou tunikou.

Tak. Dnešek možná budu schopná přežít.

Uvařila jsem si lipový čaj a snažila se sníst pár sušenek, abych v ateliéru nepadla hlady, což pro mě byl po ránu opravdu nadlidský výkon.

O necelou půlhodinu později už jsem byla plně připravena vyjít mezi lidi. S rukou na klice vstupních dveří jsem si kolem krku omotávala šálu, prudce jsem dveře otevřela a málem sejmula chlápka, co za nimi okouněl. Sjela jsem ho pohledem, z úst mi vyšlo naštvané „hmpf” a bleskově jsem zas zapadla do bytu.

No, bude někdo tak laskav a vysvětlí mi, co před mým bytem dělá Alisbetin kamarád Lassi?

Měla bych se přestat chovat jako zbabělec. Otevřela jsem tedy dveře znovu a s hrdě zvednutou bradou za sebou zamkla.

„Co bys rád?” zeptala jsem se, jak nejvíc mile to šlo, což nebylo zrovna závratné, ale to byl jeho problém. Já ho nezvala. A navíc jsem už docela spěchala.

„Chtěl jsem tě vidět,” řekl zcela vyrovnaným tónem a přiváděl mě tím k nepříčetnosti. „A pak tě třeba na něco pozvat.” Podezřívavě jsem nakrčila obočí. Přece by z Tampere nejel do Helsinek jen kvůli pozvání na kávu. A zcela seriózně jsem uvažovala o brutální vraždě mé drahé Alisbety. Od koho jiného by taky dostal Lassi moji adresu...

„Hm, to je sice pěkný, ale díky, nemám čas ani zájem,” prohlásila jsem, ale jeho se to očividně vůbec nedotklo.

„A za předpokladu, že bys' čas měla?” nevzdává to. Jen jsem naštvaně a krapet bezmocně zavrtěla hlavou a vyrazila jsem ven z domu. Lassi šel za mnou, na tváři uvolněný, a mě velmi pobuřující, úsměv.

No, je ten chlap snad natvrdlý?

Nastoupila jsem do autobusu, on se mnou. Začínalo mi to opravdu, ale opravdově opravdu vadit.

„Když s tebou půjdu na oběd, přestaneš mě otravovat?” zeptala jsem se se zcela zřetelnou nadějí v hlase.

„To zní férově,” nechal se slyšet se spokojeným zašklebením ten zjev.

Tak tohle se stávalo nefalšovaným peklem.

###

(Únor 2011)

Byla šťastná. Po dlouhé době si připadala opravdu spokojená. Po včerejším koncertě Korpiklaani, na kterém fotila, byla sice celá rozlámaná, ale Kaiova přítomnost tento fakt překrývala.

Seděla v křesle a prsty pročesávala Salaminin kožíšek. Kočka spokojeně vrněla a Alis se tenhle projev náklonnosti líbil. Nikdy své vlastní zvíře neměla, měla strach že by se o něj nezvládala starat.

Pousmála se nad představou Kaie jako velkého přítulného kocoura.

Ten, na kterého myslela, se k ní naklonil, aby jí zastrčil za ucho neposlušné pramínky vlasů.

„Sluší ti to, když se směješ,” pronesl a její tváře se zbarvily do červena. Postavila Salaminu, která uraženě odkráčela, na zem a přisedla si ke Kaiovi na koberec, stulila se mu u boku do klubíčka a nechala se obejmout. Opřela si hlavu o jeho rameno a tiše si povzdychla.

„Víš, takhle jsem opravdu úplná,”zašeptala. „Mohla bych tak zůstat na věky.”

„Myslíš, že bys to se mnou tak dlouho vydržela?”

„Věčnost je moc krátká na to, abys mě omrzel.”

Nechtěl tu chvíli kazit zbytečnými slovy, a tak Alis políbil. To všeříkající gesto bylo to jediné, čím se na její větu dalo reagovat.

Autor: Noctuelle, v rubrice: Povídky » Na pokračování