OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » 100 leté odloučení - 11. kapitola

02.04.2009 (19:43) • Denda • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1492×

Šla jsem otevřít a ve dveřích stál s úsměvem Jesse. Zavřela jsem za sebou dveře a oba jsme vyšli na ulici, ale zanedlouho jsme odbočili k lesu a tam jsme došli až na moje oblíbené místo a sedli si na lavičku. Podívala jsem se na něho trochu netrpělivě, protože mě zajímalo, proč mě teda nezabil, jako by to udělal s někým jiným, jak  jsem pochopila než jsme se rozloučili. Usmál se nad mou nedočkavostí.

,,Takže chceš teda vědět, proč jsem tě nezabil, teda proč ne tebe?"ujistil se a já jen beze slova kývla.

,,Nedokázal bych tě zabít Tess,"řekl a když viděl, že chci něco říct, tak mě jen umlčel zvedlým prstem, ,,když jsme byli na tý pláži a já tě od toho stromu zachránil, bylo mi hned jasný, že ti budu muset říct, kdo jsem. O upírech víš, že jsou nesmrtelní, že jo?"zeptal se mě.

,,Jo, vím,"řekla jsem zmateně.

,,Narodil jsem se roku 1831. Vedl jsem normální život a studoval jsem. Roku 1849 jsem se stal upírem, když jsem se vydal do lesa na procházku a narazil jsem na něj. Vesničané rozhlásili, že mě zabili myslivci, ale nikdy nenašli tělo. Rodiče z toho byli špatní, ale věřili, že někde jsem, že nejsem mrtvý. Bohužel jsem se jim nemohl ukázat, protože by si mysleli, že zešíleli. Každopádně jsem se schovával všude možně a snažil se přežít. Můj mrtvý život se mi ale změnil v roce 1906. Když jsem byl na lovu lidí, všiml jsem si v jednom městě jedné dívky. Bylo jí 14 let, ale byla neskutečně krásná. Moc se mi líbila a tak jsem v tom městě zůstal a díval se na ní z povzdálí. Jenže to už se tam rozhlásila série vražd a rodiče jí zakazovali kamkoli chodit. O rok později jsem byl zase na lovu a když jsem procházel městem, tak naproti mě šla ona. Díval jsem se na ni a ona si mého pohledu všimla. Byla ale stydlivá a tak sklopila zrak, pak se na mě znovu podívala. Druhý den jsem městem procházel už jen tak a zase ji viděl. Dali jsme se do řeči a zanedlouho jsme spolu začali mít vztah. Bylo nám spolu krásně a užívali jsme si jako normální pár. Když jí bylo 16 let, tak jsem jí řekl opatrně, kdo jsem. Ona se jen usmála a řekla, že věděla, že nejsem obyčejný člověk. Tak vlastně se to dozvěděla, ale jí to nevadilo a užívali jsme si dál. Miloval jsem ji opravdu moc a ona mi nahrazovala život. Byl jsem s ní pořád. Když jsem mohl, tak jsem byl u ní. V noci jsem chodil k ní a díval se, jak spí, když se probouzela, čekal jsem na ní. O rok později v jejích 17 letech jsem byl večer na lovu, protože ona s rodinou se vydali na útes, podívat se na západ slunce. Vždycky jsem litoval, že jsem nebyl nablízku,"odmlčel se a sklonil hlavu. Zkousla jsem si trochu ret a vyčkávala jsem, až bude pokračovat.

,,Šla moc blízko k tomu útesu a podklouzla ji noha. Spadla do vody, ale pod vodou byla skála a zabila se. Vždycky jsem si to vyčítal a kolikrát jsem přemýšlel nad tím, že se zabiju…nějak. Ale o sto let později, jsem byl v parku a viděl jsem holku. Byla strašně moc podobná Katie, mé dřívější přítelkyni z roku 1909 a myslel jsem si, že je to ona, ale ona to nebyla. Byla jsi to ty. Jsi úplně stejná jako Katie. Vlasy, oči, chůze, dokonce se i chováš jako ona...naprosto dokonalá podoba, jako dvojčata, ale se stoletým rozdílem. Ihned jsem věděl, že to musí něco znamenat a tak jsem se s tebou seznámil. Když jsi mi oznámila, že by jsi se chtěla podívat někdy do Španělska, věděl jsem, že jsi ta pravá. Katie se tam chtěla totiž taky podívat. Proto jsem ti řekl, kdo opravdu jsem a nezabil jsem tě. Nedokázal bych zabít někoho, koho jsem dřív miloval a miluju a myslel jsem, že ho už nikdy neuvidím, jenže teď tu jsi a já tě miluju stejně jako tenkrát a jsem s tebou všude, kde jsi ty. Nemůžu dovolit, aby jsi znovu přišla o život,"dořekl a podíval se na mě. Úplně mi to vyrazilo dech a nevěděla jsem, co říct. Jeho příběh mě naprosto fascinoval.

,,Takže proto jsi mě poprvé oslovil Katie?"zeptala jsem se po chvíli. Přikývl. Takže proto se mi zdály ty sny, ve kterých mě oslovoval jako Katie. Katie je vlastně jako mé dvojče, ale jen jsme se každá narodily v jiných dobách. Podívala jsem se na Jesse jako smyslů zbavená a pořád jsem nevěděla, co říct. Jesse se toho ujal.

,,Tess, miluju tě,"zašeptal a chytl mě za bradu a zvedl mi hlavu tak, že jsem se a něj podívala. Zatajil se mi dech.

,,Taky tě miluju,"zašeptala jsem neslyšně a on se ke mě přiblížil. Bylo to krásné. Nežně mě políbil a já jsem mu polibek oplatila. Pak mě objal. Lehce mě zamrazilo.

,,Promiň,"odtáhl se kousek.

,,To nic,"pousmála jsem se, ,,musím si zvyknout."

,,Můžu mít pár otázek?"zeptala jsem se ho, protože mě něco napadlo.

,,Můžeš,"přikývl.

,,Takže ty rodinu nemáš?"řekla jsem a on se pousmál.

,,Ne. Zemřeli pár let po mém zmizení. Byl jsem jim na pohřbu, ale jen z povzdálí. Někdy bych ti mohl ukázat ten hrob, pokud by jsi chtěla,"pokrčil rameny a pousmál se.

,,Dobře,"přikývla jsem, ,,a ještě jedna otázka," nadzvedl obočí.

,,Na internetu se psalo, že máte nějaké schopnosti, ty máš schopnost?" zeptala jsem se zvědavě.

,,Mám,"přikývl, ,,dokážu předělat myšlenky tak, aby si lidi něco určitého nepamatovali a nebo, aby si pamatovali něco jiného. Je to velmi silná a vzácná schopnost, ale nefunguje to jen na lidi, ale i ostatní upíry."

,,Aha a proč jsi to třeba nepoužil na svoje rodiče, aby netrpěli?"zase jsem se zeptala, ale trochu neohrabaně.

,,Co kdyby jsme se sešli zase zítra a řekl bych ti, co chceš vědět?"

přikývla jsem a vstali jsme. Chytl mě kolem pasu a přitáhl si mě. Usmála jsem se. Byla jsem velmi šťastná. Došli jsme až před dům, tam jsme se rozloučili  dalším nádherným polibkem a já šla domů.

Autor: Denda, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek 100 leté odloučení - 11. kapitola: