Albínka 3. Nathaniina invaze: 21. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Zkoušky zadané Darlou nejsou lehké a ne všichni přežijí.

20.02.2013 (10:00) • KatBriam • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 779×

Přesně půl hodinu poté, co odešli Darla s Cedrikem, se dostavil elf. Stoupl si do dveří a řekl nám znění prvního úkolu.

„Teď nastoupí padlý s partnerem. Váš úkol bude prostý. Cecily ztratila někde v polích svou oblíbenou rolničku. Je zlatá a velká asi jako vlašský ořech, navléknutá je na zelené stužce. Kdo ji donese sem na farmu první, přežije.“

Od nás vyšla z hloučku Lilith, na rameni hnědého makaka, který byl zároveň jejím drakem. Od padlých vyšla Nolme a postavila se vedle ní. Na chvíli se zadívaly sobě do očí v okamžiku souznění a pak vyšly ven. Dveře se zavřely a závora zapadla.

Začala jsem pochodovat rychle sem a tam a kousala si klouby u prstů. Vůbec se mi nelíbilo, že jsem nemohla nic dělat. Cítila jsem, že tyhle zkoušky nedopadnou dobře.

Hodinu poté, co Lilith s Nolme odešly, se nad farmou rozlehl hlasitý dračí řev, smísený s křikem ženy. Když utichl, nebylo slyšet vůbec nic. Krev mi ztuhla v žilách a já ztuhla na místě jako přimrazená.

Závora se odsunula, dveře otevřely. Stála v nich Nolme s rolničkou v ruce a vítězoslavným úsměvem. Elfové hlasitě zajásali.

Lilith byla mrtvá.

Svěsila jsem hlavu a tiše plakala pro mrtvou ženu. Nebyly jsme si blízké, ale byla jednou z nás. Tiše jsem se pomodlila k Magii.

Za Nolme přišel elf, v ruce meč celý od krve.

„Druhý úkol zní: Velká kočka má jméno, jakým ji oslovují jen její sourozenci s matkou. Jaké je to jméno? Tentokrát půjde elf s partnerem.“

Otočila jsem se ke svým, pokynula Irime a nechala ji jít. Ona ví, jak se jmenuje. Jí jsem to řekla.

Přidal se k ní elf a měl svraštělé čelo, jak usilovně přemýšlel.

„Jmenuje se Astrid,“ pronesla hlasitě Irime, když stanula na prahu.

Darlin elf překvapeně pozvedl obočí, pak napřáhl ruku a setnul mečem elfovi hlavu. Tělo spadlo na zem, hlava se zakutálela pod stůl a zůstala tam.

Znechuceně jsem odvrátila hlavu. Irime byla v bezpečí. Teď odtud nějak dostat i ostatní.

Elf si utřel meč do pláště a pokynul Irime s Nolme, aby vyšly ven. Obrátil se zpět k nám. „Úkol pro partnera a padlého. Napůl cesty odtud, dolů ze skály, se nachází malý otvor, za kterým je jeskyně, ve které přebývá bazilišek. Kdo první donese jeho setlou hlavu, zůstává naživu.“

Pohledem jsem vyhledala Seliga a on přikývl. Na tohle byl dobrý a Izma mu pomůže. Od padlých přišel Failo a sebejistě se usmíval.

Odešli, znovu se zavřely dveře a já nevěděla, co bude. Ještě jedenáct úkolů pro jedenáct přítomných dvojic.

Znovu jsem začala přecházet sem a tam, dokud mě nezachytily něčí ruce.

Vzhlédla jsem a podívala se Danielovi do očí. „Tohle dělá válka,“ pronesl tiše a zřetelně a přitiskl si mou tvář k rameni.

Bylo mi jedno, že nás všichni sledují s vytřeštěnýma očima. Zabořila jsem mu tvář do ramene, objala ho a plakala. „Vím,“ zahuhňala jsem mu do ramene.

„Bylo by to jinak, kdybys nepadl?“ zeptala jsem se ho tiše.

Zavrtěl hlavou. „Ne, na tohle to nemělo vliv.“

Zůstala jsem v jeho náruči, dokud mě nepřešel pláč a neupadla jsem do podivné letargie, kdy jsem prostě nic necítila. Pak jsem od něj odstoupila.

„Děkuji,“ špitla jsem s pohledem upřeným do země.

„Tohle druhové dělají,“ odpověděl s pokrčením ramen.

Zvedla jsem zrak a zkřížila ho s jeho. „Nevím, co bych bez tebe dělala.“

„Hej,“ zvolal něžně. „Miluju tě.“

„Odpusť, ale ještě nemohu říct to stejné,“ znovu jsem měla v krku knedlík.

„Nevadí,“ potřásl hlavou a ustoupil mezi své.

Zavřela jsem oči a čekala. A čekala.

Když se otevřely dveře, stál v nich Selig, celý od krve, a z ramene mu trčel osten z Baziliškova ocasu. Izma vedle něj kulhala a byla ošklivě potlučená. Ale přežili. Padlý se nevrátil.

Darlin elf stál za Seligem a usmíval se.

Najednou se Seligovi obrátily oči v sloup a začal padat. Zachytila jsem ho dřív, než si mohl ublížit. Házel sebou v mém náručí a bojoval proti mému objetí.

Mumlala jsem tichá, uklidňující slůvka a hladila ho po vlasech. Když se uklidnil, sáhla jsem po ostnu a trhnutím ho vytáhla z jeho ramene. Zasténal a upadl do bezvědomí. Okamžitě jsem ale ucítila, že Baziliškův jed pomalu mizí, jak jeho tělo vytvářelo protijed.

„Bude v pořádku,“ ujistila jsem sebe i ostatní.

Bylo slyšet sborové oddechnutí.

„Další úkol je znovu pro elfa a partnera. Budete vrhat noži. Pokud v tom nejste dobří, máte smůlu.“

Okamžitě jsem zalitovala, že s sebou nemáme Mitche. V tomto oboru byl nejlepší. Já sice vrhat uměla, ale strefila bych jen větší cíle. Otočila jsem se a zapátrala v davu očima. Všichni tu byli mistři šermu nebo lukostřelby. Bála jsem se, že ztratím dalšího.

„Půjdu,“ nabídla se Estel a malý šedý fenek u jejích nohou vycenil zoubky a zavrčel. „Pokud zemřu, zemřu se ctí,“ zašeptala a vykročila.

Dveře za ní a oběma elfy zůstaly otevřené, protože jsem v nich seděla společně se Seligem, který byl stále ještě v bezvědomí. Většina ran se mu naštěstí začala hojit a i Izma na tom byla líp.

Sledovala jsem jejich souboj se zatajeným dechem. Trefovali se do různě velkých předmětů připevněných k dřevěné desce. Nakonec přešli k malému lískovému oříšku. Když se Estel netrefila, doufala jsem, že se elf taky nestrefí, ale očividně v tom měl delší praxi. Strefil se a s vítězným úsměvem se otočil k přihlížejícím. Elfové v místnosti se mnou zajásali, padlí zůstali zticha.

Estel se podívala na mě, v očích děs, rty pootevřené v němém výkřiku. Malý šedý fenek se přeměnil na obrovského draka a výhružně vycenil zuby.

Elf pozvedl něco, co vypadalo jako kámen, ze kterého najednou začalo proudit světlo. Zane tak zůstal uvězněný v neviditelném kouzle. Mohl sebou cukat, jak chtěl, ale Estel nepomohl.

Elf schoval kámen, vytáhl meč z pochvy a jediným plynulým pohybem usekl Estel hlavu. Pořád se dívala na mě, a tak jsem si všimla, že se těsně před svou smrtí usmála.

Odvrátila jsem se a raději přestala vnímat. Selig se probral, tak ho odvedli mezi ty, co už měli zkoušky za sebou.

Odcházeli další, umírali, ale já nic necítila. Cítila jsem se otupělá a slabá. Na konci dne zbyly poslední dvě dvojice. Já s Tamarou a Pandatur s elfem.

Jakmile zapadlo slunce, jako by město usnulo. Dostala jsem pokoj na hradě, kde jsem mohla přespat. Briam spal vedle mě a čenich měl strčený pod mou bradou.

Ve snech se mi promítaly tváře mrtvých. Zatím jsme vedli, ale za jakou cenu? Zemřela Lilith, Estel, Julius, Sab, Kami, Zory, ti všichni zemřeli jen kvůli mé chybě. Měli jsme odejít. Měli jsme jen šest padlých a oni zase osm. Stejně ale, kdyby vyhráli poslední dva zápasy, mohli vyhrát.

Ráno jsem byla nevyspaná a vynervovaná, protože svou zkoušku jsem ještě pořád měla před sebou.

Jakmile nás vyvedli z hradu, postavili mě s Briamem a Pandaturem s Milsis k hradbám u hradu. Tamaru odvedli pryč s elfem. Věnovaly jsme si úsměv a přání štěstí. Naše zkoušky budou probíhat souběžně, proto se nedovíme, jak která z nás dopadne.

Sama Darla došla, aby nám řekla, co za úkol dostaneme.

„Kousek odtud je vchod do podzemních chodeb. Je jich hodně a mnohé z nich jsou slepé. Ten z vás, kdo dřív dorazí do hradu, vyhraje. Ať už zemřel kdokoli, vše záleží na vás dvou.“

„To mi chcete říct, že všichni zemřeli nadarmo?!“ zavrčela jsem na ni.

„Vlastně ano.“

„Jste jiná, než se o vás říká.“

„Vlastně ne. A teď jdi, ať vyhraje ten, při kom stojí Velká kočka.“

Zamířili jsme s draky ke vchodu do podzemí, ale Darla nás zastavila. „Ne, draci zůstanou se mnou.“

„Nemůžu Briama opustit!“

„Ale můžeš, pomocí magie na chvíli přeruším tu nepřekročitelnou hranici.“

Podívala jsem se na Briama a ten bezmocně zavrčel a připojil se k Darle a Milsis.

„Můžete použít jakoukoli zbraň, abyste byli rychlejší. V tomto závodě je povoleno všechno.“

Pandatur se na mě podíval a široce se usmál. „Nathani bude mít radost, až jí donesu tvou hlavu na stříbrném podnose,“ prohlásil spokojeně.

„Chyť mě, když to dokážeš,“ zasmála jsem se, přeměnila a rozběhla se k otevřeným padacím dveřím do podzemí. Seskočila jsem tři metry dolů a bezhlavě se vyřítila do spletitých chodeb. Neuběhlo ani pět minut a já netušila, kde jsem, jakým směrem je hrad ani jak se vrátit zpátky.

Použila jsem svůj živel a rozžala nad sebou světlo, abych alespoň viděla, kam jdu.

Něco malého mi přeběhlo přes cestu a já strachy nadskočila. Zpoza rohu vykoukla malá mourovatá kočka s jasně zelenýma očima, hlasitě mňoukla a točila se, dokud jsem k ní nedošla.

Pak se dala do běhu jednou z mnoha uliček a já ji následovala.

Velká kočka, blesklo mi hlavou. Určitě to byla ona.

Když jsem za ní potřetí zatočila, něco do mě z boku prudce narazilo, plamínky nade mnou zaprskaly, na chvíli zhasly, a když jsem znovu nabyla rovnováhu, rozžaly se jasným modrým světlem.

Pandatur se oklepal, otočil ke mně svou překrásnou štíhlou pumí podobu a hlasitě zavrčel. Oplatila jsem mu stejně a počkala, až zaútočí jako první. Lehce jsem uhnula a tančila kolem něj. Čekala jsem na správnou chvíli na útok. Nemohl mě trefit a to ho štvalo víc, než by mělo.

„Děti,“ tunely se roznesl tichý hlas a my na místě ztuhli. Ne proto, že bychom chtěli, ale protože nás Velká kočka uvěznila. „Podívejte se na mě.“

Nemohli jsme neuposlechnout. Pootočili jsme hlavu a zadívali se na ženu s dlouhými blond vlasy, bronzovou pokožkou a zelenomodrýma očima. Měla na sobě dlouhé modré šaty s rozevlátou sukní a upnutým živůtkem.

Povzdechla si a došla k nám. Cítila jsem Pandaturův děs.

„Jasně jsem Darle řekla, že se má připojit k albínům, bílá vlčice. Za to se ti moc omlouvám. Nikdo neměl při zkouškách zemřít. Za to, že neuposlechla, bude potrestána. Je mi líto, že mrtvým nemohu navrátit život, tu moc nemám, ale zajistím, aby odteď už nikdo nezemřel,“ pohlédla přísně na Pandatura. „A ty, styď se, jsi albín, máš bojovat se svými, ne proti nim. Všichni padlí dopadnou špatně. Nezemřeš rukou vlčice, ona nesmí ublížit žijícímu albínovi, ale teď půjdeš se mnou. Má sestra by si s tebou a tvou dračicí chtěla popovídat.“

Pandatur se na roztřesených tlapkách dobelhal k Velké kočce, i když se očividně snažil jí vzdorovat.

„Teď běž, vlčice. Už je to jen kousek. Má přítelkyně tě doprovodí,“ kývla na mourovatou kočku v rohu.

Zavrtěla jsem ocasem, poklonila se jí, zavrčela na Pandatura a vydala se za mourovatou kočkou.

Jakmile jsem vyběhla ven, přiřítil se Briam a šťouchal do mě čumákem.

Jsem v pořádku.

Určitě?

Neboj, nic mi není.

A kde je Pandatur?

Odvedla ho Velká kočka. A myslím, že Milsis taky.

Bohyně! Zajímalo by mě, jak vlastně vypadá.

Přemýšlela jsem, ale ať jsem se snažila sebevíc, nedokázala jsem si vybavit její pravou podobu.

Nepamatuji si to.

Asi to tak má být.

Pojď, půjdeme najít Darlu.

Vyběhli jsme ze dveří a srazili se s Cedrikem.

„Říkal jsem jí, že nemá Astrid provokovat. Odpykává si trest, budete muset počkat.“

Vypadal klidně a jako by mu vůbec nevadilo, co se děje s jeho ženou.

Sedla jsem si, pohlédla na Briama a ten pokrčil rameny. Přeměnila jsem se a přitáhla si nohy k tělu, abych se tak částečně schovala před jeho zvědavým pohledem. Gryfové jsou prasáci.

„Promiňte, nemáte tu někde na půjčení šaty?“ zavrčela jsem podrážděně.

„Jistě, že máme. Chceš ho?“

Ten pitomec mě pokoušel. Tiše jsem zavrčela a vycenila zuby.

„Všechny vlky, kteří byli v této oblasti, jsem nechal vyhladit. Nelíbí se mi jejich druh. Ale ty jsi fascinující,“ začal přecházet po chodbě před námi sem a tam.

„Víte, mám sto chutí vás roztrhat na kousíčky.“

„Ano, ale neuděláš to, protože chceš spojenectví s gryfy. S námi bys měla ještě větší šanci, než jen s Darlinými elfy.“

„To je sice možné, ale stačí mi, když poprosím vaši sestru a ji poslechnou všichni gryfové v údolí.“

„A těch, jak je mi známo, není moc.“

„I ti by stačili.“

Mrkl, zastavil se a sklonil hlavu na mou úroveň. „Jsi fascinující. Ano, budu bojovat po tvém boku. Ale příště by malá žádost postačila.“

„Nejsem zvyklá poklonkovat, Vaše Výsosti. A teď bych vás poprosila o nějaké šaty.“

„Už je nese tvá přítelkyně s růžovým plchem. Musím jít za svou manželkou. Omluvte mě, prosím,“ přehoupnul se přes parapet okna, roztáhl křídla a odletěl.

„Mám ho ráda čím dál tím míň,“ zašeptala jsem Briamovi a ten se štěkavě rozesmál.

„Jen si ze mě utahuj, tobě se jeho pozornost taky nelíbí,“ zlehka jsem ho bouchla do žeber a on naoko zavrávoral a upadl. Ukázal zuby v širokém úsměvu.

Když Irime donesla šaty, oba jsme se smáli štěstím a úlevou. Konečně bylo všechno za námi.

Autor: KatBriam (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování