Albínka 3. Nathaniina invaze: 26. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Kate se pohádá s partnery.

07.05.2013 (14:00) • KatBriam • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 684×

Když jsme se s Danielem vrátili oblečení a spokojení, ruku v ruce a s draky letícími na obloze nad námi do města, všichni už nás hledali. Irime úplně šílela a když mě uviděla, myslela jsem, že mi vrazí facku. Úplně soptila vzteky, až se jí jizva na tváři zvrásnila do jakéhosi klikyháku.

„Kde jsi byla?! Proboha, víš, co všechno se tu bez tebe stalo? Artur s vojsky sice ustoupil, ale jen proto, že sem každou hodinu dorazí posily. Mají v plánu město dobýt za každou cenu. Musíme jim jít naproti, protože Darla musí začít opravovat hradby. Pošle s námi několik set gryfů a asi dva tisíce vojáků, ale je nutné vyrazit teď!“

Zbledla jsem a stiskla Danielovi ruku. „Kde je můj meč? A kde darovaný luk a šípy? Musím se ustrojit do boje.“

„Ano, to musíš. Vše máš připravené támhle,“ kývla na nedalekou farmu, která jako jedna z mála přežila řádění Nathaniina vojska.

„Děkuji,“ otočila jsem se k ní zády, podívala se Danovi do očí a věděla, že se mi v nich zračí strach. „Hned jsem zpátky,“ ujistila jsem ho tiše, zvedla se na špičky a políbila ho na tvář. Objal mě a chvíli si mě podržel u sebe, než mě pustil. Poklusem jsem se vydala na farmu. Briam pár metrů ode mě přistál na zemi a přeměnil se ve vlka. Lehce mě dohonil a běžel se mnou.

Kate, neměla bys bojovat.

Já vím, nejsem dostatečně soustředěná. Ale je to má povinnost. Darla si vybrala jako spojence nás, dlužím jí to.

Je jedno, koho si Darla vybrala. Z přeživších dračích albínů jsi tu jen ty, Dan, Tamara, Irime, Selig a Michael. Ostatní nepřežili. Sora padla. Pokud z toho vyvázneme živí, bude to zázrak.

Tolik jich zemřelo? A kdy, proboha?

Když jsme zemřeli, albíni ustali v boji a letěli k nám. Nebránili se. Byli snadné terče. Gartiem řekl, že Artur využil příležitosti a zabil všechny ty, kteří se nedostali k tvému tělu včas.

A co Noel? Ten byl přece s ostatními.

Ano, ale nemáme o něm žádné zprávy. Prostě zmizel.

To je špatné.

Doběhla jsem k farmě, otevřela dveře a rychle vklouzla dovnitř. Na stole byly všechny věci, které jsem potřebovala. Narychlo jsem se přezula do vysokých holin, oblékla si chrániče, hrudní pancíř, přes ramena jsem si přehodila rudý plášť a pak si začala na tělo pásat různé zbraně, kterých tu bylo požehnaně. Nejspíš je posbírali od mrtvých.

Mezi meči poházenými u stěny jsem zahlédla jeden známý. Rychle jsem k němu přiskočila a vzala ho do dlaní. Pochva měla překrásnou zlatou barvu a smaragd zasazený do rukojeti byl znamením země. Tento meč patřil jedné z nás, Gaie. Její dračice, Mihrim, měla zlaté šupiny.

Položila jsem meč na stůl a začala hledat další. Našla jsem ještě tři, dva patřily vodním partnerům a ten třetí vzdušnému.

Někdo se blížil k farmě. Otočila jsem se ke dveřím a zavětřila. Hned jsem poznala, kdo to je.

Když se dveře otevřely, stála jsem vzpřímeně s rukama založenýma na prsou. Briam stál vedle mě na stole a pod svým tělem mu ležely čtyři meče.

„Darlo,“ pozdravila jsem ji odměřeně. Byla oblečená v nablýskaném zlatém brnění, u pasu se jí houpal ocelový meč a přes ramena měla luk s toulcem plným šípů.

„Katerine, jsem ráda, že jsi naživu. Tvůj lid by bez tebe nepřežil. Jsi jeho poslední nadějí, teď, když se vzepřeli Nathani, už není nikdo, kdo by jim pomohl.“

„Kvůli tobě zemřeli moji lidé. A teď znovu, protože jsem bránila tvé město. Jsi mi zavázána. Ochráním tě znovu, ale jen pod jedinou podmínkou. Ihned, jak porazíme Artura a jeho armádu pochodující na tvé město, vyšleš se mnou deset tisíc svých mužů a přemluvíš svého muže, aby se mnou poslal nejmíň dva tisíce gryfů. Jinak nebudu riskovat život. Už je nás málo, dá se říct, že jdeme na jistou smrt.“

Briam zavrčel a vycenil na Darlu zuby. Ta ztěžka polkla.

„Vím, že bez tebe mé město padne. Ale to ty přece nechceš, ne? Beze mě tvůj lid padne, všichni zahynete. Jsme na sobě závislí, nejsi v pozici, kdy bys mi mohla rozkazovat. Sama vyberu, kolik mých mužů ti půjde na pomoc. A sama posoudím, jestli má cenu je s tebou posílat. Nechci svůj lid odsoudit k záhubě. To už udělala Nathani. Zachraň město, a můžeme se dohodnout.“

„A co když znovu zemřu? Pošleš svoje vojáky i tak?“

„Pokud vyhrajete, pak ano.“

„Přísahej!“ přikázala jsem jí.

Poklekla na koleno, položila si levou ruku na srdce a pronesla. „Pokud zemřeš a vojsko přesto porazí Artura a jeho síly, přísahám, že nenechám albíny zhynout v zapomnění.“

„Děkuji ti,“ zašeptala jsem. „Sbohem, nebo nashledanou!“ Briam seskočil ze stolu, když se Darla zvedla na nohy a uhnula ze dveří. Vzala jsem do náruče čtyři meče a chtěla se kolem ní protáhnout, ale zadržela mě.

„Kam je neseš?“ zeptala se podrážděně.

„Patří albínům,“ odsekla jsem jí a sevřela je pevněji.

„To je možné, ale je to naše válečná kořist. Vše, co patřilo mrtvým, je tady. Mrtví své zbraně už nepotřebují.“

Zamračila jsem se na ni. „Naše mrtvé pohřbíváme s jejich meči. Alespoň tu poctu jim chci dopřát.“

Závistivě pohlédla na meče v mém náručí. „Pěkná práce, kdo je ukoval?“

„Naši kováři. Ta slitina, ze které jsou vykovány, byla vymyšlena jednou z našich nejstarších. A je v nich i trocha magie. Tyto meče patří jen těm, pro koho byly ukovány. Ostatním se v boji zlomí.“

„Jdi a pochovej své mrtvé, ale ne ve městě. Neručím za svůj lid. Mohli by ty meče z hrobů vykopat. V našich očích mají totiž nesmírnou cenu.“

Přikývla jsem. „Jak si přeješ, pochováme své mrtvé mimo tvoje město, ale až po bitvě. Nezbývá nám mnoho času a ty tu jen zdržuješ s takovými maličkostmi.“

Uraženě odvrátila pohled a zabodla ho do místnosti plné zbraní. S tím, co mi patřilo, jsem vyšla ven. Rychle jsem se přidala ke svým.

Selig se na mě zamračil. „Kde byly ty meče?“

„Elfové si je přivlastnili, ale mám je zpět. Zatím je musíme někam schovat. Briame, můžeš?“

Jistě, najdu jim dobrou skrýš. Přeměnil se, vzal ode mě meče do tlapy a vzlétl. Cítila jsem, že se moc nevzdálil, ale když se vrátil, tvářil se spokojeně. „Nikdo je nenajde,“ pronesl nahlas.

„Dobrá, pro teď je vše zařízené. Můžeme vyrazit. Kde jsou muži, které nám dala Darla?“ rozhlédla jsem se po okolí, ale přítomní vojáci nevypadali, že by měli někam jít.

„Už vyšli, cesta ze skály dolů nějakou dobu trvá. Počkají na nás dole.“

„Dobrá, pak můžeme vyrazit,“ vyskočila jsem Briamovi na hřbet, vyhnula se pohledu na Daniela, který se do mě celou dobu zabodával pohledem, a pevně se chytila ostnu před sebou, když se Briam vyšvihl do vzduchu, máchl křídly a vznesl se nad ostatní. Počkali jsme, dokud se k nám ostatní nepřidali, a vytvořili jsme letku. Daniel se zařadil doleva za mě a Irime doprava za mě, i když tam měl být Selig.

Nevšímala jsem si jejich prohřešku proti protokolu a dala pokyn Briamovi. Ten rychle vystřelil kupředu jako šipka, přeletěl hradby a pak pomaleji, ve spirále, klesal k zemi, kde se do útvarů seřazovali vojáci.

Zůstali jsme ve vzduchu asi deset metrů nad nimi. Jejich velitel vyskočil na jednoho z gryfů a doletěl k nám.

„Jste královna Katerine?“ zeptal se a zvědavě si mě prohlížel.

„Ano, jsem,“ odpověděla jsem. Byla jsem ráda, že přešel poznámku o tom, že mám být už dávno mrtvá.

„Dobrá, pak jsme od této chvíle pod vaším velením. Jaké jsou vaše rozkazy?“

Rozhlédla jsem se a zaostřila zrak do dálky, na jih.

„Jejich vojsko je asi tři kilometry od nás. Půjdeme jim v ústrety. Vytvořte letku, která poletí s draky. Jejich prioritou bude zabít všechny pegasy.“

Bez námitek přikývl. „Ještě něco?“

„Ano,“ podívala jsem se mu do očí. „Buďte opatrní, a pokud to bude vypadat, že prohráváme, stáhněte se do lesa. Bude snadnější se ubránit. A ze začátku se držte z dosahu, dokud vám nedám znamení. Použijeme živly, aby jejich řady prořídly.“

Přikývl, odletěl ke svým vojákům a hned začal udílet rozkazy. Spokojeně jsem sledovala, jak se elfové bez protestů dali do kroku směrem k nepřátelské armádě. Otočila jsem se na své a usmála se na ně. „A co my, mí milí? Co uděláme?“

Všichni mi vážně pohlédli do očí.

„Někdo z nás určitě zemře, pokud ne všichni,“ pronesl naléhavě Selig. „Víš jistě, co děláš?“

„Smrt nebolí, Seligu. Horší je to duševní vyčerpání po ní. Ano, vím, co dělám. Pokud je dokážeme porazit, zasadíme jim velkou ránu, už nebudou tak mocní. A budou se bát. Vaší prioritou je Artur a Enola. Já je zabít nemohu, ale vy ano. Ostatní padlí tu nejsou. Necítím jejich přítomnost, takže jsou buď mrtví, nebo u královny.“

„S pegasy na blízku jsou draci zranitelní.“

„Vím. Proto je chraňte svými živly. Nesmí se k nim dostat ani jeden šíp!“

„Dobrá, ochráníme své draky. Ale je tu jedna maličkost. Nezeptala ses nás, jestli s tím vším souhlasíme,“ ušklíbla se Tamara. „Noel je bůhví kde a možná je i mrtvý jako ostatní. Vedeš nás do záhuby, a my ti slepě věřili, proto jsme šli za tebou. Pokud za námi stojí bohové, proč nám nepomohou?“

„Pomáhají, mají ale omezenou moc. Je zakázáno, aby zasahovali do toho, co dělají ti, jež stvořili.“

„Kate, my kvůli tvé ctižádosti zahyneme. Nejsme tak silní, jak si o nás ostatní myslí. Možná jsme rychlejší, umíme se měnit v nebezpečná zvířata a máme větší sílu, ale máme citlivějšího ducha. Tahle válka je nesmyslná. Vše okolo naší svobody je nesmysl. Jen umíráme a je nás čím dál tím míň.“

V duchu jsem zuřila, i když jsem se to snažila nedat navenek najevo. Proč mi nevěří? Copak jsem v jejich očích ztratila cenu? Jsem připravená položit za ně krk a oni se mi takhle odvděčí? Zemřela jsem, protože jsem chtěla naši svobodu, proboha!

„Jdete se mnou nebo ne?“ zeptala jsem se jich, v hlase mi bublal potlačovaný vztek.

Irime se na mě zamračila. „Změnila ses, Kate, tvé postavení ti zatemnilo mozek. Už nejsi má kamarádka, nejsi má žákyně, už nejsem s tebou!“

Lantara se obrátila zpátky a rozlétla se k hoře. Následovala ji Tamara s Laylou a Michael. Po krátkém zaváhání odletěl i Selig. Osaměla jsem s Danielem.

Zavřela jsem oči, protože mi do nich vhrkly slzy. A aby toho nebylo málo, koruna od bohů začala nesnesitelně pálit. „Ztratili víru,“ zašeptala jsem zničeně.

„Myslím, že tím to není, Kate. Od doby, co ses stala královnou, si vše necháváš pro sebe. V jejich očích ses stala jen robotem, který se soustředí jen na zabití královny, bez citů, bez emocí. Oni necítí, jak to uvnitř tebe vře.“ Cítila jsem, jak Dan přeskočil z Gartiema na Briama a usadil se za mnou. Pevně mě objal a zabořil mi tvář do vlasů. „Ukaž svou tvář, Katie, ukaž, že jsi taky zranitelná. A pak se nejspíš všechno spraví.“

„Musím do boje,“ zaprotestovala jsem.

„Sami proti celé armádě jen s pár tisíci elfy? To zní jako zábava, ale ještě netoužím po smrti.“

„Tohle nebude naše smrt, Danieli, tohle je náš začátek,“ otočila jsem se na něj a zlehka ho políbila. „Pojďme na ně, tuhle bitvu vyhraju pro náš lid!“

„Dobře,“ postavil se, přeměnil na orla a vzletěl.

Pojď, Briame! Ještě není čas to vzdát.

Tohle je sebevražda, Kate. Měla bys je poslechnout a vzdát se.

Nikdy se nevzdám. Tato smrt je věnována mému lidu. Už žádné utiskování, jen svoboda!

Jsi šílená, doufám, že až dnešek skončí, budeme všichni naživu.

Ať se ti tvé přání splní, lásko moje.

Jdeme na to!

Autor: KatBriam (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování