Ahiza Cantoreanis - Kapitola 4 • OurStories.cz ~ naše povídky

S prozřením se nám zvětšuje okruh otázek...

10.11.2020 (10:00) • Tortie • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 514×

Kapitola 4. Jen houšť a větší kapky

Když se probudila a otevřela oči, přivítaly ji barvy. Přesně takové barvy jako vídala ve snu, a proto si prve neuvědomovala, že je vzhůru. Až když párkrát zamrkala a barvy kolem se začaly vytrácet, povedlo se jí postupně si uvědomovat své okolí. Byla uvnitř nějakého vozu. Slyšela pravidelný klapot koňských kopyt všude kolem, dusot nohou a křupání zmrzlého sněhu, občasné cinknutí kovu o kov, zvuk plachty vlající ve větru. Cítila pach slámy a pohupování vozu ze strany na stranu. Zejména však cítila silnou bolest na hrudi a naprosto šílenou bolest hlavy, sucho v hrdle a pálení očí. A taky to, že se nemohla pořádně hýbat.

Nedaleko ní, snad těsně na druhé straně plachty, se bavily dva mužské hlasy o tom, co budou dělat s penězi, které dostanou za tuhle výpravu. Nevěnovala jim přílišnou pozornost, protože si zrovna sáhla na hrudník a ucítila tam vlhkou látku prosáklého obvazu. Na špičkách prstů jí zůstaly stopy krve a ona se na ni nemohla vynadívat. Snad za to mohlo ještě poúrazové zmatení, že si krev prohlížela, jako by ji ještě v životě neviděla. Pokusila se posadit, náhle se však odkudsi zpoza její hlavy vynořila ruka a tlakem na rameno ji zastavila.

„Být tebou, nedělám to. Tvá zranění se ještě nezahojila dost na to, abys mohla vstát. Zůstaň ležet,“ ozval se mužský hlas za její hlavou. Když se pokusila zkroutit krk tak, aby na majitele hlasu viděla, bolest zranění ji velice rychle zastavila. Na chvilku zpanikařila, protože jí hlas nebyl vůbec povědomý, po chvilce přemýšlení si ho však konečně spojila s Aigiridem. Takže to přežil. To byla dobrá zpráva.

„Co se stalo?“

Aigirid jí během převazování rány převykládal vše od jejich příjezdu do tábora. Jak se dali do boje s tou podivnou bestií, její zranění i následné ošetřování. Nevynechal ani fakt, že ji opustili, z čehož kovářka nebyla vůbec nadšená. Když se jí však zeptal, zda si pamatuje, co se dělo poté, jenom zavrtěla hlavou. Měla velké okno.

„Nevěděl jsem, že jsi jedna z Erenikaya,“ řekl a zadíval se na ni zvláštním pohledem. Xantippe lehce zatřásla hlavou, protože to poslední slovo se jí zvláštně rozmázlo v mysli. Jako by ho už někdy slyšela, ale zároveň pro ni bylo úplně cizí. Zanechalo téměř nezřetelnou šmouhu na okraji vědomí, kterou nemohla setřít, a probudilo dávno zapomenuté pocity. Což jí však stále nic neřeklo o jeho významu.

xxx

„Nevím, o čem to mluvíš. Co je Erenikaya?“ zopakovala slovo nechápavě a zírala na Aigirida. Ten sebou trhnul, aniž by tušila, že ho překvapilo, s jakou lehkostí slovo kovářce vyklouzlo ze rtů. Nebylo jednoduché hovořit jazykem Starých a on sám se jeho základy učil několik let - pravda, zejména proto, aby mohl machrovat před holkama. Když se pak v pubertě projevily následky jeho zkažené krve, holky o něj záhy zcela ztratily zájem a pak už to šlo celé do kytek. Ale základy jazyka zůstaly a on byl na sebe patřičně hrdý, že zvládl vyslovit alespoň pár slov. Název Lidu ve starém jazyce byl jedním z nich.

„Erenikaya,“ zopakoval trpělivě „jsou velice starý lid obývající tenhle kontinent. A některé legendy jim přisuzují zvláštní schopnosti.“ Snažil se z tváře Xantippe vyčíst alespoň malý náznak, že ví, o čem je řeč. Spatřil však jenom těžce skrývanou zmatenost. Odolal pokušení dotknout se její ruky a prověřit to i svým Darem a donutil se k malému úsměvu.

„To je jedno. Asi jsem se spletl. Měla bys odpočívat. Zůstaň ležet, donesu ti něco k snědku,“ řekl a zvedl se. Obešel spícího Rafrigrida a pak gardistu se zlomenou rukou, který taky pospával, rozhrnul plachtu a vystrčil hlavu z vozu. Chvíli mžoural do slunce, které se nějakým zázrakem prodralo mezi mraky, než byl s to zorientovat se v jezdcích kolem. Saeru neviděl, asi byla v přední části družiny a byl za to upřímně rád. Vždycky mu její přítomnost připomínala to, co mu provedli Oni. Podle okolní krajiny byli asi v půlce cesty do Cansaru. Měli tedy minimálně půl dne, než se dostanou do města, možná více - podle stavu zraněných. Zavolal na nejbližšího jezdce, aby poslal Saeře zprávu o tom, že se Xantippe probudila a poté zalezl zpět do vozu. Ze svého vaku vytáhl měch s vodou a chléb a vrátil se ke kovářce. Žena zhluboka oddechovala a měla zavřené oči. Pomohl jí pomalu se posadit a nechal ji se najíst. Stále nevěděl, co jí má říct, ba ani zda bylo dobře, že jí neřekl o otravě jedem Bestie. Nikdo ten jed totiž nemohl jenom tak přežít, pokud ho už neměl v krvi. A aby ho měla v krvi, musela by Xantippe být jednou z nich. Ale to by potom netrpěla takovými příznaky otravy. Nebo ano? Nevěděl, co si o tom myslet.

xxx

Zamyšleně žvýkala chleba. Erenikaya. Co to sakra mělo znamenat, ty řeči o nějakém starém lidu a že by měla být Xantippe jedním z nich. Ona byla prostě... Ona. Obyčejná kovářka, možná vychovaná trpaslíky, ale nebylo na ní nic zvláštního. Nebo ano? Ty barvy, co viděla po probuzení a ve snu, byly zvláštní. A co to bylo za sny o útěku s nějakou ženou? Mohla by to být vzpomínka na noc, kdy svou matku viděla naposledy, skryta v hlubinách mysli a vyvstávající do vědomí jenom v blízkosti smrti? Pohlédla na muže sedícího na druhém konci vozu. Byl k ní zády, seděl s nohama volně plandajícíma ven, hlavu vystrčenou v mezeře mezi plachtami a kouřil dýmku, což prozrazoval jemný kouř pronikající škvírami v plachtoví. Zaťala zuby, když vůz najel na velký kámen a poskočil, což ucítila v hojících se žebrech. Bolest jí jenom připomněla tíživější otázku než všechny ty, co měla doposud ohledně své osoby; co ksakru byla zač ta potvora, která na ně zaútočila?

Rozčilovaly ji hlasy chlapů bavících se venku u vozu. Bolela ji z nich hlava. Nespokojeně zamručela a promnula si levačkou oči. Proč sakra museli tak řvát?

„... Stejně si myslím, že jsme se neměli vracet. Co jsme tam kromě té holky našli? Nic, jenom pár mrtvol.“

„No a když si vezmeš, že tu holku pokládali za mrtvou... Nikdy jsem neviděl nikoho vyhrabat se takovým zázrakem na nohy. Chlapi říkali, že snad v sobě měla nějaký jed, nebo co. Že ji ta potvora pokousala. Aigirid...“

„Jméno toho dobytka mi ani nepřipomínej. Kdyby nebylo lady Saery, už je mrtvej. A stejně tak ta holka. Ještě že tam lady byla včas. Co jenom to městskou gardu napadlo, posílat nám tady takové venkovské balíky?“

„Co jsem slyšel, asi to bylo to jediné, co se přihlásilo. A jak dopadli, hah. Jenom to děcko, které s sebou vzali, to přežilo bez vážnější újmy, slyšel jsem Praigirida vyprávět, jak uháněl od těch bestií co nejdál, jako by mu za prdelí hořelo. A křičel prej u toho jak slečinka! Hah! To z něho jeho tatík nebude nadšenej. Ale aspoň to přežil, ne jak ten smrdutec Rag. Škoda, že si ta potvora nepohla a nesežrala i Aigirida, udělala by mi laskavost.“

„Proč toho chlapa tak nesnášíš, člověče?“

„Protože to je jenom sprostej bastard. Kříženec. Jeho vlastní lidi mu říkají Ten se zkaženou krví. Kdyby zůstal z jeho rodu někdo jiný živý, tak by neměl titul, který má. Ha, hrabě. Hovno hrabě, možná tak nějaký hrábě by to mohlo mít. Je chudej a votrhanej jako ten chcíplouš Rag, jenom má lepší hadry, takže to není tak poznat. Jsou to lůza, ti jižani, všechni do jednoho. A tváří se jak pán světa. Jako by mu to tady patřilo, viděls, s jakou lehkostí se ujal vedení, když Wirgrid umřel? A lady Saera ho nechala! Asi se nechtěla zaobírat s takovou lůzou, ani se jí nedivím. Beztak počítala, že zhebne taky.“

„No ale -“ Muž náhle zmlkl a ozvalo se bolestné syknutí.

„Sklapni. Teď ne. Jede sem lady Saera. Povíme si to pak.“

„Myslíš, že budeme do setmění ve městě?“ nadhodil pak ten samý muž.

„C-co, jo tak. No, nemyslím si, že to stihneme. S tím vozem jsme pomalí jak slimejši.“ Druhý muž se nenechal zahanbit a v jejich rozhovoru téměř nešlo rozpoznat, že se ještě před chvilkou bavili o něčem jiném.

„Tak to teda doufám, že nám to doma pěkně vyplatí, až konečně dojedem zpátky.“

„Myslíš, že dostanem příplatek?“

„Jo, dostaneme. Za nebezpečenství, kterým jsme hrdě čelili. Bla, bla bla...“ Muž se na chvíli odmlčel. „Dobrý, už se baví s tím bastardem. Takže kde jsme to byli?“

„U Aigirida.“

„Jo, jasný. No, tak jak jsem říkal, je to totální nuzák, i městská garda se má líp jak on. Kdybych ho chtěl okrást, ani mu nemám co vzít. Rezavej meč a znalost bylinek. A moc blbá snaha všechny zachránit. Takový starý hlídací čokl. To víš, jak ta bestie dostala starého dobrého Wirgrida, tak už nebyl, kdo by ho držel na řetězu, a tak se začal roztahovat.“

„Proč ho teda všichni poslouchali?“

„Protože každej měl lepší věci na práci, než se hádat s lůzou, co si hraje na pána.“

„No, to jo. I já jsem radši - hele, není to pán Cantares, co tam schválně zůstává pozadu?“

„Jo, je. To by mě zajímalo, jestli si ho volá Saera.“ Následovala krátká odmlka. „Vidíš dozadu? Zůstal u vozu?“

„Počkej, podívám se... Jo, zůstal. Něco si vzal od Saery a zkoumá to. A teď jí to vrací zpátky a něco jí říká. A už jede zpátky a za ním ten bastard.“

Pravidelný klapot kopyt kolem vozu byl přerušen zvukem dvou koní jedoucích rychleji než zbytek. Jedna sada kopyt se zastavila vepředu u vozu, kousek od dvou hlasů, zatímco druhá sada pokračovala dál dopředu družiny.

Xantippe si ani neuvědomila, že poslouchala rozhovor dvou mužů, dokud nezmlkli. Zvedla oči ke vchodu do stanu a s překvapením zjistila, že už tam Aigirid nesedí. Zato se odhrnula plachta a ona proti světlu, které se dralo do vozu, spatřila tvář vůdkyně celé výpravy. Lady Saera vstoupila dovnitř a nechala za sebou spadnout plachtu zpět na své místo, takže se Xantippe opět ocitla ve stejném příšeří, jako byla prve.

Jsem ráda, že jste dočetli až sem. Ještě raději budu, když zanecháte komentář, neboť jejich absence mě lehce odrazuje od publikování dalších dílů. :-D Proto pokud čtete a líbí se, budu ráda za feedback! Díky moc. :-)

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: Tortie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování