OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Albínka 3. Nathaniina invaze: 12. kapitola

22.11.2012 (14:00) • KatBriam • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 752×

Když jsem se ráno probudila, byla jsem odpočatá, jako když jsem se naposledy pořádně vyspala před sedmi lety. Briama jsem ve svém okolí neviděla, ale cítila jsem jeho přítomnost. Byl blízko.

Líně jsem se protáhla, shodila ze sebe přikrývku a sáhla po čistém oblečení do rance.

Když jsem se oblékla a ozbrojila, vylezla jsem ze stanu ven a byla jsem překvapená, když jsem zahlédla ten živý ruch v celém táboře. Vše šlo i bez mojí přítomnosti, což bylo dobře. Sice nerada, ale věděla jsem, že brzy budu muset tábor opustit.

Briam ležel vedle stanu a ohryzával maso z obrovské kravské kýty. Ani nezvedl hlavu, aby se na mě podíval.

Dobré ráno, pozdravila jsem ho vesele.

Dobré, odpověděl, ale dál se věnoval kýtě.

Zajdu si do stanu se zásobami pro něco k jídlu.

Pak tě doběhnu.

Sejdeme se na cvičišti, opravila jsem ho a dívala se, s jakou vervou trhá šlachy z kosti. Musel už mít velký hlad.

Budu tam.

S úsměvem jsem se vydala okolo dalších stanů partnerů do srdce tábora mezi albíny. Každý mě zdravil jménem, někteří se poklonili a projevili mi tím úctu.

Kuchyně se nacházela na samém konci tábora, směrem od hranic k lesům albíního území. Misky tady byly naplněny čerstvě napečenými obilnými plackami, marmeládami a různými lesními plody. Vzala jsem si talíř, nabrala si od každého něco a posadila se ke stolu k bojovníkům.

„Dobré ráno, Zory, cítíš se líp?“ zeptala jsem se mile a začala si mazat na placku marmeládu.

Pohlédl na mě o něco živějším pohledem než včera a pokusil se o úsměv. „Je to o hodně lepší, díky za optání.“

Daya se ke mně naklonila přes stůl a naznačila mi, že se k ní mám přiblížit. Když jsem tak udělala, začala tiše šeptat. „Zory mluví jen s tebou. Mysleli jsme si, že je mrtvý, dokud se tu neobjevil poté, co jsi sem dovedla všechny albíny. Měla bys ho vzít s sebou, až odtud poletíš do Antworth.“

„Možná to udělám,“ odpověděla jsem vyhýbavě a zakousla se do placky. Chutnala výtečně.

Daya se na mě zamračila, ale znovu nepromluvila. Otočila se k ostatním bojovníkům a zapředla mezi nimi rozhovor. Zory mlčel, stejně jako já. Oba jsme poslouchali.

Když jsem se pak zvedla, abych odnesla svůj talíř ke špinavému nádobí, šel za mnou.

Zastavila jsem se a tázavě pozvedla obočí.

„Co potřebuješ, Zory?“ zeptala jsem se vlídně, ale obezřetně.

„Chci, abys mě naučila, jak bojovat se svým zvířetem,“ požádal mě.

„To chce hodně lidí, Zory,“ zamumlala jsem a znovu se dala do pohybu.

„Asi jsem se špatně vyjádřil,“ rychle mě dohnal. „Nechci umět to, co ostatní. Chci bojovat proti tomu, co v sobě nosím.“

Prudce jsem se zastavila, zorničky se mi šokem rozšířily a chřípí roztáhlo, jak jsem prudce vtahovala vzduch do plic. „S tím ti já neumím pomoct, Zory,“ zašeptala jsem, ovládajíc svou vlčici, která mu chtěla za to prohlášení rozdrásat krk.

„Musíš to umět! Jsi naše královna! Jsme stvořeni ze tří ras, chci být jen jednou z nich,“ stěžoval si a srovnal se mnou krok.

„Chceš se vzdát toho nejčistšího v nás? Svých duší? Já bych se raději vzdala své lidskosti, než mé vlčice,“ jemně jsem položila talíř na vrchol hromady a otočila se k němu.

„Pak mi pomoz vzdát se mé lidskosti. Být albínem je největší utrpení, jaké mě mohlo potkat!“ zvýšil hlas, takže se k nám začali ohlížet nejbližší albíni.

„Zory, to já nedokážu. Nejsem magie. Pokud se chceš vzdát toho, co jsi, nepatříš mezi nás,“ povzdechla jsem si a položila ruku na jeho rameno.

„Vím, že to, čím jsme, nám doneslo doteď jen samé utrpení, ale naše budoucnost nám přinese jen vše dobré.“

Zatnul ruce v pěst a tvrdě se mi zadíval do očí. „Budoucnost mi mou Sašu ani Ettelwen nevrátí! Zůstanu sám!“

„Máš přátele, Zory, to taky není málo. Záleží jim na tobě.“

„Myslíš Cornandurinu družinu? Jen normální vrazi, kteří jen aby si zajistili místo, byli schopní zabít svou vlastní rasu. Ty taková nejsi, vidím to, ale máš v sobě tolik ohně, že abys ochránila to, co je tvé, kdykoli a kdekoli. Pak tě žádám, Katerine, má paní, pomoz mi od mého utrpení a osvoboď mě z mého vězení!“

Přimhouřila jsem oči a položila ruku na jílec mého meče. „Slíbila jsem, že budu naslouchat požadavkům svých lidí, a pokud to bude v mých silách, pomůžu jim. Dobrá, vyslyším tvé přání, Zory, ale ne dnes a možná ani zítra. Na oplátku po tobě ale něco budu chtít.“

„Slibuješ, že mi pak vyplníš mé přání?“

„Ano,“ přislíbila jsem.

„Co po mně tedy chceš?“

„Chci, abys počkal do první bitvy. Pokud ji přežiješ a pokud stále budeš chtít smrt, vyslyším tvé přání a zabiji tě.“

Jsi si jistá, že to dokážeš splnit? zeptal se mě Briam, když se mi zlehka otřel o bok a lehl mi k nohám.

Vsázím vše jen na to, že ho znovu začne bavit žít, odpověděla jsem vyhýbavě a sklonila se, abych ho pohladila po hlavě.

Zavřel oči a tiše zamručel.

Zory se zachmuřil a chvíli si můj návrh promýšlel. Pak rázně přikývl.

„Dobrá, jak chceš. Ale mé touhy se nezmění.“

To se ještě uvidí, pomyslela jsem si.

Napřímila jsem se a usmála se na něj. „Sbal si věci, večer odlétáme do Antworth,“ oznámila jsem mu klidně a vykročila směr cvičiště. Briam vyskočil, zavrtěl ocasem a vydal se za mnou. Nechali jsme Zoryho stát samotného, ponořeného v jeho skrytých myšlenkách.

My večer odlétáme? zeptal se mě Briam.

Ano, slíbili jsme to Seligovi. A navíc tam musíme být dřív než královnino vojsko, už jsme ztratili dost času.

Moc se mi teď za Izmou nechce.

Zasmála jsem se a vjela mu prsty majetnicky do kožichu.

To přežiješ, drahý.

Nedělej si ze mě legraci. Je těžké být zajatcem svého chtíče…

Prudce jsem se zarazila, ztracená hluboko ve své duši. Svého chtíče…

Nevědomky jsem se dotkla kapsy u kalhot a pohladila skrytý papírek bříšky prstů.

Kate! Někdo na mě křičel.

Zamrkala jsem a podívala se směrem k hranicím, kde se vysoko na obloze proháněli dva draci, modrý a zelený. Srdce se mi sevřelo chtíčem.

Kate! Konečně jsem se probrala z divného transu a zadívala se na Briama pod sebou.

Co se děje? zeptala jsem se, vůbec jsem netušila, proč stojím.

To bych se měl ptát já tebe, zavrčel Briam podrážděně.

Já o ničem nevím, nechápala jsem.

Kate, právě jsi prudce zastavila a dívala ses na hranice. Ani jsem se ti nemohl dostat do mysli. Úplně ses uzavřela sama do sebe.

To že jsem udělala? Znovu jsem se dala do kroku.

Ano, byla si jako v transu.

Vůbec si to nepamatuji.

Briam mě sledoval pohledem plným zděšení. Bylo mi to jedno. Byla jsem zaměstnaná myšlenkou na to, jak vlastně ostatní naučím ovládat své zvíře. Bojovníci to už dávno uměli.

Když jsme dorazili na cvičiště, byli tam skoro všichni partneři. Draci létali nad nimi na obloze a cvičili své akrobatické kousky. Neviděla jsem Alexeje a babičku, jinak tu byli všichni. Učili albíny bojovat zbraněmi a lidským tělem. Dle mého rozkazu nechala Irime zbudovat další plácek, na kterém teď čekali první nedočkavci.

Prošla jsem mezi nimi doprostřed jejich kroužku a rozhlédla se okolo. Většinu z nich jsem viděla poprvé v životě, ale všechny jsem znala jménem. Když jsem se zadívala na každého zvlášť, v mysli se mi promítal jejich životní příběh.

Moje nová schopnost plynula z mého postavení, nechtěla jsem toho vědět tolik, kolik jsem se toho o nich dozvěděla, ale zároveň jsem byla tolik šťastná. Vlčice vždy toužila po smečce. Když se k nám přidal Briam, byla nadšená. A pak přibyl ještě ohnivec. Měla svou malou smečku a skrytého člena, kterého mi odmítala odhalit. Když teď měla ve smečce tolik lidí a pořád byla alfou, byla šťastná. Mně to docela vadilo. Byla jsem zvyklá být ve své hlavě sama, občas s Briamem nebo Ohnivcem, se kterými jsem sdílela i duši. Teď jsem měla hlavu zahlcenou informacemi a myšlenkami albínů, které jsem viděla poprvé nebo podruhé v životě.

Briam se mi otřel o bok, cítila jsem jeho vnitřní rozpolcenost. Trápil se kvůli mně. Natáhla jsem se a pohladila ho po srsti na krku. Podíval se na mě a já se usmála.

Můžeš za nimi jít, když tě budu potřebovat, zavolám tě, ujistila jsem ho.

Jsi si jistá?

Určitě.

Poodešel ode mě a zmizel mezi albíny. Za chvíli vzlétl a připojil se k ostatním drakům.

Otočila jsem se od něj a zatlačila hlasy v mysli do pozadí. Pak jsem se široce usmála.

„Vítejte na dnešní první lekci. První, co musíte dnes udělat, je to, že zjistíte své dominantní zvíře. Vyvolejte své duše a vyberte tu, co září nejjasněji. Naberte její podobu a já vás pak rozdělím do dvojic. Upozorňuji předem, že nedovolím bojovat těm, kteří mají nejdominantnější nějaké mírumilovné zvíře, které se neumí bránit.“

Spokojeně jsem přikývla, když se kolem mě objevila zvířata. Obcházela jsem je a přidělovala dvojice. Rysa k lišce, vlka s jestřábem, medvěda k pumě… Ty, které se k boji nehodili, jsem automaticky vyřadila.

Když jsem byla dostatečně spokojená s výsledkem, znovu jsem si stoupla doprostřed mezi ně.

„Pokud je váš soupeř větší, nedělejte si z toho hlavu. Máte možnost ho přeprat i tak. Je lehké bojovat s člověkem, který se nemá jak bránit. Pokud má nůž, je to horší. Nejtěžší je vyhýbat se meči nebo šípům, ale nic není nemožné. Pro vás teď je možné přeprat většího soupeře. Nesmíte se zabít ani zranit, stačí jen dostat soupeře na lopatky. Dejte se do toho!“ pobídla jsem je. Všichni na mě nechápavě zírali, jako bych právě spadla z višně. „Ale no tak! Vždyť to není tak těžké. Jen poslouchejte to zvíře v sobě a jděte podle jeho instinktů!“

Dvojice se na sebe navzájem zadívaly, pak se ti menší vrhli na větší a bez problémů je povalili na záda.

Povzdechla jsem si a složila obličej do dlaní. Ještě se toho budou muset hodně naučit, než budou moct jít do boje.

„Vicky, když se na tebe Fabius vrhne, musíš se bránit, musíš ho zneškodnit. To, co jste teď předvedli, nebyl boj. Znovu!“ utrhla jsem se na dvojici, kterou jsem měla nejblíž. Vicky měla na sobě podobu lvice a Fabius kojota. Kdyby se o trochu víc snažila, dostala by ho. Ostatní naštěstí nečekali na moje pobízení a konečně se pustili do něčeho, co se mírně podobalo zápasu.

Chvíli jsem je nečinně pozorovala a pak se jala napravovat jejich chyby. Přeměnila jsem se a ukazovala jim, jak přesně se to dělá. Dávala jsem pozor, aby se navzájem vážně nezranili. Když poprvé tekla krev, zastavila jsem zápasy a počkala, dokud se dotyčná neuzdravila.

Když se blížilo poledne, rozpustila jsem naši skupinu a poslala je na oběd.

Protože se nashromáždili další, co se chtěli naučit bojovat, nešla jsem se najíst, ale učila jsem dál. Celé odpoledne jsem zůstala na cvičišti a trénovala. Když se obloha začala zatahovat v předzvěsti deště, všechny jsem propustila, ať si najdou bezpečné a suché místo.

Potom jsem znovu zamířila do jídelny a vzala si jen jablko. Neměla jsem velký hlad, i když jsem ze sebe vydala hodně energie. Briam neustále létal někde na obloze, i když si hlídal vzdálenost mezi sebou a mnou. Nechala jsem ho, ať si užívá kontakt s ostatními draky.

Znovu jsem si přisedla ke stolu k bojovníkům, i když, na rozdíl od rána, se v jídelně objevil i stůl plně obsazený partnery. Zvědavě se na mě otáčeli, ale já měla na práci něco důležitějšího než odpovídat na jejich dotěrné otázky.

Otočila jsem se k Daye a počkala, dokud si mě nezačala všímat.

„Splnila jsem tvou žádost, Dayo, beru Zoryho s sebou do Antworthu. Teď chci ale něco na oplátku. Smím tě taky o něco požádat?“

Daya překvapeně zamrkala a věnovala mi svou plnou pozornost. Pootočila se ke mně celým trupem a podložila si bradu dlaní, loket opřela o stůl.

„A co by sis přála, má paní?“ zeptala se zvědavě.

„Chci, abys za mě na pár dní přebrala výcvik albínů. Vím, že se měníš do všech podob, ale nejbližší je ti gepard, viď? A taky moc dobře vím, že jsi v boji ve zvířecí podobě ze všech bojovníků nejlepší, i když bys mi to nikdy neprozradila, protože nechceš učit albíny těmto dovednostem.“

Daya provinile sklonila hlavu a začala bříšky prstů kreslit po desce stolu kolečka.

„Nechci, aby to uměli, Vaše Výsosti.“

„A smím se zeptat proč?“ Hranou dlaně jsem jí pozvedla bradu a donutila jsem ji dívat se mi do očí.

„Královna říkala, že je špatné bojovat v té podobě, že to máme používat jen v nejkrajnějším případě.“

Shovívavě jsem se usmála a položila si ruce do klína. Pohrávala jsem si s jablkem. „Nathani nechce, abyste se měnili, protože se bojí neznámého. Bojí se nás, protože ví, že jsme předurčeni ke zničení její rasy. A ví, že když nevyužijeme všechny prostředky, nepodaří se nám zvítězit. To, že máme schopnost se měnit, něco značí, Dayo. Bestie nám tuto schopnost nedala jen tak. Velká kočka nám darovala schopnost soucitu a nekonečné lásky, a jejich bratr, stvořitel lidí, nám daroval lidskost a pár dalších důležitých vlastností. Vše jen posílilo požehnání jejich matky, Magie, která dovolila vzniknout naší rase.“

„Myslela jsem, že jsme vznikli z člověka a elfa.“

„Ano, to učí Nathani všechny albíny pod svým područím, ale není to pravda. Jsme synové a dcery všech tří ras. Ta žena, která zplodila první albínku, byla napůl vlkodlak. Schopnosti jejich dcery byly vybičovány požehnáním stvořitelů, kteří tak nechali vzniknout naši rasu.“

Daya se zamračila. „To jsem nevěděla.“

Položila jsem jí ruku na rameno. „To, že se měníme, je velkým požehnáním, Dayo. Uděláš pro mě tu laskavost a naučíš ostatní albíny bojovat? Oni dokázali překonat svůj strach z Nathani a chtějí se jí konečně postavit. Ty by ses taky mohla konečně připojit, i s ostatními bojovníky.“

„Kdybys tu nebyla ty, nikdy bychom se královně nepostavili. Ano, udělám to pro tebe.“

„Netuším, proč naše rasa musí neustále čekat na spasitele. Popravdě jsem ho hledala taky…“

„Vážně?“ divila se.

„I já potřebovala útěchu, Dayo. Možná jsi starší než já, ale zároveň jsi toho nezažila tolik, co já. Už vím, proč si mě vybrali…“ usmála jsem se a zakousla se do jablka. Chvíli jsem žvýkala a pak se postavila. „Už budu muset jít.“

„Počkej!“ zastavila mě Daya a chytila mě za paži. „Mám ještě jednu otázku.“

„Pak se ptej, dokud je ještě čas.“

Zamračila se, zmatená mou odpovědí. „Vážně chceš zabít všechny elfy?“

Zavrtěla jsem hlavou. „Ne, nikdy jsem to neměla v úmyslu. Důvod, proč bojuji, je svoboda pro naši rasu. A taky chci konečně Nathani otevřít oči. Občas mi její vláda připomíná diktaturu některých států ve druhé dimenzi. Není to správné, lidé nejsou svobodní, nesmí vybočovat z řady.“

„Proč nás přirovnáváš k lidem?“

„Protože jsme z třetiny také lidé, Dayo. Měj se!“

S tím jsem vstala a přesunula se ke stolu k partnerům.

„Co jsi jim chtěla?“ zeptala se Irime zvědavě, Tara jí spokojeně podřimovala na rameni.

„Za chvíli odcházím, potřebovala jsem někoho, kdo převezme můj výcvik,“ znovu jsem si kousla do jablka.

„Ty odcházíš?“ zeptala se udiveně.

„Už dnes?“ divila se babička.

„Já myslel, že to nebude tak narychlo…“ ozval se Mitch.

„Netuším, kdy královnino vojsko do Antworth dorazí. Musím tam být před nimi a poprosit Darlu, aby se přidala k nám.“

„Jak se s ní chceš domluvit? Je to elfka, nepůjde proti vlastní rase!“ zaprotestovala Irime.

„Jak to můžeš vědět?! Darla ještě pořád uctívá Velkou kočku společně se svými následovníky. Královniny pravomoci k jejímu městu a okolí nesahají, takže jsou ještě pořád svobodní. A navíc, Darla není jen elfka, mění se na gryfa, je jejich královnou. Kdybychom si získali jejich pomoc, měli bychom větší šanci na přežití.“

Zamračila jsem se na kamarádku, plná kypícího hněvu.

Babička mi položila ruku na předloktí a usmála se na mě. „Kroť svůj hněv, maličká. Irime se o tebe jen bojí. Dovol jí letět s tebou. Nebo alespoň dalšího z partnerů.“

Zadívala jsem se na jizvu na kamarádčině tváři a do srdce se mi zabodla vina. „Ne, už mám společníka. Jde se mnou Zory.“

Všichni se zatvářili šokovaně, dokonce se ozvalo pár protestů.

„Katerine, přece si nemyslíš, že tě pustíme samotnou s tím mužem, co se tě včera pokusil zabít,“ prohlásila zděšeně Tamara. Layla jí lítala okolo tváře jako vyděšené ptáče.

„On mi neublíží, uzavřeli jsme dohodu.“

„A jak víš, že ji dodrží?“ zeptal se Alexej.

Otočila jsem se k němu. „Protože na tom závisí jeho život.“ Nebo spíš smrt. Otřásla jsem se nevolí.

„Stejně si vezmi někoho z nás s sebou.“

„Ne, Shane, už jsem se rozhodla. Je vás tu potřeba a v případě potřeby dokážete tábor udržet v bezpečí.“

„Jak vidím, už ses rozhodla, bez toho, aby ses nás zeptala na náš názor. Není to proti tomu, co jsi slíbila při tom, co jsme tě přijali za královnu?“ prohlásila navztekaně Irime.

Ztuhla jsem v šoku. Právě na mě měla obrovskou páku a já nemohla nic namítat. S povzdechem jsem dojedla jablko a ohryzek položila do mísy se zbytky uprostřed stolu.

„Tak jak?“ zeptala se s vítězným úšklebkem.

„Dobrá, vezmu si jednoho z vás, ale víc po mně prosím nechtějte, nesnesla bych, kdyby se vám kvůli mně něco stalo.“

„Neboj se, holčičko,“ zašeptala babička a pohladila mě po vlasech, v zelených očích jí zářily jiskřičky. „Svou cestu jsme si všichni vybrali sami.“

Pomalu jsem jí položila hlavu na rameno a zavřela oči. Netušila jsem, jak se tam objevil, ale když jsem ho potřebovala, najednou byl u mě. Položil mi hlavu do klína a tiše zakňučel.

Všechno bude v pořádku, Katie, uvidíš, utěšoval mě.

Děkuji, že tu pro mě jsi, odpověděla jsem v myšlenkách.

Kdykoli, kdekoli, jsem jen tvůj.

Omlouvám se za svůj výbuch, den, kdy jsem to publikovala, nebyl ten nejlepší... Občas potřebuji trochu uzemnit, takže děkuji.

Autor: KatBriam (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Albínka 3. Nathaniina invaze: 12. kapitola: