OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Albínka 1. Katrine di Pirstori epilog

14.09.2010 (14:00) • KatBriam • Povídky » Na pokračování • komentováno 9× • zobrazeno 1434×

Pohled Scotta

Už dva dny jsem čekal na to, že se k nám připojí. Nestalo se tak, a proto jsme třetí den přešli hranice do naší dimenze. Díra v ledu, do které se muselo skočit, nebyla hluboká, i když tak vypadala.

Na druhém konci mezidimenzové brány jsme se vynořili na zelené louce a pokýváním nás přivítali strážci, co hlídali bránu.

Otočil jsem se zpět a uvědomil si, že se setkáme asi až za rok.

„To bude dobré,“ poplácala mě po rameni Sofie, má matka.

„Jak to může být dobré, když ji tak dlouho neuvidím?“ vzdechl jsem a nasedl na připraveného koně.

Třeba bychom mohli přestat žít jako za středověku a měli si brát příklad z lidí.

Na to jak jsou chutní, jsou docela i inteligentní.

„Je jen dobře, že nejde s námi. Dělala jen samé problémy,“ špitla Daisy a já hlasitě zavrčel.

„Daisy má pravdu, Scotte, co na té holce vidíš? Vždyť zabíjí tvůj vlastní druh!“ přidal se k ní Peter, můj otec.

„Miluji ji, z celého srdce. Nedivím se, že nás zabíjí, když my zabíjíme její přátele. Vždyť Ezro zabil jejího bratra!“

„To je sice možné, ale není to dobré. Pokud ji dostanou, nebo pokud se tam za rok neobjeví, najdu ti nevěstu,“ odpřísáhl.

„Ale já nechci žádnou jinou, otče. Miluji ji a nikdy nebudu chtít kohokoli jiného.“

„Máš pravdu, Petere, co takhle ta vlkodlačice ze západu, markýza Elen? Ta by mohla nastoupit na trůn po nás. Je rázná a chytrá. Prostě ideál,“ přidala se matka k otci.

A pak se všichni rozhovořili o možných nástupcích trůnu a možných družkách.

Povzdechl jsem si a pobídl koně k větší rychlosti.

Chtěl jsem přemýšlet, být chvíli sám. Ale hlavně jsem chtěl být s ní. A rodina mi moc nepomáhala.

Cesta do hradu mi zabrala dvě hodiny plné dohadování. Jedna má půlka mi říkala, že počká dokud se pro ni nevrátím, nebo mě opustila.

Ta druhá mi nedala klidu. Nutila mě myslet si, že ji dostali. Že už ji nikdy neuvidím.

Seskočil jsem ve stájích z koně, zavedl ho do stájí a odsedlal ho.

Zbytek za mě udělal upíří sluha, který přišel s hlubokou úklonou.

Ach, jak bylo lehké být následníkem trůnu.

I když jsem nebyl nejstarší, měl jsem nejvíc zkušeností. A to se u démonů velice cenilo.

Vyběhl jsem po schodech do paláce a zamířil jsem halou přímo do svého pokoje.

Potřeboval jsem ze sebe sundat to oblečení, které vonělo jí. Mojí vlčicí. MOJÍ krásnou Katerine.

Ach, jak jsem byl majetnický.

Vytáhl jsem ze skříně sytě černé saténové kalhoty a triko a k tomu jsem přidal plášť s královským znakem.

Velké písmeno R obmotané vinnou révou a s korunou nad sebou zdobilo snad každou komnatu paláce. A černá barva byla určená pouze pro lidi s vyšším postavením. Bílá znamenala čistotu a kdokoli si ji oblékl, byl odsouzen k smrti. Bílá byla ale charakteristická pro Kate, a tak budu muset trochu pozměnit zákony, až se stane právoplatnou dědičkou trůnu a mou manželkou.

S úsměvem na tváři jsem se přesunul do koupelny a dal si krásnou teplou koupel.

Barva koupelny byla sladěna do tmavě zelené a červené. Krvavě červené.

Nic nebylo bílé, nic se tu nepodobalo jí.

Ach, jak krásné měla panství ona. Ten malý zámek s ohromným erbem nade dveřmi, ty světlé pokoje a postele s nebesy.

My tu žili dohromady s krysami a netopýry a bylo nám to jedno. Žádná čistota, samé tmavé barvy.

Tolik toho tady budu muset změnit…

Uslyšel jsem dupot kopyt na nádvoří a došlo mi, že se vrátila má rodina. Vylezl jsem z vody a osušil se.

Oblékl jsem si své oblečení a vyrazil jsem jim naproti. Vyšel jsem z koupelny do pokoje a zastavil jsem se s očima na okně, neboť jsem uviděl v dálce zářivou červenou tečku, která se rychle přibližovala.

Někdo útočí! Problesklo mi rychle hlavou a chystal jsem se křičet na poplach, když jsem si uvědomil tvar té hořící věci…

Byl to pták. A jaký pták!

Byl to fénix. Znal jsem ho z našich mýtů. Nemyslel jsem, že by mohl být skutečný… Byl známý kvůli tomu, že sloužil jako mezidimenzový pošťák.

Stoupl jsem si k oknu a čekal.

Pták dorazil s máváním ohnivých křídel a posadil se na parapet.

Vzal jsem si skleničku krve z parapetu a trochu se napil, než jsem se odvážil promluvit.

Fénix mě celou dobu pozoroval inteligentníma očima.

„Co pro mě máš?“ zeptal jsem se nakonec a pták zaskřehotal a z ohnivého peří mu vypadl složený kus papíru.

Nebyl vůbec ohořelý, i přesto, že jsem žár jeho těla pocítil na své pokožce.

Fénix se zvedl a odletěl a já zůstal s papírem v ruce.

Hodil jsem do sebe zbytek skleničky s krví, jako bych pil whisky.

Třesoucími se prsty jsem rozevřel dopisní papír a přečetl jsem oslovení.

Scotte,

Poznal jsem Katrinino písmo a srdce mi poskočilo radostí. S novou dychtivostí jsem se začetl do řádků a mé nadšení ihned odpadlo.

miluji tě, ale nemáme žádnou budoucnost. Najdi si družku, neboť já už s tebou nebudu.

Chytili mě Scotte, odsoudili za zradu a za týden budu popravena. Nehledej mě, stejně mě nenajdeš. Jsem u elfů.

Nezadusil jsem následující výkřik plný bolesti a nechal jsem se unášet svými pocity. Slyšel jsem, jak někdo běží chodbou na pomoc. Nejspíš někdo z mé rodiny. Musel jsem to dočíst, než mi to vyrvou z rukou…

Prosím, pohlídej mou sestru, ať v její blízkosti nikdo z vás neloví. Budu ti za to vděčná. Děkuji ti za krásně prožité chvíle, za světlo, které jsi mi vnesl do života. Ještě jsem ho nepoznala. Do mé smrti budeš mít u mě v srdci místo.

Tvá milovaná, Katrine.

Ty jsi byla mé světlo, Katie. A kde jsi teď? Mrtvá. Každou chvíli mrtvá…

Někdo vstoupil do pokoje a vyrval mi z rukou ten papír, který jako jediný dokazoval, že kdy žila, že mě milovala…

Daisy, poznal jsem ji podle toho hlasu, který mě uklidňoval. Ale já se nechtěl uklidnit. Chtěl jsem brečet, řvát a zabíjet.

Proč měli všichni právo žít, jen ona musela umřít?! Proč?!

Zavrčel jsem a objala mě mamka, Sofie.

Daisy si mezitím přečetla ten dopis a hlasitě vydechla.

„Ta hraběnka je mrtvá!“ vykvikla s úsměvem.

„Teď ne, je tu on!“ okřikla ji Sofie.

Vyprostil jsem se ze Sofiina náručí a vyběhl jsem ven. Běžel jsem z paláce, z města a nevšímal si překvapených obličejů svých poddaných.

Běžel jsem prašnou cestou pryč ze svého života.

Chtěl jsem zapomenout, že kdy žila, že jsem ji miloval, že mi patřila…

Zastavil jsem a vytlačil jsem z hlavy všechny myšlenky na ni. Bude stačit, když na ni nebudu myslet a za pár měsíců bude pryč, navždy z mé hlavy…

Ani jsem si nevšiml, že někdo zastavil koně přímo vedle mě a oslovil mě, dokud se mě dotyčný nedotkl.

Otočil jsem se na usměvavou krásku a ihned jsem poznal svou nastávající.

Ty dlouhé hnědé vlasy, pronikavé zářící zelené oči a štíhlé tělo oblečené do černých šatů.

Byla jí tolik podobná, až na ten pach zmoklého psa. Jasně vlkodlak z vyšších tříd.

Když nemůžu mít ji, budu mít alespoň její nahrážku.

Usmál jsem se na hraběnku a nabídl jí rámě. Přijala ho s úsměvem a pohodila krásnými vlasy.

Kdo je vlastně Kate?

Autor: KatBriam (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Albínka 1. Katrine di Pirstori epilog: