Albínka 2. Dračí stezka 4. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Tak další dílek. Kate se dostane do údolí a objeví ztracenou rodinu...

11.01.2011 (17:00) • KatBriam • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1282×

Ten poslední krok byl nejistý a velmi pomalý, ale nakonec jsem z tunelu vyšla ven. Oněměla jsem úžasem. Od tunelů vedla kamenná cesta dál do údolí. Po stranách cesty hopkali nebojácní zajíci a srnky si tu vesele hrály na honěnou. Nikdo z nich se nelekl a neutekl jako v lidském světě, ale pokračovali nerušeně v každodenním stereotypu. Z druhé strany cesty tekla malá čirá říčka, ve které poskakovali stříbřití pstruzi. Omráčeně jsem přejela pohledem k lesu, ve kterém končila cesta a kolem kterého byli shromáždění všichni dračí albíni z údolí. Vysoko na obloze létali nespárovaní draci a žárlivě pozorovali své druhy a jejich chráněnce.

Udělala jsem další krok vpřed a uslyšela jsem za sebou škytavý smích. Zamračeně jsem se ohlédla na Briama, který byl jen o krok za mnou. Naproti nám vyšla žena v oslnivých rudých šatech s dlouhou vlečkou. Na rukou měla náramky z mušliček a na krku se jí houpal stříbrný náhrdelník s přívěskem draka, který byl obtočený okolo slunce.

To je Mahtarince, strážkyně údolí a naše kněžka. Nejstarší z albínů a naše prozatímní vůdkyně…

Ty chceš říct, že tahle žena, co vypadá jako sexbomba je nejstarší z celého údolí?

Ne, nejstarší jsem já…

Otočila jsem se k němu čelem a zaklonila se, abych mu mohla pohlédnout do očí.

To si snad děláš legraci, ne? Řekni, že to není pravda, prosím…

Pokud tě to potěší… Ale pravda to nebude.

Zakroutila jsem hlavou a zase jsem se zahleděla na ženu kráčející k nám. Hnědé vlasy jí vlály okolo oválného obličeje. Hnědé mandlové oči se na mě smály, ale plné rty byly semknuté do přísné linky. Mírně zahnutý nos byl dominantním rysem jejího obličeje. Vedle ní kráčel gryf. Z jeho ladných pohybů jsem ale vycítila, že je to drak. Briam mi mou domněnku potvrdil.

To je Arnya, Mahtarincina dračice.

Ale… Jak to, že je gryf?

Není, to se ti jen zdá… Draci na sebe dokáží vzít nejdominantnější podobu svého albína. V mém případě to bude vlk.

Takže něco jako maskování?

Kvůli nepřátelům, ano. Však i ve městě se draci pohybovali v podobě zvířat.

Rozhlédla jsem se dokola. Jediná Arnya na sobě měla podobu zvířete. Teda Mystické bytosti.

Jak to, že na sebe dokáže vzít podobu gryfa?

Mahtarince je výjimečná. Arnya to po ní zdědila, když se propojili.

Podívala jsem se na své břicho a něžně se ho dotkla. Bude taky výjimečné?

Ucítila jsem horký dech na krku a hned potom mi na rameni přistál kousek dračí brady.

Ano, bude výjimečná, po matce…

Usmála jsem se a po tváři mi stekla osamocená slza.

Mahtarince k nám konečně došla.

„Vítej, Katrine di Pirstori, hraběnko z Weldorfu. A vítej i ty, nejstarší…“

Mírně se uklonila Briamovi, a pak mě pevně sevřela v náručí.

„Ani netušíš, jakou jsme o tebe měli starost, já, i Atanvarne.“

„Ehm, smím se zeptat proč?“

Nechápala jsem. Briamovy myšlenky se přede mnou uzavřely, takže jsem cítila jen jeho pocity. Byl pobavený a spokojený sám se sebou.

„Co mám vědět?“ osopila jsem se na oba dva.

Briam se nervózně ošil, když ucítil prudkou vlnu mého vzteku, ale ani necekl.

„Ty nevíš, že Atanvarne je tvoje babička? A já tvoje prababička?“

„Nikdy mi to nikdo neřekl…“

Padla jsem na zadek do trávy a vyrušila tím hopkající králičky při svačině.

„Ne, nikdy mi to nikdo neřekl…“

Tys to věděl! Obvinila jsem Briama a zamračila se na něj.

Ehm, ne? Zkusil to na mě, dostal strach, srababa.

Teď mi lžeš?! Otočila jsem se čelem k němu a zabodla mu prst do mohutné hrudi. Pamatuj si, že mě lhát nemůžeš, protože jsme partneři a partneři si nikdy nelžou. I kdyby to mělo znamenat smrt obou.

Opakovaně jsem do něj šťouchala a tlačila ho tím zpět ke skále. Ani se neodvažoval mi odporovat a to bylo jeho štěstí. Nakonec jsem mu zatnutou pěstí dala ránu do nohy a zjistila jsem, že mi vystřelila bolest v lýtku. Briam se škytavě zasmál, zároveň si ale bradou třel bolavou nohu, těsně nad kotníkem, kam jsem mu zasadila ránu. A přesně to místo bolelo i mě.

To si snad děláš legraci, viď? Podrážděně jsem zavrčela a sehnula se ke své vlastní modřině.

Ne, jsme propojení, takže sdílíme i bolest a zranění, stejně jako mysl.

To je prostě geniální. Takže když dostaneš nakládačku, nebudu se moct týden hnout?

Já se neperu. Nejsem ty…

Jistě a já mám být ty?

Tak nějak. Nejspíš.

Mahtarince tiše sledovala naši tichou myšlenkovou debatu, ale nakonec to nevydržela a promluvila.

„Co vás tolik zdrželo?“

Briam se nadechl k odpovědi, ale já ho předběhla.

„Padlí, pronásledovali nás až k hranicím…“

Mahtarince se zamračila. „Královna přestala mít dobré mravy.“

„Chtěla mě nechat popravit…“ prohlásila jsem s klidem.

Nikdo jiný klidný nebyl. Ostatní albíni s draky se taky dali do pohybu a došli až k nám. Bylo mezi nimi pár blonďáků a zrzků, možná měl někdo vlasy jako z ebenu, ale nikdo kromě mě, Mahtarince a ještě jedné další ženy neměl vlasy tmavohnědé.

„To je Atanvarne, moje dcera a tvoje babička…“ zašeptala mi Mahtarince, když uviděla, kam směřuje můj pohled.

„Já mám rodinu…“ artikulovala jsem němě pusou. Ostatní tiše přikývli a Briam mě nosem postrčil dopředu.

Pevně jsem tu ženu, co byla moje babička, objala a pak jsem se otočila k ostatním.

„Tušili jsme, že tě královna nenechá jen tak jít, ale proč by tě popravovala? Udělala jsi něco proti zákonům?“ zeptala se mě babička a položila mi ruku na rameno. Její drak mi do obličeje foukl proud horkého vzduchu.

To je Gartiem, drak Atanvarne. Druhý nejstarší v údolí.

Oznámil mi Briam a odpověděl místo mě.

„Kate se v Anglii dala dohromady s upírem. Ještě k tomu z královského rodu… No a tak nějak se s ním vyspala…“

Bázlivě jsem se podívala do tváří ostatních albínů, ale jejich tváře nebyly pohrdavé a znechucené, jako tváře elfů, ale radostné a potěšené. To bylo nějak divné. Nevedeme s nimi přece válku?

„Jaké to bylo?“

„Byl dobrej?“

„Miluješ ho?“

„A jak to bral on?“

„Bylas holka na jednu noc, nebo se do tebe taky zamiloval?“

A plno dalších vtíravých otázek. Jako by bylo přirozené se zamilovat do démona. Všechny tyto otázky ale utichly, když padla jedna z úst Mahtarince.

„Jsi těhotná?“

„Hmmm, no ano…“

Odpověděla jsem stydlivě. Údolím se rozlehlo hrobové ticho. Pomalu jsem zvedla zrak a setkala se s uctivým pohledem ostatních…

„Takže je to pravda, to ty jsi ta z proroctví…“ zašeptala jedna albínka, která se až moc podobala elfovi. Špičaté uši, vystouplé lícní kosti a vyzáblá postava.

To bude Irime, vzpomněla jsem si najednou, ta, co mě bude učit elfštinu…

„Jak to myslíš?“ zeptala jsem se nechápavě. Něco o proroctví jsem už slyšela od královny, ale pamatovala jsem si to jen mlhavě.

„Pojď,“ řekla Mahtarince a vzala mě za ruku.

Dav albínů nám udělal cestu a my rychle prošli a kráčeli jsme k lesu.

„Kam to jdeme?“

„Do svatyně…“ zašeptala mi prababička a mě až teď došlo, kdo to vlastně doopravdy je.

Měla jsem hlavu tak plnou toho, že mám rodinu, že jsem si ani neuvědomila, že je to dcera první albínky. Takže já jsem přímým potomkem její dcery. Takže je to moje příbuzná, což znamená, že mám mezi ostatními albíny velmi významné postavení… Příjemné zjištění. Alespoň že mě nechtějí zabít jako elfové. Bod pro ně.

Briam kráčel vedle Arnyi a analyzoval les kolem nás, stejně jako já. Hledali jsme jakékoli známky nebezpečí, ale žádné jsme nenašli.

Z lesní cesty vedlo několik pěšinek hloub do lesa, ale nevybočovali jsme a neustále jsme kráčeli po kamenné stezce.

Po 2 km les skončil a přede mnou se objevila obrovská travnatá plocha, na které byly roztroušené domy, každý měl svůj vlastní styl, svou eleganci a svou osobnost. Jako jejich majitelé. Všechny byly ze dřeva, některé měly obklad z kamene, jiné byly dvoupatrové. Pár jich mělo předzahrádku. Ale všechny byly v kruhu okolo obrovské dračí svatyně.

Netuším, jakého boha albíni uctívají, ale byla to nádhera.

Malý chrám byl ve tvaru trojúhelníku. Na stěnách byly různé fresky a novověké malby. Vysoká věž byla kuželovitá a na jejím vršku byla střecha ve tvaru jehlanu, kolem ní se stáčel velký stříbrný drak s doširoka rozevřenými křídly. Vypadal jako živý, ale byla to socha. Celý chrám byl kamenný. Možná z mramoru.

Zůstala jsem na to zírat. Takovou nádheru jsem v životě neviděla. Místo dveří byly korálky. V oknech s barevným sklem byly obrázky. Na jedné z nich byla zobrazená i žena s věšteckou koulí. K němu mě Mahtarince zavedla.

„Moje matka předpověděla, že její čtvrtá dcera (potomek ze čtvrtého pokolení) z přímé linie její první dcery se stane královnou jejích dětí. Cituji ji: „Jednou přijde, to slibuji, povede vás do války, děti, ale má zaručené vítězství. Přijde o rodiče a bratra, porodí čistou dceru a dá jí jméno výjimečná. Její drak bude nejmocnější ze všech a ona udělá cokoli, aby se shledala s láskou svého života. V životě ji čeká mnoho bolesti, ale bude výjimečná královna. První a poslední. Povede vás do konce naší rasy.“ Matka byla moudrá. Přišla jsi a povedeš nás, miláčku…“ Mahtarince měla v očích slzy.

Autor: KatBriam (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování