OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Albínka 1. Katrine di Pirstori

01.06.2010 (18:00) • KatBriam • Povídky » Na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1919×

Prolog

Narodila jsem se do jednoho ze šlechtických rodů Velké Británie. Ale nebyla jsem normální - stejně jako má matka. Já byla Albínkou. Toto dědictví mi zanechala matka. Už od svých tří let jsem s ní běhala po lese na hlídkách v podobě bílé laně, vlka, tygra nebo jiného zvířete jakéhokoli původu. Mým poselstvím bylo zabíjet netvory, vlkodlaky, upíry a jiné nestvůry ohrožující lidské životy.

Mé jméno je Katrine Izabela Alexandra di Pirstori... Má matka přišla jako vyslankyně elfů chránit lidský svět, kde si našla manžela člověka a zplodila s ním 3 děti. Můj bratr Thomas studoval v Londýně, byl o 10 let starší než já. Má sestra Shelby byla doma, měla domácí učitele a byla o 5  let starší než já. Můj otec vlastnil velkou firmu vyrábějící a prodávající auta. Má matka byla doma a spravovala panství. Jen já a ona jsme byly albínkami. Nikdo jiný její dědictví nedostal do vínku. Mezitím si vždy našla čas mě cvičit a předávat staré moudrosti.

Lidé o nás nevěděli, dokonce ani otci to matka nesměla říct na rozkaz elfské královny. Lidé si všimli, že jsme jiní, měli jsme nepřirozeně bledou pleť a všechno na nás je vábilo. Ale to co nikdy nezpozorovali byla naše rychlost, síla, mrštnost a schopnost přeměny. Byli jsme též nesmrtelní, takže se matka už dlouhou dobu snažila odejít od otce, aby nepoznal, že nestárne.

S matkou jsme zabily každého netvora v našem okolí. Nikdo nám neunikl. Když se ale objevila větší skupina lovily jsme je po jednom. Proti víc jak 3 netvorům jsme neměly šanci, ale jinak byla naše síla neomezená.

Můj život byl dokonalý. Ráno jsem chodila do školy, odpoledne mě cvičila matka a v noci jsem místo spánku běhala a zabíjela. Spánek jsme moc nepotřebovali. Stačilo nám spát 1 noc za měsíc. A navíc jsme byli vegetariáni. Dokázali by jste sníst něco, co by bylo vaší součástí?

Matka mi často vyprávěla za dlouhých nocí různé legendy. Nejraději jsem měla o první albínce - jak jsem zjistila, naši rasu zplodil elf s lidskou ženou. Jejich dítě mělo mimořádné schopnosti, neboť vyšlo z čisté lásky. Jako jediné z řad lidí a elfů dokázalo zabít netvory, kteří sužovali obě rasy. Elfí královna, která jí vládla ji posílala na různé mise. Při jedné se zamilovala do jednoho ze svých nepřátel. Do netvora jménem Carl. Když to královna zjistila, nechala netvora zabít a albínku vyhnala. Ta v hlubokých lesích zjistila, že je těhotná. Sužovaná ztrátou lásky a přírodou, kterou tolik milovala, nakonec umírala na pasece uprostřed lesů elfské říše. A tady začínala má druhá oblíbená legenda. Umírající albínku našel drak a aby přežila podělil se s ní o svoji duši a své vědomí. Stali se první dvojicí Dračích albínů. Albínce začal drak říkat Esmeralda, neboť neměla jméno. Esme porodila dceru Mahtarince, kterou učila svým zvykům. Drak jim obstaral domov. Očaroval údolí v horách tak, aby se tam dostal jen dračí albín a jeho potomci. Stále létali a ochraňovali nevinné od netvorů. Když se o tom dověděla královna, vzala je do svých služeb. Přinutila Esme vzít si elfa a její dceru dala do převýchovy. Po nějaké době  porodila Esme i několik dětí, též albínů, které vychovával jejich otec a učil je k úctě k elfům. Královna se chtěla zbavit Esmeiny prvorozené dcery Mahtarince a proto ji chtěla dát popravit za to, že ji urazila. To se Esme nelíbilo. Přikázala svému drakovy dopravit Mahtarince do bezpečí a sama se postavila královninu vojsku. Bojovala statečně. Nakonec ji ale zabil vlastní manžel. Společně s ní zahynul i její drak. Na jejich památku se každý rok v elfském hlavním městě sejdou všichni dvacetiletí albíni, kteří od této doby nestárnou, a přiletí 1 drak aby si mezi nimi vybral svého albína.

Vždy jsem doufala že budu vybrána. Mé sny ale jednou přerušila krutá realita. Když mi bylo 10 let zůstala jsem přes noc doma, neboť jsem byla příliš unavená, než abych ustála další hlídku v noci. Matka se vydala na hlídku sama. Pamatuji si, když mi oknem kolem třetí hodiny ráno vlezla do pokoje bílá kočka celá od krve. Na podlaze se proměnila v matku, která byla sotva naživu. Měla prostřelenou hruď. Přitáhla si mě do náruče s jemnou něžností.Pamatuji si jasně její poslední slovo.

„Artur…“ špitla tiše než odešla na věčnost. Plakala jsem tam až do rána, kdy mě tam našla služebná s mrtvou matkou v náručí. Odtáhli mě od jejího mrtvého těla a já ztratila to, co jsem v tu chvíli potřebovala nejvíc. Autoritu, podporu a učitele. To nebyla ale jediná hříčka krutého osudu. Půl roku po matčině smrti odešel na věčnost i můj otec, který zemřel při autonehodě. Velení v rodině se ujal můj bratr, který se nám všemožně snažil nahradit oba rodiče.

1. kapitola: Nepřítel

Stála jsem vysoko na útesech a koukala na zpěněné moře pod sebou. Před pěti měsíci jsem dokončila střední školu. Převzala jsem matčino místo a spravovala panství. Můj bratr byl v Londýně a staral se o naši firmu a sestra chodila na zdejší vysokou. Uběhlo 10 let od smrti obou našich rodičů a pro mě to bylo jako včera. Všechno bylo těžké, dokud jsem se nevyrovnala se svým osudem. Získala jsem plno nových zkušeností. Byla jsem tak dobrá, že jsem během noci dokázala vystopovat a zabít přes 5 upírů. Vlkodlaci ale byli tvrdý oříšek. Bylo jich míň ale byli chytřejší a divočejší.

Zvykla jsem si na sebe brát podobu bílého vlka. Chystala jsem se skočit a přeměnit, ale vyrušil mě pach mojí sestry, který sem dovál vítr. Otočila jsem se k ní a ona se zeširoka usmála.

„Nikdy se mi nepodaří tě potkat nepřipravenou, že?“ zasmála se.

„Ahoj Shelby… Co tu děláš?“ Právě vystupovala na kopec.

„Thomas přijel na víkend. Co ho nějak uvítat a netoulat se pořád po venku?“ natáhla ke mně ruku.

Chytla jsem ji s přikývnutím. „Jistě.“

„Nejsem ráda, když se potuluješ tak blízko útesů je to nebezpečné…“

Jak pro koho.

„Dávám si pozor.“

Sešly jsme kopec a já nasedla do jejího auta. Pustila rádio a zpívala si společně s ním píseň od Avril Lavigne Alice. Já mlčela a dívala se z okna plně ponořená do svých myšlenek. Do západu slunce zbývaly 4 hodiny.

Shel zastavila na štěrkové cestě přímo před naším domem. Malý zámek byl dvoupatrový, s velkou terasou. Ke dveřím vedlo krátké schodiště po obou stranách lemováno sochami. Po pravé straně seděla lvice s doširoka rozevřenými čelistmi. Na druhé straně pak bájný pták fénix. Vystoupila jsem a vyšla po schodech. S láskou jsem pohlédla na erb vymalovaný nade dveřmi. Byl rozdělený na 4 části. Vlevo nahoře byl vymalovaný perleťový drak chrlící oheň. Vpravo nahoře byl vyjící vlk. Vlevo dole byl jednorožec. Vpravo dole nakonec černá postava vlkodlaka, který zuřivě vrčí na bílého tygra, který stojí před hloučkem lidí a cení zuby.

Vzala jsem za kliku a vešla dovnitř. Thomas stál uprostřed místnosti a předával své věci komorníkovi. V druhé ruce držel bílou obálku.

„Thomasi!“ vykřikla jsem a vrhla se mu kolem krku.

Opětoval mé objetí se slovy:

„No, no..“

Shelby ho políbila na tvář. Pak ukázala na obálku.

„Co to máš?“

„Teď to došlo… Jsme dnes pozvaní na ples od nových sousedů. Bohatí přistěhovalci z Ameriky…“ podal jí obálku a pohladil mě po vlasech.

„Ples!“ vypískla nadšeně Shelby a roztrhla obálku. „Omluvte mě, musím se připravit,“ vypískla a vyřítila se po schodech do svých komnat.

Thomas se zasmál a pobaveně zamrkal.

„Myslím, že ty bys měla taky. Koupil jsem ti dárek. Máš ho v pokoji.“

Oči se mi zaleskly a já vyběhla do druhého patra. Zabouchla jsem za sebou dveře a rozhlédla se po pokoji. Přes postel jsem měla přehozené nebesky modré večerní šaty. Vzala jsem je do  rukou a přesunula se s nimi k zrcadlu. Přesně se hodily k mé dnešní náladě. Nejprve se ale musím vykoupat. Přešla jsem do koupelny a naplnila si vanu vřelou vodou. Dnes budu muset vynechat svou pochůzku… Voda cákala ven když jsem se v rychlosti snažila smít ze sebe špínu a pot.

Když jsem byla hotová vytřela jsem rozlitou vodu a zabalená do ručníku jsem se přesunula do pokoje. Oblékla jsem si spodní prádlo a pak ty jasně modré šaty. Perfektně zvýrazňovaly mou štíhlou postavu a kontrastovaly s mými čokoládovými vlasy. Pročesala jsem si zacuchané vlasy a spletla je do složitého účesu. Nakonec jsem si do vlasů dala čelenku se zářivými safíry. Z klenotnice jsem si vybrala i náhrdelník s přívěskem našeho erbu a hrdě si ho připjala na krk. Dostala jsem ho od bratra k patnáctým narozeninám. Nechal ho udělat v jednom klenotnictví v Londýně.

Prošla jsem se po pokoji v černých střevíčkách a pak zamířila dolů do patra do jídelny. Shelby čekala pod schody, blonďaté vlasy rozpuštěné. Temně fialové šaty jí splývaly podél štíhlých boků.

„Taky jsi dostala dárek?“ vydechla úžasem, když na mě pohlédla.

„Přesně se ke mně hodí.“ Zatočila jsem se a přidala se k ní.

Vykročily jsme do jídelny. Tam už kuchtička nosila večeři na stůl. Thomas stál u dveří a přivítal nás širokým úsměvem.

„Jak vidím, vybral jsem pro obě velmi dobře... Štěstí, že vás obě tak dobře znám,“ zasmál se a odsunul Shel židličku, aby se mohla posadit. To stejné udělal i pro mě a sám se posadil. Kuchtička dala před Thomase Talíř plný brizola a brambor. Shel dostala pastisjo a mě dala kuchtička briama. U večeře jsme udržovali zdvořilou konverzaci. Thomas nám vyprávěl co je nového v Londýně a já mu vyprávěla, jak dobře se nám daří na polích a kolik máme dobytka.

Jako moučník jsme všichni dostali kus tiramisu.

Po večeři nechal Thom přistavit limuzínu. Náš řidič James byl docela mladý. Jen o rok starší než Shelby. Přesto si zasloužil naši plnou důvěru, neboť zde zastoupil funkci svého dědečka, který odešel do důchodu. Sedadla limuzíny byla měkká a prosycená vůní čistě umytého auta. Začala se mi klížit víčka a já usnula…

Probudil mě Thomas, který mi zatřásl ramenem. Cukla jsem sebou a tiše zavrčela. Shel se zasmála.

„Dobré ráno, šípková Růženko…“ Její oči jiskřily nedočkavostí.

„Už jsme tady...“ oznámil mi Thomas.

„Jen jsem si na chvíli zdřímla.“ Povzdechla jsem si a protáhla se.

James zastavil přímo před schodištěm. Dveře přispěchal otevřít jeden krásný mladík, na první pohled se mi zalíbil. Ale když otevřel dveře, obličej se mi stáhl grimasou znechucení a odporu. Potlačila jsem své znechucení a zhluboka se nadechla, abych potvrdila to, co už jsem věděla.

Vystoupila jsem a stanula tváří v tvář upírovi. Ten se na mě usmíval a já zřetelně viděla, jak mu modrají oči touhou se napojit. Věděla jsem moc dobře že mu voním víc než normální člověk - byla to past. Tak byl nalákaný mou krví, aby zaútočil na mě a já zabila jeho.

Vzal mou ruku do své a něžně ji políbil.

„Jsem Scott Adam Ramzley. Dovolíte mi vás dnes provázet?“ zeptal se se zábleskem v očích.

Přemohla jsem se a usmála se od ucha k uchu.

„Ale jistě pane Ramzley. Jsem Katrine Izabela Alexandra di Pirstori. Hraběnka vedlejšího panství.“ Mírně jsem se uklonila a přijala nabízené rámě.

Nešťastně jsem se otočila na své sourozence, kterých se ujalo služebnictvo. Kromě hostů zde byli přítomní jen netvoři. Páchlo to tu jimi v celém okolí. Nepochybně si dnes v noci budou vybírat svou kořist.

Scott mě zavedl po schodišti do velké předsíně. Na stěnách visely obrazy a portréty starých příslušníků rodu. Poplácal mě po hřbetě ruky a zavedl mě k masivním dřevěným dveřím vysokým alespoň 2 metry. Otevřel je s širokým máchnutím ruky a po celé síni se rozezněla jemná taneční hudba, doprovázená jedním zpěvákem. Po parketu už se tančilo. Poznala jsem několik našich sousedů. Byl tam starosta Blackmooru se svou ženou, sourozenci Charlesonovi s rodiči a plno dalších známých. Scott mě natočil čelem k jednomu chlapci, kterému mohlo být nanejvýš sedmnáct.

„To je můj bratr Ezro.“

Mladík byl neupravený, Dlouhé kudrnaté černé vlasy mu padaly do očí a v ruce křečovitě svíral pohár vína.

„Necháte ho pít?“ zeptala jsem se.

„Je starší než vypadá madam…“ usmál se.

Jistě bude starší. Vždyť upíři taky nestárnou. A očividně měl žízeň. Upřel na bratra pohled a pokusil se usmát. Nešlo mu to.

„Hmmm...“ zabručela jsem.

To už mě ale táhl kolem tanečníků k dalšímu páchnoucímu upírovi. Zastavil před mohutným mužem v kvádru.

„Ahoj Auguste, tohle je hraběnka di Pirstori. Madam, tohle je můj bratr Augustus. Je z nás nejstarší,“ představil nás.

„Těší mě.“ Mírná úklona.

„Ne, to mě těší madam,“ zazubil se.

Scott na něj tiše zavrčel.

„Moje,“ špitl tak tiše, že jako člověk bych nic neslyšela.

„Jistě,“ odpověděl mu bratr stejně tiše.

Zamračila jsem se. Pak mě táhl dál. Zastavil se u stolu s občerstvením.

„Kolik máte vlastně sourozenců pane?“

„Se mnou je nás dohromady sedm. Rodičům dá velkou práci nás krotit,“ usmál se a usrkl si ze sklenice vína.

„Tamhle je James,“ zamával na upíra, který tančil s mojí sestrou.

Zaťala jsem zuby, abych nevykřikla.

„A tamhle tančí moje sestry: Juliet, Daisy a Agatha,“ zasmál se.

Všechny byly oblečeny ve stejné krvavě rudé barvě, jen jejich šaty měly různý střih. Jedna, myslím Juliet, měla dlouhé blond vlasy stažené do culíku. Daisy i Agatha měly vlasy černé a rozpuštěné. Agatha je měla střižené na mikádo. Daisy splývaly k ramenům, dlouhá ofina jí překrývala pravé oko. Všichni, i jeho bratři, měli oči zelené až oříškově hnědé.

Na schodišti se objevily dvě postavy. Otočila jsem se k nim a zůstala stát jako opařená. Štíhlá žena měla na sobě černé třpytivé šaty s vlečkou. Živůtek jí pevně obepínal velká prsa a zářivé zelené oči se smály na všechny strany. Dlouhé blonďaté vlasy jí v loknách splývaly k pasu.

Muž ji pevně držel kolem pasu a oříškové oči mu svítily radostí a láskou. Měl na sobě černé kvádro a hnědé vlasy měl střižené na krátko.

„To jsou mí rodiče, Sofie a Peter,“ zašeptal mi Scotty do ucha.

Cukla jsem sebou a do nosu mě praštila vůně tak intenzivní, že se mi zatmělo před očima. Rozbolela mě hlava z přemáhání vlastních instinktů. Po zádech mě přebíhalo horko potlačovanou přeměnou.

„Potřebuji si odskočit,“ vydala jsem ze sebe tichý sten.

Chvíli si mě zkoumavě prohlížel. Odložil skleničku na stolek a zlehka mi dlaní setřel pot z čela. Zaskuhrala jsem jak se mi udělalo zle z jeho pachu.

„Po chodbě doleva, první dveře zprava. Je to označené.“

Ihned jsem vyrazila. Cítila jsem jeho pohled na zádech. Na chodbě jsem se rozběhla a vrazila do koupelny. Zabouchla jsem dveře a zamkla. Přeběhla jsem k oknu a rychle ho otevřela.

Přivítala jsem čerstvý vzduch nadšeným výkřikem. Zhluboka jsem se nadechovala a mé mrákoty pomalu odeznívaly. Posadila jsem se na parapet a opřela se o okenní rám. Seděla jsem tam aspoň deset minut se zavřenýma očima, dokud jsem se nezačala plně ovládat.

Pak jsem konečně seskočila z parapetu, zavřela okno a přešla k umyvadlu. Ledovou vodou jsem si opláchla obličej a zátylek. Pak jsem odemkla a vyšla ven.

Samozřejmě tam byl. Stál tam a čekal na mě. Lehce se usmíval a jeho pach zase začal nahlodávat mou sebekontrolu.

„Sledujete mne?“ vykřikla jsem zoufale.

Zasvítily mu oči a zeširoka se usmál.

„Smím prosit?“ zašeptal.

Zamračila jsem se… Musím být milá. Opakovala jsem si dokola.

Přikývla jsem. Představila jsem si, jak mu šlapu po nohách a mou tvář prozářil blažený úsměv. Můj výraz ho donutil nad něčím uvažovat.

„Co jsem udělal?“ zeptal se nakonec.

Ušklíbla jsem se.

„Zatím nic…“ odpověděla jsem tajemně. Ruku zavěšenou na jeho paži.

Znovu nad něčím přemýšlel. Když jsme došli na taneční parket, vzal mě za ruku a druhou obtočil můj pas. Tvář se mu rozjasnila, když se mě dotýkal. Radostně zářil. Roztančili jsme se.

„Máte příjemný parfém.“

Jak moc jsem mu musela vonět?

„Nepoužívám parfém, nepotřebuji ho,“ odsekla jsem.

Usmál se.

„Samozřejmě že ne,“ řekl tiše.

Přes obličej mi přejel úšklebek, bylo to něco mezi usmáním a zuřivostí. Udělala jsem otočku, a než jsem mu zase vklouzla do náruče, dupla jsem mu na nohu. Zasyčel. Dál jsme tančili. Teď mě ale držel hruběji, skoro vášnivě…

„Připadá mi, že jsem potkal svůj život,“ zašeptal mi do ucha.

„Jak to myslíte pane?“

„Uvidíte později,“ políbil mě do vlasů.

Jak to, že si mě dovolí líbat? Nejsem jeho sestra, milenka ani žena... Nemá na to právo! Nebo je to nějaký upíří zvyk líbat své oběti? Otřásla jsem se. Znovu jsem se celá chvěla.

„V naší konverzaci budeme pokračovat později.“ Vyškubla jsem se mu z náruče.

Rychle jsem mířila pryč od něj mezi tancujícími páry. Stoupla jsem si na špičky a rozhlédla se po sálu. Scott se na mě díval z místa, kde jsem ho opustila. Sestra tancovala se starostou Blackmooru. A konečně jsem našla bratra. Stál v kruhu s muži a povídal si s nimi. Mezi nimi stáli i Scottovi rodiče. Znovu jsem se ponořila do davu a zamířila k nim.

„Kam si myslíte, že jdete! Ještě jsme nedotančili!!!“ syčel rozčileně Scott přímo u mého ucha.

Překvapilo mě, že jsem si nevšimla že se blíží, ale bylo to asi tím, že jsem měla neuvěřitelně znecitlivělé smysly.

Chytil mě za ruku tak pevně, až jsem zasyčela. Nepochybovala jsem, že tam budu mít modřinu. Okamžitě svůj stisk povolil. Nepochybně však zuřil.

Není ale jediný, kdo umí pořádně zuřit. Hrdě jsem se napřímila a arogantně zvedla bradu.

„Chci jet domů a vy mě v tom nezabráníte!“ osopila jsem se na něj.

Jeho nálada se zase změnila. Zeširoka se usmál a já vytušila jeho další otázku.

„Není dobře si moc věřit, abyste nebyl překvapen.“

Zvedl ruku a já se nedokázala včas odtáhnout. Zlehka mě pohladil od spánku přes líce až k čelisti. Vypadal, jako by mě chtěl na místě políbit… Nebo kousnout. Cukla jsem rukou a tak se vytrhla z jeho sevření. Druhou rukou jsem mu vrazila facku a co nejrychleji zmizela. Litovala jsem, že se nesmím proměnit mezi lidmi. Těšila jsem se na noc, až já sama půjdu na lov. Doběhla jsem za bratrem a odtáhla ho z kroužku.

„Omluvte mě,“ špitla jsem k pohoršeným pohledům.

„Pojďme domů. Není mi dobře. Bolí mě hlava,“ prosila jsem Thomase.

Chvíli si mě podezíravě měřil a pak s povzdechem přikývl.

„Dobře, jdu najít Shel a ty běž pro Jamese, sejdeme se u auta.“ S těmito slovy zmizel v davu.

Rychle jsem vyrazila ze sálu pryč. Když jsem za sebou zavírala dveře, všimla jsem si očí osmi lačných upírů. Jen Scott mě pozoroval stísněně, skoro ublíženě…

Vyhledala jsem Jamese v pokoji pro služebnictvo. Právě dopíjel horký čaj.

„Co si přejete madam?“ Ihned vyskočil.

„Jedeme domů Jamesi, běž pro auto.“

Vyskočil a odešel z místnosti.

Kromě něj bylo v místnosti jen služebnictvo Ramzleyů, takže samí upíři a vlkodlaci. Jak jsem v místnosti osaměla upřeli na mě toužebný pohled. Teď jsem svou identitu skrývat nemusela, nebyl tu žádný člověk. Přikrčila jsem se v obranné pozici a hlasitě zavrčela. Všichni stuhli. Pozorovali mě zkoumavýma očima přemítali co jsem zač. S vyceněnými zuby jsem vycouvala z místnosti.

Ihned jak jsem za sebou zavřela běžela jsem z domu ven před dům a nasedla do právě přistavené limuzíny.

James se na mě pátravě zadíval. Jeho pohled mi byl nepříjemný.

„Děje se něco madam?“

„Ne, Jamesi, všechno je v pořádku.“

„Jistě.“ Otočil se a díval se z okna ven.

Na ztemnělou krajinu se začala snášet mlha.

Konečně se ve dveřích objevil bratr se sestrou. A k mé nelibosti je doprovázel pár. Sofie a Peter. Scottovi rodiče. Rozloučili se a když se sourozenci otočili, zamračili se na mě. Pak zmizeli ve dveřích.

„Tak můžeme domů.“ Oznámil Thomas Jakešovi když zavřel dveře.

James beze slova nastartoval a vyrazili jsme domů.

Shel se pustila do hovoru s Thomem. Nepřidala jsem se, jen jsem poslouchala. Shel se v hovoru zmínila o Ezrovi- jak k ní byl milý a Thom se svěřil, že se mu líbí Agatha. Po Sheliině poznámce, že by se k sobě dokonale hodili, jsem raději vypla mozek a začala přemýšlet jak je všechny zabiji, nejlépe do zítřka. Musím je nachytat nepřipravené…

Pak se moje myšlenky zatoulaly ke Scottovi a já byla zmatená svými pocity z něj. Mé tělo to k němu táhlo, zatímco rozum velel: Zab ho! Netušila jsem kterou svou část poslechnu, věděla jsem jen, že dnes se půjde krmit. A jako oběť si vybral mě.

Když jsme dojeli domů rozloučila jsem se se sourozenci a popřála jim dobrou noc. Rychle jsem vyběhla do svých komnat a převlékla se do teplákové soupravy bílé barvy. Vlasy jsem si rozpletla, šperky dala do klenotnice a pak jsem si rozčesala dlouhé vlasy. Nechala jsem je volně splývat podél mého těla. Seděla jsem na posteli dokud vše v domě neutichlo a já z pokojů kolem neslyšela jen tiché oddechování.

Pak jsem se zvedla, přešla k otevřenému oknu a seskočila z okna 4m nad zemí. Ponořila jsem se do tmy a odběhla do blízkého lesa. Byla jsem si jistá, že najde mou stopu. Našla jsem si místo vysoko v koruně rozložitého dubu, odkud jsem měla výborný rozhled na všechny stromy v okolí. Pohodlně jsem se usadila na větvi, hlavu opřela o kmen a čekala…

Autor: KatBriam (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Albínka 1. Katrine di Pirstori: