OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Vzpomínka - 2. část

29.01.2012 (10:00) • • Povídky » Jednodílné • komentováno 11× • zobrazeno 938×

Stál jsem na autobusové zastávce a objímal se rukama. Mrzlo a padal sníh, ty malé bílé kousky mi přistávaly na obličeji a studily. Ale i přes to, že jsem zimu neměl rád, jsem byl šťastný. Protože mi řekl, že mě má rád. Objímal mě, hladil po vlasech a šeptal ta nejdokonalejší slova, jaká jsem kdy slyšel.

Usmál jsem se a zalétl pohledem na místo vedle sebe. Stál tam, ruce v kapsách černého kabátu, svěšenou hlavu, aby mu nebylo chladno. Chtěl jsem ho obejmout a zahřát, ale nohy mě neposlouchaly a já se na něj dokázal jen dívat a vzpomínat. Nevěřil jsem, že to nebyl jen sen, protože pohádky přeci neexistují. Ale i kdyby má mysl pochybovala, tělo nikoli. Příliš dobře si pamatovalo dotyky rozechvělých prstů pod tričkem, vášnivé polibky na krk. Až moc detailně si dokázalo vybavit, jak jeho tělo sálalo, když jsem se k němu tiskl a líbal ho na rty.

Zachvěl jsem se a pomyslel na mrazák. Ano, ten by se mi hodil. Ale když mě nedokázala zchladit ani venkovní teplota, nedokázalo by to nic.

„Tome?“ řekl jsem nejistě.

Okamžitě vzhlédl a povytáhl obočí, tak jak to dělal pokaždé, když se chtěl na něco zeptat a nebylo potřeba mluvit.

„Já nechci jet domů...“

Povzdechl si a udělal dva kroky ke mně, čímž překonal tu propastnou vzdálenost mezi námi. Přitiskl jsem se k němu a hned se cítil lépe.

„Já vím, že nechceš,“ zašeptal mi do vlasů. „A já tě tam ani nechci pouštět.“ Cítil jsem jeho ruce na svých zádech i přes všechny ty vrstvy oblečení. Bylo příjemné vědět, že je tu pro mě. Jen a jen pro mě, pro nikoho jiného.

Zavřel jsem oči a opřel si hlavu o jeho rameno. Byla to bezchybná chvíle a já si přál, aby trvala věčně, abych se od něj už nikdy nemusel vzdálit, nikdy ho nemusel opustit, mohl se rozplývat v jeho náruči a vdechovat jeho vůni. Konečně jsem ho našel a získal. A teď se ho budu muset zase vzdát. Byl pátek. Netušil jsem, jak víkend bez něj přežiju a také jsem mu to pověděl.

Tomův stisk zesílil, ale ne natolik, aby to začalo bolet. „V pondělí se zase uvidíme,“ pokusil se mě rozveselit optimistickým tónem odpovědi, ale nepovedlo se.

„Jo, ale jen chvíli,“ zamručel jsem nesouhlasně. V pondělí jsem měl totiž od rodičů nakázané přijet domů hned po konci vyučování. A věděl jsem, že usmlouvat s nimi hodinu navíc je zcela nemožné.

„Tak pojď za školu,“ navrhl najednou a po tváři se mu rozlil veselý úsměv. Vidina toho, že bysme měli pro sebe celých deset hodin – sami v jeho domě bez kohokoliv, kdo by nás jakkoliv omezoval – mi zvedla náladu o několik stupňů. Rychle jsem přikývl a zasmál se, když mě napadlo, jak samozřejmě beru to, že si napíšu omluvenku a zfalšuju podpis.

„Asi se mi udělá nevolno...“ přemýšlel jsem nahlas a ucítil jeho prsty jemně mě hladící po tváři. Zavrněl jsem a slastně přivřel víčka k sobě.

„Ty umíš věštit budoucnost?“ podivil se, ale podle toho, jak to řekl, jsem poznal, že si ze mě jen utahuje.

„No jasně,“ skousl jsem si spodní ret a tvářil se vážně.

„A co bude v pondělí mně?“

„Chm... pohřeb.“

Pobaveně pohodil hlavou a sklonil se.

„Čí?“ zašeptal mi do ucha a mně se málem podlomila kolena, když mi lehce a dráždivě kousl do ušního lalůčku. Potom jsem se ale vzpamatoval.

„Tvůj,“ přikývl jsem sám pro sebe a v duchu se svíjel smíchy.

Zamračil se. „Jak můj?“ nechápal. „Proč bych umíral?“

„Protože tě ulechtám k smrti!“ vystartoval jsem a dobyl se pod jeho oblečení. Sotva jsem se ale dotkl jeho kůže na bocích, zlomil se v pase a začal couvat, aby se mému útoku vyhnul. Dal se na útěk.

Pronásledoval jsem ho po chodníku. Otočil se na mě a vyplázl jazyk jako malé rozverné dítě, které utíká před svým trestem, a vklouzl do postranní uličky. Já se plnou rychlostí hnal za ním, zatočil za roh a ucítil, jak se dvě silné ruce nekompromisně obtočily kolem mého pasu a zastavily mě, bezbranného a poraženého, neschopného se bránit.

Tomáš si mě k sobě přitiskl. Slyšel jsem jeho splašený dech, který se pomalu uklidňoval spolu s mým. Stáli jsme v pevném objetí a nehýbali se, vychutnávali si blízkost toho druhého, ten povznášející pocit souznění, který mezi námi panoval.

Pracně jsem se otočil – líbilo se mu mít mě k sobě zády – a omotal mu ruce kolem krku. Stal se středobodem mého vesmíru. Díky němu dostal můj život konečně smysl, už nebyl jen nudná černobílá šmouha po sobě jdoucích událostí. Bylo to jako bych ožil a začal vnímat svět barevněji, s láskou v srdci a nekonečnou radostí zaplavující mou mysl.

Natáhl jsem se pro polibek a spatřil kolem projíždět červený autobus. Povzdechl jsem si a odtáhl se od něj. „Už mi to jede,“ vyběhl jsem ke vzdálené zastávce a slyšel, že mě Tom následuje.

Ke dveřím jsem se dostal akorát včas, nastupovali poslední dva lidé. Ohlédl jsem se. Byl hned za mnou, oči plné smutku a beznaděje, zoufalství pramenící z toho, že mě nemůže zadržet.

Přitáhl jsem si ho blíž a rty si pro sebe ukradl ještě jednu dokonalou chvilku, kterou jsem si vtiskl do paměti, jak nejlépe jsem dokázal.

Řidič nevrle zavrčel a já byl donucen nastoupit. S rukou přitisknutou na okenním skle jsem sledoval, jak se ten nejdůležitější člověk v mém životě vzdaluje a mizí.

1. část < > 3. část

Autor: (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Vzpomínka - 2. část: