OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Albínka 3. Nathaniina invaze: 29. kapitola

02.10.2013 (20:00) • KatBriam • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 894×

A tak jsem mu přehrála celý náš rozhovor i s mými dojmy a emocemi.

Jakmile jsem dovyprávěla, zvedl hlavu a začal výt. Dával tak průchod svému smutku nad ztrátou kněžky a zároveň i bývalé družky.

A tak jsem se k němu přidala, protože plakat se mi nechtělo. Nemohla bych pak přestat.

Znělo to zvláštně, když jsme s vlčicí zpívaly lidským hrdlem společně s Briamem. Naše pocity a emoce se spojily a já se na chvíli ztratila v jejich víru. Nakonec ale naše píseň skončila a byl čas jít dál, až přijde čas, opláčeme ztrátu babičky u jejího hrobu.

Přečti, co nám napsala, požádal mě Briam.

A tak jsem rozvila ruličku papíru a začala nahlas předčítat.

„Kalich se skrývá tam, kde vlků je ráj.

Chceš-li je přelstít, musíš sám vlkem být.

Dar boží je ukryt dobře, nenajdeš-li ho, protrhne se hráz.

Změň se v pravou podobu svou, chceš-li přežít.

Skryj se ve vlčí jeskyni a přečkej noc.

Území trojrasy je velké moc, buď v pozoru a jdi sám.

Zbraně tvé jsou vlk, drak a meč.

Sžij se s lesem, zvířaty, musíš najít údolí v Hvězdných horách.

Však draka musíš použít na ochranu, jinak tě hydra zabije.

Od vítězství list tě dělí jen.

Vím, že to vyluštíš, holčičko, Oenan.“

Některé věci jsou hned jasné, jiné ne.

Mně teda není jasné nic, zabručela jsem.

Miu nám pár věcí ulehčila, přisedni si ke mně, vysvětlím ti, jak to kněžka myslela.

A tak jsem se posadila k jeho boku a snažila se mu rozplést cuchance zaschlé krve.

„Tak povídej,“ pobídla jsem ho.

Dobře, na první rým neznám odpověď, ale ten druhý je jasný, mezi vlky na druhou stranu té skály se dostaneme jen jako vlci.

Tato věc je mi taky jasná, chápu i verš s protrhnutím hráze, ale co je území trojrasy?

To je území albínů, jeho pradávné označení. Elfové ho tak pojmenovali poté, co jim ho bohyně vzala a předala ho albínům. Nakonec se ale uchytil název, který je znám až dodneška. Myslím, že to údolí v Hvězdných horách už hledat nemusíme, protože jsme skoro u něj, Miu nás dovedla až k jeho bráně. Další, co z textu vyplývá, je, že na svou obranu si můžeš vzít jen tři věci – svůj meč, mě a sebe. A navíc na nás na druhé straně čeká víc než jeden boj, jak chápu z verše s hydrou. Jediné, co nechápu, je ten list.

To nechápu taky, ale nejspíš bude vážně důležitý. Asi se jen s jeho pomocí dostaneme dovnitř.

Ano, co ti to říkala Miu? Počítej do deseti. V té hádance musí být nějaká šifra. Jinak se to vysvětlit nedá.

Přikývla jsem a začala nahlas číst každé desáté slovo.

„Je; dobře; pravou; a; v; drak; najít; na; tě. To vůbec nedává smysl.“

Ne, nedává. Zkus to znovu, tentokrát i s prvním slovem, a počítej vždy od desátého slova jako prvního. Myslím, že tak to dávat smysl bude.

A tak jsem začala číst odznova. „Kalich je ukryt v jeskyni. Buď vlk. Musíš použít list Oenan.“

„Myslíš, že je to ta vlčí jeskyně?“ zeptala jsem se po chvíli.

Netuším, to zjistíme, až tam budeme.

„Dobře, a teď ten list, co je zač?“

Víš co, mám nápad. Pojď se podívat blíž ke skále, třeba tam bude místo, kam máme vložit list, a tak zjistíme jeho tvar.

Dobrá. Vstala jsem a vzala ze země luk s toulcem šípů. Vějíř jsem si zastrčila za opasek, kterým jsem měla připásaný meč.

Briam se pomalu loudal za mnou, když jsem se vydala ke skále. Čím blíž jsem byla ke skále, tím víc jsem cítila moc, která se v ní ukrývala. Na rukou mi naskočila husí kůže. Ze dvou řetízků, co jsem měla na krku, začal jeden vibrovat a škrtil mě. Chytila jsem přívěsek a strhla si ho. Pálil mě do ruky, ale nevšímala jsem si toho. Byl to Scottův list. Prsten od Dana dál spočíval na mých prsou.

Natáhla jsem ruku a dotkla se listem skály. List přestal pálit a vibrovat, žár přešel do skály a napravo ode mě se objevily malé dveře jako pro psa.

Tak už víme, co je list Oenan, pronesla jsem k Briamovi.

Dává to smysl. Oenan znamená významný, ne jen kněžka. Měla ho královská rodina netvorů, děti od Miu. Proto ho měl Scott.

Myslím, že musíme být vlky. Proměnila jsem se ve vlčici, ale jediné, co ze mě spadlo, bylo oblečení, zbraně nikde. Lekla jsem se a přeměnila se zpět do člověka.

Briam na mě koukal zvláštním pohledem. Podívej se na sebe, zašeptal uchváceně.

Sklonila jsem tedy pohled a přes stehno až do půli lýtka jsem měla natetovaný meč. Bylo to dokonalé vyobrazení toho mého, po nejmenší detaily, včetně poškrábané pochvy. Opasek, na kterém byl meč připásán, mi obepínal boky a za ním byl vytetovaný vějíř od Miu, byl na stejném místě, kam jsem ho dala.

Na záda jsem si neviděla a tak jsem se otočila k Briamovi zády a pohlédla na sebe jeho očima. Barvy se skrz jeho oči trochu změnily, ale luk s toulcem a šípy tam byl.

„Proboha, jak to dostanu dolů?“ podivila jsem se a dotkla se prsty vějíře. Zhmotnil se mi v dlani a já ho pevně sevřela. Pohlédla jsem na Briama. „Tak to bych už věděla, ale jak ho dostanu zpátky?“

Dej ho na místo, odkud jsi ho vzala, poradil mi.

Tak jsem to udělala. Vějíř se zase přesunul na mou kůži, vytetovaný v místě, kde jsem měla kyčli.

„To je úžasné! Nikdy bych si nepomyslela, že něco takového je vůbec možné!“

Mám takový pocit, že v domově Magie bude možné všechno. Briam kolem mě prošel a vešel dovnitř skály.

Přeměnila jsem se ve vlčici a následovala ho.

V tunelu bylo šero. Ne úplná tma, ale sotva bylo vidět. Chodba před námi byla pokryta různými rostlinami, byly propletené, některé moc vysoké a zavazely v cestě. Museli jsme se přes ně drát a čím dál jsme byli od vchodu, tím bylo rostlin víc. Drásala jsem a trhala je na kusy.

Přestala jsem vnímat čas. Střídali jsme se vepředu, protrhávali jsme si cestičku skrz. Čím dál jsem byla od východu, tím víc jsem ztrácela pouta s vnějším světem, až jsem nakonec zase zůstala jen já, Briam a vlčice.

Muselo uběhnout už několik hodin a východ stále v nedohlednu.

Odpočiňme si, požádala jsem Briama a klopýtla přes psí víno, které se plazilo kolem nás.

Ne, musíme se dostat na druhou stranu, ty rostliny čekají, až se vyčerpáme. Cítím to, jejich dychtivost je stejná jako u lovící šelmy. Tohle nejsou obyčejné květiny.

Pomalu jsem se za ním plazila. Ale já už vážně nemůžu, tlapky už mám od krve, jak se pořád musíme probojovávat dál. Každý krok stojí spoustu energie.

Nesmíme se zastavit. Podívej se za sebe.

I když mi to poradil, sám se neohlédl. Otočila jsem hlavu a znovu klopýtla. Za námi tunel zase zarůstal a mnohem hustěji než předtím. Nebyla šance dostat se zpátky. Rostliny jako by ožívaly vlastním životem, čekaly, až se vyčerpáme, abychom se stali jejich součástí, chtěly námi prorůst, abychom zůstali navěky jejich vězni.

Do světa Magie se dostanou jen odhodlaní, Briam po mně střelil modrým pohledem a drápy roztrhl další šlahoun psího vína.

S tichým kňučením jsem prošla skrz díru, kterou tím udělal, a za sebou zanechávala krvavou stopu. Polštářky na tlapách jsem měla rozpukané od dlouhé chůze a pobodané od ostrých trnů.

Měla bych být ve formě, ale po dvou dnech plných bojů jsem byla vyčerpaná.

Napadlo mě, že jsem v tom vlastně albíny a partnery nechala samotné. Zajímalo by mě, co si asi myslí. Že jsem znovu zemřela? Že jsem je opustila?

Pohádala jsem se s Irime, a to mi vadilo nejvíc. Neměla jsem čas se s ní usmířit.

Až se vrátíme, můžeš si s ní promluvit, Briam jemně vstoupil do toku mých myšlenek.

Já vím, ale jak dlouho nám tato pouť bude trvat? Bariéra je tenká, nezbývá moc času a padne. Stihneme to včas?

Musíme doufat, Katie, to je vše.

A co Ofi, chudák, je tam sama.

Je s partnery, postarají se o ni, víš, že ji mají rádi.

A nenapsala jsem Shelby, to jsem měla.

Kate, přestaň s tím sebeobviňováním. Otočil se ke mně a zorničky se mu rozšířily úlekem.

Co se děje? zeptala jsem se a ohlédla se. Tunel stále zarůstal, ale rostliny se držely ve stejné vzdálenosti jako předtím. Pohlcovaly mou krev, jako by to byla voda.

Zavolej vlčici. A skryj se za její vědomí. Naše pouto se sice oslabí, ale ty budeš v pořádku.

A tak jsem udělala, co po mně chtěl. Vládu převzala vlčice a zaútočila na to, co viděla jen ona a Briam. Když se oklepala, spadlo ze mě něco jako výhonek parazitické rostliny. A ten tlak a pocit provinění najednou zmizel.

Požádala jsem vlčici, aby se o nás postarala, a sama jsem se skryla za její vědomí. Na ni útoky rostlin účinkovat nebudou. Fyzicky budu vyčerpaná stále, ale když mé vědomí usnulo, psychická únava zmizela.

Autor: KatBriam (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Albínka 3. Nathaniina invaze: 29. kapitola: