OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ahiza Cantoreanis - Kapitola 3

25.09.2020 (10:00) • Tortie • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 472×

Kapitola 3 - Cesta mezi dvěma světy

Bolest očišťuje. Osvobozuje. I fénix musí na konci svého životního cyklu zhynout v plamenech utrpení, aby se ze zbytků své existence mohl znovu zrodit. Žít život znamená cítit bolest, méně či více intenzivní, ale vždy stejně neodbytnou. Stejně jako není člověka, kdo by si pamatoval vlastní smrt, není ani člověka, který by nikdy v životě necítil bolest. I tak jsou typy bolesti, na které se nikdo nemůže předem připravit, například na bolest ze smrti blízkých, nebo na bolest, kterou způsobuje jedovatá krev žhnoucí v žilách.

Přesně takto intenzivní bolest probudila Xantippe z milosrdné temnoty do světa plného agónie. Ze rtů jí začaly unikat tiché steny, když se pokusila otevřít těžká víčka. Na popáté se jí to na chvíli konečně podařilo. Oslněné oči rozpoznaly, že už byl den a ona ležela na kožešinách u ohniště, které vedle ní tiše praskalo a vonělo kouřem. To bylo vše, co stačila zaregistrovat, než se pokusila pohnout hlavou a bolest, která jí vystřelila z hrudi do celého těla, byla tak silná, že opět ztratila vládu nad očními víčky a ocitla se ve tmě. Zhluboka oddechovala. Celou pravou polovinu trupu měla v jednom ohni a rána znemožňovala jakýkoliv pohyb, snad kromě otevření očí. Slyšela z několika směrů kroky, jak se kolem někdo pohyboval ve zmrzlém sněhu. Jedny kroky se přiblížily a zastavily se kousek od ní.

„Jak je na tom Wirgrid?“ ozval se mužský hlas. Aigirid... jmenoval se tak? Nebyla si jistá.

„Už lépe, pane, asi se z toho dostane,“ ozvala se chrčivá odpověď někde z protější strany ohniště. Pak záchvat kašle. Asi někdo z elitních vojáků.

„Dobře, postarej se, aby měl vše, co potřebuje. Přijdu se na něj za chvíli podívat.“ Vedle hlavy Xantippe zavrzaly podrážky, jak se muž přiblížil až ke kovářce a ona ucítila na svém čele hřbet chladné ruky. Tiše zasténala a ruka náhle zmizela. Cítila, jak jí někdo odkrývá pokrývku, kterou doposud ani nezargistrovala, a ucítila příjemný, chladný poryv vzduchu, který na pár vteřin snížil intenzitu žáru na hrudi. Muž si asi prohlížel její zranění, když matně zazamenala, že se k nim začaly přibližovat další kroky.

„Jak je na tom?“ Ženský hlas. Saera? Ona byla naživu?

„Špatně. Naštěstí se netrefil do žádné tepny a rána není tak hluboká, aby zasáhla vnitřní orgány, ale kromě zpřelámaných žeber mi dělá starosti ještě infekce. Bojím se, že v sobě má jeho jed. Horečka jí stále stoupá. Pokud je to opravdu otrava...“ Muž byl náhle přerušen Saeřiným hlasem.

„Já vím, co to znamená, Aigiride, neboj se. Až moc dobře. Je tvojí zodpovědností, aby to přežila, pokud to otrava nebude.“ Zněla rozhořčeně a vyvedená z míry. Na pár vteřin bylo ticho, pak si muž povzdechl.

„Ano, má paní.“ Zavrzaly kožené podrážky a zvířený vzduch prozradil, že se muž postavil.

„Nyní nezbývá než čekat. A pokusit se srazit horečku,“ ozvala se Saera po chvíli, tentokrát trochu smířlivěji. „Běž, postarám se o ni. Zkontroluj ostatní,“ přikázala muži.

„Jak si přeješ, má paní,“ odpověděl Aigirid a udělal dva kroky od ní. Asi se zarazil. Chvilku bylo ticho. Pak něco cinklo.

„Tohle měla u sebe. Serval to z ní, když ji zasáhl. Našel jsem to vedle ní.“

„Ale to je...“ ozvala se překvapeně Saera. Xantippe by dala cokoliv, aby zjistila, o čem se baví.

„Ano, je. Možná máme ještě naději, že to přežije. Nevím, jestli si vůbec uvědomovala, co je to zač.“

„Dobrá, dej mi to. Uschovám to u sebe a uvidíme.“ Xantippe nevěděla, o čem se to baví, ale ona ani pořádně nevnímala celou konverzaci. V horečkovém stavu byl její mozek zaměstnán tím, aby ji udržel naživu a vnímal málo z toho, co se dělo v okolí. Chladná látka, kterou někdo Xantippe přiložil na čelo, však vyloudila na zraněné ženě bolestné zasténání.

„Šššš, to bude dobré,“ zašeptala Saera a dotkla se špičkami prstů její tváře. „Spi, bude ti lépe.“

Začala tiše zpívat, zatímco otírala Xantippe studenou látkou obličej. Byla to píseň, kterou zpívávala jedna žebračka v Cansaru, která si vybrala za svůj kout ruch severního náměstí. Seděla vždy na stejném místě, stará, otrhaná a svírající otlučenou loutnu. Drnkala na ni a smála se na kolemjdoucí, kteří jí občas obětovali nějaký ten peníz. Xantippe za ní ráda chodila. Vždycky jí donesla nějaké jablko či kousek chleba a dokázala celé hodiny vysedávat u ní a naslouchat jejím fantastickým písním a příběhům. I přes to, že ženě chybělo mnoho zubů, její hlas stále zněl čistě a jasně, jako krůpěje rosy na svěží trávě, i přes to, že loutna její již mnoho zažila, nechyběla ani jedna struna a vydávala zvuk čistý jak zurčení vody v horském potůčku. Stejně tak jako hlas Saery, který nyní přehlušoval mrtvolné ticho tábořiště, když zpívala  píseň, povídající o touze Zatracených po zlatě a tragický příběh jejich posedlosti. Ženin hlas byl jemný a příjemný a kolébal, zval Xantippe do náruče neklidného spánku... a ona podlehla ještě dříve, než skončila první sloka.

Daleko, tam do země poslední,
přes hory a lesy, mnoho dní,
přes moře a pod oblaky,
do míst, kde zlato spí dlouhé věky.

Tam musíme nyní jíti,
pod rouškou noci, tiše a skryti,
by uzřeli jsme naposled
náš starý, dobrý Gortothed.

Tak šli ti zlatem posedlí
do míst, kde drahý kov v slujích dlí
však zlá magie ovládala tuto zem
a čekala na vypuštění jen.

Když přišli a těžit začali,
krutou magii na sebe seslali,
tam, kde kdysi úrodná zem;
skví se nyní již poušť jen.

xxx

Barvy. Všude byly barvy. Její drobné ruce zářily barvami, stejně tak jako příroda kolem. Nádherné odlesky zelené, zlaté, hnědé, prosvícené svitem zapadajícího slunce. Jezero, které se v dáli lesklo jako obrovský oranžovorudý talíř s příměsí modré. Nikdy tolik barev ještě neviděla.

„Pospěš, nestůj tam, musíme přeci spěchat!“ Ženský hlas. Zněl jako hlas nějakého anděla. Otočila se a uviděla ji. Oči modři azurového nebe. Vlasy kaštanové hnědi. Poznávala sama sebe v drobnostech jejího těla. Ve vykrojení úst. V úsměvu. Byla moc krásná a její barvy zářily vřelostí a něhou. A také něčím znepokojivým, co se skrývalo téměř na dosah, pod širokým úsměvem a v tom temném koutku očí, kam nedosáhla záře umírajícího slunce. Natáhla k ní ruku a ona se jí chopila. Poté se spěšným krokem rozešly k jezeru.

Šly i když už se dávno setmělo. Jí to nevadilo, viděla ve tmě stejně dobře jako ve dne a věděla, že její matka také. Jen barvy kolem byly tlumenější a nabíraly temnějších odstínů, jinak se pro ně nic zajímavého nezměnilo. Minuly jezero a zamířily hlouběji do lesů. Ona byla unavená a začala trochu pofňukávat. Nohy jí bolely. A bolely ji čím dál víc. A měla už docela hlad a byla unavená. A vůbec se jí tahle cesta přestávala líbit. Proč si nemohly na chvilku odpočinout? Matka ji však stále popoháněla vpřed.

„Ještě chvíli vydrž, brzy si odpočineme,“ domlouvala jí. Přišlo jí, že jdou už celé roky a odpočinek nikde není, ale stále musela dál a dál. Navíc ji znepokojovaly ty divné barvy u matky. Možná proto ani tolik nereptala jako obvykle, když se jí nechtělo.

xxx

„Jak na tom je?“ Hlas se ozýval z obrovské dálky a skoro ho nevnímala. Celé tělo měla jako v jednom ohni.

„Pořád špatně. Horečka neustupuje, ale přestala stoupat. Možná ještě máme naději.“

„A ostatní?“

„Zatím jsme o nikoho dalšího nepřišli, ale Rag se asi nedožije rána.“  

„Vyrazím napřed a vyšlu z Cansaru léčitele. Převezeme je. Tady jsme příliš velký cíl.“

„Má paní, neměl bych spíše jet já?“

„Ne, ty u nich musíš zůstat. Já... dokážu cestovat rychleji.“

„Jak si přeješ, má paní.“ Víc už nevnímala. Opět se propadla do tmy.

xxx

Utábořili se pod rozložitým dubem kdesi uprostřed lesa. Konečně. Dostala něco málo pečené zvěřiny a kousek chleba s trochou vody, které matka vytáhla z vaku neseného na zádech. Lehla si na deku a matka vedle ní. Zavřela oči a přitulila se k ní. Cítila její vůni, voněla kožešinou, láskou, jehličím a teplem, když ji objala. Oheň nerozdělávaly, ale to ji beztak příliš netrápilo. Bylo jí teplo až až, ostatně ona sama jen málokdy pociťovala zimu.

Ze spánku ji probrala matka. Naléhavě s ní třásla, a když konečně otevřela oči, její barvy už nebyly tak příjemné jako předtím, byly temné a plné barvy, kterou si přirazovala ke strachu. Modré oči matce zářily ve tmě, jako by planuly svým vlastním vnitřním žárem.

„Probuď se, holčičko. Vstávej. Musíme jít. Rychle.“

Sen nabral na tempu. Obrazy se střídaly jeden za druhým a Xantippe je sotva stačila zaznamenávat. Zběsilý úprk nočním lesem. Míhající se barvy, které se před jejíma očima slévaly v nahnědlou, čvachtavou břečku. Pravidelný dusot něčeho velkého za nimi. Medailon dopadající jí kolem krku. Matčina dlaň opouštějící tu její. Výkřik bolesti v dálce za ní. Rána z pistole. Pach potu a strachu a krve. Větve, které ji šlehaly po tvářích. Kořen. Pád do hlubiny. Temnota.

xxx

Dotek vlažné tekutiny na rtech. Utišení žáru v hrdle, ale ne na hrudi. Bloudění při vědomí a v nevědomí... Už ani nerozlišovala, co je co. Byla slabá, tak slabá, že už ani nereagovala na bolest. Neměla sílu sténat, když už se na pár chvil probudila, neměla téměř ani sílu polknout vodu. Vždy po jakémkoliv nadbytečném pohybu upadla do temnoty a čas do dalšího bdění se vždy prodlužoval. Jí to přišlo jako samotné věčnosti, dvě rozpustilé bytosti, které se mezi sebou předháněly, která bude nejdelší. Ta, která byla na řadě, vždy prodloužila dobu své vlády a jejich závod se zrychloval. Střídaly se stále rychleji a rychleji, až úseky bdění mezi nimi byly jen občasné spadané kmeny přehrazující řeku věčnosti. Nakonec se do oné řeky ponořila natrvalo.

xxxxx

Ačkoliv se její zranění neřadilo svou závažností k životu ohrožujícím, zmítala se na svém lůžku v křečích i při absolutním bezvědomí, které posledních pár hodin vystřídalo chvilky delirického bdění. Boj těla s jedem nestvůry se podobal příšernému tanci na život a na smrt, tanci, o kterém Aigirid věděl, že bude pro ženu poslední. V momentě, kdy se jed dostal do těla, nebylo lidem pomoci. Už nyní nepochyboval o tom, že žena byla na prahu smrti a věděl, že nebude trvat dlouho, než křeče dozní ve věčnou strnulost, vykoupení do nicoty. Neviděl to poprvé, ale stále doufal v zázrak, že se Xantippe přece jenom podaří jed vypudit, že se kovářka probudí. Neustávající horečka a stále silnější záchvaty křečí však hovořily o opaku.

Štěstí, které měla kovářka, když jí drápy tvora minuly hlavu, životně důležité orgány i tepny a zohyzdily pouze trup, se ukázalo být jen prodloužením utrpení. Aigirid věděl, že měnit co hodinu obvazy prosáklé hnisem a krví, odhodit je na stále se zvětšující hromadu použitého materiálu je jen plýtváním, že žena nemá naději... Ale Saera mu nakázala, že se o ni musí starat až do samého konce a on musel, chtě nechtě, poslechnout. Napůl přemýšlel, že smrtelná rána z milosti by byla pro Xantippe vykoupením, jenže to by možná také mohlo znamenat, že bude čekat jedna z ran i jeho. Už tak byly ztráty na družině vysoké, jeden člověk by se ztratil, ale Saera o tom nechtěla ani slyšet. Xantippe i Wirgrid měli být opatrováni až do samého konce, stejně tak jako ostatní, kteří však na tom byli o mnoho lépe. Z pětadvacetičlenné družiny zde v tábořišti zůstalo patnáct přeživších včetně Aigirida, kovářky a velitele, se Saerou na cestě a šesti dalších zraněných, u kterých však nepozorovali příznaky otravy. Použili stany těch, kteří je už nemohli využít, aby z nich vytvořili jeden velký přístřešek, pod nímž kolem ohniště vytvořili lůžka pro zraněné. Bylo to nejlepší nouzové řešení, na jaké Saera přišla, aby alespoň trochu ochránila své muže před zmrznutím a Aigiridovo místo bylo posledních pár dní pouze zde. Stan opouštěl ve výjimečných případech, když si potřeboval odskočit na toaletu, nebo se šel krátce nadýchat chladného vzduchu zbaveného kouře.

Přiložil do ohně pár polínek a zvedl se, aby zkontroloval muže s otřesem mozku a zlomenou rukou. Chlapík to byl mladý a statný, ale silný otok na mozku z něho udělal brblajícího slintu, který sotva vnímal, co se kolem něj děje. Ani Aigiridovy léčebné znalosti nemohly otoku zabránit, a tak muž jen doufal, že se gardistovi podaří ze zranění vylízat. Vlastně, u všech marodů, kteří ještě trvale zůstávali ve stanu, už šlo pouze o doufání a neustálou péči o to, aby se jejich stav nezhoršil. Zdraví, i ti lehce zranění, kteří již nebyli upoutáni na lůžka, hlídali okolí a vystrašeně hleděli do hlubin lesa, zda se neblíží nová pohroma. Mnozí z nich spílali Saeře a někteří i Aigiridovi, že je nutili zůstávat na tomto místě. Cítil jejich pohledy, slyšel útržky jejich konverzací a bylo mu jasné, že pokud by se měl odehrát další útok, většina z vojáků by prostě pláchla. A na rozdíl od vojáků, kteří ani pomalu nevěděli, s čím mají tu čest, Aigirid věděl moc dobře, že ty tři bestie, které je napadly, nebyly vůbec samotářští lovci, ale členové velkého společenství, se kterým měl sice Aigirid osobně neutrální vztahy, ale Saera a všichni ostatní vládci Cansaru s ním byli ve válce na život a na smrt. Nespočetněkrát už pořádali Cansarští výjezdy do hor, aby našli tajné sídlo rezistence a rozdrtili ho železnou pěstí, vždy se však vrátili s nepořízenou. Pokusili se dokonce použít i samotného Aigirida jako rukojmí, dosáhli však jen toho, že se s nimi ani nikdo neobtěžoval spojit. Aigirid byl pro ně prostě kvůli své ztracené krvi úplně nepodstatný člověk.

Povzdechl si a přiložil muži s otřesem mozku na čelo obklad. Zavřel oči a soustředil se na svou léčebnou energii, která mu ve své latentní formě alespoň dokázala prozradit pacientovu diagnózu. Otok se trochu zmenšil, což bylo dobré znamení, muž byl ale stále ještě příliš dezorientovaný na to, aby u něj bylo nějak viditelné jakékoliv zlepšení. Aigirid se snažil s mužem alespoň trochu promluvit, on mu ale odpovídal v nesmyslných slovech a stenech.

Do lazaretu náhle vtrhnul Cardrid - klučina, který byl s ním, nebožtíkem Ragem a s Xantippe jeden z malé skupinky cansarských dobrovolníků. Nečekal, že by klučina útok přežil, ale hoch buď úplně zdrhnul někam do lesa, nebo se mu jako zázrakem podařilo z boje vyváznout jenom s odřenou rukou. Tu si teď tiskl na hruď a ztěžka oddechoval.
„Aigiride... Přicházejí. A je jich mnoho.“

Naposledy se otočil k lesu mizejícímu v dáli. Saera nebude nadšená, že v táboře zanechali Wirgrida, Xantippe a muže s otřesem mozku, ale vůdce příchozích bestií byli nekompromisní. Překvapivě nezaútočili hned, přišli po svých a oděni do kůží jako bestie, kterými byli, a nabídli posádce klid zbraní, pokud okamžitě zmizí z jejich území a nenavrátí se zpět. Sice jich bylo jenom pět, ale Aigirid nehodlal riskovat další ztráty na životech tahanicemi o tři členy posádky, z nichž dva to měli beztak už za pár. Na to si i ten svůj život až příliš cenil, ať byly jeho sympatie ke Xantippe jakkoliv vysoké. Proto udělil rozkaz, každý z posádky si vzal svého koně a beze zbraní (na to si jejich uzurpitelé pečlivě dohlídli) opustili tábor, jak nejrychleji dovedli. Mnoho mužů si mumlalo nespokojeně pod vousy, proč museli kvůli pěti divochům opouštět tábor a vrhalo na Aigirida nerudné pohledy, muž se však ve svém rozhodnutí nedal zviklat a věděl, že Saera mu s největší pravděpodobností dá za pravdu. Nebyli prostě dost silní, ani elitní jednotka cansarských pánů nestačila na tři z nich, natož na pět. Kdyby s nimi byla Saera, nebo někdo další, nebo on byl dost silný a jeho krev nebyla zkažená, možná by to vše dopadlo jinak. Možná by se divoši ani neodvážili přiblížit... Ale plakat nad rozlitým mlékem bylo zbytečně. Odvrátil se od tábora a kopl koně do slabin. Přidali do klusu, aby byli co nejrychleji pryč z těch končin.

Saeru potkali zrána druhého dne. Vracela se s družinou vojáků, z nichž mnoho neslo barvy cansarských pánů. Žena nebyla nadšená z vývoje situace, zejména když se dozvěděla, že v táboře zanechali zraněné stále naživu, ale sama uznala, že Aigirid činil správně. Z Aigiridovy posádky vyřadila zraněné, přidala jim pár zdravých mužů coby doprovod a poslala je pokračovat v cestě do Cansaru. Ostatní, Aigirida nevyjímaje, ozbrojila záložními zbraněmi svých vojáků a vyzvala, aby otočili koně a všichni společně zamířili urychleně zpět k tábořišti. Muž Saeru nikdy neviděl takto naštvanou; když jela v čele už podstatné bojové síly, v zelených očích jí zle blýskalo a tvář měla zkřivenou v zuřivou grimasu. Hnala svého koně, jako by utíkala před všemi ohni pekla, až se zvířeti valila pěna od huby a boky mělo celé zkrvavené od ostruh. Ostatní zvířata na tom nebyla o nic moc lépe, jak je jejich jezdci popoháněli kupředu, aby udrželi krok se svou velitelkou.

Do tábora vpadli jako železná pěst, připraveni na tvrdý, opevněný odpor. Našli ho však prázdný, jen stanové plachty o sebe hlučně pleskaly v ledovém větru. Ve spojeném stanu našli mrtvolu Wirgrida, nehybně civící do stropu, po muži s otřesem mozku a Xantippe však nebylo ani vidu, ani slechu. Pryč byly i zbraně, viditelně zanechané zásoby a všechny kožešiny. Saera nakázala všem, aby tábor prohledali do posledního místečka a poté sbalili to, co z něj zbylo. Nehodlala zde zanechat cokoliv dalšího, co by mohlo nějak napomoci těm zvířatům v přežití zimy, kdyby se sem náhodou vrátili.

Aigirid při skládání stanů objevil v jednom ze křoví Xantippin luk. Myslel, že ho dívce ukradli spolu s ostatními zbraněmi, ale nyní zjistil, že zde luk musel patrně ležet už od noci, kdy bestie zaútočily. Sáhl po něm, ale jeho prsty se zahnutého dřeva ještě ani nedotkly, když na svém krku ucítil chladnou čepel dýky a čísi ruka ho chytila za vlasy a zvrátila mu hlavu dozadu. Do očí mu spadly vlasy a on jen bezmocně mávl rukou v marném pokusu je odstranit. Vyjekl překvapením a upoutal tak pozornost opodál stojící stráže, která tasila meč a způsobila poplach. Cítil, jak se mu ostří zarývá do tenké kůže na krku a do citlivého nosu ho udeřil kovový zápach krve. Slyšel dusot přibíhajících stráží a cítil, jak ho útočník táhne o pár kroků dozadu. Neodvažoval se s nožem tak blízko hrdla odporovat a necukal sebou. Náhle uslyšel hlas Saery, která se zrovna prodrala zástupem vojáků.

„Pusť ho!“ Útočník sebou cukl a jeho stisk polevil. Aigirid toho využil a bleskově se mu vytrhl. Cítil, jak mu čepel sjela po krku, ale útočník na ni netlačil dostatečnou silou, aby mu nějak zvášť ublížila. I přesto pálil šrám jako oheň a kůže se mu začala škvařit. Stříbro. Ta dýka byla stříbrná a kov si Aigiridovi začal prožírat cestu do hrdla a znesnadňoval dýchání. Muž padl na zem a otočil se, aby pohlédl svému útočníkovi do tváře. Těžko říct, jestli následné zalapání po dechu měla na svědomí dýka, nebo to, koho před sebou uviděl stát.

Nečekal, že ji ještě někdy uvidí a už vůbec nečekal, že živou a na nohou. Bosa, bledá, v kalhotách a zkrvavených obvazech vypadala jako chodící mrtvola. Rozcuchané vlasy plné listí a větviček, zuby výstražně vyceněné a obličej zkřivený do nepřítomně zuřivé grimasy. V rudých očích jí zle blýskalo a zhluboka oddechovala.

„Xantippe...“ slyšel Saeru zašeptat. Dívka sebou trhla, pohlédla na velitelku a zuřivě zavrčela. Náhle se jí však obličej zkřivil ještě více a ruka jí zamířila k prosáklému obvazu na hrudi. S tichým zaúpěním pustila dýku a náhle se jí rudá barva vytratila z očí. Když se Xantippe sesunula v bezvědomí k zemi, pohlédl na Saeru přesně ve stejnou chvíli, jako ona pohlédla na něj. Proběhla mezi nimi vteřina uvedomění, než se oba dva vrhli ke kovářce.
 
xxx

Naložili ji na nosítka a vzali ji s sebou při návratu do Cansaru. Při kontrole Xantippina stavu Aigirid zjistil, že se za necelých šestatřicet hodin, co ji neviděl, poměrně rychle zlepšila. Horečka ustoupila a vystřídala ji pouze teplota a rány se kovářce začaly pomalu zacelovat. Asi odvedl solidní práci, když jí sešíval hluboké rány dohromady.

Se Saerou o tom, co se stalo, nemluvil. Vůdkyni párkrát spatřil o něčem vášnivě rokovat s ostatními členy cansarské vyšší šlechty, nikdy se k němu však nedonesl smysl jejich rozprav. Mohli za to i strážní šlechty, kteří si nyní, když hrozba útoku klesala s každým klapnutím kopyt, se kterým se vzdalovali od toho proklatého lesa, troufali čím dál více a dávali najevo svou nelibost s faktem, že někdo jako on je vůbec v jejich přítomnosti. Byl zvyklý na toto chování ze strany zasvěcených, kteří věděli moc dobře, že není schopen se efektivně bránit, když to však tito strážní rozšířili i ke zbytku zmasakrované gardy a přidali k tomu nenápadný detail, že s těmi příšerami má společného víc, než by se na první pohled mohlo zdát, zažíval opravdové peklo. Nic se samozřejmě nestalo před zraky pánů, ale tatam byla vděčnost za jeho včasný lékařský zásah, který mnoha těmto mužům zachránil život. Něco mu říkalo, že i Xantippe si časem zažije svou, zejména když zaslechl rozhovor dvou strážných o tom, že si Koncil vyžádal její výslech. Nezáviděl jí to, vůbec to té dívce nezáviděl a doufal, že z toho vyvázne lépe než tenkrát on. Už dlouhou dobu se trmácel po této cestě mezi světem urozených a žebráků, příliš bohatý, než aby dřel bídu, zároveň však s příliš špatnou krví, než aby vládl, a tento osud nepřál ani svým nejhorším nepřátelům.

Autor: Tortie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ahiza Cantoreanis - Kapitola 3: