OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Alis Thalveig - 7. kapitola + Vánoční mezihra

11.06.2011 (13:00) • Noctuelle • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 586×

(Prosinec 2010)

Kai se opatrně vyvlékl z pod Alisiny paže, vstal z postele a natáhl na sebe kalhoty. V kuchyni už čekala jeho černá kočka Salamina na svou pravidelnou dávku granulí. Bylo téměř poledne, venku silně chumelilo.

Od Alexanderova pohřbu uplynuly tři týdny. Trávili spolu každou volnou chvíli, ačkoli Kai stále netušil, jak vážně Alis jejich vztah bere.

Opřel se o parapet a snažil se prohlédnout bílou clonu sněhových vloček, která bránila ve výhledu. Byl natolik ztracen ve vlastních mírně chmurných myšlenkách, že ani nezaregistroval Alisin přesun do koupelny a tekoucí vodu.

*

Nechala si na kůži dopadat kapky horké vody. Měla ráda tuhle maličkou koupelnu, stejně stísněnou jako celý byt na kraji centra Tampere.

A jeho majitel?

Alis měla strach, že když si dovolí hlubší city, ztratí svou svoucnost, ale také se děsila ztráty Kaie. Za ty týdny, co se znali, se k němu až s děsivou samozřejmostí upnula. Po tom, co odjela Raakel zpět do Helsinek, se Alis bála zůstávat dlouho sama. Trávila víc času s Lassim, ale ještě více s Kaiem. Cítila, že ji potřebuje stejně jako ona jeho. Vždy, když se loučili, vkradl se mu do očí odlesk samoty. Alis na tom nebyla jinak, chtěla mu věnovat tolik času, kolik jen mohla. Byl klidným přístavem pro ztroskotané srdce.

Ten pocit, který v ní našel své místo, pro ni byl svou intenzitou nový, neznámý. Ale nebylo příliš brzy na jakékoli vyjádření citů? Nedávala mu je probdělými nocemi dost najevo?

Vypnula vodu, zabalila se do osušky a s oblakem páry vyšla z koupelny. Kai stále stál u okna a nepřítomně upíral pohled kamsi do bělavých dálek. Došla k němu, přitiskla se k jeho zádům a ruce spojila na jeho hrudi. Svými prsty jí sevřel zápěstí a otočil se k ní čelem.

„Alis,” vydechl. „Potřebuju vědět...” Přiložila mu prst na rty, aby ho umlčela.

„Nic neříkej,” zašeptala. Natáhla se na špičky a svou tvář přiblížila k jeho, až se rty skoro dotýkala jeho ucha a začala potichu zpívat. „Kun me puhjettiin kukkaan, ensi hetkillä, eikä me kuihduttu koskaan, pimeyden keskellä, sulje sun silmät, anna mun kantaa sut pois...” *

Kai se zachvěl, když ho políbila na krk a odtáhla se. Bylo mu jasné, že čeká na jeho reakci, ale nebyl schopen se k čemukoli odhodlat. Vlna štěstí z něj opadla spolu s pohledem do Alisiných očí, ve kterých se začínaly sbírat slzy.

„Promiň, asi je vážně moc brzy na to, abych dávala najevo něco víc,” hlesla ochraptěle jak se snažila zadržet pláč a zklamaně se od Kaie odvrátila. Okamžitě se probral ze svého transu a popadl Alis za ruku, aby si jí k sobě mohl přitáhnout.

„Ne... takhle jsem to nemyslel! Alis, já...” Sklonil se a opřel si čelo její rameno. „Olen rakastaa sinua *, Alis,” zabroukal jí do kůže. Alis ho pevně objala, jakoby ho do sebe chtěla vstřebat, na prsty si namotávala pramínky jeho vlasů, po kůži jí stékaly Kaiovy horké slzy a uvnitř sebe cítila rozpínající se spokojenost.

„Já tebe taky, minun unelmoija.” *

###

(Kai)

Seděli jsme u malého stolku v tom nejzapadlejším baru v celém Tampere, na stěnách byly rozvěšeny fotografie s výjevy jakoby vystupujícími z jiných dimenzí a Lassi, s nímž jsem byl zhruba před hodinou seznámen, vyprávěl jednu ze svých šílených historek.

Popravdě, moc jsem ho nevnímal, byl jsem plně zaměstnán Alisinou přítomností. Levou ruku měla lehce položenou na mém stehně a na tváři jí pohrával spokojený úsměv. I přes naší ranní vyznávací chvilku jsem se pořád bál, že o ni přijdu, že se beze slova vysvětlení vypaří, že je jen sen. Byla tak krásná v tlumeném světle, v sametových kalhotách a pánské košili, kterou si přepásala širokým páskem a kterou vydávala za společenský oděv. Sepnuté vlasy odhalovaly linii jejího krku.

Nahnul jsem se, abych si mohl ukrást polibek, který mi Alis neodepřela. Bylo to pro nás oba tolik jiné, skoro zapomenuté, nové, a tak jsme se chovali jako zaláskovaní puberťáci.

„No tak,” ozval se Alisin upovídaný kamarád. „Nechte si to na doma!”

Alis se jen potutelně usmála. Nechápal jsem jejich vztah, být na jejím místě, Lassimu by už chybělo pár zubů. A nebo to byly jen mé osobní nesympatie.

„Pojď,” začala se Alis zvedat a já samozřejmě s ní. „Prohlídnem si ty fotky.”

Bylo na nich něco tajemného, atmosféra, kterou jsem nebyl schopný zachytit slovy. Ze stínů na fotkách vystupovaly žhnoucí oči a znetvořené tváře, pokroucené větve stromů téměř ožívaly.

„Ty se s tou fotografkou nějak znáš?” zeptal jsem se Alis, která na znamení souhlasu jen zamručela. Popadla ze stolu panáka vodky, ale nenapila se. Nervózně se sklenkou otáčela v prstech.

„Chodila jsem s ní na školu,” prohlásila nakonec. Znělo to jako jedno z nejtěžších přiznání jejího života. „Několik let jsem Sebastianu neviděla.” Sklopila své zelenkavé oči k zemi. Za námi se ozvalo tiché odkašlání a my se jako na povel otočili. Stála tam éterická žena s vizáží egypťanky ve zlatých splývavých šatech. Alis zalapala po dechu.

„Bastet? ” vyhrkla.

„No jo, jsem to já. Vy o vlku a vlk za humny,” roztáhla rty v přátelském úsměvu. „Ráda tě zas vidím, Alisbet.” Pak se otočila ke mně a v jejím výrazu se náhle odrážela snad všechna nenávist světa. „Svého přítele mi nepředstavíš?” Její hlas měl teplotu severáku, avšak Alis si toho nevšímala. Nebo to bravurně ignorovala.

„Jistě. Kai Järvinen, můj přítel,” usmála se na mě Alis. „Sebastiana Kanerva, jedna z nejlepších fotografek.” Egypťanka jen protočila panenky.

„No jistě. Nevím, kdo publikuje v těch nejznámějších plátcích.” Ale nebyla v tom závist. Po chvíli jsem přestal jejich rozhovor vnímat, jistě si po těch letech měly co říct. Zkoumal jsem detaily na fotkách, snažil jsem se uchopit tu atmosféru, která se kolem mě ovíjela a stahovala mě s sebou dolů. Najednou jsem měl pocit, že se nemůžu nadechnout.

Prstem jsem naznačil Alis, že jdu na chvíli ven. Jen povytáhla obočí a já zakroutil hlavou. Nechtěl jsem rušit její rozhovor. Vyběhl jsem z baru ven a opřel se o zeď hned vedle dveří.

Bohové, co ta egypťanka musela zažít, aby nafotila něco takového?

Nevím, jak dlouho jsem tam stál a klepal se zimou, ale probrala mě až Alisina drobná ruka, kterou mi položila na rameno.

„Stalo se něco?” zeptala se mě znepokojeně, načež jsem jen zakroutil hlavou.

„Kdes nechala kamarádku?” vypravím ze sebe nakonec větu hodnou zaznamenání do světových dějin lidské neschopnosti.

„Musí tam zůstat, je to přece její výstava. A navíc se zrovna teď asi snaží zbavit neutuchající pozornosti Lassiho,” pousměje se má zrzavá přítelkyně. „Nevypadala zrovna nadšeně.”

„Co se jí vůbec stalo?” zeptám se, i když je to značně netaktní. Vím, že Alis nemá rád, když se zajímám o její minulost. Její pohled ztvrdnul a já se lekl, že jsem zas přestřelil, ale Alis se nakonec opřela jen o zeď vedle mě. Vyčerpaně si přejela prsty přes čelo.

„Jak dobře jsi znal mého bratra, Kaii?”

###

Sebastiana se zarputile mračila na zasněžené stromy, rostoucí před hotelem, který se na pár dnů stal jejím domovem. Nebavilo ji to, neustále někam cestovat, ale usadit se na jednom místě bylo úplně stejně nesmyslné. Vždycky ji po čase začaly pronásledovat její osobní přízraky. Vlastně s ní byly celou dobu, ale když jen jezdila z místa na místo, neměla čas o nich uvažovat. Pak se projevovaly pouze v její tvorbě.

Byla ráda, že se zas konečně viděla s Alis, chyběla jí, ale vídat se s ní častěji by znamenalo popřít svou minulost. Nechtěla na Alexandera myslet, i když, jak se včera dozvěděla, byl po smrti. Nenáviděla ho za to, co se z ní stalo. Avšak stejně tak nenáviděla sebe samu, za to, že mu to dovolila. A navíc, teď tu byl Lassi, další problém na její křivolaké cestě.

Netušila, jak mu ještě dát najevo, že nemá zájem. Jistě, byl sympatický, zábavný a všechno to, co by každá jiná žena ocenila, jenže Bastiana nebyla schopná potlačit v sobě ten hluboko zakořeněný odpor ke všem mužům.

###

Alis stála uprostřed své kuchyně a zamyšleně si poklepávala lžičkou do rtu. Vánoce se kvapem blížily a ona stále neměla pro Kaie dárek. Naštěstí se jí v hlavě začala rýsovat jistá představa.

„Kaii?” vyhrkla najednou, až se dotazovaný leknul a polil se čajem. Naštěstí už byl pouze vlažný. „Půjčil bys mi na pár dnů violoncello?”

Vánoční mezihra

Svět byl tak tichý pod těžkou sněhovou pokrývkou. Z oken na opuštěné ulice pronikalo tlumené světlo.

Lassi se snažil vysvětlit své matce, že se opravdu nepřestěhuje zpět do Lahti a otec ho chápavě poklepával po rameni.

Raakel se zpožděním dorazila na večeři ke své dlouholeté přítelkyni. Nikdo se tomu nedivil, každý rok sháněla dárky až na poslední chvíli, a tak vždycky se k nim připojovala později.

Sebastiana ležela stočená do klubíčka ve svém bytě v Helsinkách. Nechala se naplno pohltit svým žalem a neměla tolik odvahy, aby s tím bojovala.

Leena si tiše prozpěvovala jakousi skoro zapomenutou koledu a vzpomínala na svého muže.

Alis seděla u klavíru, bezmyšlenkovitě nechala své prsty tančit po klávesách. Na hrudi se jí leskl zelený kámen. Byl zavěšen na stříbrném řetízku a ačkoli nebyl nijak vybroušen, světlo se od něj odráželo v několika směrech. Její první reakce, když ho dostala od Kaie, se podobala nadšení malého dítěte z nové hračky.

„Dračí kámen,” vyhrkla v úžasu.

„Ladí ti s očima,” snažil se Kai tvářit lhostejně. Ve skutečnosti byl moc rád, že se jeho dárek Alis líbí. Jeho dárek od ní ležel stále nerozbalený pod malinkým stromkem, který měla Alis v obýváku.

„Snad to ani nerozbaluj,” ozvala se Alis. Nedbal jejích protestů a roztrhnul papír, ze kterého vykouknul černý rám s působivou sérií fotek violoncella nasvíceného zezadu a zevnitř. Byl v nich Alisin specifický fotografický rukopis, který Kai tolik obdivoval. Přesně věděl, kde fotky doma pověsí.

Melodie klavíru a violoncella se protknuly a Alis se probrala ze zamyšlení. Ani nevnímala, že hrála Mouvement Introductif od Tiersena. Hrozně ráda sledovala, jak se Kaiovy prsty pohybují po strunách a navíc, tuhle písničku naprosto zbožňovala. Nechala se pohltit okamžikem, vžila se do hudby a připadala si volná, svobodná.

A když skladbu dohráli, nechala své ruce bezvládně klesnout do klína. Pevně semkla víčka, aby se nerozplakala, ale když ji Kai objal, nemohla už slzám zabránit, aby si našly cestu ven.

„Tohle bylo tak... Přála bych si, aby to mohla slyšet moje matka,” vypravila ze sebe, když se trochu uklidnila. Kai se smutně pousmál.

„Přál bych si, aby mi rodiče byli schopni říct, co jsem udělal tak špatně, že se mnou skoro nemluví.” Alis se k němu jen pevněji přitiskla.

„Jsem ráda, že jsi tady se mnou, Kaii,” zašeptala. Věřil jí a ten pocit, že ho potřebuje, byl ten nejkrásnější dárek, co mohl dostat.

(* Poznámka autorky: Kousek textu z písničky Kukka od finských Uniklubi. Přibližný překlad...: Když jsme vykvetli v květinu, v prvním okamžiku, a nikdy neuvadneme, uprostřed temnoty, zavři svoje oči, dovol mi, abych tě odnesla pryč.

* Olen rakastaa sinua... - Miluji tě.

* minun unelmoija - můj snílku)

Autor: Noctuelle, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Alis Thalveig - 7. kapitola + Vánoční mezihra: