07.05.2015 (10:00) • Ver • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 739×

Kapitola čtvrtá… „Časně jako vždy, Ag.“

Bylo teprve za deset minut devět. Ag vypila další sáček barevné tekutiny z ledničky, což doprovázel, již naprosto běžný, škleb nad chutí tohoto specifického nápoje, a vydala se ven – oděna do černého trika s dlouhými rukávy a úzkých šedých džínů – s kufrem, ve kterém měla oblečení a kabelkou se základními věcmi, včetně nových dokladů. Přesto ji ani náhodou nepřekvapilo, když před dveřmi už stálo její Ferrari. Ba naopak, tvářila se, jako by to bylo očekáváno. A pravděpodobně ano.

„Časně jako vždy, Ag,“ zazubil se na ni John z postu řidiče. „Dobré ráno,“ popřál jí ještě, načež vystoupil, aby jí naložil zavazadlo do auta. Ne, že by pro ni bylo nějak zvláště pracné to udělat sama, avšak on byl gentleman a ona i před ním vystupovala jako trochu zvláštní, ale přece jen lidská žena.

„I tobě, Johne,“ odvětila a spokojeně se usadila na vedlejší sedadlo. „Myslím, že se mi ty dva týdny bude po tvé asistenci stýskat,“ zhodnotila následně, když se vrátil do auta a společně vyjeli. Ne, že by kdy potřebovala nějak zvláště lidskou přítomnost po svém boku, avšak tak nějak si zvykla na to, že tu někdo přece jen je.

„Ale nepovídejte,“ zavrtěl hlavou nesouhlasně, „budete ráda, že si na chvíli spočinete a na mě ani nepomyslíte.“ A opravdu si to myslel. Nedělal si žádné plané naděje na to, že by pro Ag byl nepostradatelný, ba naopak – bral se jako další z řady možných adeptů na tuto lehce nebezpečnou, vysoce namáhavou, ale zato každopádně velmi dobře placenou pozici.

Jen se ušklíbla. „A nebude to spíše tak, že ty budeš rád, že máš konečně dovolenou? Musím být občas hrozná šéfka.“ Toho si byla taky vědoma. Lidé ji málokdy mívali v lásce a ona se jim nijak nesnažila jejich domněnky vymlouvat. Proč by to taky dělat měla, že?

Jen zopakoval předchozí pohyb a pousmál se na ni, než vrátil zrak k silnici. „Jste… velmi speciální žena, Ag,“ zhodnotil, načež ona jen pozvedla obočí v tázavém gestu. „Nemyslím si, že bych nějak zvláště toužil po tom vás vyměnit, i když je pravda, že mě občas trochu děsíte.“

Musela se rozesmát. „Občas trochu? Spíše stále a hodně.“

„Nefanděte si tak…“ oplatil jí zazubení, „máte i světlé chvilky. A já mám kuráž.“

„To každopádně,“ přiznala, „jinak byste u mě ostatně pracovat nemohl.“

„A taky, kdybych měl kouska morálky,“ zhodnotil, což v ní vyvolalo další zvonivý smích.

„To v každém případě,“ ukončila jejich diskusi, zvláště proto, že daleko už to k cíli jejich cesty nebylo. Ag měla byt strategicky umístěn velmi dobře, neb stejně jako kancelář jejího šéfa, i letiště bylo jen pár minut cesty – pokud tedy nebyly silnice ucpané, což se naštěstí stávalo jen zřídka.

Na letišti neproběhlo však žádné další srdceryvné loučení. Ag je nesnášela, a tak jim muselo stačit to, co si řekli v autě. Žena jednoduše vyskočila z vozidla, vzala si svůj kufr, mávla na Johna a vydala se svižným krokem do hlavní budovy.

Bohužel, odbavování neprobíhalo tak, jak by jeden očekával. „Madam, jste si jistá, že na sobě nemáte už nic kovového?“ tázal se dále mužík z ochranky. Vlastně u Ag nebylo divu, že ji detektor nechtěl pustit bez křiku, když málem úplně zapomněla na fakt, že má v botách stále čtyři vrhací nože. Ale co teď s nimi? Kdyby je vytáhla, pravděpodobně by už tímhle letadlem neodletěla. Tolik ke klidnému letu, u všech Bohů, v něž nevěřím! Ovšem za chvíli se ukázalo, že i na to šéfík myslel.

„Pánové!“ křikl po nich totiž další muž, který se právě přihnal k jejich skupince. „Právě přišel příkaz 129 pro slečnu Angelu Moore,“ zahlásil. Ag sic naprosto netušila, co jakýsi příkaz sto a devětadvacet znamená, ale byla za něj ráda, protože nikdo se už dále na nic nevyptával a ona byla převezena přímo k letadlu, aby se následně usadila na své sedadlo.

„Konečně klid,“ zhodnotila spokojeně, když tak učinila, upravila si nastavení opěrky a gestem ruky odmítla uvítací drink. Jen co skončil úvodní proslov pilota a letušek, nasadila si oční masku a rozhodla se, že tuhle cestu klidně prospí. V noci přec jen na spánek neměla pomyšlení a nyní tedy byl ideální čas k tomu, aby svůj deficit dohnala.

Probudila se tak akorát ve chvíli, kdy hlásili přistávání. Sundala si tedy poklidně masku z očí a protáhla se na sedadle. Byť letěla, spalo se jí pohodlně a dokonce si nepamatovala žádného snu, což bylo každopádně dobře, protože ty se v poslední době měnily pouze v noční můry. Byla tedy dostatečně odpočatá a připravená na další cestování.

Letadlo přistálo hladce a za chvíli už Ag dýchala čerstvý chladný vzduch letiště ve Fairbanks. Vzala si kabelku a vyrazila pro kufr, načež zamířila na parkoviště, aby si odchytla taxi. „Kam to bude, mladá paní?“ optal se jí příjemně vyhlížející řidič, když se usadila na sedadlo spolujezdce, jen co našla volného dopravce. U letiště postávalo takovýchto aut poměrně dost vzhledem k tomu, že turisticky bylo na Aljašce dosti rušno.

„Mířím za přítelem do Manley,“ osvětlila situaci a zapnula si pásy, byť to nedělala nijak zvláště ráda.

„Tak to nás čeká dlouhá cesta,“ zhodnotil a nastartoval, načež se auto dalo do pohybu. „Jezdíte tady často?“ zkusil navázat konverzaci, protože přece jen… cestovat do dáli a ještě v nepříjemném tichu nebylo něco, co by si přál.

„Vlastně je to tady trochu jako můj domov,“ odvětila mu jednoduše, ovšem nijak zvláště jí rozhovor nevadil. „Jen jsem zde pár let nebyla.“

„Narodila jste se tu?“ hádal, když vyráželi rychle z města.

„I tak se to dá říct, ač je to trochu komplikovanější,“ řekla to, co mohla, ale pak musela změnit téma, aby nemusela příliš mlžit: „Nejspíše rozvážíte turisty po dalekém okolí často, že?“

„Turismus je skvělý byznys. Většina tu jezdí užívat si pohody a přírody, ale ani to není, co bejvalo,“ zavrtěl hlavou. „Furt lepší než trávit celej den na moři, v páchnoucí kocábce,“ zhodnotil však nakonec. Zdejší kraj byl přec jen rybařinou pověstný.

Pak se však rozhostilo ticho, které brzy následovalo naladění jakési zdejší rádiové stanice, a Ag nadále věnovala pozornost spíše okolní krajině, která se jí zdála stále stejně uchvacující. Hluboké zelené lesy, tvořené převážně jehličnany, střídaly pláně travin a v dálce se zalesklo jezero. Obzoru dodávaly majestátnost hory se sněhovými čepičkami a nad nimi nádherná modrá obloha s nadýchanými bílými mráčky. Aljaška měla každopádně co nabídnout ze své přírodní scenérie, ať už si místní myslili cokoliv.

Autor: Ver (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Agentka: 4. kapitola: