OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Zůstat, nebo odejít?

07.03.2014 (17:00) • ClaryAdler • Povídky » Jednodílné • komentováno 6× • zobrazeno 980×

 Copak můžu utéct, schovat se, když mě držíš na místě?  

Cítím se ztracená.

Už nevím, kde začíná okolní svět a končí představivost. Zdá se mi, že se všechno propojuje a sjednocuje, abych nenašla správnou cestu. Točím se v kruhu. Ať jdu kamkoliv, vždycky mě to zavede na místo, kde jsem byla předtím. 

A to místo jsi ty.

Sleduji tě zpovzdálí a vidím, že dál žiješ svůj život, jako by se nic nestalo. Dochází mi, že nejsem ta, bez které nemůžeš být, ale nemůžu si to připustit. I kdybych chtěla, nemůžu. Protože jestli to udělám, ztratím naději i víru - a to je to jediné, díky čemu ještě dýchám. 

Pořád si promítám každý detail: co by bylo, kdyby, co jsem udělala špatně nebo jak jsem něco nepochopila. Víc než cokoliv jiného chci smazat to zlé a vrátit, co bylo předtím. A někdy dokážu samu sebe přesvědčit, že ty to pochopíš a vrátíš se ke mně.

Jenomže copak můžu tady stát, upírat zrak k horizontu a čekat navěky na loď, o které nevím, jestli se vůbec někdy vrátí?  

Možná bych měla odejít.

Otázkou je proč? Protože musím, abych přežila ten pocit zoufalství? Nebo protože chci, abych se mohla vrátit k životu, jaký jsem vedla předtím? Pro svoje dobro?

Ne.

Protože doufám, že mě zastavíš. Ale udělal bys to?

Myslím, že znám odpověď.

Ale i tak musím odejít.

Ale kam? Kam mám jít?

Neexistuje žádné místo, kde bych se mohla ukrýt; pohřbít svou lásku k tobě.

A tak se dávám na útěk... Nezbývá mi, než utéct před tím vším...

Před tebou.

Zdá se, že svět už není stejný, přestože vím, že se nic nezměnilo. Všechno je to jen v mé mysli. Musím bojovat dál; stojí to za námahu a čas je drahý. 

Pokud nejsi důvod, proč bych měla zůstat.

Má můj útěk vůbec nějaký smysl? Všechen ten zmatek, to, co mi brání uchopit další příležitosti, kvůli čemu se mé bytí stalo jen pouhou náhražkou, mě pronásleduje, kamkoliv jdu.

Je to pořád se mnou - a já si uvědomuji, že i když jsem chtěla utéct hlavně od tebe, mé srdce mě táhne opět do tvé náruče.

Chtěla jsem tě navždycky, ty mě jen na chvíli. Měla jsem své srdce na dlani, ty jsi mi mohl nabídnout jen pomocnou ruku v těžkých časech. Když jsem tě potřebovala, byl jsi tam vždycky pro mě. Když jsem s tebou chtěla prostě být, zmizel jsi beze stopy.

Co bys udělal, kdybych ti řekla, že jsem tě milovala?

Je toho tolik, co bych ti chtěla říct, jenže slova jsou zbytečná. Nic nezmohou.

Padám na kolena, chodidla znavená a krvácející z dlouhé poutě za tvou láskou. Z očí mi prýští slzy, vsakují se do špinavých šatů.

Chci, aby se ta bolest, kterou cítím, vytratila. Chci zapomenout, ale bojím se. Bojím se, že už nebude žádný důvod, žádný smysl. Že už to nebude stejné. Ani já, ani ty.

Nemám sílu pokračovat, přestože vždycky, když pozvednu hlavu, vidím tě v dáli. Jedna má část věří, že se ke mně vracíš a že sejmeš mou bolest. Ale ta druhá ví, že pokud vstanu, rozplyneš se jako ranní mlha nad vřesovištěm.

***

   V tomto bezmocném čase je mi útěchou jen jedna věc:

   že snad...

   možná…

   jednou…

   čas ukonejší smutek, co mi kane po tvářích, a mé srdce najde cestu domů - celou tu dobu bloudilo, protože věřilo, že ty jsi jeho domovem. 

Navzdory tomu, jak se cítím uvnitř, musím věřit, že to bude v pořádku.

   A po tom všem - ať to trvá, jak dlouho chce - vzhlédnu a nad horizontem po tobě nezůstane nic.

Autor: ClaryAdler, v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Zůstat, nebo odejít?: