OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Albínka 3. Nathaniina invaze: 8. kapitola

24.10.2012 (12:00) • KatBriam • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 740×

Probudila jsem se pozdě odpoledne. Briam ještě pořád spal a tak jsem se co nejtišeji vyhrabala zpod pokrývky a vstala. Ofeila mi v kuchyni udělala snídani – večeři, chleba s čerstvým včelím medem. Sama se ale vytratila někam do neznáma. Spoléhala jsem na to, že na ni ostatní dají pozor a snědla připravené jídlo. Pak jsem se odebrala do našeho obývacího pokoje, ve kterém byla sedačka, skříně s oblečením a stůl s psacími potřebami.

Zamračila jsem se, protože jsem si všimla, že za okny prší. Tak pochmurný den tu nebyl už hodně dlouho.

Sedla jsem si za psací stůl, vytáhla dopisní papír s erbem rodu di Pirstori vytištěným na spodní pravé straně, vzala propisku a začala psát.

Milovaná Shelby,

vím, že jsi ode mě už delší dobu neobdržela ani řádek, a za to se velice omlouvám. Poslední dobou je to tu samá bitva a potíže. A to všechno kvůli mně. Věřila bys, že mě korunovali?

Ano, stala jsem se právoplatnou královnou mého lidu, což z tebe dělá sestru královny.

Pokud půjde všechno dobře, a my vyhrajeme naši válku s elfy, ihned se za tebou vypravím, protože už mi nebude nic stát v cestě.

Ani netušíš, jak moc mi chybíš. Kéž bych tě teď měla po svém boku. Nastávají mi těžké časy. Naše babička se na mě zlobí, ale zároveň je na mě moc hrdá.

Kdysi jsem ti slíbila, že tě nikdy neopustím a navždy s tebou zůstanu. Vím, že jsem svůj slib porušila a vůbec mě to netěší, ale teď ti chci slíbit něco, co určitě splním.

Tuhle válku přežiji, a vrátím se i s tvojí neteří, abychom mohli žít s tebou. Albíni budou mít konečně možnost volby. My budeme mít možnost volby.

Mám tě ráda, chybíš mi, sestři.

Tvá Kate

PS: Všechno nejlepší k tvým zítřejším narozeninám, kdo by řekl, že už ti bude 32? Určitě jsi pořád stejně krásná, jako když jsme se viděly naposledy.

Zvedla jsem hlavu od řádků a on už tam seděl.

„Ahoj, Fénixi. Prosím, dones jí to co nejrychleji, ano? Určitě už tento list očekává a přešlapuje u okna,“ pohlédla jsem ven a váhavě sáhla na bílou růži, kterou jsem pěstovala v květináči. Utrhla jsem samostatný květ, přejela po něm prsty a použila trochu své moci. Růže mi seschla v ruce, pak se do ní vlila magie ohně a ona rozkvetla, ještě krásnější než předtím. „Tahle jí nikdy neuvadne, může ji klidně zasadit, pustí kořeny.“

Fénix vzal dopis i růži, proletěl sklem zavřeného okna, zaskřehotal a zmizel mi z dohledu. Kapky deště se ho ani nedotkly, prostě se vypařily.

S úsměvem jsem se otočila ke dveřím, protože jsem na podlaze uslyšela zacvakat drápky.

Dobrý večer.

Měla jsi mě vzbudit, když jsi vstávala.

A to jako proč? Potřeboval ses vyspat, aby se ti konečně pořádně zahojilo to zranění. Jizvy na šupinách nevypadají moc hezky.

Vycenil zuby a došel ke mně. Je mi jedno, jak vypadám, pokud nejsi v mojí blízkosti. Napadlo mě tisíc způsobů, jak by tě královna mohla odtud unést bez toho, abych si toho všiml.

Hranice pět seti metrů. Zapomněl jsi?

Olízl si čenich, sedl si a položil mi hlavu na klín. Začala jsem ho po ní hladit.

Jsem vždycky neklidný, když nejsi vedle mě. Stal se z tebe nepřítel číslo jedna, takže v jakékoli bitvě budeš přímo na ráně.

Slibuji, že v jakékoli bitvě budu po tvém boku, přesně tam, kde je moje místo.

Spokojeně vydechl a zavřel oči. Psala jsi sestře?

Ano, už bylo na čase. Když dlouho nepíšu, vždy ji napadá jen to nejhorší.

Nebyla by to rodina, kdyby se o tebe nebála.

Mají draci rodiny?

Ano, ale ne ti, co mají albíny. Jsme příliš časově zatížení, abychom mohli mít rodinu. Rodina bývá vždy jen do té doby, než přijde čas najít si partnera.

Nikdy jsi mi neřekl, jak jsi mě našel.

Myslím, že jsi to vědět nepotřebovala, ale řeknu ti, jak to mezi námi chodí. Dokud chceme, hledáme si družky, plodíme děti, ale nikdy nejsme úplní. Když dostatečně zestárneš a zmoudříš, víš, že je čas najít druhou část své duše a proto pátráš mezi světy po tom pravém. Když se narodí, vytvoří se pouto, jaké má teď Mimerel s Ofeilou. Mer ví, že Ofeilu má a že ji neztratí, pokud ji neodmítne, nebo nezemře. Ofeila ale naopak neví, že s ní má Mimerel pouto, ale cítí, že mají něco společného. Když drakův albín dosáhne dvaceti let, pouto zesílí, ale plně se vyvine teprve, až albín plně přijme myšlenku, že drakovi patří. Proto jsem tě tenkrát musel honit po loukách a lesích, než ses mi plně oddala.

Usmála jsem se při vzpomínce na naše první setkání. Tenkrát jsem byla mladá, divoká a hloupá. Tenkrát jsem si o sobě myslela, že jsem žena z proroctví, protože mi to všichni tvrdili. Naštěstí mě pak probral můj výcvik. Neměla jsem čas myslet při tak náročném tempu a všechny hloupé myšlenky jsem pohřbila hluboko v sobě.

Přejela jsem Briamovi prstem po čenichu a zvedla jeho hlavu z klína.

„Měli bychom se jít podívat ven, abychom zjistili, jak pokračují přípravy.“

Vstal, oklepal se a zamířil k jedné ze skříní. Měla by ses teple obléct. Venku není počasí na procházku.

Jak si přeješ, zasmála jsem se.

Z komody jsem vybrala rudo hnědý kožený plášť a tmavě červené šaty. Z ruky mi sklouzl stříbrný chránič a na hromádce šatů se přeměnil zpět na diadém.

„Jak si přeješ,“ zopakovala jsem, tentokrát směrem k ozdobnému šperku.

Převlékla jsem se ze šatů, které mi dala Irime před čtyřmi dny, když jsme zachraňovali albíny před popravou a hodila je do proutěného koše na prádlo. Pak budu muset zajít k řece a přeprat je, abych je mohla vrátit.

Oblékla jsem si šaty, převázala je v pase stužkou, učesala si vlasy a zapletla do nich diadém. Z botníku jsem vybrala červené střevíčky zdobené černými korálky. Nakonec jsem si přes ramena přehodila plášť a přehodila si kapuci přes hlavu.

Takto ošacená jsem se vydala ven. Briam se mi zařadil po boku a zamířili jsme tam, kde byl v tu chvíli největší dav.

Jak se ukázalo, byl to Seligův dům. I když vládlo nepříznivé počasí, venku byli skoro všichni. Protlačila jsem se davem až ke dveřím a tam jsem uviděla vyvěšené rozpisy. Každý už byl skoro vyplněný. Prohlédla jsem si jména i stanoviště a začala číst ten, který mě zajímal nejvíce, tedy skupina, která se mnou bude bojovat po boku.

Vždy bylo napsané jméno, zbraň, kterou hodlal dotyčný v bitvě využít a živel, kterému vládl.

Se Simonem a Tamarou jsem se setkala jen málokdy a skoro jsme spolu nepromluvili ani slovo. Netušila jsem, proč si vybrali zrovna mě, když mohli jít bojovat po boku kněžky a Seliga.

Shana a Alexeje jsem často potkávala na cvičišti. Často jsme spolu zkřížily meče. Vycházeli jsme spolu dobře a naši draci si dobře rozuměli. Chápala jsem, proč si vybrali mě.

Ale Mitche jsem viděla jen jednou – na jeho zkouškách. Byl poměrně mladý, mladší než Maite. Ale proslul svým uměním vrhat hvězdice. Skoro nikdy neminul cíl. Určit se v boji proti královně bude hodit.

Ronda byla stará – bylo jí něco okolo tří set, ale stále sršela energií a elánem. Neustále vypadala jako holka, která právě vyšla střední. Občas zastoupila babičku a učila mě naše dějiny. Uměla dobře vyprávět. Všechno líčila barvitě a živě, takže se vám obraz promítal za očima sám od sebe.

Emma, Irime a Maite jsem brala taky. Jediné jméno, které mi na seznamu vadilo, patřilo babičce. Nepotřebovala jsem rodičovský dohled.

„Něco se ti na tom seznamu nelíbí?“ ozvalo se mi za zády. Otočila jsem se k Atanvarne a skryla chmury za vřelý úsměv.

„Babičko, jsem tak ráda, že poletíš do bitvy se mnou.“

„Jsi mizerná lhářka, Katerine, tak se o to ani nesnaž, prosím,“ fialová kočka na jejím rameni na mě zaprskala a babička ji automaticky pohladila.

„Taky tě ráda vidím, Saxinie,“ pozdravila jsem dračici.

Nebav se s ní, Kate. Nestojí za to.

Zasmála jsem se a vjela prsty Briamovi do kožichu. Je zdvořilost pozdravit, Briame.

To je mi jedno. Tu starou nafoukanou dračici nepozdravím ani náhodou.

Hele, zdá se mi to, nebo jsi rozhádaný s polovinou starých dračic v údolí?

Sklonil hlavu a skrčil ocas mezi nohy v submisivní póze.

Měl jsem rušné mládí, pronesl omluvně.

Každý máme chyby.

Babička mě chytila za ruku, aby upoutala moji pozornost.

„Kate, Selig naplánoval odlet na zítřek ráno, za úsvitu. Pokud si chceš ještě odpočinout, klidně to posuneme.“

„To je dobrý, babi. Prospala jsem se dost. Neviděla jsi dneska Ofeilu? Ještě jsem ji nepotkala.“

„Pokud vím, šla dneska za mamkou. Pekla koláčky, ty čokoládové s vlašskými ořechy. Víš, jak je tvá dcera miluje.“

Usmála jsem se a políbila ji na tvář. „Půjdu pro ni, chci s ní ještě probrat pravidla.“

„Pravidla čeho?“ zajímala se Atanvarne.

„To se dozvíš později,“ mrkla jsem na ni, vymotala se z davu, který se ještě stále zapisoval na jednotlivé rozpisy, a zamířila ke svatyni.

Ty opravdu hodláš vzít svou dceru na bojiště?

Nevezmu ji na bojiště, Briame. Bude přece hlídat spolu s dalšími tábor s dětmi.

Pokud si doopravdy myslíš, že tam zůstane déle než půl hodiny, jsi naivní.

Právě proto s ní chci projednat jednotlivá pravidla. Pokud nebude souhlasit, nebo kterékoli z mých pravidel poruší, hodím ji na krk někomu, kdo bude mít stálé stanoviště tady v údolí.

Ty bys ji doopravdy nechala u Matveye nebo Tassie?

U Tassie ano, měla by na ni dobrý vliv. A možná by nechtěla nakonec být bojovnicí, ale vyučila by se pořádnému řemeslu.

To si vážně myslíš, Katie? Je dcerou svého otce. Má v těle divokou krev a bojovného ducha. Být tebou, nechám ji bojovat, tak jako jsem nechal bojovat svého syna. Zkušenostmi se nejvíc naučíš.

Nemůžu ji nechat bojovat, Briame. Je pro mě příliš vzácná na to, abych ji mohla ztratit. Mám jen ji a tebe.

A Atanvarne a Mahtarince. Plno dalších stojí za tebou, Katerine.

O tom vím, ale jen vy dva mě znáte natolik dobře, že bych vám svěřila svůj život.

Vlčice ve mně se vzepřela tomuto tvrzení, ale když mi odmítla prozradit proč, nevšímala jsem si toho. Ať si toho tajemného druha nechá klidně pro sebe.

Měla by sis konečně ten problém se svou druhou půlkou vyřešit, Kate, jinak se rozpoltíš. Duše musí být jednotná, ne kousky. To ví i Ohnivec.

Ale on není součástí mé duše, jen součástí mé bytosti.

Toho jsme si oba vědomi, ujistil mě.

Konečně se před námi objevila majestátní věž svatyně vystavená na domě kulatého tvaru. Dveře do svatyně byly široce otevřené, aby mohl vejít kdokoli, a pomodlit se k bohům. Vešli jsme s Briamem dovnitř. I když se tu včera konal sněm, vše, co ho doprovázelo, už bylo uklizené. Nebyl tu žádný stůl a na kamenné podlaze stálo jen pár lavic. Zamířili jsme podél stěny k obrazu první albínky. Měla nádherné hnědé vlasy, oči jako dva smaragdy a za zády jí stál hnědý hrdý drak, který ji ochranitelsky objímal křídly. Po mé praprababičce jsem zdědila jen odstín vlasů, jinak jsme měly úplně rozdílné rysy. Já měla oči dokulata a jadeitově zelené, ale ona je měla mandlového tvaru, jako většina elfů. Lícní kosti měla výrazné, jako staří slované a její ústa byla plná a široká.

Povzdechla jsem si, zmáčkla jeden z kamenů ve zdi a tím rozpohybovala skrytý mechanismus. Obraz se odklopil od stěny a já vstoupila na schodiště, které vedlo do druhého patra svatyně, kde měla dům kněžka.

Způsobně jsem zaklepala, než jsme s Briamem vstoupili do prababiččiny kuchyně. Ofeila seděla u stolu a baštila sušenky, zatímco Mahtarince vkládala do trouby další várku. Arnya spala pod oknem ve své podobě gryfa a Mimerel byla stočená pod stolem. Pod pecí hořel oheň a Ohnivec ve mně vzplál, když uviděl svého poddaného. Přešla jsem k peci, aniž bych promluvila jediné slovo, sáhla jsem do ohně a prohrabala prsty žhavé uhlíky, aby lépe hořely. Potom jsem se otočila k ostatním.

„Znervózňuje mě, když tohle děláš, Kate,“ pokárala mě Mahtarince.

„Mamka umí i lepší věci!“ chlubila se Ofeila.

„Ahoj všichni. Promiň, babi, ale potřebuju mluvit s Ofeilou. Můžu si ji odvést s sebou?“

„Jistě, jen jí zabalím pár sušenek, ať nám moc nezhubne.“

„O to se nemusíš bát, Mahtarince. Of jí až moc a mnoho.“

„To není pravda! Teď, když jsi byla pryč, jsem si musela vařit sama a moc dobře mi to nešlo, tak jsem nejedla.“

„Neboj, jednou se to naučíš. Taky jsem se všechno učila až tady, v údolí.“

„Přišla k nám způsobně vychovaná slečna s jedovatým jazykem a chováním hraběnky. Neustále jsme ji museli umravňovat, než pochopila, že jsme si všichni rovni.“

„Zas tak dlouho mi to netrvalo.“

 „Stačila jediná lekce s Danielem a byla jako beránek. Nechápali jsme, jak se mu to podařilo. Zkrotil její vlčici, jako by to bylo neumravněné štěně!“

A tehdy jsem to začala tušit… Byl to jen pocit, ale ten mi nakonec nejspíš zachránil život.

Autor: KatBriam (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Albínka 3. Nathaniina invaze: 8. kapitola: