OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Žádný happy end

25.05.2010 (17:00) • Lussy • Povídky » Jednodílné • komentováno 20× • zobrazeno 1902×

Žádný Happy End

„Píp... píííp...,“ zazněl zvuk budíku a mě nezbývalo nic jiného než vstát a vybrat se na cestu do koupelny.

V koupelně jsem nestrávila moc času, jen jsem si dala krátkou sprchu a pak se jen lehce nalíčila.

Z koupelny jsem zamíříla zpět do svého pokoje. Ze sříně jsem vyhrabala nějaké džíny a šedé tričko. Seběhla jsem po schodech dolů. Jako obvykle si nasypala svou misku cornflakes, přilila trochu mléka a pustila se do ní. 

Začala jsem si číst noviny, ale nebyl tam žádný zajímavý článek, tak jsem si aspoň přečetla látku, kterou budeme probírat ve škole, přece jenom nechci hned první den v něčem lítat. 

Když jsem dojedla svou misku, umyla jsem nádobí. Vzala jsem si batoh a bundu, zamkla dveře a mířila si to k mému autu - není to nic slavného, jen starý Renault. 

Nasedla jsem a jela. Ke škole jsem přijela brzo a tak jsem se znova pustila ke studování látky, kterou budeme probírat v matematice. 

Asi deset minut před zvoněním jsem se odebrala na první hodinu – angličtina. 

Celou hodinu jsem se strašně nudila, protože jsme probírali nějakého spisovatele a tohle téma není zrovna moje oblíbené. Druhou hodinu byla matematika, – ještě štěstí, že jsem se na ni připravila, jinak bych tu látku vůbec nechápala z výkladu učitelky – pak následovala biologie a tělocvik. 

Po tělocviku jsem šla do jídelny. 

Vzala jsem si tácek a na něj položila misku těstvinového salátu, k němu jsem si vzala láhev vody.

Sedla jsem si ke stolu, kde už byli seskupeni všichni lidé, které jsem stihla dneska poznat. Lilly, Scot, Linn a Mat. 

O něčem si povídali, chtěla jsem se přidat ke konverzaci, ale zahlédla jsem jak do jídelny vchází krásný kluk. 

Mohla jsem na něm oči nechat. 

„Kdo to je?“ Nemohla jsem se nezptat. 

„Koho myslíš? Aha, jeho,“ zareagovala na mou otázku Linn. 

„To je Chris. Christopher Call,“ přidala se Lilly, když se kluci zvedali od stolu – asi neměli náladu na holčičí řečičky. 

„Jestli se ti líbí, tak ho rovnou vypusť z hlavy,“ pokračovala Lilly. 

„Proč?“ divila jsem se. 

„Ještě z žádnou odsud nechodil a to o něj stálo holek a kolik ještě stojí? Připadá mi, že dívkami opovrhuje. Myslí si, že je něco víc nebo co?!“ vyjela Lilly. 

„Dobře, klid Lil, my víme, že tě odpálkoval, ale z toho ho nemusíš hned soudit,“ ulidňovala ji Linn. 

„On mě neodpálkoval, jen slušně poslal do háje!“ ukončila konverzaci na téma Christopher Call Lilly. 

Celý den jsem o něm před holkama nepromluvila, ale vduchu na něj myslela pořád. Nemohla jsem to zastavit. Bylo to silnější než já. Nemohla jsem se soustředit na žádnou hodinu. 

Konečně poslední hodina. 

Vešla jsem do třidy a koho jsem neviděla, Chrise. Seděl si ve třetí lavici a ani nevzhlédl, když jsem vešla do třídy. 

Učitel mě uvedl a řekl ať se posadím na poslední volné místo – vedle Christophera. Nejevil žádný zájem o to se se mnou seznámit a tak jsem ho nechala celou hodinu být. Doslova jsem se na něj ani nekoukla a ta jeho netečnost mě přivedla na jiné myšlenky. Na tuhle hodinu jsem ho vyhnala z hlavy, přestože seděl vedle mě. 

Po hodině jsem se zvedla a šla k autu. Natoupila jsem do něj a vyrazila domů. 

Když už jsem konečně byla doma, rychle jsem vyběhla do svého pokoje hodila batoh do rohu a skočila do postele. Vytáhla jsem si sluchátka z pod polštáře a mp3 z šuplíku. 

Pustila si hudbu do uší a jen tak ležela. Na nic jsem nemyslela. Ta hudba úplně zaplnila moji hlavu.

…

Bylo to tak živé. Já a Chris. Byli jsme spolu, nevím kdy ani kde, ale prostě byli. Najednou se ke mně naklonil a dlouze mě políbil na rty. V tom momentě jsem se probudila. 

Byla ještě tma, ale rozhodla jsem se vsát a dát si sprchu, abych zapomněla na ten sen. 

Po sprše jsem sešla dolů do kuchyně. Čekala mě nemilá zpráva. Včera jsem snědla zbytek corflakes, takže dneska mi nic jiného nezbývá, než si k snídani dát jen mléko – to byla vydatná snídaně. 

Připravila jsem se ještě do školy, přece jenom jsem celý včerejšek nevnímala celý den, kromě poslední hodiny.

…

Cesta do školy netravala nijak dlouho. Jen co jsem vešla do třídy začalo zvonit. 

Hodina byla nudná a ta co následovala nebyla o nic lepší. Po čtvrté hodině jsem se konečně vydala do jídelny. Očima jsem hledala své známé. Seděli u toho stolu co včera. 

Vzala jsem si tácek a šla si vzít nějaký zeleninový salát, jenže někdo ho si chtěl dát taky. V tu stejnou dobu jsem s někým sáhla na stejný salát. 

„Jé, promiň. Vem si ho ty,“ omlouval se mi líbezný klučičí hlas. 

Vzhlédla jsem od tácku a spatřila Christophera. Měl krásné tmavě hnědé oči. Úplně jsem se v nich ztrácela. 

Z mého snění mě vyrušil jeho krásný hlas. 

„Mimochodem jsem Chris Call,“ oznámil mi s úsměvem novinku, kterou už jsem dávno věděla.

„Laura,“ nezmohla jsem se na víc. 

S úsměvem jsem odpochodovala ke stolu s mými kamarády ze včerejška. 

Jen co jsem dosedla na židli už se mě holky začaly vyptávat, ale já je nevnímala. Snila jsem o těch krásných tmavých očích jako noc s trochou hořké čokolády. 

Celý zbytek dne jsem je nemohla vypustit z hlavy. 

Najednou jsem se z toho snění probrala u sebe v pokojíku, už se stmívalo. Ani nevím jak jsem se sem dostala, ale měla jsem pekelné štěstí, že jsem do něčeho nenabourala. 

Snažila jsem se udržet nad úkolem z matematiky, ale nakonec mě únava překonala. 

Ráno jsem se probudila celkem brzy, ale nad učebnicí matematiky. Zkazila jsem si celý den. Vždyť právě začal víkend a já si ho hned kazím pohledem na učebnice. 

Rychlostí světla jsem vlítla do koupelny – no možná ne rychlostí světla, ale rychle to bylo.

Z koupelny jsem šla do pokoje a pěkně dlouho jsem hrabala ve sé skříni, než jsem našla to právé na dnešek – mini sukni a nátělník. Celkem dlouho jsem se na sebe dívala v zrcadle a chválila se, jak mi to dneska sluší. Dneska jsem s nikým nebyla domluvená, proto mě překvapil náš domovní zvonek. 

Seběhla jsem schody ve svých králičích papučkách a šla otevřít. Uviděla jsem to nekrásnější co jsem kdy viděla, Chrise. Byl opravdu nádherný, ve škole jsem byla zabraná jen jeho očima. 

„Ehm... sluší ti to,“ vykoktal ze sebe. 

„Díky, co tady děláš?“ vypustila jsem ze sebe trochu sebevědoměji než ve školní jídelně své jméno. 

„No... ehm... chtěl jsem se tě zeptat, jestli by jsi někam nezašla,“ začal stydlivě. 

„Ale jak vidím, dneska už máš něco v plánu,“ zesmutněl. 

„Právě, že nemám. Jen jsem se chtěla trochu líp oblíknout,“ usmála jsem se na něj. 

Tahle zpráva mu hned vykouzlila úsměv na tváři. Ani jsem neváhala obula si boty vzala sáčko a zavřela za sebou dveře. 

„Takže kam to bude?“ zeptala jsem se zvesela. 

„Co takhle do parku?“ navrhl. 

Jen jsem přikývla.

Celou dobu jsme si povídali o všem možném. 

Připadalo mi to jen jako pět minut a už se začalo stmívat. S ním mi to tak rychle uteklo. Nabídl mi, že mě doprovodí domů a já samozřejmě souhlasila. 

U domovních dveří jsme se zastavili a nastalo takové to divné ticho. Opravdu jsem nevěděla co říct. Chris taky nic neříkal, jen se kě mně naklonil a dlouze mě políbil. 

Už odcházel a já zůstala stát jako opařená s debilním úsměvem na tváři. 

Bylo to přesně jako v mém snu – najednou z ničeho nic. 

S tím debilním úsměvem jsem došla až do svého pokoje a s ním taky i usnula. 

Zase se mi zdálo o něm, ale tentokrát to nebyl jen polibek. Jakobych si rekapitulovala co jsem s ním dneska celý den dělala. 

S tím debilním úsměvem jsem se i ráno probudila. Rodiče si museli myslet, že jsem asi v noci upadla na hlavičku, protože když jsem se potom koukla do zrcadla v koupelně, málem jsem se lekla sama sebe. Vážně jsem se usmívala jako debil, ale mě to nevadilo, protože jsem byla šťastná, ale zároveň i smutná, protože nevím jestli spolu půjdem někam dneska. 

Jen co jsem se trochu nalíčila už zvonil zvonek. Brala jsem schody po třech a málem jsem si rozbila držku, ale zvládla jsem to. Před dveřmi jsem se upravila a nasadila ten nejsladší úsměv jaký jsem uměla. Otevřela jsem dveře a tam stál pošťák. 

No mě málem trefilo. Rychle mi úsměv povadl, ale zato na pošťákově tváři se objevilo cosi, co připomínalo úsměv. 

„Čekala si asi někoho jiného co?“ mrknul na mě a ustoupil ode dveří. 

Ze začátku jsem nepochopila, proč to dělá, ale pak jsem uviděla ty nejkrásnějí oči na světě. Na pošťáka jsem se krásně usmála a běžela ke Chrisovi. 

Objal mě a políbil. Chtěla jsem mu něco říct, ale raději jsem to nechala být, přece jenom jsem nechtěla kazit tu krásnou chvilku. 

Vydali jsme se na procházku městem. Byli jsme na náměstí a dokonce jsme si dali zmrzku. Všechno bylo perfektní, dokud se nazačalo stmívat. 

Zase mě doprovodil k domu. Tentokrát nenastalo to divné ticho. Hned jsme se políbili a já zase s tím debilním úsměvem vyrazila do svého pokoje. 

Všechno bylo perfektní. Do toho dne co mi lékaři oznámili, že mám vážnou poruchu srdce a je nevyléčitelná. Že prý mi zbývá jen pár měsíců života. 

Myslela jsem si, že si ze mě střílejí, ale byla to pravda. 

Vždyť před chvíli mi bylo fajn a teď mám umírat? 

Po několik dnech mi začínalo být zle, ale opravdu zle. Chrisovi jsem nic neřekla. Normálně jsme spolu chodili do školy a všechno bylo v pohodě.

Jednou se mě zptal:

„Je všechno v pohodě?“ 

Z jeho hlasu zněla starost. 

„Jo je,“ usmála jsem se na něj, ale věděla jsem, že tuhle odpověď budu muset opakovat ještě pěkně dlouho.

Za týden se to zhoršilo mnohem víc, ale Chrisovi jsem nadávala nic znát. U něho jsem si připadala, jako nejzdravější člověk na zemi. 

Jednou jsme byli na procházce v parku. Všechno bylo skvělé do doby než jsem se z ničeho nic sesypala k zemi.

…

Probrala jsem se v nemocnici. Všechno kolem mě bylo bílé a smrdělo to tu desinfekcí. Slyšela jsem pípání přístrojů a hlas doktora, ale nedokázala jsem rozeznat od sebe jednotlivá slova.

„Holčičko moje, jak se cítíš?“ zeptala se mě ubračeně moje maminka. 

„Kde je Chris?“ zachraptěla jsem a ignorovala maminčinu otázku. 

„Je v pořádku, ale pořád se na tebe vyptává, kde jsi,“ rozbrečela se.

„Tak...,“ 

Ani jsem nedokončila větu, kterou jsem chtěla říct a ve dveřích stál Chris. Byl krásný, jen v jeho krásných očích jsem viděla utrpení. 

„Nechám vám osamotě,“ zašeptala maminka. 

„Jak... co se stalo?“ ptal se. 

„Ne, nic neříkej. Jen by tě to vysílilo,“ dodal. 

„Miluju Tě,“ zachraptěla jsem. 

„Miluju Tě,“ odpověděl s úsměvem. 

Tohle jsem potřebovala slyšet, tahle dvě slova. 

Chytl mě za ruku a pořád ta slova opakoval. Slyšela jsem své srdce jak pomalu slábne. 

S úsměvem na tváři jsem zavřela oči a vyčkávala na smrt. 

Slyšela jsem jen poslední... 

„Buch, buch... BUCH.“

▲

Autor: Lussy (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Žádný happy end: