OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ahiza Cantoreanis - Kapitola 2 část 2

19.09.2020 (12:00) • Tortie • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 441×

xxx

Byla to probdělá noc. Všichni čtyři, Xantippe, její adoptivní matka a oba její bratři zůstali po celou tu dobu v léčitelově domě, čekajíce na jakékoliv zprávy o otci. Ty nepřišly než s brzkým ránem, dávno poté, co se gardista diskrétně odklidil pryč s tím, že musí napomoci pátrání po zločincích.

Mistr léčitel se vynořil z dveří lazaretu strhaný a unavený, s hlubokými kruhy pod očima. Všichni čtyři v tu chvíli vyskočili na nohy v očekávání nových zpráv. Ty, které dostaly, ovšem nebyly vůbec příznivé.

„Je to vážné. Utrpěl několik bodných ran a ztratil mnoho krve. Nevím, jestli přežije. Snažil jsem se, jak jen se dalo.“

„Můžeme ho vidět?“ zeptal se mladší z bratrů Xantippe, té doby známý pod jménem Furghen.

„Můžete. Nevím, jestli vydrží do poledního. Je mi to líto,“ prohlásil zkroušeně mistr léčitel a omluvil se z jejich přítomnosti.

Když vešli do lazaretu, udeřil je do nosů zápach různých mastiček, krve a zoufalství, který je tak typický pro místa s nemocnými a umírajícími. Byl to bezútěšný pohled; jejich otec ležel na nemocničním lůžku, s rukou a celým trupem ovázaným pruhy látky smrdícími po nějakých bylinách, skrze které prosakovala krev. Nebyl při vědomí, dýchal nepravidelně a jednotlivé odmlky mezi nádechy se zdály být miniaturními verzemi věčnosti.

Proseděli u něj celé dopoledne. Mlčeli a poslouchali jeho nepravidelné nádechy. Jak ráda by Xantippe dala něco ze svých plic pro to, aby mohl její otec dál žít. Nebýt toho, že se objevila jedna z matčiných sester a přinutila je něco sníst, byli by zůstali bez čehokoliv; jíst ani pít jim nechutnalo a Xantippe připadalo, že polyká prach a popel, jak její tělo samotné proti příjmu potravy protestovalo. Pohrávala si s náhrdelníkem, který si vyrobila ze spárů uloveného orla a vzpomínala na úžas, který měl ve tváři její otec, když mu svou trofej hrdě ukázala. Všechno se to zdálo jako velice dávná minulost a přitom to bylo pouhých pár dní.

Zemřel krátce po poledni. Neprobudil se. Možná to pro ni bylo lepší, možná ne. Poslední nádech a poslední agonická chvíle při očekávání na další pohyb jeho plic se protáhl na věčnost. Okamžitě volali mistra léčitele, ale ani ten již více nezmohl. Svět se propadl do temnoty.

Pokud byla Xantippe tulákem již před smrtí svého otce, bezprostředně po ní se stala téměř duchem, který se ve městě téměř nezdržoval. Přišla tak o chvíli, kdy městská garda zadržela ony dva zloděje, kteří ukončili život jejího otce, o chvíli, kdy její starší bratr převzal otcovu kovárnu i o soud se zloději, kteří byli následně popraveni. Ušel jí i zájem jednoho z cechmistrů o její umění s lukem a nebýt Furghena, který znal její oblíbená loviště a který ji v lesích vyhledal, ušla by jí i tato vytoužená příležitost.

xxx

Všichni členové výpravy kromě Saery a Wigrida měli nakázáno držet hlídku na okraji lesa po celém obvodu mýtiny a měli okamžitě upozornit na cokoliv podezřelého. Saera jim všem zdůraznila, že to může být otázka života a smrti. Jmenovaná spolu s velitelem jednotky zatím ohledávali mrtvolu a celou mýtinu, tu i tam si zavolali pár mužů, aby odhrabali podezřelou hromádku sněhu a postupně se jim podařilo objevit zbraně a chybějící ruku nebožtíka, spolu s ohlodanou mrtvolou jeho koně a také mrtvolu divokého kance, který odpovídal hrůzostrašným popisům poutníků. Byla to opravdová jatka a jen sníh a mráz zachoval toto místo dostatečně na to, aby ho ještě mohli prověřit. Být to v létě, jistě by je odsud brzy vyhnal hnilobný puch rozkládajících se mrtvol, nebo snad i mrchožrouti, kteří se překvapivě tomuto místu vyhnuli i v době, kdy byly mrtvoly ještě čerstvé. To samo o sobě bylo velice divné.

Už byli dost promrzlí a slunce se nebezpečně klonilo k západu, když Saera a Wigrid dali rozkaz k odchodu do tábora. Bylo jasné, že se budou muset část cesty přesunout potmě. Vzali s sebou nebožtíkovy zbraně a náhrdelník s medvědím drápem, který si Wigrid uložil do sedlové brašny, nepochybně jako důkaz lovcovy smrti předaný rodině.

„Ať to bylo, co to bylo, tohle neudělalo žádné malé zvíře,“ podotkla Xantippe k Aigiridovi, když seděli na koních už nějakou dobu. Muž se zachmuřil a přikývnul.

„Ne, to nebylo malé zvíře, ale obrovská bestie,“ pronesl pomalu, aniž spustil pohled z cesty před nimi.

„Víš, co by to mohlo být?“ vyzvídala Xantippe dál, hledíc na muže.

„Tuším, ale nerad bych zbytečně šířil paniku, kdyby se mé domněnky nepotvrdily,“ odpověděl muž vyhýbavě a ani na Xantippino další naléhání už nic víc k tématu neprozradil.

Mlčky pokračovali do tábořiště, každý z nich ponořený ve své vastní myšlenky. Úplný měsíc se vyhoupl na oblohu a kreslil v lese podivné stíny. Tentam byl včerejší klid, kdy se na okraji lesa nehnul ani lísteček. Hvozd jako by ožil; co chvíli slyšeli prasknutí větve, nebo pohyb nějakého tvora a Xantippe celou dobu pronásledoval nepříjemný pocit toho, že nejsou sami, že je někdo sleduje. Nedokázala to popsat, ale jako by na sobě cítila oči neviditelného tvora. Když se o tom zmínila Aigiridovi, muž jenom vážně přikývl.

„To je docela dobře možné. Nedivil bych se tomu,“ pohlédl na ni „zdejší lesy už dávno nepatří lidem. Zejména ne za měsíčných nocí. Měj se na pozoru, kdykoliv do nich zamíříš.“

Zas a znova odmítl odpovědět na Xantippiny otázky. Kovářka už byla opravdu frustrovaná, ale Aigirid se nenechal vyvést z míry. Už už otevírala Xantippe ústa k další otázce, když se zepředu ozval výkřik. Nebyli už příliš daleko od tábořiště, sotva čtvrt hodiny. Celá družina se zastavila a všichni zvědavě natahovali krky, aby viděli, co se v čele zástupu děje. Za chvíli se ozval Wigridův výkřik.

„Do zbraně a tryskem vpřed! Tábor je napaden!“ Xantippe pohlédla na Aigirida a bleskem ze zad sundala luk a založila šíp do tětivy. Muž se zachmuřil a vytáhl jednoruční meč. Kopli koně do slabin a vyrazili vpřed.

Už z dálky je vítalo ticho. Tábořiště bylo liduprázdné - tedy, nebylo, ale bylo; po zemi se válely rozdrásané mrtvoly. Jediný strážný, který přežil, byl ten, který včas zmizel do hlubin lesa a jel jim naproti. Ani on ale nepřežil bez újmy, mumlal cosi o velkém černém stínu, který se na ně snesl jak trest od bohů a rozséval v jejich řadách zkázu. Když dorazili do tábora, slezl z koně, sednul si na bobek, kolena si přitáhl pod bradu a koukal do prázdna. Byl bledý a na čele mu rašil pot. Děsivější však byla jeho zranění na zádech, která připomínala stopy po drápech - jenže dvakrát větších, než jaké kdy Xantippe viděla. Stejně velké stopy našla i mrtvá těla strážných. Tvorovi očividně nevadily těžké zbroje protivníků, protože jejich pláty byly zprohýbané a zmačkané tak, že by je bylo možno spravit až po úplném roztavení.

„Tohle neudělalo žádné známé zvíře,“ hlesla Xantippe, když projížděla kolem prvních mrtvol. Aigirid neodpověděl; muž si mlčky se zachmuřeným výrazem prohlížel spoušť okolo. Za nimi se dohadovalo pár strážných, kteří ohledávali mrtvoly, zda jejich druhové nejsou ještě přeci jen naživu. Marně.

„Měli bychom odsud co nejrychleji vypadnout,“ řekl jeden ze strážných, který předtím odhrabával znetvořenou mrtvolu na mýtině. Když ho však druhý okřikl, aby byl zticha, že kvůli tomu tady je, začali se dva muži hádat, až je po chvilce utišil hlas dalšího z nich.

„Kde je lady Saera?“

Oba muži zmlkli a začali se po ženě rozhlížet.

„Když jsme odjížděli z mýtiny, ještě s námi byla...“

„Já ji viděl, ještě než se setmělo, že jela vedle Wigrida...“

„Myslíte, že ji to taky dostalo?“

Až nyní je začala Xantippe vnímat. Uvědomila si, že ani ona Saeru neviděla od doby, co vyrazila v čele družiny z mýtiny. Začala se rozhlížet po okolí, ale nikde ji neviděla. Aigirid jí položil ruku na rameno.

„Ona se vrátí. Snad do té doby budeme ještě naživu,“ pronesl pesimisticky a zavřel oči. „Jsou tady. Připrav se.“

xxx

Návrat do města pro ni byl od otcovy smrti bolestivý. Svou biologickou rodinu si nepamatovala a její adoptivní rodiče brali Xantippe jako vlastní už v dobách, kam sahala její paměť. Ačkoliv nevěděla, jak se ocitla v Iranathu a kým vlastně je a její rodiče byli poměrně skoupí na nějaká vysvětlení, zčásti i proto, že kladla otázky, na které neznali odpověď, její život byl s trpaslíky a nikdy nepředpokládala, že se tento fakt může změnit. Smířila se s tím, že ji její adoptivní rodina jednoho dne přežije a zatímco ona bude chodit šedivá o stařecké holi, oni budou plní sil jako za dne, kdy je poznala. Předčasná smrt proto zamávala s jejími předpoklady a zcela dívku vyvedla z rovnováhy.

Toho dne, kdy pro ni přišel Furghen, byla v lesích asi týden. Několik kilometrů od města si postavila provizorní lovecké tábořiště a zde se ukrývala před světem. Furghen s ní kdysi tato místa často navštěvoval, proto mu nedělalo příliš velký problém odhadnout, kde se v hlubokých lesích nachází. Zrovna dokončovala práce se zpracováním uloveného bažanta, když se objevil mezi stromy.

„Xantippe, tady jsi. Dlouho ses neukázala doma.“ Dívka sebou trhla a pohlédla na trpaslíka. Přebírala zrovna oškubané bažantí peří a vybírala z něj použitelná pírka na letky šípů.

„Nějak nemám náladu se tam ukazovat,“ odpověděla vyhýbavě a pohled opět sklonila ke své práci. Trpaslík si povzdechl a posadil se na pařez vedle ní.

„Hele, podívej. To, co se stalo našemu otci, je bohužel nevratné. Nemůžeš celý život utíkat před minulostí. Jednou tě ta minulost stejně dožene. Nejlepší je ji přijmout a pokračovat dále. Otec by to tak chtěl,“ dodal, když na něj Xantippe znovu upřela svůj modrý zrak. Tušil, co se jí asi honilo v hlavě, protože se natáhl a položil jí svou mozolovitou dlaň na rameno. Xantippe zavřela oči a zhluboka se nadechla.

„Je to těžké.“

„Já vím. Také s tím ještě pořád bojuji, ale smrt je součást života. Ti, co to našemu otci udělali, už hnijí v pekelných jámách a nic nám ho nevrátí. Nemůžeme celý svůj život zůstat zdrcení z jeho smrti. Vždyť co by to potom byl za život.“

„Myslela jsem, že mě přežijete,“ pronesla Xantippe polohlasně. Trpaslík se zamračil a spustil ruku z jejího ramene.

„Co jsi to řekla? Nerozuměl jsem ti.“

„Myslela jsem, že mě přežijete,“ zopakovala svá slova o něco hlasitěji a pohlédla na něj. „Jsem jenom člověk. Budu žít sotva pětinu toho, co vy. Nepředpokládala jsem, že se dožiju dne, kdy já budu a někdo z vás ne...“ Hlas se jí zlomil. Sklonila hlavu a začala peří přebírat o něco urputněji. Vlasy jí sklouzly a zakryly její tvář, ve které se daly rozeznat neprolité slzy.

„Děti přežívají své rodiče. Tak to většinou je. A je to správně. Nedovedu si představit, že bych měl pohřbít své dítě.“ Furghen se jí opět pokusil utěšit položením ruky na její rameno, ona mu ale ucukla. Když se na něj znovu podívala, v očích měla tvrdost kamene.

„Nechápeš to. Nejsem jako vy. Jsem člověk. Pro tebe to je jiné, ty se s největší pravděpodobností dožiješ stejného věku jako ostatní trpaslíci. Já ne. Za nějakých padesát šedesát let v tom nejlepším případě zestárnu a seschnu a zemřu. To ty budeš teprve přemýšlet nad založením rodiny...“

„Jsi jako já. Jsi moje sestra,“ zavrčel Furghen.

„V duši ano, ale ne krví. A v tom je právě ten rozdíl,“ povzdechla si a začala schovávat vhodné peří do koženého loveckého vaku. „Jsme rodina, ale krev není voda, Furghene. Být člověkem dost razantně mění můj pohled na věc. Nechci žít celý život zavřená kdesi ve štole. Ani půlku.“

„Je mi to jasné, drahá Xantie. Vždyť víš, že jsem ti vždycky věřil, že ty to z nás dotáhneš nejdále. Právě kvůli tvé divoké krvi,“ usmál se na ni trpaslík a poté si vzpomněl na důvod své návštěvy. „Ostatně, proto tu také jsem. Shání se po tobě mistr Strenghen. Dnes ráno poslal jednoho ze svých učedníků se vzkazem, že se máš zastavit u něj doma,“ prozradil jí s úsměvem. Xantippe vyvalila oči. Strenghen byl mistrem cechu ochránců.

„A ty myslíš že...“

„Že se po tobě shání kvůli tomu, aby ti nabídl místo učedníka? Nepochybně,“ přikývl Ferghen.

„Tak to ho nesmím nechat příliš dlouho čekat!“ Vyskočila Xantippe na nohy a spěšně se začala balit, všechen smutek zapomenut. Ferghen se pro sebe usmál. Tohle byla Xantippe, kterou viděl moc rád. Plná naděje a odhodlání.

xxx

Nestačila se ani zeptat, kdo že to zde je. Ozval se výkřik a poté druhý. Otočila se a strnula. Ze skupinky dohadující se za jejich zády už nestál nikdo na nohou. Temný stín se na ně s vrčením vrhnul a zrovna drásal jednoho z nich na kusy. Bestie byla obrovská; matný svit měsíce ji zpola halil do stínů, ale obrovské drápy zatínající se do vojáka spolu s řadou obrovských tesáků a rudě žhnoucí oči Xantippe ve tmě dostatečně dobře viděla. Otočila se po Aigiridovi, ale ten již vedle ní nestál - vrhnul se přímo na bestii s jednoručním mečem. Sekl ji do nohy, ale tím se mu podařilo akorát ji více naštvat. Pustila tělo vojáka a zařvala. Pak se vrhla přímo na Aigirida, který sotva uhnul ráně jedné z tlap.

Ze stuporu a vyděšeného sledování boje muže s bestií vytrhnul Xantippe až křik z druhé strany tábořiště. Vypadalo to, že bestie nebyla sama. Podle míhajících se loučí, hlasitých zvuků potyčky a několika zbloudilých výstřelů z příručních pistolí malé ráže, kterými byly stráže ozbrojeny, rozpoznala další šarvátku a došlo jí, že Aigiridovi na pomoc pravděpodobně nikdo jiný než ona přispěchat nemůže. Luk byl proti tlusté kůži bestie téměř neškodný, šíp se zabodl sotva po konec hrotu a zůstal zaklíněný do hustých chlupů. Bestie si ho ani nevšimla a stále dorážela na Aigirida, který s překvapivou obratností uskakoval před obrovskými tlapami a tesáky, za jeho zády se však prostor začínal nebezpečně zmenšovat. Bylo jasné, že za chvíli nebude mít kam uskakovat. Jak teď litovala toho, že si nechala pistoli v jedné ze sedlových brašen! Xantippe nezbývalo než vzít do rukou svou starou dobrou sekeru a vydat se muži na pomoc. Rozběhla se k bestii, aby se dostala blíže. Rozmáchla se vší silou a ťala po jedné ze zadních nohou. U toho prosila všechny bohy, které znala, aby nechybila. Nestalo se a sekera se zaťala příšeře do běhu, ale nepříliš hluboko; stačilo to však na to, aby z rány vytryskla krev a bestie nelidsky zavyla. Na moment ustala v útocích na Aigirida a otočila hlavu ke Xantippe. V očích jí žhnul plamen zlosti. Otevřela tlamu a vztekle na ni zavrčela, toho však využil hrabě a vší silou bodl tvora do krku. Tato rána měla o něco lepší účinek než Xantippina předchozí, protože donutila příšeru couvnout, aby měla oba dva protivníky na očích. Chvilku to vypadalo, že se obrátí na útěk, pak však vystartovala přímo na Xantippe, která pro ni asi vypadala jako snadnější cíl. Byla neuvěřitelně rychlá a vrhla se na ni oběma předníma tlapama. Ačkoliv se kovářce podařilo uhnout a uskočit jednomu pařátu, zakopla o pařez a přepadla přes něj dozadu. U toho se jí povedlo solidně uhodit do hlavy a než se stihla z následného zmatení vzpamatovat, bylo již příliš pozdě. Příšera padla přímo na ni a Xantippe cítila, jak jí při dopadu ocelové drápy rozdírají rameno a pravou stranu hrudi. Cítila hřmotné zapraskání žeber, když na ni dopadla váha bestie a její tvář ovanul mrtvolný dech. Krev, která té potvoře kapala z tlamy, se mísila s jejími slinami a kanula přímo do rány na hrudníku. Xantippe zavřela oči a ztěžka oddechovala, připravena na smrt. Jejího vědomí se začala zmocňovat temnota z nedostatku kyslíku. Uběhla vteřina, dvě a tíha z její hrudi náhle zmizela. Z neuvěřitelné dálky k ní doléhalo vrčení a zvuky nového boje. Ona se však propadala stále hlouběji do blaženého nevědomí, až nakonec nevnímala už vůbec nic.

xxx

Když dorazili zpátky do Iranathu, slunce již výrazně pokročilo k západu. Ferghen se s Xantippe rozloučil kousek za městskou bránou a vyrazil vyřídit ještě jednu záležitost ohledně dodávky materiálu pro kovárnu. Dívka zamířila přímo k domu trpasličího mistra. Po zaklepání jí otevřela služebná, která si ji nejprve přeměřila pohledem, než ji pozvala dál. Posadila ji na dřevěnou židli, aby „nic neumazala“, a odešla pro Strenghena.

Trpasličí mistr vstoupil do místnosti zanedlouho poté. Byl to statný trpaslík s černým plnovousem až ke kolenům, který měl zastrčený za opaskem, aby mu nepřekážel v pohybu, oděný do obyčejně vyhlížející kazajky. To Xantippe trochu překvapilo; většina trpasličích mistrů dávala svůj status najevo patřičně vyzdobeným oděvem.

„Aaah, slečna Xantippe Kasayaro,“ promluvil trpaslík jako první. Dívka vyskočila na nohy a po trpasličím způsobu se hluboce uklonila.

„Mistře Strenghene, kéž vaše bohatství stále narůstá.“

„... a ať vás váš úsudek nikdy nezradí, slečno,“ dokončil trpaslík formální pozdrav úklonem hlavy. „Jak vidím, jdete přímo z lovu,“ okomentoval její špinavý vzhled a přeměřil si ji zkoumavým pohledem. Xantippe se zastyděla. Ve svém nadšení úplně zapomněla na to se nějak zkulturnit - její špinavý lovecký oděv a rozrdrbaný cop nebyl zrovna známkou reprezentativního vzezření. Nemluvě o tom, že zcela jistě po dlouhých dnech v terénu páchla jako tchoř.

„Omlouvám se, mistře. Byla jsem mimo město a...“ začala vysvětlovat s ruměncem ve tváři, byla ale přerušena.

„A když jste přijala zprávu o tom, že vás sháním, nemeškala jste,“ dokončil za ni Strenghen s mávnutím ruky. „To je v pořádku. Ne vždy je čas na to se pořádně upravit a v boji, jak jistě brzy zjistíte sama, to platí dvojnásob. Možná že mi to i vadí méně, než kdybyste přišla nafinťená a navoněná. To bych možná uvažoval i o tom, zda jsem vybral správně.“

„Pane..?“

„Ano, jistě uvažujete, proč jsem si vás zavolal. Věc se má takhle,“ řekl trpaslík a přitáhl si druhou dřevěnou židli, načež se usadil naproti ní.

„Již dlouhou dobu jsem o vás uvažoval, slečno Kasayaro, a váš nedávný kousek s orlem mě utvrdil v mém přesvědčení. Zavolal jsem si vás, abych vám nabídl místo mé učednice. Samozřejmě jsem si vědom, že nejste trpaslík, ale to nemusí být nutně takový problém, jaký by to byl u některých jiných mistrů. Víte, já totiž nehledám dalšího bojovníka. Domobrana přetéká a řekl bych, že v dnešní době naše společenství disponuje lehkým nadbytkem bojechtivých trpaslíků. Co nám ale schází, jsou ti, kteří jsou schopni doprovázet naše obchodní výpravy na nebezpečných cestách. A něco mi říká, že vy jste z toho správného těsta. Pokud byste přijala mou nabídku, naučím vás nejen jak se stát mistrem v umění boje, ale také jak napomáhat našemu společenství tam venku, v městech obývaných lidmi, jako jste vy. Váš lidský původ, kvůli krátkověkosti pro mnoho povolání tady v Iranathu nevhodný je ideální pro můj záměr. Máte totiž větší šanci proklouznout tam, kde by se nikdo z nás díky rasové nesnášenlivosti nedostal a já v tom vidím potenciál i v otevření nových možností obchodu u těch, kteří nechtějí, nebo se bojí jednat s naší rasou. Nuže, jak se vám tato nabídka líbí?“

Xantippe byla pár vteřin ticho. Trpaslík jí nabízel přesně to, po čem toužila. Příslib dálných krajů a poznávání nových kultur ji lákal jako vonná květina své opylovače, a proto nepotřebovala ani dlouhou chvíli na rozmýšlení. Postavila se a znovu se trpaslíkovi uklonila. „Bylo by mi ctí, mistře, stát se vaší učednicí.“

Xantippe nyní spadala pod jednoho z nejváženějších mistrů v Iranathu. Výcvik, který podstoupila, nebyl žádný med; vstávání za úsvitu a celodenní trénink se zbraněmi, ale také se slovy byl po následující měsíce jejím každodenním chlebem, dokud neznala vše, co jí její mistr zvládl předat. Poté začala sbírat zkušenosti sama. Nejprve jako doprovod malých karavan do nejbližších měst, kde se své znalosti učila uplatňovat v praxi, po nějaké době však dostala nabídku vyjet s velkou kupeckou karavanou do Cansaru, největšího města sousední provincie. A tak se stalo, že se Xantippin pobyt v Iranathu naplnil. Na sklonku dvaadvacátého roku svého života vyrazila poprvé za hranice známých krajů.

Autor: Tortie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ahiza Cantoreanis - Kapitola 2 část 2: