26.06.2015 (15:00) • Ver • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 827×

Kapitola devátá… „Jak bylo v lese, Angelo?“

Dalšího rána se už tedy Ag probudila časně jako vždy, dlouho před rozbřeskem. Spát šla totiž brzy, a tak s jejími téměř pěti hodinami spánku, které jí bohatě vystačily na den plný aktivity, vstávala jednoduše dříve, než mělo slunce možnost vykouknout zpoza obzoru a probudit ji šimráním paprsků po tváři. Zaposlouchala se do zvuků tichého domu, aby se ujistila, že oba její spolubydlící stále ještě spí, a pak rychlostí, která pro ni byla přirozená, zamířila směrem do kuchyně, oblečená do svého tréninkového úboru. Sáček jednoduše rozervala zuby, obsah vypila na ex a jen se trochu zašklebila nad tou chutí. Nic extra to nebylo, ale dodávalo jí to energii a umožňovalo existovat v tomto světě jako poměrně normální dýchající bytost. Neměla si nač stěžovat – už dávno měla být pod drnem, kdyby tohoto zázraku nebylo.

Odklidila plastový obal a vyběhla ze dveří. Poklusem, lidským tempem, které pro ni bylo příliš pomalé, ale musela si dávat pozor, aby ji nezahlédl někdo, kdo neměl – tedy jakákoliv lidská bytost. Teprve až se dostala do lesa, nechala vítr pročesávat jí vlasy a svištět v jejích uších. Milovala ten pocit… běh, tak přirozený, tak krásný. Svobodný.

Skončila někde na paloučku, kde se svalila do trávy, spokojeně sledujíc oblohu, která byla stále ještě tmavá. Chlad jí starosti nedělal, tma taktéž ne, všechno bylo perfektní. Převalila se na břicho a v tichosti pozorovala stádo divoké zvěře. Polární sobi se poklidně pásli či uždibovali listy keřů. Jednoduše idylka, kterou si nemohl dopřávat každý. Pak však znervóznili. Ag se jen přikrčila, ale zároveň sama byla zvědavá, co je vyrušilo. Možná ty šelmy, co se zde přistěhovaly, usoudila, avšak ať uši napínala, jak chtěla, nic neslyšela. Musely se zastavit. Nebo je zvířata jen cítila, neslyšela. Mohly být ještě dostatečně daleko, vítr trochu foukal.

Zvířata se rozutekla. Blondýnka rychle směřovala pohled do houští, ze kterého se opravdu vynořily postavy těch divokých bestií. A že byly obrovské. Zdáli chtěla usoudit, že to jistě budou medvědi, avšak ti nelovili v takovém počtu – nebyl tu totiž jeden, nýbrž hned sedm jedinců. Huňaté kožichy v barvách různých odstínů hnědé a pískové se rozběhly tak rychle, že se tomu Ag až podivovala. A pak se vrhly na nejbližší zvířata. Jako by je ani nezajímalo, koho skolí, prostě se zahryzly do krků těch velkých kopytníků a téměř ihned je složily na zem. Nevybíraly si mladé, nebyli to ani slabí či nemocní jedinci, jako bylo pro šelmy obvyklé. Ne… sedm statných silných kusů vysoké zvěře padlo během okamžiku.

Nedokázala věřit tomu, co vidí. Ty velké šelmy z dlouhými huňatými ocasy a hustou srstí chladnokrevně zavraždily téměř polovinu stáda a teď jen jako by se předháněly, kdo má větší kořist, cloumaly svým dílem. Jakoby jen z legrace. Považovaly to snad za hru. Ag se překvapivě cítila dosti nepříjemně, a když šelmy bez toho, aby se nakrmily, jednoduše odběhly, hrát si nejspíše s nějakou další hračkou, neodolala a opatrně se přiblížila k té spoušti.

Teď už naprosto chápala, proč ty bestie někomu dělají starosti. Pokud má zvířecí říše nějaké zločince, tihle budou z nejhorších, uvědomila si a udělalo se jí nevolno. Z vytřeštěných očích zvěře, která pozbyla života. Vnitřností roztahaných po palouku. Brutalitou a nesmyslnosti činu, jako byl tento. Lidé asi přece jen nebudou jediní, kdo mohou spáchat vraždu… jen tak, protože smí a chtějí, napadlo ji, když se lehce dotkla bříšky prstů srsti zdechliny, která byla ještě před chvílí živým sobem a v klidu se popásala na louce. Postavila se opět a rozhlédla kolem sebe, sledujíc tu spoušť, ty krvavé lázně, ve které se proměnil palouk. Co to vůbec bylo za příšery? Podívala se směrem, kudy zmizely, nechávajíc za sebou všechno tohle bez ohlédnutí, bez špetky citu. Něco takového ještě neviděla. Krutost přírody ji běžně nepřekvapovala, ale tohle přesahovalo meze, ke kterým sahalo její pochopení.

Raději se vydala domů, než by ji napadla podobná pošetilost, jako zasahovat do vůle Přírody a prosadit i tady jakýsi zákon tím, že by těm stvůrám vyprášila kožichy, až by je vystopovala. Byla zvyklá chránit nevinné a slabé, ale na druhou stranu chápala, když jiné šelmy zabíjely pro obživu všechno mladé, hloupé a nemocné. Tohle se však nedalo ospravedlnit a ona se jen těžko přesvědčovala, že nemá co zasahovat do koloběhu života. Ovšem už dávno věděla, že touha lovit je sobecký cit, který musí v sobě zabít, pokud má být lidstvu prospěchem. Brzy by ji totiž ovládla a ona by se stala další z krvelačných bestií, proti kterým v prvé řadě zbrojila.

„Jak bylo v lese, Angelo?“ zeptal se u dveří Nick s úsměvem. „Doufám, že ses nezatoulala daleko, říkal jsem ti přece, že v tuto dobu to není nic bezpečného, viď?“

„Ona byla v lese? A sama?!“ zhrozila se Rebecca od sporáku, načež jen zavýskla: „Au!“ jak se z toho rozčilení popálila o pánev. „Nicholasi Moore! Jak tohle můžeš dovolit?! Vždyť venku pobíhá ta divoká zvěř!“

„Neboj, Becky,“ uklidňovala ženu Ag hned, protože se zdálo, že ta nejspíše vyletí z kůže, jak se to dozvěděla. „Nebyla jsem nikde daleko, jen jsem v podstatě oběhla párkrát dům, a takhle blízko lidí rozhodně žádná hrozba není, ne?“ zkusila to s úsměvem zamluvit a tak i Nickovo přeřeknutí trochu zmírnit.

„Stejně by sis měla dávat pozor, Angelo,“ začala paní Moorová dívce domlouvat. „Byla bych klidnější, kdybych věděla, že na tebe nikde nečíhá nějaký hladový grizzly,“ zavrtěla hlavou s povzdechem.

„Dávám si pozor, a i grizzlyové se lidí bojí,“ podotkla a vzápětí se pokusila odvést pozornost od svého výletu otázkou: „Copak vůbec máte dneska v plánu?“

„Já jedu za chvíli do práce, mám ranní směnu. A Rebecca chtěla jet do Manley na celý den,“ odvětil jí Nicholas.

„Můžeš jet se mnou, jestli chceš,“ nabídla přitom Becky přátelsky.

„Ne, děkuji,“ odmítla až příliš rychle Ag, načež tedy raději dodala: „Od velkých měst si právě chci odpočinout, takže bych se možná raději chtěla podívat na Nickovu… ehm… tátovu práci, pokud by nevadilo, kdybych se za ním stavila na stanici,“ navrhla okamžitě, protože stále nijak zvláště netoužila po tom se příliš přátelit s ženou jejího zachránce. I když už jí Rebecca přestala být nepříjemnou společností. Přesto však netoužila po tom, aby jejich vztah prohlubovala. Spíše se snažila od toho distancovat. Bylo to totiž něco cizího, divného a nepochopitelného pro ni samotnou. Naopak den strávený s Nickem samotným se zdál být daleko lepší alternativou plnou nostalgie.

„Výtečně. Jen se nasnídám a můžeme vyrazit,“ souhlasil i šerif, a tak bylo rozhodnuto. Čekal jí den na policejní stanici. A pak že se bude od práce držet co nejdál…

Post scriptum: Ukázka toho, že múzy se na chvíli vrátily, aby mne navštívily byla tedy viditelná, ovšem... teď opět odletěly, a tak netuším, kdy dopíšu příští kapitolu, byť rozepsaná již je a i následující dění mám poměrně dobře promyšlené. Nu... alespoň je zde možnost spekulace. Zároveň bych ráda požádala o nějakou reakci na to, zda vyhovuje popis násilnějších scén, kterým se v pokračování příběhu rozhodně nevyhneme - a to nejen v podobě krvelačných bestií lovících soby.

Autor: Ver (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Agentka: 16. kapitola: