Alis Thalveig - 10. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Další kousek téhle slátaniny.
Po delší době z pohledu Alis, kousíček i z Kaiova pohledu a nakonec třetí osoby.

15.07.2011 (16:00) • Noctuelle • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 890×

(Březen 2011)

(Alis)

Byly to už skoro dva týdny, co jsem Kaie neviděla. Nepřijala jsem snad stovky jeho telefonátů a neodpověděla ani na jednu z omluvných zpráv. Vím, že jsem reagovala přehnaně, ale v tu chvíli mi to tak nepřišlo. Potřebovala jsem si utřídit myšlenky, ne jen kvůli tomu, co se stalo. Byla jsem si jistá, že někoho jako je Kai, už nikdy víc nepotkám, a to mě děsilo. Nic takhle silného jsem si dřív ani nedokázala představit.

Toužila jsem vůbec po takhle absolutně vše pohlcujícím vztahu?

Měla jsem pocit, že ztrácím sama sebe a to jsem nemohla dopustit. Zavřela jsem oči, abych zabránila slzám v proniknutí na světlo světa.

Stála jsem na mostě přes Tammerkoski a snažila se uklidnit. Marně.

Bylo už docela teplo, ale vítr donášel na svých perutích chlad, avšak možná jen mé nitro mrzlo. V prstech jsem svírala těch pár fotek, které jsme s Kaiem měli. Vztekle jsem jednu vzala, roztrhala ji na kousíčky a poslala ji po větru dolů do vody. Sledovala jsem, jak útržky usedají na hladinu a mizí pryč, daleko ode mě.

Lidí kolem sebe jsem si nevšímala, byli mi ukradení, neznali mě a nemohli mi nic vyčítat. Procházeli s lhostejnými tvářemi a já za to byla vděčná.

V kapse se mi rozzvonil mobil a když nepřestával, rezignovaně jsem ho vytáhla.

Kai.

Vyčerpaně jsem přiložila tu zrádnou krabičku k uchu.

„Alis? Alis, kde jsi?” ozval se jeho hlas s mírně hysterickým podtónem. Bohové, jak mi jeho hlas chyběl!

„Na našem mostě,” odpověděla jsem mu tiše, jen aby nebylo slyšet, jak moc se mi chtělo plakat.

„Počkáš tam na mě? Potřebuju tě vidět, Alis.”

A já souhlasila, snad proto, že jsem o něj nechtěla přijít. Milovala jsem ho, nezdravě moc, až mě to rvalo na kusy. Měla jsem pocit, že nemůžu dýchat. V tuhle chvíli jsem nemohla být s ním, ale představa, že jsem bez něj mě ubíjela.

Z pochmurných úvah mě vytrhla až dlaň na mé ruce. Kai se vedle mě mlčky postavil a já se zhluboka nadechla. Bohužel jsem se už neubránila slzám. Horce mi stékaly po tvářích. Kai se mě pokusil obejmout, ale já ho odstrčila.

„Nedělej to ještě těžší, Kaii,” zašeptala jsem. Nemohla jsem, nechtěla jsem se k němu přitisknout, už nikdy bych nebyla schopná odejít.

Přesně to jsem totiž musela udělat. Zmizet.

Letenky, co jsem loni dostala od Nightmarea k narozeninám, už pozbývaly platnost a já je hodlala využít.

„Musím odjet,” ozvala jsem se přiškrceně. Kaiovi se v očích mihlo zděšení.

„Kam? Alis, nemůžeš jen tak odjet a vykašlat se na všechno, co bylo,” křičel na mě a já trhala další a další fotky na kousky.

„Musím, prostě musím pryč,” zvýšila jsem i já hlas. Nečekala jsem na odpověď a otočila jsem se k odchodu. „Pomiň mi to, Kaii.”

„Alis!” slyšela jsem za sebou výkřik plný žalu.

***

(Kai)

Neschopen pohybu jsem zíral na Alisin odcházející stín. Nechtěl jsem ji nechat odjet a nevědět kam a jestli se vůbec vrátí nebo ne. Nechtěl jsem se s ní rozloučit tímhle hysterickým rozhovorem.

Za posledních pár týdnů se toho tolik stalo a já nebyl schopný se s tím vším vypořádat. Jistě, jsem neschopný poprat se s každodenním životem, jsem příliš nezodpovědný.

Snažil jsem se vzít na vědomí, že Alis prostě potřebuje čas a doufal jsem, že její výsledné rozhodnutí bude zahrnovat i mne. Nic jiného mi nezbývalo.

No, vlastně ano. Láhev koskenkorvy to vždycky jistila...

***

Alis se s nepříjemným pocitem usadila na své místo v letadle, které mířilo do Stockholmu. Byla nervózní, nesnášela létání, i jen na tak malou vzdálenost, a navíc si nebyla jistá, kdy se vrátí zpět domů. Tolik toho nechávala za sebou a jediné pozitivum, které se objevilo na obzoru, byli její hvězdní přátelé.

Sotva vnímala pokyny letušek a nechala své myšlenky utéci do šuplíku se vzpomínkami, ale ne s těmi nedávnými, zašla ve své mysli mnohem dál, zpět do období těsně po smrti její matky...

Propadla se tehdy na samé dno černočerných depresí. Bylo to tak zlé, že jí Raakel donutila jít k psychologovi, který jí ve výsledku pouze předepsal antidepresiva. Možná to pomohlo, možná jen potlačovalo nevyřčené, ale doopravdy se jí ulevilo, až když se přestěhovala.

Alexander v té době utápěl své přízraky a hříchy ve vodce čím dál častěji a když Alis byla v Tampere, Raakel se za něj cítila zodpovědná. A tak, aby o tom Alis nevěděla, dostala ho z největších problémů a ukázala mu, že život jde dál. Možná bylo lepší, když nevěděla o tom, co Alex způsobil Sebastianě a slepě věřila, že se s Alis zase usmíří.

Ale pak to o pár let později došlo až k Alexandrově dobrovolnému odevzdání života do rukou smrti, což byla spíš jen otázka cti. Možná taky svou roli sehrály depresivní sklony, děděné v rodině Jokkinenových už po generace a jímž postupně všichni podléhaly. Raakelin otec, Alisina matka, Alexander...

Alis se tohle všechno dozvěděla až při Raakelině návštěvě v době Alexova pohřbu.

Nemohla Kaiovi říct, že se to všechno vrací, ta její neschopnost žít normální život. Nikdy si nemohla být jistá, že se v ní něco nezlomí a její vlastní šílenství jí nedonutí zkrátit svůj osud.

Nemohla mu to říct, tolik se bála a při tom to nejhorší, co jí teď mohlo potkat, byla samota.

Měla ze sebe strach.

Autor: Noctuelle, v rubrice: Povídky » Na pokračování