Albínka 3. Nathaniina invaze: 20. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Kate se s ostatními dostane do Antworth. Co je tam čeká?

14.02.2013 (16:00) • KatBriam • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 722×

Když jsem poprvé uviděla tu vysokánskou horu, na které bylo město vystavěno, zaskočila mě velkolepost toho místa. Ze strany hory byl vysekán chodníček na jedné straně skály, na druhé hluboký sráz. Antwotrh mělo tři okruhy hradeb.

První byly dřevěné, vysoké přibližně tři metry a vrcholky seříznuté do špičky. Tyto hradby měly několik strážných věží, na kterých stáli lučištníci nebo leželi gryfové. Obezřetně hlídali královnino vojsko, které se utábořilo dole pod skálou. Mezi dřevěnými kůly byla zabudována jediná brána, která byla jediným místem, kudy se dalo odejít z Antworthu, pokud jste neměli křídla. Hradby přesně kopírovaly vršek skály a chránily domy nejchudších lidí z města, chovatelů dobytka a zemědělců, byly tam ohrady plné skotu, koní a prasat a zvířat, která jsem viděla v knihách vyhynulých druhů. Na úrodných polích rostlo obilí, ovoce a zelenina, sem tam i nějaké ty luštěniny. Z Briamova hřbetu jsem zahlédla i dva sady.

Druhý okruh byl stvořen z kamenů, které naskládaly na sebe a zpevnily nějakou hmotou, která je držela u sebe jako lepidlo. Hradby byly dva metry široké a každých deset metrů byly střílny pro lukostřelce. Byly zde domy a dílny řemeslníků, vyšších vrstev lidí z města a dvě velká tržiště, na kterých vládl čirý ruch. Do kamenných hradeb byly zabudovány tři brány, kudy se dalo projít ven na pole nebo do sadů.

Poslední okruh byl také kamenný, ale kameny skrývala omítka. Tyto hradby byly nejširší, místy měly až čtyři metry na šířku a po celé jejich délce byl ochoz pro strážné a elfy, kteří se chtěli prostě jen rozhlédnout po překrásné krajině. Tady panovalo léto, narozdíl od jižní polokoule, kde vládu převzala zima. Do hradeb byla zabudovaná jediná brána, před kterou se nacházelo náměstí, kde by se dokázaly shromáždit tisíce elfů společně s několika stovkami gryfů, kteří město obývali. Za bránu se dostali jen ti, kteří měli povolení vstoupit do hradu, což byla královská rodina, sloužící a hosté. Doufala jsem, že budu patřit do třetí kategorie.

„Uvidíme, jak nás uvítají,“ pronesla jsem k ostatním a cítila, jak mě Zory pevně objal pažemi, když se Briam nahnul a pustil se střemhlavým letem z nebes směrem dolů k městu. Čím níž letěl, tím víc se mi do plic dostávalo kyslíku. Byli jsme v úctyhodných výškách.

Jakmile nás zpozorovali gryfové na stráži, spustili varovný křik a rozlétli se nám vstříc. Varovali ostatní a vydali se na průzkum.

Opatrně, Briame, varovala jsem ho.

Pokud jste gryfovi řekli nebo udělali něco, co se mu nelíbilo, obvykle vás zabil nebo zmrzačil. Nebyli velcí, ale jejich zuřivost a síla se vyrovnala dračí. A jejich hrdost byla větší, než jakou kdy měl elfský lid.

Dávám si pozor, odsekl a roztáhl křídla, do tenkých blan se zachytil vzduch, jak se snažil zastavit se na místě. Prudce máchl křídly a podařilo se mu zůstat na místě v takové vzdálenosti, aby dal najevo, že nejsme hrozba, ale návštěva, a že toužíme po přijetí, ne po bitvě.

Ostatní se shromáždili okolo nás, až jsme utvořili hejno, které bylo seřazeno do kruhu, v jehož středě jsem byla já s Briamem.

Gryfové nás obklopili a nutili nás k sestupu, kontrolovali každý náš pohyb. Odmanévrovali nás směrem k vnějším hradbám, kde nás donutili přistát jednoho po druhém. Všichni draci se museli přeměnit, aby nezabírali moc místa a neušlapali letošní úrodu.

Briam si lehnul u mých nohou a pozoroval okolí naoko líným pohledem. Jeho bystrému zraku ale neušlo vůbec nic. Spočítal stráže, ukázal mi jejich pozici a čekal, že tu informaci zpracuji a popřemýšlím, co udělat dál. Nakonec jsem zhodnotila, že kdyby se cokoli stalo, dokázala bych nás odtud dostat – ale obě strany by mohly ztratit někoho ze svých.

Přistoupil k nám elf, podle jehož krásy jsem usoudila, že bude mít něco okolo sto padesáti a tím pádem bude zkušený, ale ne zas natolik starý, aby nebyl nebezpečný. U pasu mu visel krátký meč a přes rameno měl toulec, ve kterém byl zasunutý luk a tucet šípů.

„Co zde pohledáváš?“ zeptal se zpěvným hlasem a jeho modré oči se neupíraly na mě, ale na Kamiho, který byl jediný mužský člen naší družiny a jeden ze dvou partnerů, kteří patřili do Seligova oddílu a čekali na nás u hranic. Usmála jsem se. Asi nebyl tak inteligentní, jak vypadal.

Bylo vidět, že Kami zrozpačitěl, ošil se a odmítl se podívat elfovi do očí. Natáhl ruku a zabořil ji zlatému lvu, který seděl u jeho nohou, do hřívy. Drak vypadal pobaveně. Něco mu neslyšně sdělil.

„Pokud jste tak hloupý, že nevidíte, kdo tu velí, nezasluhujete si mou odpověď,“ pronesl vážným tónem, když na mě ale pohlédl, v očích mu tančily pobavené jiskřičky.

Muž se napjal, položil ruku na rukojeť meče a zamračil se na něj. „Nebuď drzý, pokud nechceš přijít o život,“ varoval ho.

Azrael toho měl akorát dost, vycenil zuby a zavrčel tak, jak to umí jen kočky.

Vstoupila jsem mezi něj a elfa, než mohl napáchat nějakou škodu.

„Nezačali jsme nejlíp, pane,“ prohlásila jsem omluvně, ale nepoklonila jsem se mu.

Přimhouřil oči, protože se mu nelíbilo mé chování, ale jakmile spatřil jílec mého meče, ušklíbnul se.

„Má paní vás očekává, paní,“ oznámil a uklonil se mi.

Teprve pak jsem se mu kývla na pozdrav a přijala tak jeho poklonu. „Kde je Selig se svou družinou?“

„Hlídají je Claud, Cita, Coran a Cecily. Královna ho nepřijala. Jsou v jednom ze statků tady. Zavedu vás k nim.“

Bez dalšího slova se otočil, pokynul mi, abych ho následovala, a já zas dala vědět ostatním, aby mě doprovodili. Tady jsme byli na nejisté půdě. Nechtěla jsem mít nekrytá záda.

Následovali mě a s nimi i dva tucty gryfů. Nevadilo mi to, ale pro jistotu jsem položila ruku na jílec a palcem pohladila rubín do něj vsazený. Briam tiše, hrdelně vrčel a neslyšně šel vedle mě.

Elf nás zavedl do jedné z větších farem. Dveře do domu byly dokořán a i na vzdálenost dvaceti metrů byla cítit napjatá atmosféra uvnitř. Svraštila jsem nos a rukou nedbale prohrábla vlasy v culíku. To, co jsem cítila, se mi ani trochu nelíbilo. Okolo farmy stáli čtyři grafové na stráži.

„Jděte dovnitř,“ přikázal elf. „Půjdu říct královně o vašem příchodu. Pokud vás přijme, přijdu vám to oznámit.“

Povytáhla jsem obočí. „Nesmím zůstat venku? Je tu čistší vzduch.“

„Omlouvám se, ale nechceme tu mít žádný konflikt. Jděte dovnitř i se svými lidmi.“

„Jak chcete,“ pokrčila jsem rameny, vstoupila a otočila se k elfům, o jejichž přítomnosti jsem věděla už zvenku, stejně tak jako o přítomnosti padlých. Za mými zády u stěny stálo osm partnerů.

„Běžte,“ přikázala jsem tiše ostatním a utvořila mezi mými a Nathaniinými lidmi bariéru. Kdyby jim chtěli cokoli udělat, museli by se dostat přese mě.

Když jeden z elfů vytřeštil oči a sáhl k pasu pro zbraň, vycenila jsem zuby. Briam vyskočil na stůl a opakoval moje gesto s hrozivým, nervy drásajícím zavrčením.

Všichni byli uvnitř, dveře zapadly a někdo je zajistil závorou.

Ten zvuk asi vynervoval další z elfů, kteří sáhli po svých mečích. Chystalo se to tu k masakru. Briam se chystal rozsápat jednomu z elfů hrdlo a já mu to schvalovala, i když jsem věděla, že bych neměla.

Zelený orel se objevil odnikud, prostě tam najednou byl s prudkým poryvem větru. Srazil Briama ze stolu, pařáty mu zaryl do srsti, až můj drak bolestivě vykvikl, a přirazil ho ke stěně. Kdyby zelený drak chtěl, mohl klidně zasadit smrtící ránu.

„Gartieme, ne,“ zavrčela jsem a vytáhla meč, který se zatřpytil ve slunečních paprscích, které dovnitř proudily skrz okna.

Darla nejspíš chtěla, abychom se povraždili navzájem, alespoň by se nemusela zabývat otázkou, ke komu se přidat.

Stočily se ke mně zelené oči, stejně smaragdové jako oči jeho partnera. V očích měl takovou nenávist, jakou jsem cítila z Briama pokaždé, když jsem se zmínila o Danielovi. Albíni nejspíš byli pro draky jejich mýtický poklad a chránili ho vlastním životem. Draci se nedělí, draci zabíjí.

„Gartieme,“ ozval se další hlas, tentokrát pobaveně. Na konci řady se zvedla postava zahalená do černého pláště, do tváře měl staženou kápi.

Celá jsem ztuhla, rychle se odvrátila a zaměřila se na ty dva draky.

Gartiem zasyčel, Briam v odpověď zavrčel a pak konečně zelený drak ustoupil a třemi máchnutími velkých křídel se přesunul zpět ke svému pánovi. Briam spadl na zem, rychle přeběhl ke mně a já ustoupila mezi své.

Daniel se znovu posadil, opřel si hlavu o zeď a já si všimla, že sedí vedle dalších pěti albínů. Pandatura jsem poznala díky žluté pumě, která mu ležela natažená přes nohy. Všichni měli stejné pláště s kápěmi jako Daniel, černější než noc. S nimi tu bylo dalších deset elfů, kteří byli oblečení v honosném, stříbrozlatém brnění.

Přešla jsem kolem Tamary, Zoryho, Irime, Kamiho, Lilith a Matta a svezla se na zem vedle Seliga, svůj meč jsem položila vedle sebe na zem, abych ho mohla kdykoli co nejrychleji popadnout a bránit se. Briam mi lehl na nohy, stejně jako Milsis Pandaturovi. Izmě naštěstí skončilo období potřeby a tak nerozptylovala ostatní draky.

Selig nijak nedal najevo, že si všiml mojí přítomnosti, stále seděl, hlavu opřenou o stěnu mírně zakloněnou a oči zavřené. Přisunula jsem se k němu blíž, založila si ruce na prsou, a když moje gesto zopakoval, spokojeně jsem se usmála a zavřela oči. Natáhla jsem k němu prsty levé ruky, on je chytil a já mu je zmáčkla. Zopakoval moje gesto. Celá jsem se napjala a neslyšně se ho tak ptala, jestli jsou všichni v pořádku. Když mi dvakrát po sobě zmáčkl prsty, uvolnila jsem se. Jemně jsem ho dloubla loktem a ptala se tak na další otázku – proč jsme všichni tady.

Pokrčil rameny tak, abych to cítila, a já se musela opanovat, abych se nezamračila.

Pak se zeptal on mě, proč jsme dorazili tak pozdě, a já se zhluboka nadechla a vypustila vzduch pusou z plic. Bouře.

Dál jsme si takhle sdělovali potřebné informace. Když jsem věděla vše, co jsem potřebovala vědět, pustila jsem jeho prsty a položila si ruce do klína.

Pootevřela jsem jedno oko, abych zjistila, jestli naši neslyšnou konverzaci někdo nezpozoroval. Elfové stále stáli v pozoru, ale naše naoko klidná póza je ukonejšila a jejich strach polevil. Padlí seděli se zavřenýma očima, stejně jako všichni partneři. Jediný, kdo je měl otevřené, byl Daniel. A oba draci. Milsis zírala na Azraela, Gartiem na Briama. A Daniel koukal přivřenýma očima na mě. Zlobil se.

Široce jsem se usmála a otevřela i druhé oko. Líně jsem se protáhla a jakoby náhodou se otřela o oba muže, mezi kterými jsem seděla. Daniel přivřel oči ještě víc, až z nich zbyly jen úzké štěrbinky, a vycenil zuby.

Věděl o konverzaci, kterou jsme se Seligem vedli, ale věděla jsem, že to nikomu neřekne, pokud se nikdo nezeptá. Jemu vadilo, že jsme se dotýkali.

Zakřenila jsem se jako malé dítě, které tropí naschvály.

Prohlédnul si mě a když zjistil, že to dělám naschvál, abych ho rozzlobila, zamračil se a naoko uraženě se odvrátil.

Rozhlédla jsem se okolo, abych zjistila, jestli nás nikdo nepozoruje, a vrátila se pohledem zpátky k němu. Přitáhl si k tělu jedno koleno, položil si na něj bradu a díval se na mě.

A to stačilo nám oběma, alespoň ty pohledy, když jsme nic jiného neměli. Potlačila jsem něhu, která začala prostupovat mé tělo. Snažila jsem si připomínat, že je to můj nepřítel.

Briam hlasitě vzdychl a otočil ke mně jasně modré oči.

Natáhla jsem ruku a zabořila mu ji do kožichu, pak jsem zavřela oči a opřela si hlavu o stěnu.

Já vím, já vím, promiň.

Až ti v noci bude chtít podříznout hrdlo, protože to bude přání královny, zardousím ho.

Usmála jsem se a začala ho hladit po hladké stříbřité srsti.

Myslím, že to by neudělal.

Nikdy nevíš, co čekat od padlého.

Je tak divné mít mezi padlými strýce a druha. Jako by se mí nejbližší zbláznili.

Artur ti nikdy nebyl blízký.

V mém dětství nás často navštěvoval. Nosil mi hračky a sladkosti.

No dobrá, ale to ještě neznamená, že byl tvůj blízký.

Je to dvojče mé matky.

Znal jsem Elenu. Krásné děvčátko. S Arturem byli jako den a noc. Víš, zpočátku ona byla ta noc, až poté, co Artur složil zkoušky a stal se právoplatným partnerem, jako by oba obrátili o sto osmdesát stupňů. Ona odešla na příkaz královny z třetí dimenze společně s Turelovou jednotkou. Byla cvičená bojovnice, stejně jako Daya. Už jsme ji nikdy neviděli. Artur jí zazlíval jak odchod, tak lásku k člověku. Nenávidí tě, ale zároveň tě miluje. Jsi to jediné, co mu po Eleně zbylo, a jediná připomínka jeho hříchu.

Nedokázala bych zabít své sourozence, prohlásila jsem rozhodně.

Ani kdyby ti to přikázal Daniel?

Ne, ani tehdy.

To je dobře.

Vzdechl, položil hlavu na přední tlapky a spokojeně zamručel.

Někdo sundal závoru a otevřel dveře. Všichni v místnosti jako by ožili a vyskočili na nohy. Cítila jsem na sobě Danův pohled, ale ignorovala jsem ho a otočila se ke dveřím. Znovu tam stál elf, tentokrát za ním ale stála žena v překrásné stříbřité róbě, za kterou stál gryf, který se zbarvením lišil od ostatních. Byl bílý a od zobáku, středem hlavy, po hřbetě až ke špičce ocasu se mu táhnul černý pruh. I špičky per na křídlech měl černé. Z očí mu zářila inteligence a jeho postoj vůči ženě byl majetnický.

Jako jediná jsem padla na kolena a sklopila hlavu. „Je mi nejvyšší ctí vás poznat, Vaše Veličenstvo,“ zašeptala jsem.

„Jsem ráda,“ začala žena, ale já ji přerušila.

„Odpusťte, paní, ta slova nebyla určená vám, ale vašemu choti,“ zvedla jsem hlavu a zpozorovala, že se v elfčině tváři zračí šok, ale měla jsem plnou pozornost jejího muže. „Znám vaši sestru, pane, často jsem ji u nás v údolí viděla lovit. Občas došla a povídaly jsme si.“

Gryfovi zajiskřilo v očích. „Ach, drahá Cristy. Jak se má?“ zeptal se mě se zájmem a naznačil mi, abych vstala.

„Má dceru a syna, pane. Její druh žije s nimi v údolí.“

„Že se nepochlubila. Budu ji muset někdy navštívit.“

„Jak víš, že umí mluvit?!“ zeptala se Darla a v hlase jí byla slyšet žárlivost.

„Všichni gryfové umí mluvit, jen je k tomu musíš umět přimět. To jsem se naučila od Cristin,“ odpověděla jsem na otázku královny zdejších elfů a pokynula jí jako královna královně.

Přimhouřila oči. „Rozhodli jsme se, že si zahrajeme hry. Dostanete zkoušky, které budete muset vyplnit. Rozdělte se do dvojic: partner – padlý, nebo partner – elf. Dva z elfů okamžitě opustí Antworth. Je mi jedno, kdo z vás to bude,“ pyšně se rozhlédla po všech v místnosti. „Za půl hodiny opustí tuto chatu první dvojice. Ten, kdo zkoušku nesloží nebo ji dokončí druhý v pořadí, zemře. Ten, kdo bude mít víc přeživších, tomu se postavím po bok a budu s ním bojovat proti tomu druhému. Pokud na tyto požadavky nepřistoupíte, ihned opusťte město a už nikdy se sem nevracejte, nechte nás žít v míru.“

„Ale to není spravedlivé, partneři jsou silnější než my!“ zavrčel jeden z elfů.

„Pak buď jedním z těch, co odejdou z hradu. Myslíš, že nebudu spravedlivá? Úkoly může splnit kterýkoli z vás a nebude mít výhodu.“

Darla se otočila a pyšně, s hlavou zdviženou, se vydala pryč z farmy, pěšinou k bráně do středu města. Její muž se na mě podíval a jeho pohled vypadal smutně a nadšeně zároveň.

„Pokud nepřežiješ, řeknu Cristy, že jsi bojovala jako ona se mnou,“ slíbil mi Cedrik, král gryfů, a pak se pár skoky přemístil ke své ženě.

Otočila jsem se k partnerům, kteří vypadali otřeseně. Jen Zory se spokojeně usmíval.

„Co uděláme?“ zeptala jsem se tiše a nebála se, že mě bude druhá skupinka poslouchat, protože taky živě diskutovala.

„Jsme mocní, ale ne natolik, abychom dokázali čelit všem Nathaniiným elfům. Za svobodu položím život. Nejistota mě ubíjí. Jdu do toho, pokud mám při Darliných zkouškách umřít, ať se tak stane,“ Selig mluvil rozhodně a klidně. Izma tak klidná nebyla, prskala a syčela na všechny okolo.

„Pro vás udělám vše, jste pro mě vším. Co chcete, abych udělala? Odejdeme a postavíme se Nathani sami?“

Briam tiše zakňučel. Tohle se mu nelíbilo. Žádnému z draků. Oni nás chtěli v bezpečí, ale to nebudeme mít, dokud bude Nathani žít.

„Jdu do toho,“ prohlásil nadšeně Zory. Dostal šanci zemřít, což pro něj bylo něco jako splněný sen.

„Bez Darly máme padesátiprocentní šanci, že Nathani zabijeme a někteří z nás přežijí. S ní získáme na svou stranu nejen její vojsko, ale i gryfy. Pokud jde o mě, já bych do toho šla,“ Irimin hlas zněl nejistě a mně se sevřelo hrdlo. V krku jsem měla knedlík o velikosti mužské pěsti.

„Nechci, abyste zemřeli,“ zašeptala jsem. „Ještě máme čas odejít.“

Všichni na mě pohlédli, v očích odhodlání, a já pochopila, že ať už řeknu cokoli, nezměním jejich rozhodnutí.

„Zory,“ zašeptala jsem a otočila se k jedinému obyčejnému albínovi v místnosti. „Prosím, mohl bys jít s Danielem?“ požádala jsem ho tiše a sama si chtěla nafackovat za to, co jsem právě vyslovila.

Ve tváři se mu objevila obrovská něha a radost z toho, že konečně bude moct následovat svou rodinu na druhou stranu bytí. „Děkuji,“ zašeptal. „Bude mi potěšením.“

Někteří lidé čekají na smrt dlouho, dokud se nedočkají. A při smrti čelí jen velké úlevě, ne bolesti a zoufalství. Věděla jsem, že kdyby Daniel zemřel, cítila bych se stejně jako Zory po smrti ženy a dcery. Možná, že bych taky nakráčela smrti vstříc. Takhle jsem měla jistotu, že Dan bude v pořádku.

„To já tobě děkuji,“ zašeptala jsem a pevně ho objala. Přes jeho rameno jsem pohlédla do očí Danielovi, ve kterých se zračila láska a pochopení.

„Taky tě miluju,“ naznačil bezhlesně rty.

„Já tebe ne!“ odpověděla jsem mu stejně, ale do očí mi vhrkly slzy úlevy.

Z farmy odešli dva elfové a my pak jen čekali. Atmosféra v místnosti už nebyla napjatá, ale bylo tu ticho jako před bouří.

Autor: KatBriam (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování