Albínka 3. Nathaniina invaze: 22. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Tak tohle vám neprozradím. Nechte se překvapit!!! :-P

08.03.2013 (18:00) • KatBriam • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 701×

Poté, co jsem se oblékla, nás Darla všechny svolala ve velké síni hradu a připravila všem přeživším hostinu. Oznámila, že jí Velká kočka přikázala uzavřít spojenectví s albíny a že další den dopoledne musejí všichni elfové a padlí opustit město, jinak je nechá veřejně popravit. A musela odtáhnout i Nathaniina malá armáda. Bylo to takové malé vítězství.

Po hostině dostal každý z nás pokoj, elfové a padlí byli stráženi ve všech třech věžích gryfy a albínům bylo přiděleno celé první patro hradu.

Byla jsem tolik unavená po dlouhém rušném dni, že jsem šla spát, i když bylo ještě světlo. Briam byl stejně vyčerpaný jako já. Po dlouhé době jsme nemuseli být ostražití, protože na nepřátele dával pozor někdo jiný. Usnuli jsme tvrdým, bezesným spánkem.

Něco mě probudilo. Briam, na jehož kožichu jsem měla položenou ruku, sebou cukl a mezi zuby mu uniklo tiché zavrčení. Vysmekl se zpod mé ruky a postavil se na nohy.

Kate, vzbuď se! přikázal mi. Jeho myšlenky byly zmatené a vyděšené.

Co se děje? zeptala jsem se a přetočila se na bok. V tu chvíli jsem na krku pocítila to, co mě probralo. Svým pohybem jsem umožnila noži, který mi spočíval na hrdle, aby mi způsobil malé říznutí. Nebolelo to a bylo příliš malé na to, aby poškodilo cokoli důležitého, ale já byla hned při smyslech a přichystaná na všechno.

Doširoka jsem otevřela oči a zůstala zírat do smaragdů, které mě přikovaly na místě. A najednou jsem to nebyla já, ale vlčice, kdo ovládal mé tělo a mysl. Nedokázala jsem udělat protiútok ani se jinak bránit.

„Ahoj, Katerine,“ pozdravil mě s úšklebkem Daniel.

Jeho sametově hebký hlas mi pronikl do mysli a zaplašil varovné pípání, které mi znělo někde v koutku mysli. Sklonil svůj pohled a tím mě vysvobodil z vězení, do kterého mě nevědomky uvrhl. Nadechla jsem se a slastně se otřásla, když mi konečky prstů setřel krev z krku. Při tom gestu se ošklivě mračil. Jako by nedokázal pochopit, že mě doopravdy zranil. Z hrdla mi uniklo zakňučení. Chtěla jsem ho uchlácholit, říct mu, že to nic není.

Daniel se usmál a pohled na jeho usmívající se rty mi trhal srdce na kusy. Sundal mi nůž z krku a sklonil se, aby mi olízl ranku na krku. To gesto mě celou rozechvělo a odzbrojilo. Kdyby se teď rozhodl, že mě zabije, sama bych mu nabídla svoje hrdlo.

Panebože, co se to se mnou děje?! křičelo mé já.

Neboj se, je to tvůj druh, ten ti neublíží, konejšila mě vlčice.

Ale už mě jednou skoro zabil! hádala jsem se s ní.

Prudce jsem se nadechla, rozhodnutá ho od sebe odstrčit. Ale ruce mě neposlouchaly. Přitahovaly ho blíž ke mně…

Kate, co to provádíš?! Jsou to nepřátelé! slyšela jsem Briama ve své hlavě.

Jsou? Množné číslo? Pootočila jsem hlavu a podívala se na Briama. Ke krku se mu tiskl jeden ze spárů obrovského zeleného orla. Stačilo, aby jím přejel po měkké srsti, a bylo by po nás. Pomyšlení na to, že Briam je v ohrožení, mi do žil vlilo adrenalin. To mi rychle pročistilo mysl. Mohli mít v šachu mě, ale Briama se nesměli dotknout!

„Nechte ho být! Pusťte ho!“ zasyčela jsem a prudce od sebe Daniela odstrčila, až spadl na záda a zapřel se lokty.

Zasmál se a pohlédl na mě. Jeho cynický úsměv mě znovu odzbrojil. Gartiem na nevyslovenou žádost nechal Briama a ten vyskočil a přikrčil se přede mnou, zatímco zelený drak rozpřáhl křídla před Danielem.

Briam vrčel a Gartiem syčel. Kdybychom jakkoliv ohrozili jejich partnery, neváhali by zabít.

„Co tu děláš, Danieli?!“ zavrčela jsem. „Proč jsi mě poranil?!“

Pohodil hlavou a zvedl bradu. „Dostal jsem příkaz zabít tě. Jakmile tě zabiju, dám jim znamení a oni zahájí útok na hrad.“

„Tak to máš špatné, měl jsi mě zabít, dokud byl čas,“ sáhla jsem pod postel a vytáhla svůj meč. Rubín do něj zasazený se hezky zatřpytil.

Z pochvy vytáhnul svůj meč a postavil se. „Takže zase stojíme proti sobě, Katie? Myslel jsem, že jsi mě uznala za svého druha.“

„A proto očekáváš, že se jen tak nechám zabít? Já nejsem ta, která se plíží nocí, aby tě zabila, Danieli.“

Nohou jsem odstrčila Briama stranou a postavila se čelem k Danielovi v bojové pozici, svírajíc meč oběma rukama.

Zašklebil se, vycenil zuby a zaútočil. Úplně jsem zapomněla, jak smrtící je s mečem v ruce. Musela jsem si přiznat, že je lepší než já. Jeho útoky byly plynulé a já měla co dělat, abych je vykryla. Neměla jsem čas sama rozdávat rány.

„Bože, Kate, zase proti sobě bojujeme. Copak to nikdy neskončí?“

„To ty posloucháš rozkazy, to ty sis vybral Nathani, ne mě!“

„Katerine,“ zasyčel popuzeně. „Já si nic nevybral. Už dvakrát jsem ti řekl, že stačí jen požádat.“

Celá zmatená jsem vypadla ze hry a nechala si vyrazit meč z ruky. Briam se vrhl kupředu, ale Gartiem ho zastavil a začali se prát.

Dan mi přitiskl ostří meče ke krku, až mi z ranky začal téct malý potůček krve. Srdce mi tlouklo jako zběsilé. Nic jsem nechápala.

„Požádej, Katerine!“ přikázal Dan.

„Nechápu,“ naznačila jsem němě a tiše se zalkla, když přitlačil na meč a ten zatlačil na stěnu průdušnice.

„Požádej!“ zavrčel, v očích měl slzy a bezmoc.

„Chci, abys položil ten meč, Danieli,“ zašeptala jsem.

Roztřásla se mu ruka a pak povolil křečovité sevření meče, který se odporoučel s řinčením na podlahu. Dan si ale sáhl za pas a vytáhl nůž, kterým mě málem podříznul. Zaútočil a já natáhla ruku, abych si chránila hlavu a hrudník. Nůž mi zabodl do předloktí a mně bolestí vyhrkly slzy.

„To nestačí, Katie, požádej mě ještě!“ zasyčel Daniel.

Tentokrát jsem zareagovala okamžitě. „Chci, abys odložil ten nůž a přestal na mě útočit, Danieli,“ pronesla jsem hlasitě a klidně.

Rychle mi z předloktí vytáhl nůž, odhodil ho a utrhl si lem tuniky, aby mi obvázal ránu. Zasténala jsem, když začal dělat tlakový obvaz.

Gartiem s Briamem se přestali prát a zaměřili se na nás dva.

„Jsi hloupá, Katerine!“ zavrčel nakřáplým hlasem Daniel a já z jeho hlasu poznala, že je na pokraji zhroucení.

„Chci, abys mi řekl, co se děje Dane,“ chytila jsem jeho bradu prsty zdravé ruky a zvedla mu hlavu, aby se mi musel podívat do očí.

„Musím ti to obvázat,“ zaprotestoval.

„Už se to začalo hojit. Teď mi řekni, co se děje.“

Povzdechl si, zabořil mi hlavu mezi rameno a krk a zhluboka se nadechl.

„To Artur. Umí používat nátlak. Proto ovládá všechny padlé, i když třeba nechtějí Nathani sloužit. Jemu se nedokáže vzepřít nikdo.“

„Můj strýc je tady?“

„Ano, dole pod hradem. Asi před dvěma hodinami zavolal všechny padlé a my přišli. Předložil nám plán a my ho museli splnit. Když zabije královnu, albíni budou otřeseni.“

„A jak se mi podařilo jeho nátlak překonat?“ zeptala jsem se.

Zvedl hlavu, natáhnul ruku a chytil mou tvář do dlaně. „Protože jsi má životní družka. Ani Artur nedokáže proniknout tam, kde jsou prioritou potřeby našich druhů. A navíc jsi královnou všech albínů. Máš silnější nátlak než Artur. Jen se ho ještě musíš naučit ovládat,“ pohladil mě po spodním rtu. „Stačí jen požádat a vysvobodíš mě od všech řetězů, kterými mě uvěznil tvůj strýc.“

Zhluboka jsem se nadechla, zavřela oči a vložila mu tvář do dlaně. „Danieli, chci, abys odteď už nikdy neposlouchal Artura ani Nathani, a oprošťuji tě od všech jejich příkazů. Jsi můj, a já se o tebe nehodlám dělit.“ Otevřela jsem oči, „Volíš si mě, nebo Nathani?“

„Tebe, lásko, navždycky tebe.“

Zatetelila jsem se blahem a něco ve mně konečně zapadlo na místo. Najednou jsem přestala mít pochybnosti a předsudky.

„Teď,“ zašeptala jsem.

„Co teď?“ zeptal se něžně.

„Zkus to teď, to, jak ses mi snažil dostat do hlavy.“

Pochopil, zavřel oči a najednou tam byl, uvnitř mě, kde se mnou byli jen mé duše a Briam. Uvítala jsem ho s otevřenou náručí a přijala ho do sebe tak, jako kdysi svého partnera. Byl tam, kde měl být, naše pouto se zocelilo a dotvořilo.

Dívala jsem se na něj, jak se usmívá, a cítila ho v sobě každou svou buňkou těla, pátral, dokud nenašel to, co hledal, a pak ustoupil, dokud nezůstalo jen malé, pevné lanko, kterým budeme navěky připoutáni k sobě. Když otevřel oči, hrál mu na rtech samolibý úsměv. „Miluješ mě,“ prohlásil.

Zašklebila jsem se a obrátila oči v sloup. „Ano, miluji,“ zaryla jsem mu prsty do nahé kůže břicha. „A ty miluješ mě.“

„Ano, konečně to vidíme oba stejně,“ sklonil se, aby mě mohl políbit.

Vážně nemusím být u toho, až to bude pokračovat. Pustíš mě ven? Půjdu si najít něco k jídlu.

Odtrhla jsem se od Daniela a i přes jeho protesty se vyprostila z jeho náručí a přešla k drakům. Oba vypadali vyčerpaně a znechuceně.

Pohladila jsem Briama po hlavě a srsti mezi ušima. „Děkuji,“ zašeptala jsem jen jemu.

Celý zjihl. Pokud ti jakkoli ublíží, roztrhám ho na kousky. Vstal, odešel se mnou ke dveřím a pak zmizel na temné chodbě. Otočila jsem se ke Gartiemovi.

„Nechceš jít s ním? Slibuji ti, že tvého partnera ochráním před každým nebezpečím. Pokud to bude potřeba, i sama před sebou.“

Gartiem se podíval na Daniela, zasyčel, roztáhl křídla a přenesl se ke dveřím, jakmile překročil práh, zmizel stejně jako Briam.

„Udělala jsi nám soukromí?“ zeptal se s úsměvem.

„Ano.“

„Jaká škoda, že tě musím zklamat, drahá. Mají náhradní plán B. Pokud se mi nepodaří zabít tě, zaútočí Aini.“

„Pak nemám na výběr,“ s povzdechem jsem se mu zahleděla do očí. „Chci, aby si mysleli, že jsem tě zabila. Vzbudím ostatní a řeknu jim, že jsi mě napadl a já se musela bránit.“

„Dobrá, jdi, počkám tu na tebe,“ chytil mě za ruku a přiměl mě, abych se sklonila. Když mě zlehka políbil, napřímila jsem se.

„Nech mě jít. Čím dřív se vrátím, tím víc nám bude zbývat času pro sebe.“

Vzdechl, vstal a otočil se ke mně zády. „Jdi.“

Autor: KatBriam (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování