OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ahiza Cantoreanis - Kapitola 1

13.06.2020 (10:00) • Tortie • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 789×

KAPITOLA 01 - AŽ NA VĚKY

O dvacet let později, Cansar

Do města dorazili před soumrakem. Po několikatýdenní cestě byli všichni unavení, a tak sotva ustájili poníky a zabezpečili svůj náklad, zamířila celá skupina do zdejšího hostince. Když jich všech deset vstoupilo dovnitř, byli krátce počastováni pohledy několika přítomných, ale nic nenasvědčovalo tomu, že by se zde vyskytoval někdo, kdo by mohl působit problémy. Sarghen, vedoucí skupiny, který šel jako první, zamířil k výčepu, zatímco ostatní zamířili k jednomu volnému stolu, kolem kterého se usadili. 

Jako snad každý z jejich druhů, i ona vítala přítomnost města po dlouhé cestě. Ač byla horlivá se zúčastnit své první kupecké cesty a poznat kus světa, nepohodlí, které cestování tímto způsobem přinášelo, bylo poměrně velké, jak záhy zjistila. Zadek měla otlačený a už ho téměř necítila, puchýře na jejich nohách byly obrovské a nové boty, které si pro cestu pořídila, byly již téměř na vyhození. Nemluvě o tom, že všichni smrděli jak stádo vepřů. 

Sarghen se po krátkém vyjednávání s hospodským a po předání naditého váčku peněz vrátil ke skupině. „Je to v cajku, prý mají několik volných pokojů. Budeme muset sdílet postele, ale neřekl bych, že to bude něco, co by měl být problém,“ pronesl šedovousáč, když zasedl do čela stolu. „Samozřejmě, že naši dámu necháme spát v samostatném pokoji,“ dodal pak a upřeně se na ni zahleděl. Byl jedním z trpaslíků, kteří byli proti tomu, aby se k obchodní cestě přidala, ačkoliv Xantippe již několikrát prokázala svou užitečnost nejen při svých předchozích výpravách, ale také při této, když karavanu zásobovala čerstvým masem po většinu jejího putování.

„To nebude potřeba,“ ujistila ho s úsměvem tak dokonalým, že ho ani trpaslík, kterému patřil, neprohlédl. „Věřím, že nepotřebuji speciální zacházení jenom kvůli tomu, že jsem žena - ostatně spolu cestujeme a už jsem snad viděla ptáky od každého z vás, jak si ani jeden nedáváte pozor, kam chodíte v noci na záchod.“

Její poznámka vyvolala uchechtnutí u většiny přítomných, a dokonce i u hospodského, který k nim zrovna dorazil. Aniž by věnovala Sarghenovi další pohled, objednala si velký korbel piva a kus vepřové pečeně. Cítila na sobě trpaslíkovy oči, ale odmítala mu udělat radost a dát najevo, jak moc ji jeho přístup štve. Aurghen, po ní druhý nejmladší člen výpravy, do ní při večeři nenápadně drknul a zahuhlal tiše pochvalu a svůj souhlas s tím, jak se s mrzoutem vypořádala. Sarghen se naštěstí po poslední výměně názorů odmlčel, a když po večeři téměř všichni trpaslíci, kromě těch, kteří měli držet hlídku u zboží, zamířili do přidělených pokojů, už nikdo netrval na tom, že by měla mít pokoj sama. Skončila tak se třemi méně chrápavými druhy, nejmladšími trpaslíky skupiny, se kterými se často po cestě bavila. Byla to veselá cháska, sestávající z Aurghena a Paurghena, synů iranatského klenotníka, a Ferghena, nejstaršího ze čtveřice, který byl jedním z čerstvých rekrutů domobrany a zajišťoval skupině spolu s Xantippe a dalšími dvěma trpaslíky primární ochranu výpravy.

Ačkoliv plánovala pořádně oslavit svou první úspěšnou cestu trvající déle než dva týdny pořádnou koupelí, po večeři byla tak unavená, že zalezla do postele a téměř okamžitě usnula. Luxus měkkého slamníku a jistota klidné noci bez nutnosti vstávat na hlídku - to byly věci lákavé natolik, že nějakou pitku s radostí oželela.

Noc probíhala poklidně a ráno se ukázalo být velice příjemné, ač jí paprsek slunce pronikající skrze okenice přímo do jejich očí probudil poměrně brzo. Po chvilce převalování pak usoudila, že už neusne, a tak vstala a přistoupila k zrcadlu. Daleká cesta se na ní dost podepsala, dokonce tak moc, že se sama sebe div nelekla. Dlouhé vlasy měla mastné a špinavé, z copu jí trčely do všech směrů a svou tvář pod nánosem špíny téměř nepoznávala. Včera neměla příliš chuti ještě se mýt, dnes to ale hodlala napravit. Cansarské horké prameny byly vyhlášené i v krajích za Pohořím a ona se nemohla dočkat, až je navštíví. Protřela si modré oči od nejhorší špíny, ještě jednou na sebe s povzdechem pohlédla a poté se oblékla a zamířila ke dveřím.

Když sestoupila po schodech do prostor krčmy, nalezla tam pouze napůl probuzeného krčmáře, který jevil jen malou ochotu ji takto brzo obsloužit. Naštěstí se dal obměkčit nějakou tou mincí navíc, a dokonce i přislíbil, že jejím druhům vzkáže, kam zmizela.

Po snídani zamířila do stájí zkontrolovat svého poníka. Našla ho v nejlepším pořádku, spokojeně přežvykujícího seno. Poplácala ho po boku a sáhla po vaku visícího vedle. Většinu věcí měla stále v nákladu sneseném z vozu, který byl ale prozatím vyložen a pečlivě uzamknut ve skladišti, to ji však nyní netrápilo. Přehodila si vak přes rameno, spolu s toulcem a lukem, a vydala se do hlubin města.

Cansar byl městem zcela jiným a o mnoho větším než úhledně vystavěné město trpaslíků. Coby hlavní město stejnojmenné provincie, která spadala pod vládu pána Západu, město prosperovalo zejména díky své výhodné poloze. Umístěno mezi dvěma pohořími, leželo na frekventované kupecké trase a úzce spolupracovalo s největším přístavem Západozemí, Icartem. Pánové z Icartu byli kromě své rozsáhlé flotily známí i štolami na severním konci Velkého jižního pohoří, které poskytovaly celému Západozemí zdroj zlata a stříbra. Ač ne tak bohatá jako jižní část Kontinentu, ložiska zde poskytovala kromě drahých kovů také velice kvalitní rudy měděné, o které měli zájem zejména trpaslíci z Iranathské země. Právě měď byla i hlavním důvodem její návštěvy s karavanou, neboť díky hradbám, které obklopovaly celé město, šlo po dobytí Sol Trusu o pravděpodobně nejbezpečnější opevnění v těchto končinách. 

Město se těšilo poměrně velké populaci stálých osadníků a ještě větší obydlenosti z řad obchodníků, jejichž cesty ze všech částí Kontinentu se zde spojovaly. Z tohoto důvodu zde bylo možné sehnat velice luxusní zboží, často i z dálného jihu a zámoří. Bohužel, jak už tomu tak bývá, všechna tato bohatství přitahovala lapky, zloděje a podobné pochybné existence, takže byla obrana města před dobytím neobyčejně silná a počty vojáku ve zdejší domobraně byly také vysoké. Samotné město, kromě opevněného centra přetékajícího blahobytem, pak bylo velice různorodé ve své výstavbě. Šlo o změť dřevěných a kamenných domů, s množstvím slepých uliček a zákoutí páchnoucích močí a chudobou, se špinavými cestami lemovanými pospávající chudinou, oproti kterým vystupovaly v kontrastu domy zámožnějších obyvatel ve čtvrtích, kde se ulicemi i v tuto brzkou hodinu procházeli členové městské stráže a nekompromisně vyhazovali každého, kdo měl ten hloupý nápad ustlat si v některé z uliček.

Díky brzkému ránu bylo však nyní město stejně tiché jako krčma. Náměstí, na které Xantippe dospěla po nedlouhé chůzi, však již začínalo žít svým každodenním ruchem.  

Obchodníci a řemeslníci vstávali brzy a připravovali se na další den, během kterého se budou snažit prodat co nejvíce svého zboží. Xantippe věděla, že až vstanou, vydají se její trpasličí druhové právě sem, aby zde obhlédli konkurenci, než zde v následujících dnech někteří z nich postaví své vlastní stánky se zbraněmi a budou zavaleni zájemci o prvotřídní trpaslickou práci. Další z nich zamíří do řemeslnické čtvrti, kde se budou snažit prodat náklad prvotřídních drahokamů, drahých kovů a černého prachu z dolů na severu, aby následně vyjednali s místními obchodníky příhodnou cenu pro měď. Úkolem Xantippe a dalších obránců pak bude střežení drahého nákladu v hostinských skladech - naštěstí její hlídka nezačínala dřív než po poledni, a tak měla prozatím dost času porozhlédnout se po městě.

Procházela zrovna kolem malého stánku na náměstí, když její pozornost upoutal muž nedaleko, který zrovna vykládal věci na prodejní plochu. Už od pohledu nebyl zdejší; jeho oděv byl ze zvláštní hrubé látky, jakou zde ještě neviděla, doplněný o kožešinu, kterou se majitel chránil před ranním chladem. Mužův plnovous byl spleten do malých cůpků, jak bylo možno pozorovat u některých trpasličích žen, a za opaskem měl velkou sekeru. Zboží, které nabízel, bylo prosté, avšak svým zpracováním originální; sošky zvířat vyřezané z tvrdého dřeva, oplývající neobvyklou krásou a citem pro detail, kožené náramky, náhrdelníky z drápů a zubů divokých zvířat, dřevěné korálky, šperky z kovů zpracovaných už od prvního pohledu zcela jinak, než bylo zvykem v krajích kolem Iranathu... přívěšky s prazvláštními symboly, kožešiny rozličných velikostí, drobné výrobky z kostí a dřeva, přilbice s rohy a prsteny s kameny, které Xantippe v životě neviděla. Neodolala a přistoupila ke stánku, aby si zboží důkladně prohlédla.

„Co to bude, slečno?“ zeptal se jí obchodník se silným přízvukem.

„Zatím se jen dívám, děkuji,“ odpověděla muži trochu nepřítomně, přičemž si prohlížela jednu z rohatých přilbic. „Mohu?“ Ukázala na ni, a když muž kývl, vzala ji do rukou a pořádně si ji prohlédla. „Zvláštní způsob výroby...“ Zaklepala na helmu, aby zjistila typ materiálu, ze kterého byla vyrobena. „Nikdy jsem nic takového neviděla... Ne takovouhle ocel. Musí jít o nějakou zvláštní příměs...“ mumlala si pro sebe, když pečlivě zkoumala přilbici.

„Zníte jako někdo, kdo se ve zbrojích vyzná,“ poznamenal muž, který ji po celou dobu bedlivě pozoroval. Xantippe se usmála a odložila přilbici zpátky na pult.

„Dá se to tak říci. Můj otec byl kovář.“ Vzpomínka na otce ji bodla u srdce. Již dávno však šlo pouze o tupou bolest, která se čas od času objevila při vzpomínkách na toho, kdo jí představil taje kovářské výhně.

„Kovář, říkáte? Tak to bych zde pro vás možná měl jednu specialitku. Jistě doceníte její kvalitu...“ řekl muž a sehnul se pod pult, odkud vytáhl opravdu umně zpracovanou dýku z černé oceli, v jejímž jílci byly zasazeny tři drahokamy rudé jako krev. Podal ji Xantippe a ona pocítila náhlé teplo, když vzala dýku do svých prstů.

„Tato dýka byla vykována už před mnoha a mnoha lety, pro posledního nástupce jednoho panovnického rodu z Kytie. Jelikož byl tento rod zničen, noví vládci Kytie se rozhodli rozprodat většinu jejich majetku a já tenkrát měl štěstí, takže jsem se dostal přímo ke zdroji. Proto jsem měl možnost odkoupit opravdu velkou část jejich zbrojnice. Tenhle kousek je jedním z toho nejcennějšího, co se mi podařilo sehnat, protože je vyroben dnes již zapomenutou technikou tavení temné oceli.“

„Moc pěkná zbraň, to se musí nechat,“ poznamenala Xantippe, která si zbraň stále ještě prohlížela. „A ještě hezčí povídačka. Kolik za ni chcete?“

Po krátkém smlouvání se dýka stala majetkem Xantippe. Sice se jí podařilo díky trpasličím kličkám usmlouvat její cenu na polovinu, ale i tak za ni dala podstatnou část svého jmění. Něco uvnitř, snad intuice, jí však říkalo, že to bylo moudré rozhodnutí.

S dýkou pečlivě zastrčenou v jedné z vysokých jezdeckých bot se Xantippe opět vydala vstříc svému cíli. Jelikož se při koupi dýky zdržela klábosením s obchodníkem, měla mnohem méně času než prve, však výměnou za zajímavé informace. Zjistila, že pochází z Ienských ostrovů, konkrétně ze Sekie, které se nacházely na východ od Kontinentu. Byl to národ divokých lidí, kteří se živili nájezdy na okolní ostrovy a neustále spolu bojovali. Na Xantippe to bylo trochu divošské, ale proti gustu...

Když dorazila k horkým pramenům, téměř nikdo zde ještě nebyl. Tato jezírka ohřívaná podzemními prameny ohřívanými kdesi v hlubinách země geologickými procesy byla asi kilometr za městskými hradbami v lese nedaleko vysoké skalní stěny. Bylo zde asi dvacet menších a pět velkých jezírek, z nichž některé byly od ostatních oddělené přirozenou hradbou stromů a keřů, kterým zdejší teplota velice vyhovovala. Voda byla křišťálově čistá a přímo lákala ke koupeli. Na některých místech, odkud vyvěrala horká voda bylo možno pozorovat tvořící se bubliny.

Xantippe neváhala, vybrala si jedno z menších jezírek, ve kterém se ještě nikdo nevyskytoval, a rychle se svlékla pouze do spodního prádla. Své věci si kromě oblečení sbalila do vaku, který pak zastrčila do dutého pařezu a vstoupila do vody. Teplá voda byla velice příjemná a krásně smývala všechnu špínu z cesty. Chvíli plavala a potápěla se v průzračné vodě, dokud ji to nepřestalo bavit a neposadila se na břeh, aby oschla. Když se jezírek dostatečně nabažila, posbírala všechny své věci a vydala se zpátky k městu. Nevšimla si páru zelených očí, který ji pozoroval ze sousedního jezírka, když odcházela, dokud se pozorovateli neztratila z dohledu.

Odpoledne stejně jako několik následujících týdnů se pro Xantippe neslo téměř výhradně v duchu hraní karet a hlídání skladiště s trpasličím zbožím. Sarghen se spolu s ostatními obchodníky postaral o ochranku z řad domobranců, kterým bohatě zaplatil za hlídání skladu, všichni zúčastnění byli však mnohem radši, když byla ona ochranka doplněná o někoho z nich - mezi trpaslíky totiž panovala všeobecná nedůvěřivost vůči cizímu prostředí a nechtěli nechávat svůj náklad v rukou někoho, komu nemohli zcela důvěřovat, že se je nebude snažit okrást. Pro Xantippe to znamenalo zvýšení platu a možnost poznat nové tváře, takže si ani příliš nezoufala. 

Poslední den její souvislé služby jí její nový přítel z domobrany Akhenus slíbil, že ji provede nejlepšími podniky města. Žíznivá po novém dobrodružství (a ještě žíznivější po pořádném korbelu piva, které ve službě pít nesměla) se Xantippe spolu s Akhenem a Ferghenem vydala na cestu po místních krčmách. Vystřídali tři, než našli nějakou, ve které vařili alespoň ucházející pivo, a právě v této krčmě se rozhodli usadit a trochu se pobavit. 

Podle slov Akhena byla tahle krčma nejlepším podnikem ve městě - a vypadalo to, že mladík nelhal. Bylo zde plno a u mnoha stolů Xantippe spatřila obchodníky v bohatě zdobených róbách, mnohé dokonce i s děvčaty na klínech, smějící se po nadměrném požití alkoholu. Nedaleko od nich mastila nějaká partička domobranců karty a hlasitě se u toho rozčilovali a na pódiu kousek od výčepu hrála skupinka bardů nějaké veselé písně, které roztančily nejednoho hosta. Atmosféra tohoto místa byla známá - a přesto se zcela lišila od atmosféry iranathské krčmy, protože se nad nimi jako temný stín vznášela cizost, která mezi úzkým společenstvím trpaslíků neexistovala. Xantippe tato podivná cizost naplňovala opatrností a snad nikdy si nedávala pozor na svůj měšec s penězi jako dnes. Nebránilo jí to však pořádně si večer užít. Akhenus se ukázal být výborným bavičem, zásoboval je historkami ze života domobrance a Xantippe s Ferghenem mladíka zase zasvěcovali do tajů trpasličí společnosti. Večer ubíhal v příjemné přátelské atmosféře a nezdálo se, že by ho mělo cokoliv narušit.

Ani jeden z nich si nevšiml páru zelených očí, který je po celou noc pozoroval. 

Jejich pobyt ve městě se pomalu přesunul do své druhé poloviny. Sklad se pomalu vyprazdňoval a měšce trpaslíků se naopak plnily. Xantippe, která si již odpracovala trvalou službu ve skladu a nyní mívala jenom krátké hlídky, trávila většinu svých volných dní procházkami po městě a poznáváním nových kultur, kterých v tomto rušném městě nebylo málo. Jednoho dne zavítala do řemeslnické čtvrti, kde s potěšením nalezla v malé kovárně trpasličího mistra, Berghena, který se ukázal být iranathský rodák a se kterým si dlouhé hodiny povídala o tom, co se děje v zemích na východě a jak se změnilo jeho rodné město od dob, co tam byl naposledy. Spřátelili se po nějaké době natolik, že jí mistr nabídl příležitostnou práci v kovárně - podle jeho slov nebyli lidé zvyklí na trpasličí způsob výroby zbraní a díky tomu měl neustálý problém s pomocníky. Když se k jeho velké radosti osvědčila, nabídl jí trvalou pozici s velice štědrou odměnou. Nabídka to byla lákavá a Xantippe dlouho váhala, zda se jí chopit. Život v cizím městě, které však za těch několik týdnů již nepůsobilo tak cize jako zpočátku, byl nebezpečný, ale lákavý. Vypovědět smlouvu trpaslíkům a zůstat zde na zkušenou by znamenalo, že nebude mít v nejbližších týdnech, či dokonce měsících možnost návratu do Iranathu, pokud by se ovšem neodvážila podniknout dlouhou cestu sama, na druhou stranu to ale Xantippe otevíralo nové možnosti. Když nabídku od Berghena přetlumočila Aughrenovi a Akhenovi, oba ji podpořili v nápadu zůstat. Jak navíc podotknul Akhenus, městská garda byla pro člověka Xantippina typu vždy další alternativou uplatnění, pokud by dívka zjistila, že jí práce u Berghena nevyhovuje. 

Xantippe i přesto své rozhodnutí odkládala do poslední možné chvíle. Nakonec však zvolila opustit trpaslickou karavanu a přijmout Berghenovu nabídku, takže jí jedno brzké ráno na konci léta zastihlo stát u městské brány s karavanou připravenou k odjezdu. Aughren jí slíbil doručit dopisy matce a bratrům, ve kterých jim vysvětlila důvody svého rozhodnutí, a s posledním objetím trpaslíka se jejich cesty rozdělily. Karavana vyjela, brzy se ztratila v dáli a Xantippe osaměla.

Práce v kovárně byla náročná, ale ona vítala to známé pálení svalů a horký žár výhně. Berghen si ji pochvaloval a nešetřil s odměnami, takže se Xantippe neměla vůbec špatně. I nadále ve svém volném čase procházela městem a dávala se do řeči s náhodnými obchodníky z dalekých krajů, kteří se zde zastavovali načerpat sil a prodat část svého nákladu. Získávala povědomí o okolních i vzdálených krajích, občas dokonce narazila i na nějakého obchodníka ze zemí za mořem, od kterého v lámané řeči se silným přízvukem vyslechla nejednu historku o mořských netvorech a bestiích číhajících na cestovatele v hlubokých severských lesích. Nejoblíbenější však byly historky o bájném Ztraceném městě kdesi v poušti na jihu Kontinentu, které mělo být údajně postavené z ryzího zlata a nejeden dobrodruh už zaplatil životem za touhu toto město nalézt.

I přes to, že jí město poskytovalo mnoho rozptýlení, přece se zde našla věc, která Xantippe chyběla. Bylo to ticho podhorské divočiny a dlouhé dny strávené v lesích na loveckých výpravách. Kolem Cansaru sice byly lesy, ale tyto lesy byly poměrně dost zasažené faktem, že kolem města vedla hlavní obchodní cesta. Leželo totiž na jediné rovině mezi Velkým severním a Velkým jižním pohořím, takže místními lesy proudily nejrůznější obchodní karavany, což samozřejmě odhánělo většinu divokých zvířat a naopak přitahovalo lapky. Když někdy v druhém týdnu po svém příjezdu do Cansaru Xantippe chtěla vyrazit na lov, dostala od hospodského, který je ubytovával, důrazné doporučení, aby to nedělala. Neuposlechla, a když se druhého dne vrátila do města, byla ráda, že vyvázla bez újmy z obklíčení lapků, kterým se vyhla jen pouhou náhodou. Od té doby na lovu nebyla, ale nepřestávala snít o dnech, kdy lovila v iranathských lesích, aniž by se musela o cokoliv starat. Jen náhrdelník z orlího spáru, který nosila na hrudi vedle přívěsku nalezeného vedle těla její matky, pro ni byl připomínkou těchto časů, nyní již dávno minulých. Často ho mnula mezi prsty a s nostalgií vzpomínala na dobu, kdy trávila celé dny v divočině.

xxx

Byl to jeho první lov na vlastních nohou od doby, co definitivně opustil matku a začal žít svým vlastním životem. Nedařilo se mu. Z výšky i přes svůj výtečný zrak neměl štěstí zpozorovat cokoliv jedlého. Létal dlouho a slunce se již sklánělo k západu, téměř se dotýkalo špiček opadávajících stromů, když konečně ve vysoké trávě zahlédl hnědý kožíšek divokého zajíce. Chvíli nad ním kroužil, poté se zprudka vrhl na svou kořist a roztáhl své mohutné drápy. Země se s každou vteřinou přibližovala a nic netušící zajíc mu neměl šanci uniknout.

Nedosedl. Šíp, který přilétl jako oslňující paprsek slunce z jeho pravé strany, neměl šanci zahlédnout dříve než zlomek vteřiny před nárazem do jeho těla. Proťal mu krční tepnu a on skonal dříve, než spatřil tvář svého přemožitele.

„Výborně, Xantippe!“

Zavalitý hnědovousý trpaslík v kožené kazajce, ozbrojený kuší a šipkami, došel až k místu, kde ležel usmrcený orel a zvedl ho ze země, aby si ho mohl prohlédnout.

„Čistý průstřel, moc hezká rána, zlepšuješ se.“ Otočil se trpaslík s úsměvem na podobně jako on oděnou dívku, která šla, nebo spíše běžela. Stejně jako on měla vlasy kaštanové hnědi a modré oči, ty však měla oproti jeho šedým o něco tmavší. Rozcuchaná a udýchaná držela v ruce prázdný luk, z očí jí sršel adrenalin. Byli si velice podobní; člověk by řekl, že jsou příbuzní, nebýt jasně viditelného výškového rozdílu mezi nimi. Dívka byla vysoká jako průměrný člověk, zatímco muž měl výšku průměrného trpaslíka - špičkou hlavy dosahoval dívce sotva k hrudi. To však trpaslíkovi nebránilo spokojeně zamlaskat, když vytrhl šíp ze skoleného zvířete. Zvedl orla do výše očí a ukázal jí ho. Dívka se rozzářila ještě více, když zastřelené zvíře spatřila. Přehodila si svůj luk přes rameno a vytáhla nůž.

„Konečně! Příště ho trefím do oka,“ slíbila muži a převzala si od něj úlovek.

„No tak to bych teda chtěl vidět!“ zasmál se muž a otřel si zkrvavené ruce o kazajku.

„Jednou uvidíš, to ti slibuju, tati!“ řekla dívka zcela vážně. Vytáhla šíp, zkontrolovala ho, otřela ho od krve a zasunula zpět do toulce. Poté se pustila do vyvrhávání zvířete. Netušila, že ten den opravdu nastane, ale den, kdy se jí poprvé povede trefit orla do oka, bude také jedním z posledních, kdy uvidí svého otce živého.

xxx

Léto předalo vládu podzimu a podzim se pomalu přehoupnul v zimu. Zde v mírnějším podnebí nebylo toto období tak kruté jako v podhorských oblastech Iranathu, přesto zde brzy napadla řádná vrstva sněhu. Život jako by se zpomalil. Obchodníci přestali tak často navštěvovat město, když hlavní cesty zapadaly, a jen několik zbloudilých poutníků se objevovalo v krčmách, promrzlých a chudých. Pro Xantippe znamenalo toto období přípravu zbraní pro nadcházející sezónu a velké množství volného času. Od dob, co do města přicestovala, již znala většinu jeho tajemství, a tak se konečně znovu odhodlala vyrazit za hradby do hlubokých lesů. Lov v zimním období nebyl žádný med, ale naštěstí se už početné tlupy lapků rozhodly držet spíše hlavních cest než bloumat bezcílně zmrzlou pustinou, proto se i riziko přepadení výrazně snížilo. Xantippe to dodávalo odvahy pouštět se stále hlouběji a hlouběji do divočiny, na lovecké výpravy trvající mnohdy i několik dnů.

Tyto výpravy jí vlily novou krev do žil. Mrazivý vzduch pálil v plicích jak nelepší kořalka a ona brzy našla odlehlá místa, kam se před lidskými zraky ukrývala divoká zvěř. Často pak za doprovodu svého věrného poníka vozila zpět do města úlovky, které z větší části prodávala hospodským, ponechávajíc si pouze tolik, kolik ona a Berghen spotřebovali. V trpaslíkově domě měla pronajatý malý podkrovní pokoj, v němž přespávala a kterému nyní říkala domov. Byl vytápěn žárem z kovárny, která se přímo pod ním nacházela, takže se nemusela bát umrznutí jako chudáci venku na ulicích, kteří takové štěstí neměli.

Byl to klidný život, který si pro sebe Xantippe zařídila, ač poměrně osamělý. I přes to, že se často vídala s Akhenem a několika dalšími známými, se kterými se za dobu pobytu ve městě stihla seznámit, dlouhé zimní večery trávila čím dál častěji zavřená ve své místnůstce, ponořená do knih o dálných krajích, nebo vzpomínek na časy dávno minulé. Trpaslík jí s radostí umožnil přístup do své rozsáhlé knihovny, která za jeho dlouhý život obsahovala opravdu impozantní sbírku textů ze všech různých koutů známého světa. Ani knihy ji však neuspokojily nadlouho, proto se znovu odhodlala vyrážet na lovecké výpravy, které jí alespoň zčásti zaháněly stesk po domově. Dlouhé hodiny v tiché, zasněžené pustině plynuly přeci jen o něco rychleji než čas strávený za městskými zdmi a navíc si ještě procvičovala své lovecké dovednosti. I tak stále vzpomínala na život, který nechala daleko za sebou, ve vzdáleném Iranathu. Ačkoliv tesknila po místech, kde vyrůstala, nemohla se zbavit zlých vzpomínek a zejména vzpomínek na touhu po dobrodružství, která ji mnohá léta hnala do světa. Nyní měla ono dobrodružství na dosah, jen se ho chopit.

A ona se ho opravdu chopila.

Autor: Tortie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ahiza Cantoreanis - Kapitola 1: