Albínka 2. Dračí stezka 9. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Tak další povídka na vaši žádost... Kate konečně porodí...

28.09.2011 (19:00) • KatBriam • Povídky » Na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 1092×

Pár měsíců nato už jsem byla mezi svými jako doma. Dělali, jako by se nikdy nic nestalo. Vzpomínka na Daniela sice bolela, ale Mahtarince mě utěšila a brzy jsem zase zapadla do každodenní rutiny. Irime mě dále učila elfštinu, k babičce jsem chodila na dějiny, prababička mě učila našemu náboženství, víře a rituálům, ale místo Dana mě začal učit Selig. Byl taky jen napůl albín, jeho otec byl plnokrevný elf, přesně jako u Irime.

Přesto nikdy nebyl tak dobrý jako Daniel s Grisem.

Už jsem nešermovala, místo toho jsme začali boj pěstmi a zuby. Ale i od toho odešlo, neboť jsem pokročila do vysokého stádia těhotenství.

Byl den jarní rovnodennosti, po obloze se začala prohánět mláďata grifů, mladí draci opouštěli bezpečí údolí a vydávali se daleko za území albínů. Země byla rozkvetlá a jaro bylo teplé a příjemné.

Emma prodělala své tři zkoušky s velkým úspěchem a teď se chystala oslava na její počest.

Její první úkol byl lehký – zkouška vědomostí, které vedla moje babička.

Pak následovala zkouška Dýky – tak se nazýval boj mezi grifem, kerberem a partnerů. Byl to boj na život a na smrt. Musím říct, že to bylo těsné. Saemlin, její drak, byl při boji s tříhlavým psem vážně zraněn, ale přežil, a s ním i Emma.

Třetí zkouška byla na pohled lehká, ale nebyla to pravda. Opičí dráha, dělaná na čas, byla plná pastí a všudypřítomného nebezpečí.

Všichni byli za její vítězství rádi. Teď už se čekalo jen na správný čas pro Kuthur – Nai neboli oslavu Počátku.

Já ale měla jiné starosti.

Začalo to pozdě večer, po provedeném rituálu mojí prababičky. Přesto jsem necítila, že to přichází. Teprve až když se, když jsem se chystala do postele, dostavila před můj dům rozzuřená dračice a vesele mrskala rozeklaným jazykem.

Překvapilo mě to, Briam rozeklaný jazyk neměl.

Šupiny dračice měly perleťovou barvu, perleť vysílala do okolí světle zelený odlesk a zářily do měsíčné noci jako hvězdy.

„Kde je, cítím ji! Musí tu někde být!“ vrčela a málem mi rozbořila dům, jak se snažila vecpat dovnitř.

A pak se to stalo: Dítě mě prudce koplo zevnitř do břicha a já se se zasténáním svalila k zemi. Naštěstí jsem spadla do měkkého, neboť se za mě postavil Briam a posloužil mi jako peřina.

Pak vykvikl a snažil se zpode mě vyhrabat s pomocí tlapek.

„Já chci ven!“ rozezvučelo se mi v hlavě a pak mi tělem projela křeč. Něco mi vyteklo z těla.

Bože, já rodím! Prolétlo mi hlavou a já hlasitě vykřikla.

Pro někoho zaběhnu… Ujistil mě Briam, vyškrábal se zpode mě a dračice venku se konečně zklidnila a nakoukla velkým okem dovnitř. Z nozder jí unikl obláček kouře.

Vycenila jsem v bolestech zuby, když mi tělem projela další křeč.

„Pusť mě ven!“ rezonovalo mi hlavou čím dál tím častěji.

A pak do domu vběhla moje rodina. Moje babička společně s Briamem a Mahtarince v doprovodu své dračice.

Postarali se o mě, pomohli mi porodit a pak se postarali o mě i o moji holčičku.

Položili mi ji do náruče a dračice venku nasála nozdrami vzduch.

„Moje! Tahle je moje!“ prohlásila spokojeně a zírala na holčičku v mé náruči.

Briam si ve vlčí podobě lehl vedle mě na postel a kňučel místo mě, protože já už neměla ani sílu naříkat.

Zírala jsem na holčičku ve svém náručí a usmívala se samým štěstím. Konečně jsem měla rodinu, byla jsem obklopená svými bližními, na pažích jsem chovala svou dcerku. Všechno bylo skoro perfektní.

Jediný kdo tu chyběl, byl Scott…

„Ofeila…“ zašeptala jsem tiše a pohlédla Atanvarne do očí. „Bude se jmenovat Ofeila…“ vydechla jsem.

„Tak já se jmenuju naděje?“ zeptala se holčička a upřela na mě oříškově hnědé oči. Oči jejího otce.

Autor: KatBriam (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování