OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Vzpomínka - 3. část

11.02.2012 (11:00) • • Povídky » Jednodílné • komentováno 14× • zobrazeno 988×

Ležel jsem v posteli, oči obrácené ke stropu, všude kolem panovala tma a ticho – tak jsem to měl rád. Ale něco nebylo v pořádku. Se mnou něco nebylo v pořádku. Nedokázal jsem se usmát, pokusy o optimistické myšlenky dopadaly katastrofálně.

Schoulil jsem se do klubíčka a přerývaně se nadechl. Bylo to tím, že tu se mnou nebyl. A moje srdce zůstalo s ním. Cítil jsem se neúplný, tak bolestně prázdný a sám... Pomáhalo jen myslet na to odpoledne, a proto jsem zavřel oči a ponořil se do proudu vzpomínek.

Nejistě jsem se zvedl a po špičkách, abych našlapoval co nejtišeji, jsem došel až k němu do pokoje. Seděl u počítače, posadil jsem se tedy vedle něj na červený polštářek, který jsem tam měl už nachystaný.

Kousal jsem si nervózně ret. Ani jeden z nás nepromluvil a atmosféra v místnosti byla vteřinu od vteřiny napjatější.

Nadechl jsem se a zarazil se. Co mu mám říct? Co bych mu na to mohl říct...? Tu otázku jsem ale nemusel řešit dlouho. Nebyl jsem jediný, komu vadilo mlčení.

„Tak... co ta tvoje... hlava?“ letmo se na mě podíval a dál sledoval monitor.

„No... dobrý,“ zamumlal jsem a nakrčil nechápavě obočí. Nevšímal si mě, ignoroval mě! Proč mě ignoroval? „Jak se máš?“ zeptal jsem se ho, vhodnější otázka mi v tu chvíli na mysl nepřišla.

Trhaně pokrčil rameny. „Jde to.“ A tentokrát otočil hlavu úplně opačným směrem...

Uvědomil jsem si, že mi po tvářích stékají slzy. Začal jsem na špatném místě. To jsem ho ještě nechápal. Chtěl jsem se přeci rozveselit! Ale musel jsem si ten den zapamatovat celý. Každičký detail. A tohle k tomu patřilo. Stalo se to půlhodinu po tom, co mě poprvé políbil. Měl jsem vědět, jak mu je a pomoci mu...

Mluvil jsem s ním, ale nedokázal z něj vymámit víc jak tři slova najednou. A ačkoliv jsem věděl, že dělám blbost, rychle jsem se zvedl a odešel do chodbičky. Odmítal se na mě podívat. Odmítal si se mnou povídat. Takže tady nemám co dělat. Jsem tu zbytečný. Jako klubíčko jejich  kočky, které ji omrzelo po pár dnech.

Nazouval jsem si boty, když jsem za sebou uslyšel spěšné kroky a uviděl jeho ruce omotávající se mi kolem pasu.

„Nechoď prosím,“ zašeptal zničeně a na mě dolehla celá tíha jeho vnitřní bolesti a trápení. Ustal jsem v pohybu a pustil tenisku na zem. Přimkl si mě k sobě. „Já... nechci...“ zajíkl se a zhluboka se nadechl. „Nechci, abys odcházel, Luky. Promiň mi to... prosím.“

Otočil jsem se, pousmál se a okamžitě mu všechno odpustil, přestože nebylo co odpouštět. Byla to má chyba.

Tomáš byl viditelně celý nesvůj, těkal pohledem mezi mýma očima a... snad rty? To jsem nedokázal poznat, ale doufal v to. Lehce jsem se zvedl na špičky a dal mu pusu. Obyčejnou, letmou, po níž se ale znatelně zachvěl a vzdychl.

Poznal jsem, že se v něm pere touha s rozumem – je to špatné a nenormální, aby spolu byli dva kluci. „Tohle... není správný. Já... a ty... měli bysme být jen kamarádi,“ zavrtěl hlavou a zavřel oči. „Já jsem přece... líběj se mi holky!“

„Ale to mě taky. I když je pravda, že kluci víc. Nikdo si svou orientaci vybrat nemůže,“ odpověděl jsem mu a pohladil ho konejšivě po tváři. „Oba jsme se tak už narodili. A copak to může být proti přírodě, když příroda nás tak stvořila?“ citoval jsem jeden svůj oblíbený článek. „Miluju tě, Tome. A láska... je přeci důležitější než to, co si myslí okolí.“

Chvíli se na mě jen díval. Poznal jsem, že nad mými slovy přemýšlí. Chápal jsem ho. Normální bylo, aby byl kluk s holkou, v tom on vyrůstal, to mu vtloukali do hlavy.

Jeho výraz se postupně uklidňoval. A potom se ke mně začal pomalu sklánět.

V uších mi zaznělo sestřino hlasité zachrápání a já sebou trhl a probudil se. Vzpomínka se rozplynula. Neobjímal mě, nehladil po zádech... byl jsem sám, ve svém pokoji.

Vydýchal jsem se a vstal z postele a s mou malou oblíbenou baterkou v ruce došel do kuchyně. Věděl jsem, že tak pozdě večer už by se nemělo jíst, jak mi matka neustále opakovala, ale bylo mi to jedno.

Ostré světlo z lednice mě bodlo do očí. Zběsile jsem mrkal a clonil si rukou obličej, zatímco jsem pročesával přihrádky a vytáhl červenou papriku, majku, máslo a z pečlivě zavázaného igelitového sáčku i dva rohlíky. S tím jsem se posadil ke stolu.

Zaslechl jsem tlumené zapípání, ale myšlenka na něj mi jen proběhla hlavou a zase zmizela. Až po pár minutách jsem si začal uvědomovat, že ten zvuk znám. Že je mi navíc velice povědomý.

Vyskočil jsem ze židle, nechal rohlík rohlíkem a utíkal k mobilu. A nemýlil jsem se. Jedna nepřijatá zpráva.

Sladké sny, miláčku. :) Běž brzo spát nebo se zase nevyspíš. Uvidíme se brzo, ano? Už jen dva dny... Zní to jako dlouhá doba, ale není. Neboj, uběhne to rychle. A teď šupej do postele. Taky tě miluju <3. Tom.

2. část <

Autor: (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Vzpomínka - 3. část: