OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Albínka 2. Dračí stezka - prolog, 1. kapitola

27.09.2010 (19:00) • KatBriam • Povídky » Na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 1378×

Prolog

Hraběnka se s trhnutím probrala z tranzu a opět přikročila k zábradlí, aby mohla shlédnout na perleťového draka s šedým odleskem.

Ty azurové oči ji sledovaly s bodavou ostražitostí a zároveň nezměrnou úctou a láskou.

Drakovy pocity a myšlenky k ní vířily v bouřlivých vlnách, které omamovaly její mysl a mátly její smysly.

Je můj! Uvědomila si zčistajasna.

Ten drak je můj! Začal ji sžírat pocit pýchy, kterou okamžitě následoval nával bolesti.

Drak jí nedovolí odejít… Nebude moct vyhledat Scotta a informovat ho o tom, že žije…

Ale může jí pomoct při útěku. Uvědomila si s úsměvem.

Nádvořím se rozlehl královnin zuřivý křik.

„Ne! To se nesmí stát! Zabijte ji!“ přikázala a ukázala na ni.

Téměř okamžitě na ni mířilo tucet luků.

Dav albínů se dal na útěk.

„Zabijte každého, kdo vám bude stát v cestě!“ slyšela ji znovu vykřiknout.

Drak zareagoval téměř okamžitě. Od začátku tušil, že se něco semele.

Vylétl do vzduchu a zaštítil tak svého albína. A téměř ve stejnou chvíli zanaříkal bolestí, když mu šípy roztrhaly tenkou blánu rozložitých křídel.

     1. Kapitola

Vykřikla jsem bolestí, i když mě se šípy vůbec nedotkly. Viděla jsem krev, která se spustila z tržných ran na drakových křídlech a sevřelo se mi hrdlo.

A pak se zezdola ozvalo táhlé vytí a za chvíli se šedé zvíře přeměnilo na draka se zlověstně rudýma očima. Rudý odlesk perleťových šupin bodal do očí, takže jsem odvrátila pohled od muže, který na něj vyskočil a začala si všímat svého zraněného draka.

Přeměň se! Přikázal mi a snažil se udržet výšku, když další sprška šípů trhala jeho křídla.

„Nejde to, dali mi něco… Nějakou drogu!“ zaprotestovala jsem.

Byl slyšet hluboký dračí povzdech a pak znovu zanaříkal.

Tak si naskoč! Přikázal, ale než jsem stačila přelézt zábradlí, už mě pevně svíral v drápech. Vylétl vysoko nad město a mával křídly, aby se co nejrychleji dostal od elfů a jejich luků.

Podívala jsem se na drápy, kterými mě svíral s nepříjemnou silou.

Jako by to vycítil okamžitě uvolnil svůj stisk a pomohl mi druhou nohou na svůj hřbet.

Pevně se drž! Zavrčel a přitiskl křídla k tělu, když se vyhýbal další spršce šípů.

Konečně jsme vylétli z města ven. Znovu mával křídly, aby nabral výšku.

Začal nás pronásledovat rudý drak, ke kterému se přidal i další s modrým odleskem svých perleťových šupin.

Vzpomněla jsem si, že královna říkala něco o padlých… Těch dračích albínech, které neslouží svému národu, ale jí…

Ano, to jsou oni… odpověděl mi na moje myšlenky.

A tím se mi potvrdilo to, co jsem si myslela - četl mi myšlenky…

Cítila jsem, jak drak pode mnou slábne. Jak se pomalu vytrácí ta drahocenná energie společně s krví, která barvila jeho křídla a břicho.

Pak z něj ty šípy budu muset dostat… Ale teď se musíme dostat do bezpečí.

Kam letíme?

Na hranice. Tam smí jen albíni. Tihle se tam nedostanou… Jsou padlí. Řekněme, že je magie údolí nepustí dovnitř.

Dobře. Magie, draci, elfové… Staré mýty tu ožívají… Nejspíš. I když musím připustit, že i já jsem byla lidskou legendou…

Na kolik věcí si budu muset ještě zvyknout?

Na hodně. Především si budeš muset zvyknout na mou přítomnost, neboť se mě už do konce našeho života nezbavíš…

Dobře. Tvé ctěné jméno zní? Zeptala jsem se a pevně sevřela osten na jeho krku, když prudce zatočil, aby se vyhnul náletu druhého draka.

Já jsem Briam, drahá hraběnko. Je mi ctí být tvým drakem…

Zasmála jsem se a pak náhlý tlak, který mě vyděsil, způsobil, že jsem zalapala po dechu a skoro se zřítila dolů na travnatou zem.

Drž se! Varoval mě Briam.

Ohlédla jsem se a viděla, jak se oba draci před neviditelnou zdí zastavili a meče, které drželi dva muži sedící na dracích, se zlověstně zablýskaly.

Pak se oba najednou otočili a letěli pryč.

To bylo o fous. Prohlásila jsem. Cítila jsem, jak se dračí tělo pode mnou otřásá hlubokým smíchem, které znělo jako štěkání.

Přistanu. Prohlásil, když se dostatečně vysmál. Začal pozvolna klesat dolů.

Oddechla jsem si, když jsem nohama zase pevně stála na zemi. Udělala jsem pár kolébavých kroků, než jsem zpět získala rovnováhu. Bylo to jako jít po dlouhé projížďce na koni.

Briam roztáhl křídla na zemi a začal si lízat rány. Přistoupila jsem k němu a prohlížela mu hruď, do které bylo ještě pořád zabodnuto hodně šípů. Pomalu jsem začala vytahovat jeden po druhém a stírala mu krev kouskem látky, kterou jsem si utrhla z šatů.

Drsné šupiny mírně bodaly při každém pohlazení.

Dobře, co se bude dít teď? Zeptala jsem se.

Drak na mě znovu upřel svoje oči. Cítila jsem jeho zvědavost.

Teď půjdeme za ostatními dračími albíny a projdeš výcvikem.

Výcvikem? Ale já už vycvičená jsem!

Ano, máš víc zkušeností než ostatní albíni, díky tomu, že jsi bydlela mezi lidmi. Ale musíš projít výcvikem dračího albína. Ten je mnohem těžší.

Ale já na to nemám čas! Musím za sestrou… A za Scottem!

Projdeš výcvikem a dostanu tě k tvému netvorovi. Jestli o tebe ještě bude stát…

Scott by mě nikdy nepodvedl. Miluje mě. Vsadím se, že na mě nezapomene celé roky…

Briam si pohrdavě odfrkl, ale nic neřekl. Jako by on věděl něco, co já ne.

Uděláme dohodu. Já ti pomůžu se k němu dostat a ty za to podstoupíš výcvik.

Jak dlouho bude trvat?

To je různé. Přibližně 2 roky…

Tak dlouho?! Ale to je moc pozdě.

Prozradím ti jedno tajemství dračích albínů. Když se jeden oddělí od druhého, oba zemřou. A já s tebou bez výcviku nepůjdu…

Ale to je vydírání!

Zavrčela jsem a on na mě vycenil zuby.

Jen nechci, abys tam přišla o život, Kate. Albíni se nedokážou přeměnit na území netvorů. Zemřela bys hned při vstupu.

Zamračila jsem se na něj. A pak jsem se dotkla listu, který mi dal Scott.

Dělám to pro tebe, lásko… pomyslela jsem si a pak jsem se zadívala na štíhlé desetimetrové tělo draka.

Přijímám.

Autor: KatBriam (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Albínka 2. Dračí stezka - prolog, 1. kapitola: