10.06.2015 (15:00) • Ver • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 705×

Kapitola osmá… „Mám jít s tebou, Angelo?“

Za chvíli, osprchovaná a převlečená, se tedy opravdu objevila v kuchyni, ovšem jen proto, aby ty dva nalezla, jak se společně vesele baví, trochu škádlí… ještě z ní nevyprchal ten vztek, co cítila včera. Žárlivost byla stále aktuální problém, byť nahodila úsměv, než si kultivovaně nalila fialkovou tekutinu do sklenice. Opřela se volnou rukou o kuchyňskou desku a napila se. „Ehm… uvažovala jsem, že bych si šla projít město, zjistit, kde co je a tak,“ mávla nad tím rukou a napila se ze sklenice. Vzpomínat a aktualizovat si představy o zdejším lidském sídle však nebylo to, nač by zrovna myslela.

„Mám jít s tebou, Angelo? Hezky bych ti tady všechno ukázala,“ zeptala se Rebecca přátelsky a políbila Nicka na tvář. Od kdy jsou lidé i po takové době stále tak… zamilovaní? „Ač tady není příliš, kde se ztratit,“ zhodnotila s úsměvem, když se otočila na dívku.

Ta se hned oklepala – Ještě to tak! – „Jste moc hodná… ehm… Becky.“ Prohrábla si rukou vlasy a byl div, že se přitom nepraštila do skříňky nad linkou, jak se snažila ucouvnout ještě dále od té podivné ženštiny. „Ale myslím, že to zvládnu sama.“ Divila se, že ten úsměv nepůsobí tak křečovitě, jak jí připadalo, že musí být.

„Dobře se bav,“ pousmál se na ni smířlivě i Nicholas, nač kývla, rychle se otočila a za chvíli už znovu vycházela z domu, když přes sebe přehodila černý dlouhý kabátek a vzala si kozačky. Venku se tady téměř nedalo chodit v něčem jiném, byť sníh v žádném případě nebyl stále. Ale chlad se stal všudypřítomným, a pokud měla Ag zůstávat bez podezření, musela se přizpůsobovat zdejším poměrům i přes svou velmi dobrou regulaci tělesné teploty.

Vyrazila svižnou chůzí do centra městečka, tam, kde věděla, že se nachází malé náměstíčko obklopené obchůdky a taktéž restaurací s krásným venkovním posezením. Procházela se po dlážděné cestě, smočila špičky prstů v kašně a následně si sedla pod ni na lavičku. Vpravdě netušila, kamže chce jít, co chce dělat a jak tohle vlastně všechno dopadne – bylo dopoledne, ona seděla pod kašnou a kolem ní ani noha. V řeznictví naproti viděla zpoza skleněné vitráže klasickou prodavačku v zástěře a čepci, která chystala zboží. Další obchody teprve otevíraly, z málokterého šlo vidět více než jen dveře.

Tušila, co by dělala jako člověk – sedla by si někde do kavárny a spořádala spoustu zákusků. Nepamatovala si sic na dobu, kdy jím byla, až se někdy zdálo, že vlastně nikdy nic takového nepoznala, ale přesto tušila… pozorovala lidi kolem sebe už dost dlouho. Teď se však nechávala topit v hořké myšlence na to, že ona je jiná. Neexistuje nikdo další jejího druhu, o tom byla přesvědčena. Nikdo další, komu by lidské jídlo chutnalo tak odporně. Zvedal se mu z těch lákavých chlebíčků žaludek.

Seděla tam jen tak delší chvíli, když tu se za ní téměř neslyšně připlížil jakýsi muž. „Copak tady děláte tak sama, slečno?“ zeptal se jí přátelsky, ale ona téměř nadskočila, když jeho hlas zaslechla. Neslyšela jej přijít, a to pro ni nebylo obvyklé, proto teď hleděla na toho člověka s podezíravým výrazem ve tváři. Je to jen člověk, Ag… slyšíš ho… uklidňovala se. „Omlouvám se, nechtěl jsem vás vylekat,“ pousmál se na ni a ona jen kývla.

„To nic… jen jsem se nejspíše… zasnila,“ zhodnotila, než mu odpověděla na jeho otázku. „Vpravdě netuším, co bych jiného měla dělat,“ přiznala se totiž nakonec. „Jsem Angela Moore, přijela jsem za otcem, je to…“

„Zdejší šerif, já vím,“ informoval ji spiklenecky muž. „Ale nevěděl jsem, že má tak krásnou dceru,“ zalichotil jí. „Frederick Wolf, jméno mé,“ představil se s teatrální úklonou.

„Těší mě, pane Wolfe,“ kývla hlavou Ag s úsměvem. Usoudila, že bude nejlepší, když si najde nějakou společnost a na chvíli odvede myšlenky pryč od Nicholase a jeho ženy. „Jistě to zde znáte lépe než já, nechtěl byste mě provést po městě?“ navrhla sebevědomě s trochu šibalským úsměvem. Jak si získat pozornost, to věděla. Ostatně, často zatoužila po společnosti, která by jí na chvíli odvedla myšlenky od toho, čím je. Ač v Jacksonu měla k tomu účelu většinou svou práci, která ji bavila a dodávala pocit užitečnosti a taktéž toho, že někam patří.

„Velmi rád, sličná slečno,“ brouknul a nabídnul jí rámě, což působilo až vtipně, ale v této krajině, jak Ag usuzovala, to nemuselo být až tak neobvyklé. Všechno tu mělo nádech tak trochu jako z dob minulých… a tak s chichotáním jeho nabídku přijala a zachytila se o jeho silnou paži. Krásně voněl… lesem, spadaným jehličím a vlhkou zeminou. Nebyla si vědoma toho, že by takhle šli lidé cítit běžně. Ale na Aljašce očividně nebylo nic takového neobvyklým…

Prošli tedy uličkami kolem několika malebných obchůdků i domků, ve kterých žili zdejší obyvatelé, a přitom si povídali. Zjistila, že pan Wolf vlastní sídlo nedaleko odsud a sdílí jej se svými dvěma sestrami a třemi bratry, stejně jako s otcem, který je zde lékařem. „Máte velmi širokou rodinu, to všichni žijete pohromadě? Nepřipadáte si někdy trochu… stísněně?“ zeptala se s podivem.

„Ale nikoliv. Své sourozence bych za nic na světě nevyměnil,“ usmál se zubatým úsměvem její velmi přátelský společník. „Navíc, sídlo naší rodiny je poměrně rozsáhlé, takže každý máme dostatek svého osobního prostoru. Matčina smrt nás překvapivě velmi stmelila a pochybuji o tom, že by některý z nás někdy v blízké době chtěl toto městečko opustit,“ prozradil jí. „Mimochodem, kde chcete provést dále? Tohle městečko není nijak zvláště velké, ani tu není příliš mnoho k vidění, ale přesto bych rád věděl, zda máte nějaké představy,“ odbočil od tématu, když došli na kraj města, jak si Ag všimla.

„Možná bychom mohli pokračovat v procházce lesem, město mě už unavuje,“ zhodnotila, „nemáte-li tedy nic proti.“ Pokrčila ramínky a v očkách jí hrály šibalské jiskřičky, když to navrhovala. „Pokud se nebojíte, že vás v lese něco sní.“

Pan Wolf se však pouze zasmál. „Jsem lovec, slečno Moorová, nic, co se nachází v těch lesích, mě vyděsit nedokáže,“ ujistil ji. „Ovšem, že vy se nebojíte s cizincem vyrazit na procházku po lese, to zní dosti lehkovážně,“ informoval ji bodře, když zamířil ven z města.

Ag však jen zavrtěla hlavou. „Jsem již dospělá, pane Wolfe,“ ujistila jej. „A byla bych raději, kdybyste mi říkal Angelo,“ broukla vesele. „Plus, o sebe se postarat umím, to se neobávejte. Mám za sebou nějaké… kurzy sebeobrany,“ vysvětlila s úsměvem. „Dcera policisty, však víte,“ pokrčila ramínky nakonec, a tak se oba spokojeně vydali směrem k lesu.

„V tom případě mě zvěte jen Frederickem, Angelo, ať máme vyrovnané pozice, a tuším, že tykání by taktéž nebylo na škodu, pokud nemáte nic proti,“ navrhl.

„Budu jen ráda, Fredericku.“

Autor: Ver (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Agentka: 8. kapitola: